Město Nový Knín
MĚSTO Nový Knín Historické Zlatohorní Město
Telefon
Datová schránka
Datová schránkaID: xqjbgzr
rozšířené vyhledávání

Město

Roku 1186 v tomto městě Přemyslovci Bedřich Pražský a Konrát Ota Znojemský dohodli a podepsali konečné připojení Moravy k Čechám.

Historie osídlení novoknínska

Počátky osídlení v pravěku

Historie osídlení míst, kde se dnes rozkládá město Nový Knín, začíná podle současných poznatků poměrně pozdě, až v raném středověku. Nicméně podle některých nálezů z nejbližšího okolí je zřejmé, že lidé se po území dnešního města pohybovali již mnohem dříve.

Nejstarším zatím známým dokladem těchto aktivit je soubor štípaných nástrojů z mladého paleolitu (cca 20 000 let), nalezených při soustavném výzkumu areálu pozdějšího keltského oppida na Hrazanech u Radíče. Štípaná sekera, nalezena před několika lety spolu s dalšími kamennými artefakty u Kozích Hor, dokládá přítomnost lidí v následujícím mezolitickém období tj. před více než osmi tisíci let.

Z neolitu jsou z předmětů hmotné kultury dosud registrovány jen broušené sekery (např. Strž u Dobříše, Starý Knín a Libčice). Teprve v mladším eneolitu lze v případě Novoknínska mluvit o prvních dokladech stálého pobytu člověka a jeho vlivu na krajinu. V malém prostoru údolí středního Povltaví (dnes spíše vymezeno Slapskou přehradou) si lid chamské kultury (podle lokality Cham v Bavorsku) vybudoval menší síť hradišť a výšinných sídlišť, z nichž lze jmenovat hradiště v Nalžovickém Podhájí a výšinná sídliště v Čími-Hrdličce a na Hrazanech u Radíče.

Z posledně jmenovaného naleziště, mnohem později proslulého stavbou keltského oppida, byly výzkumem rovněž získány zlomky keramiky, jejichž kulturní a časové určení je sporné a nelze je přesněji zařadit zatím jinak než do intervalu mladšího eneolitu až střední doby bronzové.

Po několikasetleté pauze je kraj kolem Nového Knína osídlován lidem knovízské kultury v mladší a pozdní době bronzové. Zvláště podél Vltavy a v údolích přilehlých potoků se nápadně koncentrují sídliště (např. Hrazany) a pohřebiště, z nichž některá patří k vůbec největším v Čechách (nejbližší z nich k Novému Knínu je  v Drevníkách). Šlo o první skutečnou kolonizaci krajiny středního Povltaví; co sem kolonisty lákalo, je dosud předmětem mnoha diskusí. K zemědělství není totiž zdejší krajina příliš vhodná, patrně se tehdy jednalo o ekonomiku postavenou na pastevectví a provozování specializovaných řemesel, k nimž byly naopak v regionu vhodné podmínky. Důležitá byla tedy prospekce a následná těžba surovin – mědi a také zlata, které se spíše získávalo rýžováním. Zdroje mědi lze hledat jižněji, nejspíše až kolem Radětic u Příbrami. Zlato se dalo získávat z náplavů zlatonosných potoků a říček. Mezi ně patří i Kocába; paradoxně zde doklady osídlení v mladší a pozdní době bronzové chybí. Jistou výjimkou jsou dva žárové hroby ze Záborné Lhoty a přesněji nelokalizovatelný zapomenutý starší nález miniaturní knovízské amforky z Dobříše nebo z jejího nejbližšího okolí.

Ještě méně víme o osídlení z následující doby starší doby železné. V 50. letech 20. století bylo na okraji Starého Knína prozkoumáno šest žárových hrobů, obsahujících vesměs v ruce robenou keramiku a zlomek přepáleného železného náramku. Rovněž z areálu pozdějšího keltského oppida na Hrazanech pocházejí četné předměty z tohoto období. Přestože lokalita je na strategickém místě, situace zjištěná výzkumem nedovoluje uvažovat o možnosti, že by se  zde v této době nalézalo hradiště.

Již zmíněná mladší doba železná je zastoupena zatím zlatou mincí galského původu s opisem Vercingetorix, nalezenou přímo v Novém Kníně v r. 1928. Jiná zlatá mince je známa z Rybník. Nejvýznamnější lokalitou je ovšem oppidum na Hrazanech u Radíče, které bylo postupně vybudováno v 2. a 1. století před n.l., před koncem starého letopočtu pokojně opuštěno a zapáleno. Objeveno bylo sice již ve 40. letech 19. století, ovšem nález zapadl a lokalita se dočkala výzkumu až v 40. - 60. letech 20. století. Oppidum bylo centrem kraje a soustřeďovala se v něm výroba (např. hrnčířství, železářství, slévání bronzu) a obchod (místní i dálkový); některé nálezy, např. část bronzového nákrčníku, současně naznačují, že bylo také sídlem místní elity. Oppidum nebylo osamoceno, naopak patřilo do celé soustavy oppid v Čechách (Třísov, Nevězice, Stradonice, Lhota-Závist, České Lhotice).

Tím také ke konci starého letopočtu pravěké osídlení Nového Knína a jeho okolí podle současných poznatků končí, neboť z následující doby římské, stěhování národů a značné části raného středověku (tj. do 9. století) nejsou archeologické nálezy z této části středních Čech dosud známé.

 

Knín v raném středověku (do konce 13. století)

Krajina na  dolním toku Kocáby se dalšího, a to tentokrát již trvalého osídlení, dočkala až v průběhu 9. - 10. století. Někdy v této době bylo založeno hradiště v Nalžovickém Podhájí. Ke konci jeho existence (tj. v 11. století) dochází k postupné reorganizaci mocenské správy. Budují se knížecí (patrně lovecké) dvorce v Novém Kníně a Živohošti. Zatímco v případě Živohoště je lokalizace dvorce v sousedství baziliky nesporná, (novo)knínské sídlo je dosud jen hypoteticky kladeno do prostoru dnešního náměstí Jiřího z Poděbrad, do těsného sousedství původně románského kostela sv. Benedikta a Mikuláše. Podle výkladu jména (Knín) původně asi patřil českým kněžnám. Význam knínského dvorce a současně kontakty knížecí moci se vzdálenými regiony Evropy dokumentuje v Čechách dosud ojedinělý nález stříbrného náramku severského původu z 10. - 11. století, který byl nalezen na katastru města.

Ke konci 12. století, přesněji v r. 1186, vstoupil Knín také poprvé do psané historie. Bylo to při příležitosti dojednání míru mezi přemyslovskými knížaty, pražským Bedřichem a moravským markrabětem Konrádem II. Otou (tzv. knínský mír). Dvorec si svůj význam udržel i počátkem 13. století, neboť zde letech 1218 a 1219 pobýval Přemysl Otakar I.

Zájem kolonizovat místní krajinu projevil i benediktinský klášter na Ostrově u Davle. Součástí vznikající církevní správy byla také zdejší nejstarší kamenná sakrální architektura: již zmiňovaný románský kostel sv. Benedikta a Mikuláše z 60. let 12. století a trojlodní bazilika sv. Fabiána a Šebestiána v blízké Živohošti z konce 11. století. Snad součástí inventáře prvně jmenovaného byla část bronzového románského kříže, nalezeného spolu s dalšími předměty v Novém Kníně koncem 19. století.

Z okrajových částí dnešního náměstí Jiřího z Poděbrad v Novém Kníně jsou známé další archeologické nálezy, které dokládají osídlení tohoto místa i v průběhu 13. století.

Snad již v tomto počátečním období se děly pokusy o získávání zlata patrně jak rýžováním, tak i prvými průzkumnými pracemi v prostoru pozdějšího horního městečka a jeho okolí (revír Psí hory u Čeliny).

 

Knín po roce 1300.

Počátky a dva vrcholy zlatorudného hornictví (do třicetileté války)

Patrně až po založení knížecího dvorce s kostelem se na protějším (levém) břehu Kocáby začalo rozvíjet vesnické zázemí, původně asi rozptýleného rázu. Novou formu se mu pokusil dát v r. 1321 jeho vlastník Štěpán z Tetína, který znovu vysadil dnešní Starý Knín na emfyteutickém právu (tj. německém), společně s dalšími osadami: Kytínem, Dobříší, Libčicemi, Trhovými Dušníky, Dubencem a Rosovicemi. Ve 14. století byl ve Starém Kníně postaven farní kostel sv Františka Serafínského, pod který spadali i novoknínští měšťané.

Zde je nutné alespoň zmínit dávný rozpor mezi jmény dnešních obcí Starý a Nový Knín a jejich dosud známým stářím. Soudě podle nejnovějších archeologických poznatků, lze nejstarší doklady osídlení Starého Knína klást do průběhu 13. století. Počátky Nového Knína jsou, jak již víme, starší a sahají nejméně do 12. století, nebo snad již do 11. století. Ovšem z právního hlediska je tomu naopak. Původní knížecí dvorec s románským kostelem byl asi nějakou dobu bez zázemí, to se rozkládalo na protějším břehu řeku Kocáby v místech dnešního Starého Knína, který byl v r. 1321 vysazen emfyteutickým právem. Patrně se změnou struktury knížecí a později královské správy zdejšího kraje došlo k zániku správní funkce dvorce a před rokem 1331 patrně v jeho místech ke vzniku horního městečka („oppidum Knín“). To do svého půdorysu pojalo i starší románský kostel sv. Benedikta a Mikuláše.

Zlato se v novém horním městě dolovalo v jeho bezprostředním sousedství nebo snad i přímo v něm v poloze Na vrchu, na svahu nad Divokým potokem a na dalších místech v blízkém nebo vzdálenějším okolí. Součástí těžebních okrsků byly i úpravny vytěžené rubaniny. Byly to mlýny, ve kterých se mlela již upravená hornina na jemnou drť. Nejčastějšími pozůstatky po zařízeních těchto mlýnů jsou použité mlýnské kameny, jeden takový se našel v řečišti říčky Kocáby ještě v 60. letech 20. století v rámci archeologického průzkumu. Součástí těžebních okrsků byly samozřejmě i kovárny. V kovárně se mimo jiné opravovaly opotřebené hornické nástroje. Hornická činnost kladla rovněž vysoké nároky na dostatek dříví. To bylo nutné jak na výdřevu štol a šachet, tak jako palivo do pražíren (a v dalších technologických procesech) a na otop v obydlích horníků a dalších obyvatel malého městečka.

Již v těchto počátcích byla v městečku správa, zajišťující chod hornického podnikání a život ostatních obyvatel. Představoval ji královský výkupčí zlata (urburéř) společně s menší městskou radou – konšely, kterých bylo ve starším období sedm. Správa města byla jistě od samých počátků v českých rukou, německé účast na báňském podnikání se omezila zřejmě jen na minimální míru. Lze celkem důvodně předpokládat, že již v této době bylo město nadáno privilegii, ovšem o první (nedochované) listině víme až k 7. 5. 1437, kdy ji pro Nový Knín vydal císař Zikmund Lucemburský. Listina ovšem shořela i s dalšími dokumenty již záhy někdy v letech 1437-61. Z tohoto důvodu nechal v r. 1461 král Jiří z Poděbrad vyhotovit novou listinu, ve které potvrdil dosavadní výsady (osvobození od daní kromě dávek mincmistrovi, odvádění zlata do královské komory, svoboda v zakládání dolů s tradiční organizací těžby, právo těžit dříví z královských a křižovnických lesů, pasení dobytka na královských loukách, lov zajíců a ptáků na obecní půdě, rybolov; vaření, výčep piva a popravčí právo v okruhu jedné míle od města, pečetění zeleným voskem). Město se řídilo horním právem, které se stalo v r. 1341 vzorem pro Krásnou Horu. Již ve 14. století byla ve městě lázeň a škola, pivovar (chmel se pěstoval na okraji města) a po nařízení Karla IV. v roce 1358 byly založeny i vinohrady.

S velkou pravděpodobností byla ložiska ve městě a v jeho nejbližším okolí (Chvojná) rychle vyčerpána, takže v předhusitském období se mezi nejvýznamnější naleziště zlata v okolí města zařadily doly mezi Libčicemi a Dražeticemi Stará a Mladá Kamlová. Z výsledků těžby v první polovině 20. století v některých netěžených úsecích hlavní libčické žíly lze kovnatost rudy odhadnout na stovky gramů zlata na tunu, v některých případě dokonce 1 kg zlata na tunu. Šachty dosáhly hloubky 180-200 m a staly se tak nejhlubšími v celém okolí Nového Knína. Další pokusy, datované do předhusitského období, jsou známé v revíru Psí (Lodické) hory u Čeliny, kde se patrně navazovalo na práce, zahájené snad již v druhé polovině13. století. Získaná rubanina se dále zpracovávala ve mlýnech, vybudovaných na Čelinském potoce. Jedno takové hornické pracoviště (šachta, kovárna) v prostoru Koňského vrchu u Čeliny bylo v 80. letech 20. století předmětem archeologického výzkumu. Ovšem již na konci předhusitské éry dochází ke krizi báňského podnikání. Důvodem byly vzrůstající technické nároky na těžbu ve větších hloubkách a s tím spojené zvýšené finanční zajištění takto náročnějších podniků. Přesto lze tuto první etapu zlatorudného dolování v okolí Nového Knína označit za „zlatou éru“, v rámci které bylo vytěženo více zlata, než v pozdějších etapách dohromady.

Období husitských válek tedy znamenalo pro Nový Knín zastavení důlního podnikání, nikoliv ovšem zničení samotného města, jak se někdy mylně traduje ve starší literatuře (město mělo být údajně v r. 1424 dobyto a vypáleno samotným J. Žižkou). K požáru města nakonec skutečně došlo, ale až v období po udělení privilegia císařem Zikmundem v r. 1437 a jeho potvrzením králem Jiřím z Poděbrad v r. 1461, tj. v blíže neznámém roce mezi lety 1437 -  1461.

Město bylo od počátku revoluce na straně podobojí a zůstalo jím patrně až do třicetileté války. Svědčí o tom i známá historie vážící se k r. 1419, kdy knínští měšťané poskytli útočiště husitským poutníkům ze západních a jižních Čech směřujícím do Prahy. V Kníně dostali zprávu od ústeckých poutníků, kteří byli Petrem ze Šternberka přepadeni u Živohoště. Podle výsledků archeologického výzkumu z 50. - 60. let 20. století se následný vojenský střet odehrál v místech již tehdy zaniklé středověké tvrze v poloze Červenka u Hrazan, v areálu známého keltského oppida; boj skončil vítězstvím stoupenců kalicha. Archeologický výzkum bojiště přinesl některé doklady vojenského střetnutí, např. šipky z kuší.

Král Vladislav Jagellonský v r. 1479 potvrdil dosavadní výsady a v r. 1500 k nim přidal právo pečetit červeným voskem a rozšíření městské rady z dosavadních sedmi na dvanáct konšelů.

Ovšem již ke konci 15. století došlo k opětovnému rozmachu Nového Knína a jeho horního podnikání. V následujícím dlouhém a klidném období 16. století, přerušeném snad jen velkým požárem v roce 1524, byla privilegia královského horního města postupně potvrzována králi Ludvíkem Jagellonským (1523 – rozšíření o trh na sv. Ludmilu), Ferdinandem I. (1545), Maxmiliánem II. (1567) a Rudolfem II. (1577).

Těžba zlata pokračovala ve všech hlavních revírech v okolí města. K chvojenskému pásmu (severovýchodně od Knína) se navíc pojí zajímavá informace. Při průzkumu v letech 1919-1922 bylo při vzorkování štoly č. 2 pod Chvojnou kromě zlata získáno i stříbro ve významném množství (běžně v desítkách gramů/t, výjimečně až 550 g/t). Zda to platilo i v 16. století sice nevíme, ale možné to je. Nicméně již od druhé poloviny 16. století (1576-78) začaly opět narůstat problémy s technickým vybavením dolů, nedostávalo se dříví, vody na pohon čerpacích zařízení (část vodních zdrojů byla také na dobříšském panství a zde po nějakou dobu také uměle zadržována) a s tím spojené nedostatečné finanční krytí náročného důlního podnikaní. V roce 1578 byl dokonce císař Rudolf II. požádán o půjčku 1000 kop míšenských, aby mohly práce pokračovat. Těžbu se nakonec podařilo udržet nejdéle (byť s přestávkami a velkými problémy) jen na nejbohatším ložisku Kamlová u Libčic, a to až do poloviny 17. století (možná i déle, ale doklady pro to chybí). V dolech v okolí Nového Knína mělo být za uvedené období získáno celkem 50 kg zlata. K postupnému úpadku města přispěly i morové nákazy v letech 1582,1599 a 1613 v r. 1588 povodeň (údajně také stržen dřevěný most přes Kocábu), velký požár města v r. 1593 a nakonec v roce 1599 velká neúroda.

V tomto období se zlato kromě hlubinného dobývání získávalo také rýžováním, jeho výtěžek byl ovšem velmi nízký (pro léta 1587-1599 roční odvody zlata udávají hodnoty až 25g, obvykle to bylo však jen 10g). Zlato bylo, stejně jako v předhusitském období, odváděno přes knínský „vexl“ (směnárnu) do pražské mincovny, kde spolu s jílovským zlatem tvořilo významnou složku z celkového objemu kovu, určeného k mincování („zbytek“ pokrývalo zlomkové zlato pagament, jenž se stal v druhé polovině 16. století dominantním zdrojem mincovního kovu).

V druhé polovině 16. století také docházelo k pokusům o sjednocení horního práva, dosud značně roztříštěného. Nový Knín patřil mezi čtyři královská horní města (Kutná Hora, Jílové a Kašperské Hory), která se řídila vlastními horními řády. Teprve až v roce1585, v rámci kutnohorské horní reformy, byl Nový Knín zařazen mezi města, která se řídí jáchymovským horním řádem. Celý proces reforem byl dovršen až počátkem 17. století.

V poměrně bohatém městečku se kromě důlního podnikání rozvíjela i řemesla, ovšem informací z této doby se dochovalo jen velmi málo. Pro druhou polovinu 15. století máme archeologickým výzkumem přímo doloženou existenci hrnčířské dílny, která byla částečně prozkoumána na dvorku č.p. 4 (jižní fronta náměstí). Později v r. 1543, se vytvořil cech mlynářů a pekařů, když přijal cechovní pořádek z Berouna; spektrum řemesel a živností však bylo jistě v Kníně mnohem širší (řezníci, vinopalníci, krejčí, ševci, koželuzi apod.). Snad již v této době zde působili i voraři, nová živnost, podmíněná příkazem Ferdinanda I. z roku 1550 ke splavnění horního toku Vltavy k usnadnění dopravy soli z Rakouska do Prahy. Přesto v druhé polovině 16. století, tak jak narůstaly problémy s dolováním a město začínalo chudnout, se i v městských řemeslech projevují příznaky krize. Známkou toho byla soustavná snaha domácích výrobců omezovat vstup cizím řemeslníkům, zejména na výroční trhy.

Podle jisté indicie není vyloučeno, že již v druhé polovině 16. století existoval při farním kostele sv. Benedikta a Mikuláše literární spolek. Již tehdy byla novoknínská škola dvoutřídní.

 

Úpadek města za třicetileté války a jeho rekonstrukce do roku 1705.

Poslední pokus města o dolování zlata

Jak už bylo zmíněno, Nový Knín zůstal přívržencem kalicha i v časech předcházejících třicetileté válce, i když s ohledem na pozdější vývoj událostí byl tento postoj jistě velmi opatrný. V r. 1615 potvrdil městská privilegia král Matyáš a po něm v r. 1628 i císař Ferdinand II., byť s omezením pro katolíky. To ani nebylo nutné, neboť již před zasláním žádosti k císaři o potvrzení starých práv se Novoknínští rychle vrátili ke katolictví. Vše se odehrálo v časech války, která nakonec přinesla městu nejtěžší ránu, po které se vzpamatovávalo po velmi dlouhou dobu. V říjnu 1639 vpadl do města jezdecký oddíl švédské armády generála Banéra, která jej celé vyplenila a vypálila (aby se ještě v prosinci téhož roku vrátila). Již předtím byli měšťané nuceni živit a ubytovat procházející armády (v l. 1632, 1635), švédský přepad byl ale naprosto zničující. Většina domů byla zničena, přeživší obyvatelé ožebračeni. Tento stav trval ještě v druhé polovině 17. století, kdy zde místo kamenných domů byla jen dřevěná, hlínou omazaná stavení (jak konstatovala jedna z revizí z té doby). Z řemesel zde provozovali svou živnost tři krejčí, dva ševci, několik koželuhů, řezníků a vinopalníků, dva pekaři (společně s mlynáři obnovili v roce 1651 cech), dva voraři, hrnčíř, zedník (v roce 1690 s kameníky, tesaři a pokrývači založili cech), tkadlec, bečvář a kovář (posledně dvě jmenované profese v roce 1686 společně s bednáři a zámečníky založily cech). Z pěti mlýnů byl jeden úplně pustý, ostatní částečně, obě pily rovněž pusté, pivovar byl naopak funkční. Vizitace podchytila i dvě židovské rodiny.

Město se z válečných škod, byť velmi zvolna, zotavovalo. V r. 1680 knínští občané dosáhli od krále Leopolda I. potvrzení starých privilegií a současně byla obnovena městská rada v čele s primátorem, v r. 1684 dostali na svou žádost Novoknínští další dva výroční trhy. I přes to měl Nový Knín počátkem 18. století stále jen asi padesát, navíc zčásti pustých domů, což byl stav proti r. 1639 sotva poloviční. Dokonce ještě v r. 1757 bylo ve městě jen 70 usedlostí, celkově byla obec ve vizitačních protokolech hodnocena pro svou zanedbanost nepříznivě.

I za této těžké situace se Knínští odhodlali obnovit báňské práce, a to na několika místech současně. Stalo se tak kolem roku 1691 u Krámů a na Chvojné a měšťané dali žádost i na otevření mladokamlovského dolu, kde také neprodleně zahájili práce. Podporou k oživenému podnikání měla také přispět tzv. nápojová daň z prodeje piva a kořalky. Téhož roku (1691) přijel hormistr Jakub Bittner do Knína, aby zhlédl nově se vzmáhající horní podnikání. O dva roky později byla již část kamlovského dolu zpřístupněna, a tak jej J. Bittner, jakožto perspektivní podnik doporučil k dalšímu podnikání; upozornil však také na to, že zlato se v Novém Kníně krade. Pro nedostatek finančního zajištění však celý podnik na počátku 18. století ustává, přičemž nebylo dokončeno ani základní mapování starých horních děl, započaté (a ukončené) v roce 1705. Úpadek nabyl takového rázu, že po čase už nikdo nevěděl, kde se bohaté kamlovské doly nacházejí, a po dlouhém hledání, plném omylů, byly znovuobjeveny až ve 20. letech 20. století.

 

Město v období transformace (18. století – polovina 19. století)

V nastalé situaci hrozilo, že město přijde o svá privilegia a tím i o statut královského horního města, a stane se městem poddanským. Nebyla by to situace nijak výjimečná. Na Sedlčansku přišla takto o svoje výsady a statut horního města Krásná Hora (již v r. 1554), stejně tak samotná Příbram měla v 18. století v tomto směru vážné problémy (nakonec, jak je známo, krizi ustála a dočkala se renesance tamního stříbrorudného dolování bez větší úhony na svých právech). Novoknínští měšťané podali v roce 1731 žádost ke Karlu VI. o potvrzení svých privilegií (a současně o odpuštění daní, přičemž ušetřené prostředky chtěli investovat do obnovení horního podnikání), jejího vyřízení se dočkali až za vlády Marie Terezie v roce 1773. Stalo se tak ale jen písemným sdělením prostřednictvím nejvyššího mincmistra s tím, že Marie Terezie jen potvrdila privilegium Leopolda I. Bylo to také naposled, co byla privilegia panovníkem potvrzena. Již dříve, v roce 1745, byl Novému Knínu změněn přídomek z „královského zlatohorního města“ na „horní“. Z celého jednání úřadů i samotného panovníka je zřejmé, že nebyla již příliš velká vůle podporovat knínské měšťany v neperspektivním horním podnikání a tudíž ani ponechávat jim jejich stará privilegia. To potvrzují i pozdější kroky nadřízených úřadů. V roce 1802 gubernium požádalo město, aby doložilo oprávnění užívání titulu královského horního města; vše měla na místě v tomtéž roce vyšetřit guberniem vyslaná komise. Ta nakonec zřejmě shledala celou záležitost v pořádku a gubernium titul uznalo.

Změny přicházely i v systému horních úřadů. Perkmistrovský úřad byl v roce 1722 změněn na oberinspektorát. Další přišly s nástupem Josefa II. Roku 1783 byl úřad královského rychtáře nahrazen královským purkmistrem a magistrátem, rok nato byl zrušen mincmistrovský úřad a horní města byla podřízena nově vzniklému guberniu v Praze. Nakonec byly, po dalších správních reformách, v roce 1813 zřízeny vrchní horní úřady v Příbrami a v Jáchymově, knínský oberinspektorát byl zrušen a jeho spisy odvezeny do Jílového.

Zánik horního podnikání počátkem 18. století nutil novoknínské měšťany k hledání orientace na jiné formy hospodaření. Složení řemesel a profesí v roce 1713 bylo následující: mydlářka, 4 ševci, malíř, 6 krejčích, uhlíř, 2 provazníci, pekařka, učitel , 5 řezníků, 2 kováři, hrnčíř, zedník, kožišník, koželuh, kolář, kramář, tkadlec, prodavač, zámečník, 2 bednáři, povozník, hrobař, tesař. Přibyla řemesla (např. hrobař), někteří z řemeslníků měli již alespoň jednoho tovaryše (vesměs synové). V roce 1744 byly v Kníně domy poprvé očíslovány; počet domů dosáhl čísla 94, tj. téměř stavu před rokem 1639.

Ovšem rozvoj městečka přece jen brzdily válečné události, opakující se neúrody a mor. V letech 1741 – 42 to byly armády pruské, francouzské a bavorské koalice, v r. 1757 zase pokus jízdní jednotky pruské armády o vybírání výpalného; v tomto případě včasným zásahem rakouského vojska ke škodám ke škodám nedošlo. V důsledku válečných akcí se ovšem zvyšovaly daně, které ztěžovaly již tak napjatou finanční situaci v Českém království, Nový Knín nevyjímaje. Jistou úlevu přineslo v roce 1773 nařízení Marie Terezie, které  osvobozovalo horní města jak od městských posádek,  tak od průtahů armád (rozumí se samozřejmě jen císařských) při válečných střetech. Opakované neúrody vyvrcholily v r. 1771 hladomorem a morem, další neúroda se opakovala v letech 1779-80. Na přelomu 18. a 19. století vše završily napoleonské války a z nich vyplývající postupná devalvace měny a státní bankrot (1881).

Postupné odstraňování škod z dob třicetileté války se začínalo projevovat na vzhledu města. Zatímco domy ještě v první polovině 18. století byly podle visitací nevalné stavební úrovně, nebo některé z nich dokonce před zřícením, v roce 1730 byla na náměstí zahájena stavba nové hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele (zbořená v r. 1890). Z popudu Marie Terezie byla v r. 1776 založena včelařská škola, jediné učiliště tohoto druhu v Čechách. K rozvoji města měly od r. 1779 přispět i dva nové výroční trhy; dva roky předtím si měšťané opravili pivovar a o něco později, v r. 1790, město zřídilo první trafiku. To bylo již v období josefínských reforem, které navazovaly na tereziánské snahy o reformu monarchie. Některá nařízení Josefa II. byla namířena proti církvi, nebo naopak šlo o prospěšná opatření hygienická a zdravotní. V samotném Kníně měla uvedená zařízení tento dopad: bylo zrušeno literátské bratrstvo u kostela sv. Mikuláše, přestalo se pohřbívat v kostelní kryptě. Byly zřízeny obecní jatky a postaveny masné krámy. Naopak v roce 1781 byla po několikaleté činnosti zrušena včelařská škola. Proměna městečka a jeho obnova se projevila i v počtu měšťanských domů; v roce 1783 jich bylo 135, včetně mlýnů a obecního dvora.

Zmínili jsme se o tom, že počátkem 18. století ustaly vážné pokusy o obnovení těžby zlata v některých revírech v okolí města. Snad tíživá situace a pověsti o bohatství některých starých ložisek přivedly knínské měšťany k tomu, že v roce 1760 přece jen zamýšleli obnovit těžbu. Proto na základě svých starých privilegií si vyžádali potřebné stavební dříví z křižovnických, dobříšských a slapských lesů. Jak tato aktivita nakonec dopadla, sice nevíme, s největší pravděpodobností však zůstalo asi jen u tohoto prvního kroku. Mnohem vážnější pokus se zrodil uprostřed napoleonských válek. V roce 1804 se na veřejném shromáždění knínských měšťanů a za účasti královského horního přísežného Jana Elstera z Jílového zrodila těžební společnost za účelem otevření starých děl na Chvojné. Jan Elster v Kníně zůstal ještě další dva dny, neboť prohlížel staré práce na Chvojné a Krámech. Nakonec na podzim téhož roku vydal společnosti kutací právo. Práce začaly zřejmě ještě v témže roce, pokračovaly jistě ještě v roce 1811, až na konec skončily v r. 1822 nezdarem. Ke stejnému výsledku vedly pokusy v letech 1823-35 a 1850-55 pod vedením knínského měšťana Karla Masnera. Jejich příčinou byly jak finanční machinace v těžařských společnostech, tak mylná lokalizace starých a kdysi bohatých kamlovských dolů do prostoru Chvojné východně od Knína (ve skutečnosti se tyto doly nalézaly u Libčic).

Tyto pokusy a jejich výsledky však pro samotné město neměly nijakého významu. Nezávisle na těchto událostech bylo město již ke konci napoleonských válek o čtvrtinu větší a čítalo kolem 160-165 domů (sčítání v letech 1805 a 1814).

Rozvíjelo se i místní školství. Na místě staré dřevěné školní budovy byla v letech 1819-21 postavena nová. Patrně v této souvislosti byl zrušen hřbitov kolem kostela sv. Benedikta a Mikuláše a zřízen nový pod návrším Mikule. Ten byl postupně rozšiřován, v r. 1889 zde postavena kaple (stará na náměstí byla pro špatný stav v r. 1890 zbořena). I v jiných sférách se život ve městě, byť pozvolna, postupně zlepšoval. Tak v r. 1837 byla zahájena stavba vodovodu a dvou kašen; byla to reakce na nedostatek vody při posledním požáru v r. 1836. Postupných změn doznával i společenský život. V roce 1838 vznikl spolek divadelních ochotníků, který s přestávkou v letech 1850-64 pokračoval ve své činnosti (později pod jménem Kolár).

Vcelku poklidný život městečka byl občas narušován živelnými pohromami a epidemiemi. V r. 1832 to byla epidemie cholery, která si vyžádala celkem 20 obětí. Řádění živlů přinášelo zase škody na majetku: v r. 1824 velká povodeň, 1834 vichřice s rozsáhlými polomy, v letech 1835 a 1842 velké sucho a následný hlad a drahota. Město v té době již disponovalo jistými prostředky, takže mohlo zmírnit dopad událostí na ty nejchudší; občas pomohl i Řád křižovníků ze sousedního Starého Knína. I přes tato neštěstí počet obyvatel ve městě vzrůstal: z 917 v r. 1831 na 1073 o deset let později.

 

Nový Knín po správní reformě 1850

Reorganizace správy v roce 1850 odsoudila Nový Knín do role malého venkovského městečka. Přispěla k tomu jeho poloha, utopená v údolí Kocáby, špatné pozemní spojení s okolním světem, malý počet obyvatel a celková zaostalost. Centrem nového soudního okresu se stala Dobříš (v letech 1855-1868 dokonce sídlem politického okresu), kde sídlil také berní referát, okresní soud a veřejní notáři. V rámci reorganizace se v r. 1889 stal Nový Knín alespoň sídlem zdravotního a o osm let později veterinárního obvodu.

Život malého městečka v druhé polovině 19. století byl ve znamení poměrně čilé spolkové činnosti. Vedle již zmíněného ochotnického divadelního spolku Kolár vznikl v r. 1867 pěvecký spolek Šebor (zanikl koncem 19. století), 1872 Čtenářská beseda (po vzniku obecní knihovny po 1. světové válce zanikla), 1874 spolek vojenských vysloužilců. Významným počinem bylo ustanovení hasičského sboru v r. 1882, čítajícího ve svých počátcích 22 činných členů (zakladatelem a dlouholetým velitelem sboru byl Josef Kolumbus). Po několika návštěvách pražského Sokola ve městě byla v roce 1898 založena místní jednota.

Vedení města se postupně zabývalo zlepšováním stavu komunikací. V roce 1883 byla opravena cesta na hřbitov, Kostelní a Pivovarská ulice; úpravy města pokračovaly až do konce století. Nové silnice (například směrem na Dobříš, Mníšek, Cholín) se budovaly až do vypuknutí 1. světové války. Ve stejném roce byla zahájena stavba nové školní budovy, zejména z důvodu vysokého nárůstu počtu školních dětí po roce 1872. O dva roky později bylo započato se stavbou železného mostu přes Kocábu, který měl nahradit stávající dřevěný, poškozovaný při častých povodních. Významným mezníkem v urbanistickém směřování města bylo vyhotovení polohopisného plánu a povolování staveb podle nového zemského zákona z r. 1889. K rozvoji také do jisté míry přispěla v letech 1895-97 budovaná železnice Praha – Modřany – Dobříš. Do jisté míry proto, že město Knín míjela ve vzdálenosti asi 2,5 km.

Vzestupu města a podnikání měla rovněž pomoci Občanská záložna, založená v r. 1870. Její služby byly hojně využívány, zejména jejím dlouholetým pokladníkem a městským tajemníkem J. Seifertem. Po jeho smrti (1888) se totiž zjistilo, že jak v záložně, tak i v obecní pokladně chybí přes 40 tisíc zlatých …

Kromě záložny byl v roce 1886 založen Krejcarový spolek k podpoře zejména chudé školní mládeže.

Ani v tomto období se městu nevyhnuly některé neblahé události. Pruská okupace Čech v roce 1866, která se dotkla i Nového Knína, byla sice spořádaná a zanechala tak v pozdějších generacích příznivý dojem, její další důsledky již tak optimistické nebyly. Rozšířila se cholera a tyfus a jen v Kníně zemřelo na choleru 30 lidí, vesměs žen a dětí. Neúroda byla v letech 1864 a 1865; při požárech shořelo naštěstí vždy jen několik domů (1866, 1872, 1889), vichřice poškodila v r. 1868 střechu a věž kostela, opakované povodně v letech 1874-1876 ničily břehy, mosty a zařízení domů, mlýnů a pil.

Život města v následujících letech plynul v pomalém rytmu malých posunů a změn, tak jak je přinášel vnější velký svět. Došlo například ke zlepšení dopravy listovní pošty, záhy byl na poště instalován telegraf a v prvním válečném roce byla obec připojena k telefonu.

Vedle obyčejného maloměstského života docházelo i k novým pokusům o dolování; staré mapy a zprávy o bohatství zdejších dolů opakovaně lákaly dobrodruhy, ale i seriózní podnikatele. Jeden z posledních předválečných pokusů se začal odehrávat v roce 1910 za účasti města a státu a skončil po mnoha peripetiích v roce 1923. Jiný se odvíjel v režii hraběte Sylva-Tarouccy, když v roce 1912-13 otevřel doly v Libčicích (v místech šachet Staré a Mladé Kamlové). Ovšem i tento, zpočátku slibný a velkolepě vedený, pokus skončil a v roce 1925 byl důl uzavřen a jeho zařízení rozprodáno. Poslední pokusy o dolování zde proběhly ještě za druhé světové války a krátce po ní (do roku 1957).

První světová válka byla prvním velkým mezníkem v životě mnoha lidí tohoto neklidného století, ovšem na charakteru města se to příliš neprojevilo. Nejinak tomu bylo i během dvacetiletí první republiky, kdy zde pracovaly vesměs menší podniky: továrna na zpracování kůži, pivovar, cihelna, cementárna a další, již většinou drobné živnosti. I přes to, že v r. 1930 dosáhlo městečko ve své historii nejvyššího počtu obyvatel (1228), mělo provinční ráz. Poté se obec začala opět vyklidňovat, což nakonec v roce 1948 vedlo ke ztrátě městského statutu (až do r. 1996). Díky tomu se urbanisticky příliš neměnilo, takže se až na výjimky zachoval starobylý ráz městečka. V roce 1965 došlo ke sloučení Starého a Nového Knína; později byly připojeny obce Sudovice, Kozí Hory, Chramiště, Hranice, Libčice. V rámci poválečného budování byly postaveny nové byty a rodinné domky, nákupní a zdravotní středisko, hasičská zbrojnice, kanalizace a čistička odpadních vod, často brigádně v akcích „Z“. Dostavba školy, zahájená v 80. letech, byla dokončena až v r. 1999. Z místních podniků, zaměstnávajících zdejší obyvatelstvo, lze uvést alespoň družstvo ELKO, Okrsní podnik služeb; z těch vzdálenějších pak , mníšecké Kovohutě, rukavičkářský závod v Dobříši a příbramské rudné a uranové doly.

 

Hledání kořenů …

Až do 19. století mělo knínské hledání vlastní minulosti výhradně hospodářský podtext. Zapomínání a opětovné objevování míst s kdysi bohatými zdroji zlata, z nichž nejvíce bezesporu prosluly doly Stará a Mladá Kamlová u Libčic, mělo svou historii plnou překvapení a zvratů. Ovšem od 19. století postupně sílí i druhý proud uvědomování si vlastní historie a hledání kořenů. Zpočátku (a to po poměrně dlouhou dobu) se ovšem jednalo jen o nahodile nalezené a často vzápětí ztracené památky archeologické povahy. Ve městě totiž nebylo muzeum, kam by bylo možno tyto věci uložit. Pokud se něco zachránilo, zůstalo to většinou v soukromých rukou (a ztraceno); jen něco z toho se dostalo do Národního muzea a až mnohem později (od 60. let 20. století) do tehdejšího Okresního muzea v Příbrami (případně jinam). Od 50. let, byť sporadicky, již probíhaly ve městě a v jeho okolí první archeologické výzkumy, realizované vesměs Archeologickým ústavem v Praze; až na sklonku 20. století se zde angažuje Hornické muzeum Příbram. Výzkumy postupně přinášejí poznatky o tom, jak vypadalo osídlení zdejší krajiny od mladého paleolitu až po středověk.

Ani písemné prameny nebyly ušetřeny mnoha zvratů. Městské písemnosti byly v 19. století zčásti zničeny (nemluvě o ztrátách již dříve v minulosti). Horní kniha Knínská (1536-1650), významný zdroj informací, byla až do roku 1925 považována za ztracenou, aby poté znovu (za 2. světové války) zmizela. O minulosti se také začalo psát. Mezi nejvýznamnější badatele historie regionu patří Josef Valenta a Jindřich Ladislav Barvíř.

Nakonec se přece jen Nový Knín svého muzea dočkal v roce 1999. V budově tzv. Mincovny byla v 1. patře otevřena expozice, shrnující zejména hornickou slávu města. Současně jsou v jeho okolí zpřístupňovány turistické a cyklistické naučné stezky, které v terénu procházejí nejvýznamnějšími hornickými památkami.

 

Mgr. Rastislav Korený

PAMĚTI KRÁLOVSKÉHO ZLATOHORNÍHO MĚSTA NOVÉHO KNÍNA

A SOUSEDNÍCH OBCÍ STARÉHO KNÍNA, VELKÉ A MALÉ HRAŠTICE

Díl I. (Od nejstarších dob do světové války).Starousedlé rody knínské.

Napsal JOSEF VALENTA

Nákladem insertní a reklamní kanceláře František Jech, Dubno-Příbram

Tiskem A. Pelze v Příbrami

1932

Cena Kč 33,-

Do digitální podoby převedla v únoru 1999 firma BENECO - Miloslav Beneš, Sídliště 406, Nový Knín.

 

V roce 1923 pověřen jsem byl městskou radou v Novém Kníně založením obecní kroniky a jejím vedením. Práci ukončil jsem krátce před svým odchodem z Nového Knína na nové služební místo v červnu 1928. V díle I. načrtl jsem paměti starobylého místa do vypuknutí války, ve II. díle snesl jsem události od vypuknutí války do l. července 1928.

V Novém Kníně působil jsem 14 let a vždy zajímal jsem se o historii jeho. Měloť město mnohem slavnější minulost než jest jeho přítomnost. Zapomenuto v chudém Povltaví sní jen o době své bývalé slávy, kdy těšilo se přízni českých králů a knížat. Každý z občanů je si vědom významu rodného města v dějinách českých a plně se o historii jeho zajímá.

Jsem proto jist, že skromná tato práce bude občanstvem příznivě přijata. Neříkám, že jsem tímto úplně vyčerpal všechny dějiny našeho městečka, snad se najdou později prameny, které v nejednom bodě historii tuto doplní, najdou se případně pracovníci dokonalejší, ale tolik s dobrým svědomím mohu tvrditi, že co mi v přítomné době bylo přístupno, vše jsem snesl, poctivě zaznamenal a na těchto "Pamětech" plných pět let pracoval. Vděčně vzpomínám a vroucně děkuji těm, kteří mi práci radou i skutkem usnadnili. Jsou to zvláště p. vrchní okresní rada v Dobříši Ludvík Kopáček, který byl mi vždy přátelským rádcem, práci přehlédl a věcně posoudil, p. dr. Jindřich Barvíř, vědecký pracovník ve zprávách o horách knínských, s jehož laskavým svolením zprávy po různu uveřejňované tuto shrnuji s udáním pramenů, p. Čeněk Maděra, říd. učitel v. v. v Praze, neúnavný opisovatel zpráv ze Zemského archivu, p. starostové Ant. Skalický, Josef Oulehle a Jan Doubrava, všestranně mne podporující v práci při vyhledávání zpráv v městském archivu, dp. Václav Rožat, děkan ve Starém Kníně a kaplani p. Josef Saip, p. Jaroslav Mráz, členové řádu křižovnického ve Starém Kníně, kteří s nevšední ochotou a spoluprací umožňovali mi výpisky z matrik, pan Mikuláš Nevařil, býv. dlouholetý starosta města, z jehož, výborné paměti jsem hojně čerpal, p. předsedové společenstev živnostenských: Václav Filipovský, Ant. Fon, Karel Čámský, František Tichovský, kteří ochotně archivy dali mi k disposici.

Pokud se týče užitých pramenů z literatury, uvádím tyto ihned při každé příležitosti.

Ve sbírání zpráv o rodném městě pracoval p. A. Černý, obchodník v N. K. Ve své horlivosti přijímal a zaznamenával zprávy často nekriticky.

V archivu čtenářské besedy zachovány jsou jeho poznámky k dějinám města, z nichž patrna je veliká láska k rodnému místu a kraji i poctivá, staročeská duše. Spisovatel, soudní rada Ant. Rybička, napsal několik článků o Novém Kníně do různých vědeckých časopisů, ponejvíce do "Památek archeologických". Z pera p. vrch. rady Ludvíka Kopáčka vyšly "Paměti knínských mlynářů", "Vladický rod Čámských z Ostrého", v rukopise "Včelařská škola v N. K." Pro Českou akademii věd a umění zpracoval "Náhrobky ve farním kostele sv. Františka ve St. Kníně" a nákladem okresu dobříšského vyšel jeho "Památník okresu dobříšského".

Zprávy o knínských dolech vědecky zpracoval p. dr. Jindřich Barvíř, prof. v. v. v Praze. Uveřejňovány p. autorem jednak v časopise Vltavské Proudy, jednak vydány v publikacích nákladem České akademie věd a umění v Praze nebo nákladem vlastním.

Spisovatel Primus Sobotka dotkl se také žertovně našeho města ve svých "Kratochvilných historiích."

K objasnění spojitosti místních událostí s dějinami naší vlasti užito je místy všeobecných dějin naší země nebo státu a to také z té příčiny, že kniha určena je žactvu a občanstvu především místnímu a okolnímu, kde nelze předpokládati, že obzor historický je všude stejně široký.

Jméno Nový a Starý Knín vyskytuje se vlastně úředně teprve v 18. století při úpravě tak zvaného "Josefínského katastru". V nejstarších latinských zápisech jmenován je Kny nebo Kni, německých též Kny a j., o čemž stane se ještě zmínka. Později rozlišováno Knín ves a Knín město hor zlatých, též Královské horní město Knín, Královské zlatohorní město Knín, Město Knín hor zlatých a j. V dobách starých známo bylo jako místo hornické. Doly zlaté kvetly tu od nejdávnějších dob, kam až historie místa sahá. Sláva jejich zanikla úplně začátkem 18. století, ač četné pokusy o Znovuotevření dolů i v dobách pozdějších se vyskytují, leč setkaly se vždy s nezdarem. Překážkou byly tu hlavně důvody finanční a nepřízeň vládních kruhů rakouských. Poslední pokus o oživení stal se v květnu r. 1914, nastálou válkou však práce kutací nesmírně trpěly, takže roku 1923 také změnou hospodářských poměrů byly nadobro zastaveny. Všechny naděje na oživení města, jehož rozkvět a blahobyt, jaké skládány byly občanstvem do podniku v roce 1914, jsou nyní ne-li navždy, jistě na dlouhou řadu desítiletí pohřbeny.

Město samo, vzdáleno více než 4 km od železniční stanice, nemůže spoléhati na větší rozkvět průmyslu. Z té příčiny není tu také ruchu stavebního; několik jen čísel během posledních desítiletí přibylých je toho důkazem, stejně i úbytek obyvatelstva. Mnoho viny nesou i nepodnikaví občané dob dřívějších, kterým vlastní kapsa byla přednější než veřejný zájem. Jako odmítli nabízené zřízení okresního soudu po zrušení magistrátu, aby nemuseli se starati o stavbu požadované soudní budovy, stejně nebylo žádného zájmu pro stavbu železnice Modřany-Dobříš.

Dobré pověsti těší se obuvnické výrobky místních obuvnických závodů, jichž majitelé odbytu vyhledávají na výročních trzích místních, v Dobříši, Příbrami, Sedlčanech, Krásné Hoře, Kamýce, Jílovém, Davli, Netvořicích, Neveklově, Mníšku, Zbraslavi a Litni. Obuvnictví má pro město nemalou důležitost, bohužel v poslední době vzmáhající se tovární konkurencí značně trpí. Stejně nepříznivým trhem kožařským utrpěla továrna firmy Jan Masner, která v poslední době obrátila se k úpravě kožišin.

Obuvnictví v Novém Kníně je velice staré a úzce spjato bylo s kvetoucím kdysi koželužstvím a jirchářstvím. Koželuzi a jircháři pracovali při Kocábě a Sudovickém potoku. Známou rodinou koželužskou v 18. století byla rodina Nešutova a Fonova, v 19. stol. Masnerova, Kášova, Kramatova. Rozvojem továrny Masnerovy zanikly koželužny ostatní, protože práce ruční nemohla konkurovati s prací tovární. Zakladatelem továrny byl pan Filip Masner (+ r. 1916), po něm v rozšíření pokračoval syn Jan (+29. srpna 1922). Za tohoto postavena zvláště strojovna, mandlovna, luhárna, skladiště a mlýn na tříslo na drahách. Tak zv. továrna na Krcále založ. byla p. Filipem Masnerem pro syna Filipa, všeobecně zvaného Filípka, po jehož smrti spojena s hlavní továrnou v jedny ruce, totiž Jana Masnera. Konkurence tovární ovšem nebyla vítána koželuhy, ruční koželužny zanikly všechny. Zakladatel továrny pan Filip Masner chtěl se původně věnovati krejčovství, leč sběhl a spolu s p. Josefem Novákem (+roku 1924) odešel na zkušenou. Prvý vyučil se koželuhem, druhý zůstal dělníkem. Pracovali společně v Linci, Celji, Budapešti. V továrně, kterou Filip Masner založil r. 1862, pracoval rukodílně se 4-6 lidmi. V roce 1875 postavil si dům č. p. 97 a v roce 1890 postavil vedle dílnu (nyní štípačka). Téhož roku na jubilejní výstavě obdržel bronzovou medaili. Jako koželuh pracoval všechny druhy tříslových usní. V následujících letech zřídil si parní pohon, v roce 1892 na 6 HP, na pumpu a rozemílání třísla. V těchto dobách se zde podešev pouze vytříslil, v suchém stavu vozil se “po nápravě”, t. j. povozem do Prahy, kde se jím obchodovalo v hostinci "U lva".

V r. 1896 předal svoje koželužství synu Janovi a v r. 1898 zařídil na Krcále druhou továrnu synu Filipovi, kterého r. 1897 poslal na koželužskou školu do Freiberka. Jan Masner továrnu zdokonalil. Postavil silnější parní stroj o 35 HP a zařídil též strojní úpravnu podešvů - mandlem. Dříve válelo se zboží na kamenech. V letech 1908-12 byla veliká průmyslová tíseň, která přinutila Jana Masnera, aby v r. 1912 přijal za veřejného společníka p. Vítězslava Kumperu, velkoobchodníka v kůžích v Praze. V r. 1912 až 13 provedeny rozsáhlé stavby. Parní stroj postaven o 120 HP, akumulátory, elektrické osvětlení a zařízení, zvětšeny sušárny a j.

Na začátku války dostala se firma insolvencí své banky "Záložní a úvěrní ústav v Hradci Králové" do finančních nesnází a uvalen na ni obchodní dozor, z něhož se dostala r. 1916. Rekvírování a přidělování koží vojenskou správou za války mělo nepříznivý vliv, protože firma, jakožto česká a nežidovská, dostávala pouze 4-10 proc. koží z množství, jež jí vlastně příslušelo. Kupovaly se proto kůže "pod rukou", protože i dobytek "pod rukou" se porážel. Z takto koupených a vydělaných koží dělaly se zase v továrně příděly obuvníkům a obchodníkům. Vypomáhalo se jak se mohlo, místním i okolním lidem. Své dělnictvo dovedl majitel dobře zásobovati, stal se mecenášem, ale zemřel v době pro průmysl velmi obtížné r. 1922 a technického vedení továrny ujal se syn Liboslav, který vrátil se po smrti otcově ze zámořských cest po Severní a Jižní Americe, kdež prodělával těžkou školu praktickou v různých továrnách. Před tím krátce dosáhl nejlepších studijních výsledků na vysoké škole kožařské v Belgii. V roce 1895 zakoupil Filip Masner dům č. 98, patřící Mikuláši Nevařilovi. Dům tento byl rozbořen a ustoupil budovám továrním. V roce 1919 koupila firma koželužnu bývalého koželuha p. Josefa Nádherného, skládající se z domů čp. 94, 172, 174. Dům č. 94 byl rozbořen a na jeho místě postaveny dřevěné boudy (barvírna a truhlárna), jeho barokový štít však byl zachován ve štítu dílen. V roce 1927 prodána továrna na Krcále p. J. Kalinovi z Pelhřimova a společník firmy p. Vítězslav Kumpera ze společného vedení vystoupil, továrnu poté vedl Liboslav Masner do r. 1928, předav ji svému bratru Janovi, který tu zřídil úpravu kožišin. Za vedení Liboslava Masnera přešla továrna od výroby českého tříslového podešvu k výrobě hnědých kravin, kdežto český podešev zůstal pouze vedlejším výrobkem. Tím přestal dovoz třísla skoro úplně, město pozbylo svého charakteru, totiž svého charakteristického tříslového zápachu a ustalo sušení třísla před jednotlivými domky předměstskými, které bylo palivem chudiny.

V době největšího rozkvětu zaměstnávala továrna přes 60 dělníků. Vedle obuvnictví, koželužství a zemědělství kvetlo tu odedávna mlynářství. Mlýny knínské jsou původu prastarého. Umístěny jsou na Kocábě, mlýn na Krcále (malý mlýn - mlýnec = krcál.), nyní nepracující, na potoce Voznickém. Dobrou konjukturou v době válečné a v prvých letech poválečných mlýny značně se přestavbami a přístavbami zvětšily, takže schopny jsou zpracovati 4x více obilí než v době předválečné. Téměř všechny mlýny vznikly z puchýren, majících stoupy na drcení zlatonosného křemene. Později v letech hubených mlely také tříslo pro potřebu místních koželuhů, nebo opatřeny byly pilami na zpracování šindele a dříví stavebního.

Již v předválečných letech znám byl Dobříš zpracováním a vývozem rukavic, nejvíce do Německa a Anglie. V posledních letech poválečných rozšířilo se šití rukavic i do Nového Knína a sousedních obcí. Střihači a šičky zaměstnáváni jsou několika pražskými firmami prostřednictvím místních a mokrovratských faktorů a nalézají slušného výdělku, ovšem ponejvíce sezónního. Z touhy po slibném výdělku nedbají potřebného pohybu a dostatečného stravování, stroje hřmotí do noci a tak v mladých životech hlodá záhy tuberkulosa, sociální choroba krajů rukavičkářských.

Blízkost rozsáhlých lesů poskytuje nemajetnému obyvatelstvu v zimě dostatek paliva, v letní době hojnost lesních plodů, od časného jara do pozdního podzimu. Sbíráním jahod, borůvek, malin a hub získávají rodiny v úrodných letech velice slušných výdělků a několik podnikavých překupníků pěkného zisku. Jícen Velké Prahy pohlcuje většinu hospodářských produktů novoknínského kraje a stále zvyšující se potřeba hlavního města přinutila několik místních obchodníků sáhnouti k prostředku rychlejší dopravy - automobilu.

Velká část dělnictva nalézá zaměstnání v Praze a v továrnách pražské periferie. Nejvíce jest to ovšem dělnictvo stavební, které v čilém stavebním ruchu let poválečných vyhledáváno bylo a slušně placeno. Jak silný je vztah dělnictva ku Praze, patrno nejlépe ze silné frekvence sobotních odpoledních vlaků.

Romantická krajina novoknínská v posledních letech rozvoje turistiky láká k sobě četné turisty, ponejvíce ovšem Pražany. Příčinou čilejšího ruchu turistického jest i otevření Drtinovy rozhledny na Besedné (495 m) u Hněvšína, s níž je překrásný rozhled na celé střední Povltaví a Posázaví. Cesta přes Nový Knín vyhledávána je hlavně automobilisty. Překrásná partie podél Kocáby, od Nového Knína přes Velkou a Malou Lečici k Svatojanským proudům, je bohužel ještě málo známa a v úseku Malá Lečice-Štěchovice v době větší vody neschůdna. Ustavený odbor Klubu českých turistů v Novém Kníně zanikl dříve, než projevil jakoukoliv činnost. Většímu přílivu letních hostí vadí nedostatek vody ke zřízení koupelen, ač v posledních letech návštěva Pražanů znatelně se zlepšila. O stravu a noclehy je vždy dobře postaráno v hostinci p. Josefa Nevařila (u Mikulášků), p. Antonína Fona (na Karlově) a p. Otakara Růžičky.

Podnebí místa je velice mírné pro chráněnou polohu a mírnou výšku (299 m).

Od hlavního města Prahy je Knín vzdálen 40 km ve směru jihozápadním, nedaleko stezky linecké, nyní státní silnice dobříšsko-vimperské. S touto stezkou spojen je Knín okresními silnicemi Dobříš-Mokrovrata-Knín a Mníšek-Nová Ves-Malá Hraštice-Knín. Z Nového Knína odbočují okresní silnice

1) - do Štěchovic přes Sudovice,

2) - na Cholín a k Sedlčanům přes Libčice.

Odbočkou prvé silnice je okresní silnice přes Korkyni-Čím na Moráň a z Korkyně přes Chotilsko do Živohoště. Odbočkou druhé je okresní silnice Záborná Lhota, Chotilsko, Prostřední Lhota Mokřko, Čeliň nebo Chotilsko a Čeliň-Borotice.

Ve státním provozu je autobusová linka Příbram-Dobříš-Nový Knín, Nový Knín-Štěchovice-Praha.

Výstavbou státní silnice z Benešova přes Nový Knín k Příbrami, která spojována je se stavbou vodní přehrady ve Štěchovicích, získá jistě Nový Knín nemálo.

Dej Bůh, aby městu, kterým kráčely dějiny, které zaujímá nemálo stránek historie českého národa, vzešla doba nová, šťastnější, doba všestranného rozvoje.

 

Doba předhistorická.

Neproniknutelné hvozdy, šířící se od východního svahu Karpat až po Rýn, zvány byly cizinci ve starověku souborným názvem les Herkynský či Hercinský. Jednotlivé části tohoto lesa kryly pohraničné hory české. Římský dějepisec Tacitus vypravuje o Hercinském lese na hranicích germánských, že se mu divokostí a strašlivostí žádná krajina na severu nevyrovná. Hercinským lesem rozuměl určený Říman náš Český les (Čas. Čes. Musea 1848, s. 376). Neproniknutelné hvozdy rozkládaly se však i uvnitř země ještě v době historické. Nehostinnost země byla příčinou, že zatím co v Egyptě, Foenicii, Asýrii, Persii, Indii, Číně, Řecku, Itálii a j. kvetla vzdělanost několik století ano i tisíciletí před Kristem, u nás byla dlouho tma. Nemáme žádných písemných zpráv o zalidnění naší vlasti a z té příčiny musí teprve učenci z nahodilých nálezů a vykopávek usuzovati na dobu zalidnění a výši vzdělanosti obyvatelstva naší vlasti v jednotlivých obdobích. První památky života lidského na zemi zkoumá archeologie, t. j. věda, zabývající se studiem působení lidstva v té době, o níž nezanechalo se písemných zpráv. Jest to doba předdějinná čili předhistorická. Počíná člověkem diluviálním, t. j. člověkem žijícím ve starší době čtvrtohor, zvané diluvium. Doba ta zahrnuje v sobě všechna neznámá tisíciletí až asi k roku 5000. př. Kr. Tu stál člověk na nejnižším stupni lidského vzdělání. Podle hrubých nástrojů, náčiní, prostých oštípaných kamenů, nazýváme tuto dobu starokamennou. Po ní následuje doba novokamenná, jejíž památky uloženy jsou v dnešní ornici a novodobém náplavu (aluviu). Jsou to opět různé nástroje a náčiní, hroty, škrabadla, nožíky, sekyrky, zejména hojné kamenné mlaty (kladiva, sekyry), jež však broušeným ostřím a vrtanými otvory svědčí o větší pokročilosti lidstva. Tento stupeň vzdělanosti sledují archeologové až do prvého tisíciletí př. Kr. Za kámen pak nastoupil kov, a to nejprve bronz, t. j. slitina mědi a cínu. Přichází doba bronzová a kvete asi půl tisíciletí. Kolem r. 500. př. Kr. počíná pro nás doba železná. Železo zůstává hlavním užívaným kovem, bronz pouze ozdobou. Národové povznesli se posléze na takový stupeň vzdělání, že počali užívati písma a tak nastává doba historická, pro nás počíná X. stoletím po Kr.

Nahlédnouti v život předhistorického člověka umožňují nám také hroby. V hrobních nálezech obráží se jako v zrcadle vzdělanost jednotlivých období předhistorických; můžeme podle nich případně odhadnout i národní příslušnost předhistorických pokolení.

Diluviální člověk žil životem divokého lovce. Tehda žili s ním mamuti, jichž kosti nalezeny v cihelně staroknínské, kůň (equs), jehož celá dolní čelist nalezena v cihelně p. Aloise Masnera na Krcále a uložena ve sbírkách měšťanské školy, předchůdcové našeho skotu, jehož tělesné pozůstatky nejsou rovněž vzácny v našich cihelnách, jichž hlína tvořila se v té době sprašováním vyschlého kalu a nakupením jeho do mohutných návějí.

 

Místní nálezy doby novokamenné.

Podle nálezů první stopy lidstva v krajině novoknínské objevují se v době novokamenné. Důkazem toho jsou mi dva kamenné mlaty, nalezené panem Antonínem Zemanem, rolníkem v Libčicích. Jeden z nich uložil jsem ve sbírkách měšťanské školy novoknínské. Je úplný, vrtaný, druhý toliko částečně zachovaný, ponechal jsem si pro potřeby vyučovací. V blízkosti obou mlatů nacházel se i vývrtek. Větší mlat, pěkně hlazený, vybroušený, nalezl r. 1926 žák IV. ročníku měšť. školy J. Křivonoska ve Starém Kníně. Materiálem je tu hadec, ve vrtání je částečně odštěpen. Uložen mnou ve sbírkách příbramského musea s podmínkou, dojde-li k založení musea v Novém Kníně, bude tomuto vrácen. Podobný mlat nalezen i na Plechhamru.

 

Pokolení skrčenců.

Počínaje J. L. Píčem archeologové naši soustavně pokládají za nejstarší obyvatelstvo pokolení skrčených koster, nazvané tak po způsobu pohřbívání mrtvých v poloze skrčené. Svrchu uvedené nálezy patřily by tedy tomuto pokolení, ač hrobů skrčenců nalezeno tu nebylo. V oboru soustavného archeologického studia je vůbec náš kraj opomíjen.

 

Nálezy hrobů žárových.

Hojné místní nálezy patří do doby hrobů žárových. Archeologové naši souhlasně pokládají lid polí popelnicových za Slovany. Popelnicová pole počínají již v Čechách asi v 8. stal. př. Kr. Těla mrtvých byla spalována, popel a zbytky drobných kostí ukládán do nádob - popelnice - a tyto pak jednotlivě nebo hromadně do země. Odtud název polí popelnicových a lid kultury hrobů žárových.

 

Různí národové na území českém.

Podle zpráv římských spisovatelů a dějepisců Caesara, Tacita, Strabona a j. žilo v I. stol. př. Kr. na prostranství za Dunajem mnoho národů, mezi nimi zejména pověstný národ Suevů a celá prostora, do níž náležejí naše kraje české, pojmenována celkovým názvem Germánie, což ztotožňováno je se jménem Němci. Ve skutečnosti byl mezi Suevy rozdíl národnostní. Archeologové L. Niederle (Lidstvo str. 616 a násl.) a P. Papáček (O starobylosti slovanské u nás v době římské Germánie vůbec, 1923) dovozují, že pod jménem Suevi skrývají se němečtí Švábi i slovanští Slavi (Viz Lad. Horák : Příruční dějiny, vyšlo nákladem "Dědictví Komenského.") a právě změtením těchto jmen, Římanům skoro stejně znějící, vznikl veliký zmatek, z něhož dějepiscům nelze se vybaviti. Archeologové opět snaží se záhadu vysvětliti. Jejich bádání ukazuje, že v posledním tisíciletí př. Kr. rýsuje se nový obraz osazení jak zemí sousedních, tak nesporně i země naší. Již v době bronzové vniká do země branou labskou a náchodskou nový národ a tento proud ve 2. století př. Kr. se opakuje s novým úsilím. Je to jmenovaný lid polí popelnicových - Slované.

 

Bojové.

Slované - lid polí popelnicových - nakrátko podrobeni bojovným národem Bojů, a země po nich pojmenována Buiaimon, Boiohaemum, Baihaim, Baianaib. Ptolemaios umísťuje k Labi národ Bainochaimai, k Dunaji Baimy. Bojové původem jsou národ galský (keltický). Z vlastí zašumavských (z horního Porýní) pronikl do jihozápadních Čech, odtud patrně obsáhl svou nadvládou celé kraje k severu Čech. Odpočívá v mohylách s kamenným věncem kolkolem, v nich popelnice, ale i kostry, hojné zbraně i šperky, spony jehlice, prsteny, náhrobky prozrazující hlavně původ halštatský (galský) . Zde počíná se patrně také dějinný význam přepamátné Zlaté stezky z jižní končiny až do středu země, po níž z Hallštattu (v Horních Rakousích) donášeli sem nejen sůl, ale i výrobky svérázného průmyslu tamního, kdežto korále skleněné a jantarové náležejí k nejstarším sledům obchodu baltojaderského. Hroby mohylové archeologové souhlasně přičítají Bojům (viz J. L. Píč: Pokolení kamenných mohyl. Latén a Bojové v Čechách, Stradonice-Marobudum). Jest otázkou, žil-li národ kultury mohylové v našem kraji a zanechal-li zde památky svého pobytu. V roce 1910 rozkopána byla mohyla v panském lese u Kurzbachu. Stalo se tak neodborníky, lesními dělníky, takže přímých nálezů nebylo možno již se dopátrati. Nálezy na Zrůbku u Hříměždic svědčí době halštatské, stejně na Plešivci u Jinec.

 

Markomané.

Panství Bojů nepřečkalo I. století př. Kr., bylo vystřídáno panstvím jiného kmene galského, neméně bojovného, jenž podrobil své moci, počínaje západní končinou země, daleko širší a větší její oblasti, zasahující záhy celou její rozlohu s Moravou až k Dunaji; dějinám znám jest pod jménem Markomanů.

Římané, posunujíce své panství k Dunaji, stali se přímými sousedy Markomanů za císaře Augusta. Vedle Markomanů, roztroušených po celé zemi, žili zde podle archeologů ještě skrčenci a Slované. Skrčenci, povahy nestátní, trpné, byli zotročeni a z vojska vůbec vyloučeni; Slované s Markomany podle všech známek uzavřeli jednotu.

Marobud, nejslavnější kníže Markomanů, předvídaje nutnou srážku s Římany, posunul své sídlo z Podunají do nitra země. Marobudum, sídlo Marobudovo umisťuje dr. Píč a souhlasně s ním ostatní naši archeologové (Niederle, Červinka, Buchtele) do Stradonic u Berouna. Stradonické výkopy svědčí o takovém počtu válečného lidu, o jakém nemluví málem žádný výkop v celé střední Evropě z té doby. Nálezy archeologické vylučují, že by Markomané byli tak četní, že by sami ze sebe mohli postaviti vojsko o 74.000 pěších a 4000 jezdcích, jimiž Marobud vládl, hotovost to tedy v Evropě neslýchanou. Spíše se zdá, že oněch 74.000 bojovníků pěších postaveno ze Slovanů, kteří jednotu vojenskou s Markomany utvořili a jízda patřila Markomanům. Jednota slovansko-markomanská sama uvnitř se však rozpadla. Kotvald, kníže kmene Gotů, hrad Marobudův přepadl a jej samého ze země vypudil. Z milosti Římanů dožil v italské Raveně. Za císaře Marka Aurelia nastává Římanům patnáctiletá válka s Markomany a Kvady. Císař poraziv Markomany asi r. 175 p. Kr. poslal do obojího území 20 000 vojínů konati služby strážné a pomýšlel udělati z obojí říše novou římskou provincii, leč zasažen smrtí ve Vídni (Vindoboně). Markomané si stěžovali na řádění římských vojínů v naší zemi, že nemohou ani půdu vzdělávati, proto nástupce Aureliův Commodus zmírnil r. 180 po Kr. podmínky míru a stráže z obou území odvolal. Římané ve styku s obyvatelstvem naší země sledovali svými výboji též cíl hospodářský, chtějíce těžiti z pokladů země. Jejich legie zakládaly tu nejen vojenské tábory (stráže), které stávaly se tržišti, ale i cesty. Tak u osady Libře na Jílovsku r. 1894 nalezeny byly ostatky římského vojína. (Dr. Jindřich Barvíř, Vlt. Proudy, roč. X.. článek "Z dějin města Jílového").

Nález, ten zařadil dr. Píč do 2. a 3. stol. po Kr., tedy shodně s dobovými událostmi, jak o nich vypravuje dějepisec Dio Kassios. V roce 1928 nalezl jsem při hloubení studny v zahradě lidové školy hospodářské v N. Kníně, blíže Salaše, v hloubce asi 1 m bronzový peníz se zřejmým zbytkem po očku. Velikosti byl čsl. stříbrné pětikoruny, silně patinován. Po částečném očistění na jedné straně objevil se obraz mohutné hlavy barbara s hrubými vlasy a vousy. Na okraji četl se dobře zachovalý nápis "Vercingetorix". Na druhé straně byl obraz galského kohouta. Vercingetorix byl vůdcem Galů; přemožen byl posléze G. J. Caesarem v dlouhé válce Galské a popraven na římském Kapitolu. Nejsa v té věci odborníkem, předal jsem nález prof. Frant. Klímovi v Příbrami, té doby správci musea příbramského. Odborného posudku dosud se mi nedostalo, ale nalezený předmět je jistě pozoruhodný, uvážíme-li, že jedině vztah má k dějinám římským a vezmeme-li v úvahu dále hloubku, stáří a místo nálezu.

 

Strážnice.

V Památkách archeologických (XIV., 1889, str. 195) dočítáme se, že r. 1887 nalezeno mnoho bronzových věcí, hlavně srpů, u Radětic, blíže Milína. Prof. Smolík dobově je zařadil do 1. až 2. stol. př. Kr. Zajímavé při tom je, že místo nálezu jmenuje se "na Stráži". Slovanské pojmenování vrchu "Stráž" nasvědčuje tomu, že zde sídlili Slované a pojmenování udrželo se až na naši dobu. Konání stráží nad dědinami na nejbližších návrších a hůrkách je arci známo již u všech národů primitivních, také u nás svědčí o tom místní pojmenování (Stráž u Radětic, Varta u Dobříše, Šilboch = Schildwache u St. Knína); ale Římané při obchodních svých cestách i pro bezpečnost svých posádek měli výtečně organisovanou službu návěstních ohňů na vynikajících výšinách, jichž síť, pronikající pralesy i kraje pusté, byla střežena od pomezí až do vnitra země.

 

Hradiště.

Tak veliká markomansko-slovanská vojenská síla nebyla zajisté umístěna v hradišti jediném, nýbrž rozložena byla v krajinách po táborech, již k vůli stravování a špížování, tehda ovšem velice znesnadněném. Tím si vysvětlujeme vznik přečetných hradišť, jichž dr. A. Sedláček zjišťuje kalem 450, z nichž alespoň polovice patří do doby římské a předřímské, druhá polovina do století VII. - IX. po Kr.

Hradiště "Hradec" na Dobříšsku popsal A. Rybička v Památkách archeologických a K. Špaček v díle "O předhistorických hradištích a valech v Čechách" (Arch. památky IV. str. 21-30). O hradišti Hradci bylo původně mínění, že obehnán byl spečenými valy. Dnes víme, že nebylo zvláštních spečených valů, t. j. dřevěným uhlím spékaných valů za účelem pevnosti, ale jen požár hradby na valech, nepřítelem zapálené, způsobil škváry. Je tudíž hradiště s valy "spečenými" pevností dobytou a spálenou (Dr. J. Píč, Pam. arch. 1891, str. 386, J. Švehla, Táborsko v pravěku). Vrch. práv. rada L. Kopáček popsal v rukopisné prácí "Hradiště na Dobříšsku" vedle Hradce též hradiště "Obora" u Dobříše a "Přeslánka" u Libčic.

 

Hradiště Přeslánka u Libčic.

Nejbližším z nich je nám Přeslánka. Je eliptické podoby a hlavní osa jeho leží směrem od sz. k jv. Vjezd k němu jest od strany sz. Hradiště obehnáno je kolkolem posud zachovanými trojími valy. Uvnitř nalézá se vejčitá prostora s jakousi cisternou a v severní její části lze zříti zbytky sklepů, které byly neklenuté a nyní jsou propadlé a zasypané, že vrchní část jejich tvoří jen vrstva štěrku v síle asi 1 m. Prvé valy, t. j. horní, jsou na jižní straně spojeny příčným náspem se druhými valy nižšími, jež doleji táhnou se pod prvými v souběžné elipse od západu na jih a k východu. Zde jsou přerušeny a zase až na severní straně znovu jsou znatelny. Na jv. části těchto druhých valů znáti jest ještě nižší, třetí val, jehož zadní část vede k východu a druhá k severu, kdež podobně jako část náspů druhých je přerušena a teprve zase na severu krátce znatelna. Náspy jsou místy neznatelné, ježto některé části jsou zorány a urovnány a ostatek posázen lesem. Celé hradiště pak jest chráněno od strany jižní příkrým svahem. Ve zbylých částech je hradiště dosti dobře zachováno, ačkoliv utrpělo odvážením kamene do okolních trativodů. Vznik hradiště klade p. L. Kopáček do X. stol. p. Kr. V blízkosti hradiště však nalezl jmenovaný již p. Ant. Zeman ohniště, spíše pec v rozměrech 3 X 2 m. Vnitřek její byl z pěkně vypálené hlíny, kolem hojnost popela a střepů nádob, kostí různých zvířat, parohy, rohy. Některé věci tohoto nálezu odevzdal Zemědělskému museu v Praze. Jedna z těchto nádob byla zvláště charakteristická, s vypichovaným ornamentem na vyvaleném okraji, a dobově ji možno zařaditi do 7. až 9. stol. po Kr.

Hradiště Hradec, Obora i Přeslánka vznikla snad v dobách neklidného sousedství od VII. - IX. stol. po Kr., ale původ jejich možno klásti i do doby dřívější, jak praví archeolog Josef Švehla: "Věřiti, že tato hradiště vznikala teprve za těchto bojů ve století VII. a IX. byl by jistě omyl, vzpomeneme-li přehojného počtu takových hradišť po celé zemi, obrovské často rozsáhlosti a jich vystrojení k obraně, přímo strategické rozdělení po zemi, což také jen po zkušenostech mohlo býti provedeno. V nich Čechové přes udatnost svoji hledali ochranu před přesilou, nechávajíce ostatní v plen nepříteli. Tak jsou to nájezdy Avarů z Uher (poraženi Samem r. 623 po Kr.), útoky francké za Dagoberta, později Karla Velikého a Ludvíka. Roku 846 po přemožení Mojmírově král Ludvík táhl skrze Čechy a zde od nich na hlavu poražen, r. 872 vojsko české na hlavu poraženo v hrozné bitvě u Vltavy pod vůdcovstvím knížete Bořivoje a jiných pěti vůdců a útočiště hledalo v pevných hradištích, o jichž dobývání Němci se nepokusivše, s mnohou kořistí po nehájené zemi sebranou, ze země odtáhli (P. J. Šafařík - Starožitnosti II. sv. str. 449, podle letopisů fuldenských)."

 

Zaměstnání obyvatelstva.

Ačkoliv Slované již v době předdějinné zabývali se též zemědělstvím, hlavním zaměstnáním jejich bylo pastýřství, jakožto zaměstnání snazší; přímé obdělávání půdy ponechávali obyvatelstvu původnímu, praobyvatelům. Vyskytuje se tudíž hned na prahu dějin kulturně politických dvojí třída obyvatelstva: pastýři neb zemané vládnoucí a bezzemci-chlapi, lidé poddaní, obojí v takovém spojení, které souhlasí se způsobem polokočovného života pastýřského se žďárovým (kopaninovým) hospodářstvím zemanským. Rody pastýřů spravovaly se odvěkým řádem domácím, útočiště braly před vpády nepřátelskými na hradištích ve hvozdech ukrytých, na výšinách neb ostrozích. (L. Horák - Příruční dějiny nár. čes.).

 

Původ jména "Salaš".

V pověsti o založení Knína se praví, že horníci, povolaní kněžnou či zemankou od Slovan, založili tu horní osadu a počali tu zlato pávovati. Sídlo Kníny klade pověst na Salaš, nejstarší to budově městské. Místní horlivý sběratel historických zpráv a pověstí A. Černý, opíraje se o jakýsi zlomek kroniky, nalezený v letech šedesátých v radnici, klade původ Salaše do r. 756 po Kr. Rok tento jest ovšem smyšlen, ale doba se shoduje se způsobem života slovanských předků, neboť zprávy historických pramenů ukazují na bezpočetné rody pastýřů - salašníků, spravujících se středověkým domácím řádem. Jméno "salaš" pochází od salašnictví, způsob vypásání dobytka, jak dosud zachován je na Slovensku. Salaš značí tu boudu pro dobytek i pastevce, kamž na zimu dobytek s pastvin se shání.

Možno-li přijmouti analogii dolního Štýrska i Míšně, byl župan - pastýř v každé vísce správcem hospodářství žďárového, maje i sám 2 lány půdy; na 1 župana připadali tam 3-4 chlapi, t. j. sedláci. Historik J. Peisker (Východisko Meitzenova líčení agrárních dějin germánských a slovanských Č. Č. H. IV., 1898), opíraje se o prameny XIII. století, konstatuje národní stejnorodost županů i zemanů. U obou nalézáme týž rodový, kmetský a stařešinský řád. Podle něho i sestrojení dědin odpovídá způsobu života pastýřského: vsi okrouhlé, s návsí do okrouhla obstavenou chalupami, čelem ke středu, zadem (humnem) do políček a pastvin (občiny) , s prameny či rybníčkem uprostřed návsi pro drůbež. Na staré osídlení nejbližšího okolí Salaše připomínají přečetné popelnice v blízkosti nalezené, a to na svahu zahrad č. p. 1 (radnice), 2, 3, 4, a dále po pravé straně silnice libčické. Nejčetněji nalezeny v zahradě čp. 2 při stavbě stodoly (6 popelnic). Bohužel z neznalosti vyházeny na smetiště; toliko jediná zachráněna a pracně slepena; umístěna je ve sbírkách měšťanské školy. V nejširší části zdobena je pěti kruhovými rýhami, celá pak silně tuhována.

Hromadný hrob žárový nalezen zedníkem p. Řehákem z Libčic při přestavbě domu č. p. 4. Popelnice uloženy ve vrstvě v krychlovém prostoru, vyhloubeném ve zvětralé žule. Uloženy v radnici, není však dnes známo, kam se odtud dostaly.

Salaš

“Salaš” – nejstarší budova a sídlo bývalé včelařské školy v Novém Kníně.

 

Nálezy žárových hrobů.

O nálezu popelnic v zahradě p. Adolfa Blažka (č. p. 7) zmiňuje se prof. dr. Jindřich Barvíř (Vlt. Proudy, roč. IX., č, 11) takto: Pan Blažek chtěl vykopati studnu, náhodou však již narazil na starou studňovitou jámu, vyplněnou nádobami a hojným popelem v nich i vůkol nich. Střídaly se tu vrstvy upěchované hlíny a vrstvy popela s nádobami. Nádoby byly celkem vzhledu hradištního typu, zhotovené na hrnčířském kruhu, vypálené, ale nepolévané, asi 15 cm vysoké, bezuché a skoro vesměs beze všeho ornamentu, na dně však každá měla znak dvou dlouhých, nízkých mečů, vzájemně zkřížených zcela jako bývá - ovšem daleko menší - znak na výrobcích míšenského porculánu. Popel obsahoval příměs drobných zbytků kůstek zvířecích, v jedné nádobě také několik bronzových hřebíčků se čtyřhrannou hlavičkou a kousek plechu bronzového. Hned vedle byla mělká jáma s vrstvou popela a nádob, ale rozbitých, mezi nimiž nalezen kousek železný, patrně z nějaké spony. Domnívám se, praví dr. Barvíř, že tu byly ukládány nejspíše jednou rodinou zbytky pohřebních hostin a zároveň nějakých spálených drobností nebožtíkových v první době křesťanské jako dozvuk starších pohanských obyčejů pohřebních. Podobné staré jámy, v nichž byly nádoby s popelem vrstevnatě ukládány, nalezeny byly v Chrudimi. Potud o nálezu píše dr. Barvíř.

V dolejší části školní zahrady, pod t. zv. starou školou, nalezl městský vodák p. Jan Thán popelnici, kterou daroval tehdejšímu řídícímu učiteli p. Em. Eškovi. Při kopání písku na stavbu sokolovny na pozemku p. Albína Oulehle, proti Salaši, nalezli dělníci popelnici, tlakem půdy valně poškozenou. I v tomto případě z neznalosti věci přišel nález nazmar, neboť střepy pohozeny do hromady písku. Při všech nálezech tuto vyjmenovaných, až na nález v zahradě p. A. Blažka, nebylo po ruce odborníka, za jehož vedení byly by popelnice vyzvednuty a místo prohledáno, neobsahuje-li milodarů. Zdá se však, že vždy jednalo se o hroby chudičké. Nálezy žárového hrobu v Prostřední Lhotě (popelnice, spona, šálek, bronzový náramek, kroužek) uloženy jsou v Zemském museu. Žárové hroby objeveny také ve Starém Kníně, Libčicích, u Drevník a Slovan. Jest tedy patrno, že již v dávné době, jíž lidově pohanská se říká, byla krajina naše dosti zalidněna.

 

Knín pod vládou kmenových knížat.

Letopisec Kosmas (+ 1125) počíná kroniku svoji pověstí o vůdci Čechovi, který stanul na cestě z Bílého Chorvatska na Řípu a novou zemi zvolil za novou vlast. Poté líčí další osazování jinými kmeny slovanskými, které dochovaly se až na jeho dobu, jako Netolici, Pšované a j. Podle toho zaujali Čechové střed země až po dolní Vltavu a Berounku. Ke své ochraně jednotlivé kmeny měly kmenové hrady, od nichž i přijaly svá jména, na př. Pšov, Děčín. Později ovšem měly hradů více. V X. století po Kr. měl patřiti Knín knížatům zlickým, jejichž, kmenovým hradem byl hrad Zlič (= Kouřím?) Moc jejich sahala od Kladska až po Šumavu; v době nezletilosti knížete sv. Václava patřil jim též hrad Osek u Zbraslavě. (Horu Havlín pokládali historikové za horu Osek, ukázalo se však, že omylem; jest jí nynější hora Merštejn nad Všenory.) Ze života sv. Václava víme, že sice pokořil knížete zlického Radslava, knížectví však jej nezbavil a tím získal si jeho úcty a přátelství. Již za Boleslava I. téměř všecky kmenové státy (knížectví) připojeny k ústřednímu knížectví pražskému až na Slavníkovce. Prof. dr. F. Schuster ve článku "České obchodování za prvních Přemyslovců" (Naše Republika, roč. II., č. 4, str. 56) praví, že Boleslav I. pokořil Zlicko asi po smrti císaře Jindřicha Ptáčníka (936?) a postoupil je spojenci Slavníkovi Libickému. Kosmas při příležitosti smrti Slavníka (+981), otce sv. Vojtěcha, popisuje hranice panství libického. Podle toho popisu patřilo území našeho kraje pod moc Slavníkovců, jichž jižní hranice měla pomezní hrady Chýnov, Doudleby, Netolice a odtud sahala k rozhraní lesa, t. j. pohraničného hvozdu. Po smrti Slavníkově ujali se dědictví synové jeho Soběbor, Spytimír, Pobraslav (Dobroslav). Soběbor nejstarší bratr sv. Vojtěcha, dovolávaje se ochrany císařovy a sbližuje se s kníž. polským, uvalil na sebe a svůj rod hněv velikého knížete pražského Boleslava II. Vršovci, plníce svůj krvavý slib, na den sv. Václava r. 995 přepadli a spálili Libici a pozůstalé členy rodiny v kostele pobili až na Soběbora, jenž dlel v cizině. Týž později žil v Polsku a r. 1003 vrátil se s Boleslavem Chrabrým do Čech, ale při vypuzení polského vojska padl v Praze dne 4. září 1004. Nad Vršovci nevyřčeno právo trestající, jim připadla Libice a přízeň knížecí. Tím dostává se patrně i Knínsko do moci rodu Vršovců (viz L. Kopáček: Památník okresu dobříšského).

Vzhledem k tomu, že Jílovsko (a tedy i Knínsko), jak uvažuje dr. J. Barvíř (Vlt. Proudy, roč. IX., č. 2., str. 3.) náleželo do knížectví Slavníkova, jest zajistě pozoruhodna zpráva v Kanapariově latinsky psaném životopise sv. Vojtěcha, vydaném Jos. Emlerem (Prameny dějin Českých, I. str. 235), že Slavník byl mezi všemi obyvateli oné země zlatem a stříbrem nejbohatší. Bohatství jeho stříbrem pocházelo zřejmě z okolí tehdejšího města Malína, tedy od pozdější Kutné Hory, poněvadž v Malíně byla v 10. století mincovna na stříbrné peníze, zlato pak pocházelo dle poměrů zajistě aspoň hlavním dílem z okolí Jílového (a tudíž i Knína). Z toho by vysvítalo tedy nejstarší písemné - byt nepřímé - svědectví o rozsáhlejším těžení zlata na Jílovsku (i Knínsku) , podle dohadu alespoň rýžováním. Kanaparius žil o více než 100 let dříve než Kosmas. Byl římským klášterním druhem biskupa Vojtěcha, znal také jeho a průvodce Radima, měl tudíž přímou zprávu o tom, jak naší předkové nazývali svoji zemi.

Píše pak: "Jest krajina v územích Germánie, bohatá jměním, velmi mocná zbraněmi a odvážnými muži, kterou obyvatelé nazývají Slavonií". Jen některé rukopisy mají psána Boemií a Bohemií. Zpráva Kanapariova jest velmi památná a hodna povšimnutí. Mohla by se týkati celých nynějších Čech, neboť jméno Slavonie značí území Slovanů podobně, jako na západu Čech území Chebska s okolím bylo nazýváno regio Slavorum = kraj Slovanů, Slovansko. Poněvadž však Kosmas - arci také latinsky - nazývá Boemií výslovně knížectví Přemyslovců, je zřejmo, že kníž. Slavníkovo sami obyvatelé jeho nazývali Slavonií. Také s tímto názvem srovnává se nemálo i jméno Slavníkovo, sotva zcela nahodile.

Vršovce ovšem stihl osud Slavníkovců a jako poslední kmenová knížata vyvražděni byli na rozkaz knížete Svatopluka ve Vraclavi a na Libici r. 1108. Tím ukončeno úplně sloučení kmenových knížectví.

V blízkosti Knína jest osada Kobylníky. Její jméno nám připomíná obyčej, jaký býval v prvých dobách knížecích, že totiž lidé z blízkých osad musili knížeti na určitých místech koně ostříhati a pásti z povinnosti v oborách (v kobylicích). Většina jmen místních našeho okolí jsou tvořena patronymicky, t. j. podle zakladatele, na př. Sudovice od Zhuda (původně Zhudovice), Dražetice od Drah, Hraštice od Hrach, Smilovice od Smil, Borotice od Boruta, Čím od Čam a pod. Příslušníci rodu jmenovali se pak Hraštici, Zhudovci a t. d. Koncové "ci" ve XIII. stol. přešlo v dnešní "ce". Nepravilo se, kde je která ves, ale kde sedí který rod. Také pokud se týče typu osad, patří většina sousedních obcí k nejstaršímu typu okrouhlému (návsí okrouhlou, uprostřed rybníček pro drůbež), méně typu podélnému, na př. Kozohory (při potocích, údolích, cestách).

Době křesťanské patří místní nález z r. 1892, o němž zmiňuje se M. Buchtelová v Časopise spolku přátel starožitností (roč. XIII. - 1905, str. 106 až 107) a dr. J. Barvíř ve Vlt. Proudech (roč. IX. č. 6.). Toho roku totiž byla v N. K. nalezena soška Kristova, jevící znaky románského umění. Pisatelka poznamenává, že podobné sošky byly dříve mylně považovány za pohanské bůžky.

O této sošce je velmi zajímavý názor autorčin, jak praví dr. J. Barvíř, že ornamentace její připomíná motivy nordické, tedy úsudek, jaký činí se na př. o šperku z Hiddensöe. Proč právě také až v naší zemi měly se jeviti nordické motivy ornamentů? Jest to pouhá nahodilá shoda názorů - obojí předměty jsou totiž zcela různé - či jeví se zde náhodná stopa rázu staroslovanského umění? (Ostrov Hiddensöe do r. 1308 souvisel s ostrovem Rujanou v Baltickém moři. Toho roku byl příbojem mořským oddělen. Na Rujaně byl chrám slovanský Svantovitův, jemuž Slované odváděli náboženské poplatky).

Pokud se týče rázu krajiny na sklonku předhistorické doby, rozkládaly se tu mnohé pralesy; známo jest, že i v době historické byly tu hluboké lesy, které byly částí lesa zvaného "lovčí". Patřily ke královskému lovčovství kamýckému. Hranicí tohoto "lovčího lesa" byla zhruba po levé straně Kocába, po pravé straně Vltava až na Malčany. Dnešní revíry višňovský, placký, kurcbašský, borotický a t. d. jsou jen nepatrnými jeho zbytky. Tohoto lesa z části užili knížata a králové pro nadání církevní (klášteru na Ostrově u Davle, založenému roku 999, řádu křižovnickému s červenou hvězdou, klášteru zbraslavskému a emauzskému), z části pro vysazení nových dědin a k odměnám i výsluhám jednotlivým rodům. Na lovčovském hradě Kamýku nad Vltavou (Vrškamýk) sídlíval královský úředník, jenž ve prospěch královských důchodů vybíral clo z plavby vltavské. Manové tohoto hradu musili vykonávati na hradě službu se samostřílem. Úřad lovčovský zastaven byl r. 1325 Heřmanu z Miličína, potomku starožitného rodu, jehož původištěm jest město Miličín u Mladé Vožice. Provázel krále Jana na všech jeho dobrodružných výpravách, bojuje při něm v památné bitvě u Mühldorfu (vlastně Ampfingu) r. 1322 v den sv. Václava, kde král Jan, jsa spojencem Ludvíka Bavorského, porazil protikrále Bedřicha Sličného Rakouského a kdež Heřman tak udatně se potýkal, že "dvě dlouhé ulice mrtvol po sobě zanechal." Král v náhradu za náklady na zbrojnoše odměnil jej dne 23. října 1322 zápisem vsí Křepenic a Zvírotic u Sedlčan a dne 19. května 1325 zastavil mu korunní lovčovský úřad kamýcký s lesy a vesnicemi: Herměšice (Hříměždice), Maliszene (Malčany), Veliká (Velká), Tybity (Hbity), Zduchovice, Druhlice, Ubunicze (Úběnice), Vescí (Vesce), Bidszieze (Byčice) se mlýnem nad potokem Lesnicí, vše čítaje ve 374 kopách č. gr., k čemuž Heřman co dar z lásky přirazil si 126 kop s podmínkou, že přísluší mu zboží toho užívati dědičně, pokud by jemu nebo dědicům jeho král 500 kop hotově nezaplatil.

Roku 1325 poslán jest Heřman králem s důležitým vzkazem k rytířskému řádu německému do Prus, odkud vrátiv se, brzy zemřel. Dědicové postoupili pro dluhy Kamýk s příslušenstvím za 500 kop ujci svému Petru Rožmberkovi, což stvrzeno jest listinou krále Jana, vydanou v Lucemburku dne 27. února 1326, od kteréžto doby držel Petr z Rožmberka lovčovství kamýcké zástavně, kteréžto milost propůjčena mu byla pro mnohé služby, jež králi prokázal a též proto, že jsa dlouho nejvyšším komorníkem, na zemské i dvorské potřeby drahně peněz byl půjčoval; k tomu připsáno mu i zboží zbirožské a mnohé zlaté doly v Čechách (viz, části historické).

Syn Heřmanův, Heřman mladší, dal se zatím na skutky rytířské. Roku 1338 ujel s králem Janem do ciziny a padl dne 28. srpna 1346 s ním a s příbuzným svým Jindřichem z Rožmberka, nejstarším synem Petrovým. Heřman přímých potomků nezanechal. Oba druzi s králem pohřbeni v Lucemburku, kdež, král Karel I. založil jim pomník, znaky padlých hrdinů jej zdobiv.

Aby Kamýk nepřipadl králi odúmrtím, prodal jej Heřman II. před svým odjezdem do ciziny Petru z Rožmberka, sestře svojí Kateřině Rousové z Litic pořídil odkaz 600 kop. č. gr. Před r. 1341 byl hrad Kamýk s Krásnou Horou a jinými statky králem Janem vyplacen penězi od Petra vypůjčenými, avšak znovu dne 3. října 1341 Petrovi přímo zastaven.

Po Petrovi, jenž zemřel 13. října 1347, dědili jeho synové Petr, Jodok, Jan a Oldřich. (L. Kopáček: Památník okresu dobříšského).

 

Kavčice.

Částí tohoto lovčovského kamýckého lesa byl les zvaný v latinských listinách r. 1335 Capczyez, později Kapczyez, tedy Kapčice. Jméno to zní poněkud neobvykle a znělo jistě Kavčice. Zbytky okrsku tohoto lesa jsou poloha Kavčice neb v Kavčicích, se samotou Kavčice zvanou (na mapách chybně zaznamenáno Kravčice). Les Kavčice prostíral se na území nynějších obcí Lhoty Prostřední a Záborné, i také dále.

Bohatý knínský měšťan, důlní podnikatel a zakladatel obou Lhot, Kuncman Hochinstollen, vyrubal před r. 1335 v tomto lese korunního hájenství kamýckého nějaký díl křovin a stromoví; nejspíše tedy chystal se tam dolovati na zlato, což podle známek někdejšího dolování mohlo býti zejména na Spěhlíku, v okrsku pozdější Záborné Lhoty a kromě toho časem i na Spěhlíku u Smilovic, neboť ještě v letech třicátých 19. století dle Krolmusa jevily se známky někdejších prací po zlatě na Spehlíkách na prostoře 200 korců (Zíbrt: Český Lid, XVII., 1907, str. 98., dr. Jindřich Barvíř, Vlt. Proudy, roč. X. č. 8).

Zbudováním mocného hradu Karlštejna zanikl starodávný lovčovský úřad kamýcký a bývalé příslušenství hradu Kamýka rozděleno komorou královskou: část připadla ke Karlštejnu, část ke zřízenému lovčovství dobříšskému. Popravu a manské věci řídil v nově zřízeném kraji Podbrdském purkrabí karlštejnský a dobříšský lovčovský úřad r. 1370 spojen s královským purkrabstvím na Dobříši (L. Kopáček: Paměti obce Čími, Moráně a Malčan, strana 7-10).

 

Lovčí hrádek.

Od nejdávnějších dob na pokraji lesa knížecího stával lovčí hrádek, kolem něhož patrně vznikla původní osada Knín. Hrádek určen pro občasný pobyt vladaře. Za dalšího pobytu dlela tu ním celá knížecí neb královská družina, jak patrno bude z části historické. Je ovšem otázkou, kde tento lovecký hrádek či tvrz stával. Místní kronikář A. Černý bere v úvahu Bělohrad, Hrádek, Salaš. Bělohradem jmenuje lid městskou část s přilehlým návrším při silnici sudovické. Hrádkem je nazýván nynější hostinec na Tylově náměstí, při vtoku Sudovického potoka do Kocáby. O Salaši stala se již zmínka. Jen z polohy míst, případně z místních nálezů dalo by se usuzovati, kde stával tento původní, knížecí, lovčí hrádek. Všechny okolnosti shodují se v tom, že nynější dvůr a zámek křižovnický ve Starém Kníně zaujal místo starobylého hrádku. Jsou tu dodnes patrny umělé, do hran vyrovnané, vysoké náspy se srovnanými příkopy. Bělohradem mohlo snad býti obranné hradiště na způsob blízké Přeslánky. Svědčilo by o tom jednak jméno samo, jednak jméno přilehlého návrší (Hůrka, kdež s oblibou slovanští předkové své strážce si stavěli (L. Horák - Příruční dějiny, nákladem Dědictví Komenského, I. díl) a kde též při orání jakési zbytky základního zdiva se nacházejí. Pojmenování na Hrádku, nyní hostinec pod jmenovaným návrším, bylo by snad poslední matnou vzpomínkou na takovéto starodávné hradisko. Podle zmíněné již listiny, nalezené r. 1863 v radnici, pocházející z doby císaře Josefa II., byla prý osada Knín založena horníky, kteří se zde usadili za časů knížete Nezamysla. Dozvěděli prý se proroctví kněžny Libuše: "Hojnost zlata vydávati budú vrchy pod chvojnovým lesem." Sem od Slovan přišedše, osadu tu založili a zlato pávovali. (A. Černý - Paměti N. K.).

Václav Hájek z Libočan praví ve své nevěrohodné kronice k roku 870: "Obrátil se Neklan se svým lidem do knížectví pražského a přijel až na svůj hrad řečený Stochov a tu spatřiv, že jest hanebně vypálený někdy od Lučanů a rozbořený, rozkázal jej znovu postaviti. A odtud obrátil se na Vyšehrad a tu jest od svých vladyk vděčně a milostivě přivítán a kovkopové neb horníci veliké dary zlaté jemu přinesli, neb toho času velikou hojnost zlata a stříbra česká země z sebe vydávala. A měli jeho lidé jako bez nedostatku, neb mnohem více lidé chleba než zlata žádostivi byli. V krajinách poledních, hlavně okolo Krámů a Lojice veliké kusy zlata lámajíce, knížeti na Vyšehrad darem přinášeli."

Na hojnost zlata v Povltaví poukazuje se také v rukopise královédvorském. Jsou to slova, jimiž začíná Libušin soud:

Aj, Vltavo, če mutiši vodu?

Če mutiši vodu striebropěnu?

Za tě-li a ta rozvlašaje buria,

Oplakavši glavy gor zelených,

Vyplakavši zlatopěsku glinu?

Příčinou založení osady N. K. bylo jistě zlato hojně se zde vyskytující v písku říčním, kamž se dostalo z povrchních zlatonosných hornin odplavením, když se tisíciletým rozkladem z nich uvolnilo, jednak skutečné dolování či dobývání zlata ze zlatonosných couků v hloubkách zemských uložených. Pevné osídlování takovýchto míst stávalo se v basi rýžovnické, t. j. v kolonizačním období, které předcházelo v kolanizační období sklářské a hospodářské (10. a 11. století).

Stopy po obojím způsobu získávání zlata jsou tu hojné. Zlatonosný náplav poskytovala naše Kocába. Místní pojmenování "Na rejži" u Prostřední Lhoty svědčí o rýžování či jílování zlata v těchto místech. Známky starého rýžování nacházíme též, u Svatojanských proudů, u Štěchovic, Nalžovic, Sedlčan, Kosovy Hory, Čeliny, Bytízu, Horní Líšnice, Tochovic, Kamýka, Županovic, Zduchovic, Cholína, Podháje, u potoka Mastníka, při Brzině a. j. Ti, kdož se zabývali takovouto prací, jmenovali se jílovci. Hrabě Kašpar ze Šternberka tvrdí, že slovo jílovati je původnější než rýžovati, kteréhož, teprve užil Hájek z Libočan. Slovo rýžovati má původ ve slově ryzí kov, ačkoliv Němci tvrdí, že původ má v jejich "Rösche". Podle staré listiny ze XVIII. stol., jejíž obsah vystižen je v "Umrisse einer Geschichte der böhm. Bergwerke von Grafen Caspar Sternberg", nalézáme významy jílovati a jílovci: Aurifossores, qui Gouci dicuntur et aurum de terra glouant sen decutiunt - (kovkopové, kteří jílovci se jmenují a zlato přímo ze země jílují či dobývají). V starých slovnících, počínaje "mater verborum", nazývá se "gjlvona glarsa", toliko co tryz (A. Imler - Zlato v Povltaví) .

Patrné stopy rýžování při potoku Kocábě spatřiti možno od Starého Knína až k Lurdům u mlýna Sirotkova, kde krabatý břeh, zvláště pravý, připomíná hromady jalového štěrku na březích zlatonosné Otavy. Kutání pak v Kníně provozováno bylo v nejrozsáhlejší míře, jak o tom svědčí zasypané i nezasypané jámy, překopy, haldy jalového štěrku, štoly (tyto v samotném středu města), zvláště v Chvojné, u Sudovic, Krámů, Kozor, Libčic, Borotic, na Zlatém vrchu u Mníšku, Líšnice, Bratřínova, Zahořan, při potoku směrem k Čisovicům, u Dobříše, Jílovišť a j. v.

K posouzení starobylosti těžby zlata v místě samého Knína svědčí ta okolnost, že staré štoly nalézáme v samém středu města, a to od kašny na náměstí, pod dvorem hostince u Mikulášků (č. p. 5) a odtud dále pod okresní silnicí (Žižkova ulice) k domu pana Václava Filipovského. Pan Filipovský stavěl v roce 1925 stodolu a při kopání základů náhodou otevřel starou štolu a vhodně při stavbě použil kamenného dveřního ostění, ve štole nalezeného. Pan Nevařil, majitel hostince u Mikulášků, upozornil mne, že chlévskou močůvku po dlouhá léta nevyváželi, což stalo se jim nápadné, až přišli na to, že stahovala se do staré štoly. Před domem paní A. Maškové (čp. 4) před lety probořila se část této štoly. Na potůčku majitelka domku pí. A. Pečená používá za sklep části štoly, vedoucí pod Hůrka.

Také pojmenování osady Krámů, praví dr. J. Barvíř, založené nedaleko N. Knína, jest nepochybně původu hornického, značíc - jak bývalo tu a tam i jinde - místo, kde původně byly krámy pro horníky. Nejstarší zachovaný písemný záznam o vesnici Krámech jest z r. 1304, kdy král Václav II. daroval ji klášteru zbraslavskému, ale nečiní se v zápise žádná zmínka o horách, proto tenkrát již hlavní doba tamního rozkvětu těžení zlata úplně minula, což je zajímavou známkou i pro posouzení starobylosti těžby zlata v celém okrsku novoknínském. Rok 870 je ovšem vybájen Hájkem samým, leč je patrno, že měl přece nějaký písemný záznam o starobylosti a někdejší vydatnosti zlatonosného naleziska u Krámů po ruce, neboť dle určení "v krajinách poledních" neznal sám polohy Krámů a jméno Logice (Lojice) je patrně chybně čtené Lodice, kde na "horách Lodických", nevelmi daleko od Krámů v okrsku Psích hor, bývaly také staré, významné doly na zlato.

Jméno knín dovozuje se od staročeského kmene "kn" (kně, kni, odtud povstala substantiva kněně, knění, kníni, t. j. kněhyně, žena, kněžice, kněze, knížete, kněžna, kněžka (viz Jungmannův slovník: Dievky Vlastu za knieni vzechu). Značilo by tedy Knín místo, kde kněžky konaly své oběti. Od "knini", t. j. kněžek, přenesením významu pojmenovány chaty blízko obětiště postavené. Od téhož kmene "kn" (kněkni) povstala i jiná jména místní, na př. Kninice, Knivice, Kniničky, Kňovičky a p. (Čeněk Habart: Sedlčansko) Prof. dr. Aug. Sedláček však praví, že k vysvětlení jména Knín musili bychom sáhnouti daleko do staroslovanského jazyka.

Jménem tímto označena osada původní, ale během doby vznikala na severní straně, blíže k horám, nová osada hornická a z této pak samostatný městys Knín; na rozlišení od osady původní přijato jméno Nový Knín, úředně však tohoto jména prvně je užito ve smlouvě měšťanů knínských s Vratislavem z Mitrovic na Starém Kníně o přisluhování staroknínského kněze v kostele sv. Mikuláše. Kdy tato hornická osada povýšena na městys, není nikde zaznamenáno. Dr. J. Barvíř (Vlt. Proudy, roč. X., str. 3.) domnívá se, že se tak stalo nepochybně až někdy po roce 1143, neboť jmenovaný městys zůstal v obvodu fary staroknínské a teprve roku 1143 vyšlo nařízení o stanovení hranic jednotlivých farností. Poněvadž však N. K. má náměstí mnohem širší nežli ulice a dle možnosti půdy čtyřhranné, jest pravděpodobno, že byl zřízen třeba až ve století 13., ve kterém města zakládaná měla ponejvíce náměstí široká a čtyrhranná.

Podobným jménem Knín (lidově Kmín, jak též okolní lid Knín jmenuje) slove ves u Týna n. Vlt., vrch u Police n. Metují a město v Dalmácii.

 

Doba historická.

I.

Zlatonosný okrsek knínský.

V předcházející stati pojednáno bylo o tom, že Nový Knín vznikl jako osada horní. Zlatonosný okrsek knínský byl velmi rozsáhlý a pojednání o něm uveřejnil dr. Jindřich Barvíř v četných vědeckých pracích a článcích, otištěných hlavně ve Vltavských Proudech, jak již v předmluvě bylo vzpomenuto. Do okrsku knínského patřily zlaté doly u Bratřínova a Zahořan, které byly v plném rozkvětu hlavně ve 14. stol. a zastaveny byly r. 1337 králem Janem Lucemburským Petru z Rožmberka. Také v jihozápadním a jižním okrsku obce Slap bylo pracováno po zlatě na několika místech, jak píše dr. Barvíř r. 1897 ve článku "O zlatonosných pracích u Vltavy již. od Jílové" a r. 1894 v popise krajiny knínské.

V. Kolmus praví ve svém "Slovníku obyčejů a pověstí lidu českého" (Č. Č. M. Lid XVII. - 1907, str. 98) : "Zlato se dobývalo v luhu Koňského vrchu na Knínsku a v potoku se vypíralo a v hoře Koňské dobývalo. Zde je na prostranství na 500 korců výsevu a na druhých horách na Spehlíkách prostranství na 200 korců a v Hořici na 150 korců, na Smochotnici, v Rejži, na Bukově a j. v. Na těchto místech samé rejže, jámy, dolíky, díry zlaté se nalézají". Koňskou horou rozumí se část bývalých Psích hor. Jméno Psích hor se již zapomnělo, ale jejich místo dá se určiti. V Palackého Archivu Českém, díl II. (1842, str. 457) je zaznamenáno podle zápisu z roku 1451: Za krále Václava (IV.) dána byla hora Psí za Knínem s řekou Vltavou, s potokem i s jejím příslušenstvím na manství a službu k Dobříši. Aug. Sedláček ve spise svém Směska starých jmen, jak nazývaly se v Čechách řeky, potoky, hory a lesy (v Praze 1920, Rozpravy Čes. Ak. I. tř. č. 60) uveřejnil na str. 164 následující zápisy: Psí hora u Kobylník - 1416 - svobody ke Psí hoře s robotami v Stejské (Sejcké) a Prostřední Lhotě; 1548: ke Smilovicům kus Vltavy blízko k horám Psím pro struhy jalové; kdež sú vedli vodu na mlýnce, když se kaňkové zlato puchovalo a mlelo (Desky zemské 47 C 19) - 1600: lesy za městem Knínem, řečené Psí hory, dvůr kmetcí pustý pod týmiž horami na břehu Vltavy ležící (Archiv. gub.) - 1602: cesta od Kobylník ke Spěhlíku a Psím horám (Desky zem. 176 M 8-10).

Kobylníky jsou blízko Vltavy, vých. j. vých. od Prostřední Lhoty. Spehlíky, správněji Spěhlík, slula poloha u Prostřední Lhoty, blízko myslivny, ve trati "na korouhvích." V josefínském katastru z r. 1787 nalézá se tento popis: Položení "na korouhvích", běžící vpravo od panských stodol (Prostř. Lhoty) vedle průhonu k Mokrsku, zpátky vlevo okolo panského lesa Hory, myslivce a luk vedle rybníka Rákosníka až ke vsi. Tu bylo pole na Spěhlíku - též ve Spělíku (užíval též myslivec), les březový a borový nad myslivcem ve Spělíku. Také nedaleko odtud v katastru obce Smilovic, ve trati chlumské, jmenováno je r. 1787 pole na Spělíku "pro skalnatou půdu ve 3 letech se seje." Luh Koňského vrchu je údolí při cestě od Prostř. Lhoty ke Kobylníkům, kde býval les "v lužích." O koňském údolí zachovává se pověst, že zde stával za starodávna zlatý kůň (srovnej Ludv. Kopáček - Památník okresu Dobříšského 1898, str. 159), což arci je upomínkou na někdejší těžbu zlata té krajiny.

V Rejži slove dosud poloha u Prostřední Lhoty. Na Psích horách dobývalo se zlato původně dávno před válkami husitskými. Na nich býval důl Lodice zvaný a okolí tohoto dolu bylo zváno horami Lodickými: (Dr. J. Barvíř - Vltavské Proudy, roč. V. č. l.).

Ku sledování čar - arci přetržitých - kterými zlatonosnost pokračuje z hloubky v severnějším okolí N. Knína, dodává dr. Barvíř, že jedním z důležitých nalezisk zlata bývalo okolí vesnice Klínce, v jejímž území byla části lesa r. 1345 Jakobem, rychtářem ze Zlatník u Jílového, založena osada Lešnice, nyní Líšnice zvaná. (Ferd. Tadra: Listy kláštera Zbraslavského, 1904, str. 5O). U klínce (latinsky psáno Glincz) připomíná se kopanin po zlatě (aurifodinae) r. 1319 (Emler: Regesta III., 1890, str. 267) a z r. 1323 je zpráva, že desátky z nich přicházely dříve klášteru Ostrovskému ke kostelu sv. Kiliána, po roce pak tom klášteru Zbraslavskému, a r. 1345 Kateřina z Klínce měla na nějaký čas propůjčku "sbírati zlato" na území nyní líšnickém (Tadra, Listy atd. st. 22 a 50). Proto Klíncem rozumí se též osada latinsky psaná Lincz, u které za Jana Lucemburského podnikali práci dva měšťané kutnohorští se spolunákladníky, nepochybně již na starším opuštěném díle ve stráni, kde na dole zřídili koňský výtah, k dolu šla od dolejška štola, zanešená i se světlíky; chtějíce dílo vyčistiti a obnoviti, vyžádali si někdy v letech 1336-45 novou propůjčku (Tadra: Summa Gerhardi, 1882, str. 47). Roku 1898 upozornil mlynář novoknínský p. Karel Aixner že "v Peklích" u Klínce je štola skálou ražená a poblíže v lese že jsou jámy hluboké. Pravděpodobně i nad Spáleným mlýnem bylo místem hornicky pracováno. Severovýchodně od Líšnice seznal dr. Barvíř stopy žíly křemitého porfyru směru SSV, zvláštní pak pozornosti zasluhuje západní okolí vesnice kolem lesa Kolnice. Tam bývaly nejen staré kopaniny, nýbrž i hornické boudy, neboť četná pole a některé palouky, též jedna porostlina ještě v katastru josefínském z r. 1787, slovou v stadlích, podobně jako u vsi Krámů bylo na severnější části vrchu Nevady čili Zlaté hory při hranicích novodvorských a velkolečických, nebo u Dobříše, jižně od města. Západní okolí líšnické souviselo by spíše s místem výskytu zlata u Mníšku. Bude však také prohlédnouti podrobněji okolí Číšovic severní, kde "na dolnici" bývaly podle katastru josefínského jámy s kamením a již název místa upomíná snad na někdejší dolování; také pak okolí severovýchodní směrem k Bojovu ve trati "nad stupníkem" (bývaly jámy a kopce) a "v kopaninách" (byly četné jámy a kopce), ovšem i přilehlé okolí Bojova samého, kde nemálo bylo rýžováno po zlatě. Dr. Barvíř zjistil tu zbytky rýžovisk v Bojově samém, pak devět skupin kopečků rýžovnických mezi Bojovem a Spáleným mlýnem, katastr josefínský zaznamenává četné jámy a kopce ve vsi Bojově, jámy a kopce v poloze "u porostlin" a četné jámy v poloze Švandrlice u Bojova, obojí nad levým břehem potoka. Jihozápadně od Čisovic u Rymaně a již. v poloze "na hrbech", v okolí Zahořan při hranicích novovesských kopaniny a j. z. ku Pleši jamky (Pleš, star. důl nálezný po zlatě se štolou jmenuje se r. 1560 ve staré hor. knize knín.), zvláště pak bývaly četné jamky "u hrastky" při rozhraní obcí Zahoří, Čisovic, a Senečnice, v území obce Senečnice kopaniny, jámy a strouhy poblíže hraníc novovesských a velkolečických. To v této krajině nebývaly vždy kopaniny, nýbrž většinou práce hornické, byt z části třeba jen hledací nebo k účelům sbírání materiálu k rýžování.

U Lečic bývalo dílo po zlatě dle staré horní knihy knínské "mezi leczicy", t. j. mezi oběma Lečicemi "nad rybníkem u chobota na pana opatově zboží Zbraslavského", kde r. 1539 propůjčeny byly "dvě štole a ty štoly mají jméno jedna Chobot a druhá funkrub." Rybník jmenovaný býval rozsáhlý a byl založen r. 1416 klášterem zbraslavským na potoku "Chocavě" na pozemcích dílem malo-, dílem velkolečických (Tadra: Listy a t. d., str. 227 a 231). Ostatně zbývá u Malé Lečice zkoumati ve trati na Linduškách při hranicích obcí Senečnice a Velké Lečice místo "na havířce", snad i "na srnčí" a "na Hdivě." V katastru Velké Lečice slulo pole jedno v poloze "za Kocábou" mezi hranicemi krámskými a novoknínskými "v Krámích", snad tu byly krámce pro někdejší okolní aspoň rýžovníky, ne-li horníky, neboť analogické názvy zachovaly se poblíže míst starého dolování: blízko zde (nyní vesnice) Krámy, Chramiště (Kramiště) u Knína (nyní též obec), název polohy "na krámcích" u Krásné Hory, polohy "Kramšice" u Lišnice, jz. od Kamýku, památku takových krámů u míst nejstaršího dolování blízko Kutné Hory zachovala jistě i jména dolů tamních Staré a Mladé Krámy.

Na Dobříšsku zjistila slečna Olga Barvířová stopy kutání na úpatí Královské Stolice, jihozáp. od vrcholu. Pod blízkým rybníčkem zdají se býti stopy po dávném zakládání štoly. Možná, že tu bylo staré dílo po zlatě, roku 1543 jmenované “důl funkrub za Kytínskú stezkú na království na přide (přídě) s štolú k témuž dolu." Menší práce horní patrny jsou na Dobříšsku "u sv. Trojice," "Copouchu" neb "Capouchu", "u lípy", u Voznice "na kutiskách”. Toto poslední jméno snad upomíná na nález a další hledání zlata na panství dobříšském z r. 1573, o čemž jest zápis v archivu bývalé mincovny pražské, jak úředník této mincovny Hans Harder byl vyslán ku prohlídce místa na panství dobříšském, "kde bylo nalezeno zlato", odcestoval tam dne 13. července a zůstal do 15. července, při tom pak dva horníci šurfovali cestu totiž konal na Mníšek.

Nehledí-li se na směry žilování, čáry zlatonosnosti v severnějším okolí knínském v břidlicích a porfyrech mají směr celkem asi SSV. Na jihu vyznačen jest zlatonosností pruh žuly, jdoucí - na povrchu arci velmi přetržitě - z okolí Krásné Hory, jak známo, podobným směrem.

O zlatonosnosti hor krámských máme zprávy skoro jen povšechného rázu, neboť doba hlavní těžby tamní jest vzdálena. Jinak jest u zlatonosného naleziska poblíže dvora Slap, objeveného teprve asi r. 1339. Tam již, na počátku očekávali v brzkém čase výtěžek urbury královské na 500 kop grošů českých (Emler, Regesta, IV., str. 266), což bylo na zlatě asi 15 hřiven zlata, a poněvadž urbura činila osminu vytěženého zlata, očekával se u Slap v blízkém čase výtěžek přes 30 kg ryzího zlata - tehdejší nejprimitivnější methodou. U Krámů mohlo se zachovati jen vědectví a známky dle rozsáhlosti starých prací a dle tradice, zejména však dle ukázek ve zbytcích žíloviny na haldách nebo v jamách dolů samých nalézaných.

Okrsek bývalých zlatých hor krámských činí od vsi Krámů souvislou, přes 200 metrů dlouhou dvojitou řadu starých dolů, založených podle dvou rovnoběžných žil diabasovité horniny, z nichž každá zdá se míti úklon skoro svislý. V bývalých haldách bylo vůbec jen kamení této horniny. Mezi oběma žilami jest na 30 kroků široký výlom ve břidlici, téměř stejné délky, hluboký donedávna asi 10 m. Hořeji, asi 200 metrů od této dvojité řady dále k ssv. byl také jeden větší důl, náležející zřejmě do téhož pásma, při levé pak straně potůčku, od Nových Dvorců tekoucího, byla značně dlouhá, hlavně asi jen povrchní kopanina po zlatě. Na druhou stranu k jjz. dá se pak jmenovaná diabasovitá hornina sledovati až do okolí Sudovic, tedy z okolí nejhořejšího dolu u Krámů celkovou délkou přes 2 km; a také v jjz. pokračování jejím byly na ní kromě drobnějších kopanin založeny i doly po zlatonosné žílovině na dvou místech: sv. od vrcholu Chvojné skupina 3 dolů a východně od Chvojné 1 důl. Hornina diabasovitá má dle názoru dr. Barvíře charakter lamprofysický a výskyt zlatonosného žilování jest analogický neb příbuzný jako u Libčic, v Borotickém lese, u Milešova a pod. Stejně i u Příbramě diabasovité horniny provázeny jsou stříbronosnými žilami. Sama diabasovitá hornina naleziska krámského jest také poněkud zlatonosná. Prof. dr. Barvíř vybral vzorek souvislé pevné horniny mimo oblast žilování, kyzu úplně prostý a dal jej analysovati r. 1897 ve Freiburce na zlato. Bylo shledáno, že obsahuje málo zlata, ale přece 0,4 g zlata na tunu horniny. Ostatně bylo kdysi hornicky pracováno i při samém západním kraji vesnice Krámů a udržela se o tom kutání i jakási tradice zvláštní domácí pověsti, i také název pozemkové trati položené "ve štolách." Trať tato podle popisu v katastru josefínském "jde od vesnice mezi hořejší a dolejší Velkolečickou cestou a k Velkolečickým hranicům"; tu bylo pole pod strání "u štoly", louka pode vsí "nad štolou" a louka "na dolíkách". (Dr. Jindř. Barvíř: Vlt. Proudy l. července 1928, 21. října 1925, č. 12. Tolik uvádím k posouzení rozsahu zlatonosného okrsku novoknínského podle zpráv dr. J. Barvíře).

 

Knín sídlem župy.

K roku 1218 klade sem zmíněný již domácí historik A. Černý sídlo župy a podotýká, že místní pojmenování "na Bělohradě" má určitý vztah k župnímu hradu. Ve svém tvrzení o existenci župy knínské odvolává se na Palackého "Dějiny" a t. d. I. díl, str. 395, kdež uvedeno: Ve kvaternech XV. dosavadních desk dvorských král Čes. hned na počátku od r. 1410 stojí přehled šech krajů českých, arciže jen s ohledem zvláštním na zřízení statků manských: Tabella provinciarum VI.: Wltaviensis et Kamycensis - Dantur in Gilowy, Kamyk, Knin, Pulcrum Montem, etiam aliquae ni Wozicz. Z uvedeného vysvítá, že jedná se o neporozumění a v těchto místech prohlašována byla jen odúmrtí, jak se ještě stane zmínka.

Pokud určitě známo, patřil Knín k župě zaosečské, zvané tak podle župního hradu Oseka, blíže Zbraslavě. O poloze Kosmova vrchu a hradu Oseka, jv. od Všenor, v. od Čertova (vrytého kamene) projednal F. Tadra (Č. Č. M. 1902, str. 284 a násl.), korr. F. Vacek (Method. 1904) a V. Tille (Č. Č. H. 1915); Augustin Sedláček v Č. Č. H. 1918 souhlasí s Tadrou, jenž jej lokalisuje na Merštán.

K župě zaosečské patřily s Knínem ještě blízké obce Kytín, Sudovice, Čím, Hraštice, kdežto Dobříš patřil již do župy tetínské, Borotice do župy kamýcké či vltavské. Župní hrad Kamýk připomíná se jíž r. 1186, ve stol. XIII. byl župním hradem župy vltavské Zvíkov. Župní zřízení bylo Karlem I. r. 1352 zrušeno a zaměněno ve zřízení krajské. Krajů bylo 12, Knín s okolím pojat do kraje podbrdského.

V dnešní době je však název župa předmětem sporů (viz Novotný: Č. D. II. - 497 n.). Z Bočkových podvrhů Palackým a Jirečkem přenesen byl na pojem, který mu podle nového bádání neodpovídá. A. V. Šembera v Č. Č. M. 1875, 1878 dokazuje, že jméno župa vyskytuje se teprve ve 12. stol. ve významu úřadu (ne kraje! - J. V. Novotný rovněž to tvrdí.) a to asi působením listů papežských podle vzoru charvatského. Výsledkem bádání prof. Aug. Sedláčka (O starém rozdělení Čech v kraje, 1921) je, že všichni domácí dějepisci kromě Pekaře a Hrubého neuhodili na pravou věc. Krajem rozumělo se, co vyvíjelo se z území kmenového a co měli jsme v Čechách až do r. 1850, i bylo jich v Čechách 12 (Tomek a Lippert soudili 40, Pekař 25-28) . Palacký správní rozdělení země české řešil ve spojení s rozdělením církevním. Určuje 46 dekanátů - žup - a jim nadřaděné arcidekanáty - oukrají.

Totéž přijal i Tomek. Prof. Pekař (O správním rozdělení Čech do poloviny 1. stol.) dovozuje, že jméno "župa" není u nás nikterak odůvodněno a k tomu dodává L. Niederle (Stž. Slov. III. - 185), že slovo toto je původu avarského, nezamítá možnost teritoriálních žup a příslušných k nim županů u nás před X. stol., ač ovšem ne v potomním smyslu úředním. Župani v sousedství Čech objevují se jako správcové slovanských obcí, patrně větších F. Vacek (Sociální dějiny české - 1905) s největší podrobností probírá staročeské zřízení hradové, z něhož vzniklo potomní zřízení krajské. V XI. a XII. stol. vojenské zřízení hradové nabývalo znenáhla správního a hospodářského rázu zřízení krajského, ač tím přirozeně význam hradů a jich okrsků v oblasti jiných, předních klesal. V popředí stálo v Čechách asi 12 hradů a tolikéž zemí nebo krajů, samosprávných to původně regimentů knížecích, spravovaných sborem předních úředníků - vedle popravce nebo župana hradního (popravce = po právu), později zvaného kastelán.

Ve století XV. byl počet krajů rozšířen na 14, podbrdský kraj byl r. 1714 sloučen s krajem vltavským v jeden a Knín ocitl se v nově utvořeném kraji berounském, jehož krajský úřad od r. 1714-1791 sídlil v městě Berouně, jež odtud zváno král. krajské město. Území celého okresu dobříšského přivtěleno kraji berounskému a zůstalo v něm i tehdy, když r. 1751 rozmnožen počet krajů na 16. Roku 1791 byl krajský úřad z Berouna přeložen do Prahy. Rozdělení toto trvalo až do r. 1849, kdy zrušeny patrimoniální úřady a nastoupila nová státní správa. Hrdelní soud pro Berounsko byl v novoměstské radnici v Praze, krajský úřad na Malé Straně. V městech nepoddanských či svobodných byly úřady magistrátní. Královská města svobodná patřila pod pravomoc králů, kterážto pravomoc v našem případě vykonávána byla prostřednictvím nejvyššího královského mincmistra. Nad celým soudnictvím, jak patrimoniálním tak magistrátním i nad všemi 19 hrdelními (kriminálními) soudy v Čechách stála přes 300 1et t. zv. apelace česká v Praze, která byla druhou stolicí soudní. Tyto úřady a soudy pominuly v roce 1849 říšským zákonem ze dne 7. září 1848 a povstaly úřady nové. Místo pražského gubernia české místodržitelství, místo apelace vrchní zemský soud. Zaniklo 56 magistrátních úřadů, mezi nimi i v Novém Kníně. Místo dosavadních 16 krajů zřízeno jich roku 1850 toliko 7, mezi nimi kraj pražský a k němu připojen kraj berounský. Roku 1853 zřízeno opět l3 krajů, dále 15 krajských soudů pra zločiny, 208 okresních soudů. Kromě okresních soudů zavedeny úřady berní (na místě kontribučenských úřadů vrchnostenských) a sídla těchto úřadů nazývána městy okresními, v našem případě Dobříš.

Konec roboty byl počátkem okresů. Přestaly "rychty", k nimž patřily osady jednoho panství, místo nich povstaly katastrální obce a z těch soudní okres bez ohledu na hranici bývalého panství. Při tom novém rozdělení zavedeno na území 7 bývalých krajů 79 krajských úřadů čili hejtmanství. V prvých letech spojena politická správa se soudnictvím. Roku 1854 zrušeny podkrajské úřady a v rámci 13 krajů zřízeny c. k. míšené úřady. Pro naše město zůstává krajský úřad v Praze, míšený v Dobříši. Vedl záležitosti politické i soudní, jimiž podléhal c. k. vyšetřujícímu okresnímu úřadu v Příbrami s okresy Příbram, Hořovice, Zbirov a s příbramským úřadem c. k. zemskému soudu v Praze. Avšak již r. 1868 bylo spojení úřadů (moci politické a soudní) zrušeno, soudnictví odděleno od politické správy a zřízeno 89 okresních hejtmanství; z okresu příbramského a dobříšského vzniklo okresní hejtmanství příbramské se sídlem v Příbrami. Dosavadní c. k. smíšené úřady přeměněny v okresní soudy, které trvají dosud. Zrušením magistrátu vymizel u nás v Kníně a ovšem i ve všech městech úřad rychtářský. Téhož roku (1849) vydán nový obecní řád, podle něhož občané volili si obecní výbory, tyto obecní starosty (představené).

Roku 1864 zřízen byl na základě říš. zák. ze dne 5. března 1862 úřad okresního zastupitelstva v Dobříši, pod jehož pravomoc přikázán obvod okresního soudu v Dobříši. Po politickém převratu r. 1918 změněna pouze jména státních a samosprávných úřadů: místodržitelství v zemskou správu politickou, hejtmanství v okresní správu politickou, okresní zastupitelstva v okresní správní komise.

Podle ústavy Čsl. republiky ze dne 29. února 1920 rozdělena republika na 23 župy. Dobříšsko přiděleno župě pražské, která se označuje I. Leč zřízení župní nevešlo ani v život a zrušeno zákonem o reformě správy č. 125 z roku 1927 a republika rozdělena na země Českou, Moravskoslezskou a Podkarpatskoruskou. Jednotlivé země rozděleny na okresy v čele s okresním úřadem na místě bývalých hejtmanství a práva zemí vedena zemským úřadem. Dne 1. prosince 1928 nové zřízení vešlo v život; okresní správní komise přestaly toho dne úřadovati a dne 2. prosince téhož roku provedeny volby do okresních a zemských zastupitelstev. Podle uvedeného zákona ocitl se Knín v okrese příbramském, leč snahy jeho nesou se k připojení k okresu Praha-Venkov, ježto vztahy místa nesou se více ku Praze, s níž má též výhodnější a levnější spojení.

Po stránce církevní patřil Knín k dekanátu podbrdskému, který byl částí archidekanátu pražského. Za prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic k dekanátu podbrdskému patřily fary: Neumětely, Beroun, Lochovice, Pičina, Svaté Pole, Žebrák, Bezdědice, Cerhovice, Zdice, Řebříky, Knín, Skřípel, Řevnice, Počaply, Praskolesy, Jince, Hořovice, Mrtníky, Liteň, Všeradice, Borek, Tetín, Zbiroh, Tmaň, Velis, Mníšek, Kytín, Lhota Dlouhá. Podle dr. Krásla měl podbrdský dekanát za hranici řeku Vltavu od Zbraslavě až nad Kamýk, odtud pak podle Milína mimo Rokycany pokračoval k Mýtu a nedosáhnuv řeky Mže bral se směrem jejím až k Nižboru a přes řeku přešed směrem východním, opět ke Zbraslavi.

Roku 1379 kněz Pavel z Janovic (Visitační zpráva tohoto arcikněze z r. 1389 téhož archidiakonátu (opis univer. knihovny i v nár. museu) je zrcadlem mravního úpadku kněžstva tehdejší doby. Na chování kněžstva vyptával se a vyšetřoval rychtáře jednotlivých obcí.), arcijáhen pražský, visitoval archidiakonát svůj. Ze zápisků jeho vyjímám toliko seznam kostelů farních a filiálních, v jakém pořádku je navštívil v Podbrdsku, však v takové rychlosti, za jeden den tři až šest míst projel: Beroun, Počaply, Žebrák, Řebříky, Tmaň, Bezdědice, Mrtníky, Jince, Pičina, Lhota Bavorova, (Dlouhá), Svaté Pole, Knín, Lhota řečená v Hrašticích, také Petrova, Mníšek, Kytín, Řevnice. Každé kněžské obročí tehdy bylo povinno platiti papežský desátek, vyměřený podle výnosu. Farář čili plebán knínský platil roku 1352 za pololetí 60 grošů, svatopolský 18, liteňský 18, řevnický 15, líšnický 4, jílovištský a trnovský jen 2, mníšecký 6, kytínský a hraštický z desátku vypuštěni, ježto fary málo vynášely. Patrno tedy, že fara knínská z okolních byla nejvýnosnější. Fara a záduší měly tehdy jmění společné, spravoval je farář pod dozorem biskupovým. O kostele v Novém Kníně děje se zmínka teprve roku 1363, kdy stal se zápis o právu patronátním v obou Knínech. Podle záznamu ve knize visitační, originálním to rukopise z let 1379-1381 v archivu kapitoly sv. Víta, byl r. 1380 v Kníně farářem Bartoloměj již 16. rok a měl pomocného kněze (vikarius), podle nynějšího pojmenování kaplana, nepochybně v Novém Kníně. Podle téže knihy byla v Novém Kníně škola, jejíž správcem byl r. 1380 Jan z Vranin, klerik nižšího svěcení, právě již rok. O právo podací ve St. Kníně smluvili se mezi sebou (r. 1380) Prokop z Knína a Kateřina, vdova Slehenkawova, s Marketou z Knína a s dcerou její Annou (Lib. earect. XII. - 99). Od té doby bylo podací kostelní rozděleno ve dvé. Jako konšelé jmenují se Ješek a Mladoň, občan řezník Macek (Macko). Při presentaci fary staroknínské, odchodem či úmrtím faráře Bartoloměje uprázdněné, došlo ke sporu jak mezi patrony, tak mezi presentovanými. Spor srovnán před soudem církevním takto: nejprve má být ustanoven farářem v Kníně Jakub, farář z Jílové, presentovaný Prokopem a Kateřinou a při nejbližším uprázdnění fary právo presentace přijde na Marketu a Annu nebo jejich potomky. Tento pořad střídání v presentaci bude míti svoji trvalou platnost. Presentace Zachariova a Vilánova byla zrušena, neboť dřívější patron Velina prohlásil, že se v Kníně vyprodal a žádného majetku již tu nemá. Stalo se v úterý po sv. Františku, t. j. října 1380 a v pátek před sv. Havlem, t. j dne 12. října t. r. (Acta judiciaria consistorii Pragensis. F. Tadra, Soudní akta konsistoře pražské I.).

Při příležitosti presentace kněze Konráda z Břízy na uprázdněnou faru ve Křtinově (Krztienov) jmenují se mezi patrony tamního kostela Zdeněk, Smil, bratři a synové Přibyslava z Knína, Nedamíř a Zdeněk z Knína (Stalo se 13./XII. 1373 - Libri conf. V. ab anno 1373-99).

Právo podací v Novém Kníně vykonávali r. 1380 Velina, Ješek, Vojslav a Herold, bratři z Knína. Roku 1380 zemřel v N. Kníně farář Leontin (Lentinus), po němž dne 16. listopadu téhož roku presentován Matěj z Krucíře (de Kruczierz). Týž zemřel tu r. 1395, načež presentací jmenovaných již patronů dosazen kněz Bartoloměj z Bříště (de Brzieska). V úřad uváděl jej plebán z Petrovy Lhoty (V. Hraštice) .

Dne 26. července 1390 presentován na faru v Újezdě kněz Vavřinec z Knína. Presentace, vykonaná Borsonem z Oseka, schválena a potvrzena tehdejším arcibiskupským vikářem Janem z Pomuka.

Dne 16. listopadu 1395 kněz Konrád z Knína ustanoven presentací Rynharda z Břízy (de Brziezie), vdovy Přibíkovy (Přibyslavovy) z Knína, Zdeňka z Knína a dětí prvého patrona Svatomíra z Břízy s bratřími, farářem v Křtinově (Krsczenow).

 

Rozbroje Přemyslovců. Mír v Kníně.

Ve 2. polovině XII. století stav země české byl velmi špatný, neboť trpěla krvavými rozbroji Přemyslovců. Nikdy nejevila se zloba odvěkého našeho nepřítele v tak hnusné nahotě a nízkosti, nikdy také nekořili se jí dědicové trůnu českého tak slepě a malomocně, jako právě v této době. Fridrich Rudobradý pod rouškou napravení křivdy, která se stala dosazením knížete Bedřicha na trůn český obejitím sněmu i vůle císařovy, povolal Bedřicha na svůj soud, zbavil jej trůnu, jal a Čechům doporučil Soběslava II. Tento však záhy ztratil také milost císařovu. Císař propustil Bedřicha a vyslal jej, aby si na Soběslavovi knížectví jakožto léna říšského znovu vybojoval, což neobešlo se bez ukrutného krveprolévání r. 1179 na "Bojišti" v Praze u Karlova mostu. Když Bedřich násilně vydíral daně, aby císaři za milost se odměnil, narazil na odpor a stavy dosazen na trůn český Kunrát Ota Znojemský. Tehda císař Rudovous konečně i sekyr katanských užil na postrach českému poselstvu na sněmu v Řezně a nezakrytým násilím vnutil Čechům opět nenáviděného Bedřicha, Moravanům Kunráta Otu, ne však více jako poslušného velikému knížeti českému, nýbrž jediné sobě poddaného vasala s názvem markraběte. Nepřirozený tento poměr neměl nijak dlouhého trvání neboť Bedřich sám vyslal na Moravu bratra svého Přemysla Otakara a odvěká jednota Čech s Moravou vykoupena byla krveprolitím ze všech nejstrašnějším u Loděnic na Znojemsku dne 10. prosince r. 1185. Bitva tato byla nejkrvavější mezi bratrskými kmeny, pokud historie zná, neboť přes 4000 bojovníků zůstalo na bojišti, takže, jak uvádí Palacký, po 10-20 házeni byli do jedné jámy. Kunrát Ota vida, že další trvání sporu oslabilo by Čechy i Moravany a posílilo císaře, hledal možnost smíru s Bedřichem. Bedřich sídlil r. 1186 v Kníně. I přijel za ním Kunrát Ota a usmířili se tu navždy. Mírem tímto připadla Morava opět k Čechám, jak bývalo před r. 1182, ale titul markrabský jí zůstal. Kunrát titulu markraběte se neodřekl a spokojil se údělem znojemským. (Palacký I.). Kníže Bedřich zemřel r. 1189, nástupcem jeho stal se Kunrát Ota, ale přišel o život na italské výpravě císaře Jindřicha VI. r. 1191.

Prof. Václav Novotný ve svém velikém díle České dějiny (díl I., část 2.) praví k míru knínskému: Ale více krvavé vítězství samo znamenalo to, že konečně probuzeno vědomí o povinnostech ke státnímu celku. Kunrátovi Otě náleží zásluha - a nevadí, že jistě i poslední porážky přispěly k tomu, že odhodlal se dbáti především prospěchu vlasti. Roku 1186 sešel se s Bedřichem v Kníně a nepatrná tato vesnička stala se jevištěm události hodné paměti věků. Prostřednictvím "dobrých lidí" nedávní protivníci stali se upřímnými přáteli. Jen těmito slovy vzpomíná kronikář (Jerlach, opat milevský) důležité této schůze, ale i to stačí, abychom poznali, že již také jeho povrchní zmínka o někdejším odtržení Moravy výsledkem této schůze byla podmíněna, poněvadž jí jeho následky pominuly. Úplně odčiniti, co se stalo v Řezně, nebylo ani možno, Morava nadále zůstala markrabstvím, Kunrát Ota nového titulu ani potom neodložil, na ustanovení nebylo lze měniti. Ale co nebylo lze odčiniti právně, odčiněno fakticky. Kunrát Ota ve prospěch celku odřekl se výhod, které mu z rozhodnutí řezenského plynuly, podržel Moravu pod svrchovaností knížete českého. Krom toho však již nyní asi Kunrát Ota určen nástupcem Bedřichovým. Smlouva knínská jest světlým bodem v pochmurných dobách tehdejších českých dějin. Byl to základ, na němž zdárný vývoj ve prospěch celku mohl pokračovati s úspěchem. Mínění, že Kunrátovi Otovi již v Kníně pojištěno bylo nástupnictví vyplývá pravděpodobně z celé situace, jež nutně žádala nějaké náhrady pro něho a lze o něm, tuším, souditi z rychlého vyřízení otázky nástupnické po smrti Bedřichově. Bachmann (I. s. 368) míní, že smlouva knínská císařem uznána nebyla; zajisté, neboť Čechové nebyli tak pošetilí, aby si dávali schvalovati, do čeho císaři nic nebylo a čím jeho násilí odstraňovali.

 

Vystavení listin klášteru milevskému.

Roku 1218 a 1219 dlel v Kníně král Přemysl Otakar I. se svými syny Václavem, Vladislavem a četnou družinou. (Erben - Regesta. I. - 275, 285) a vystavil tu listiny klášteru milevskému. Prof. V. Novotný praví o tom: "Právě v době trvání nejprudšího sporu s biskupem (Ondřejem) Přemysl téměř okázale dává mu najevo svou přízeň církvi české a jednotlivým ústavům duchovním. Hned dne 15. ledna 1218 za pobytu v Kníně dal v přítomnosti obou svých synů Václava i Vratislava vy staviti listinu o darování klášteru milevskému vsi Bojenic, kterou mu před mnohými lety v 50 hřivnách stříbra byl zastavil a nyní na žádost opatovu a přímluvu královninu za poplatek 60 hřiven stříbra daroval, rozkázav také příslušný újezd objeti a mezníky vytýčiti. Jeho bratr Vladislav, oba synové a četní hodnostáři byli svědky tohoto darování."

Z listin těchto patrno, že držiteli pozemků byli zde za vladaře Předvoje: Přemysl, vladyka milevský, zemský sudí Dalibor, podkomoří Diviš z Divišova, Ctibor z Počepic, Předslav ze Střezníře, Pertold z Říčov, královský komoří Pravec a Zanid, vedle držitelů místních (Fridrich, Č. D. II., č. 188, str. 174,175). Na listině z roku 1218, vydané klášteru milevskému, je syn Přemyslův Václav podepsán jako "vévoda". Vedle něho jsou tu ještě podepsáni: Přemysl, vladař kláštera milevského, Zlík (Zlauco), zemský komoří se synem Bohuslavem, Dalibor, král. podkomoří se synem (cum filis Aldico), Beneš a Markvard, bratři, Vítek a Jindřich se syny a bratry, Vicemíř a Ivan, Diviš z Divišova, Sulislav, podkomoří, Jindřich z Bohutic, Ivan Kluzic, Dobrohost Volizevič, Předvoj, vladař městský, Valter z Pernoltovic, Rodoslav ze Srlína; na druhé listině témuž klášteru vydané r. 1219 podepsáni jsou: Rodoslav ze Srlína, Přibyslav ze Senožat, Artleb ze Skrýšova, Valter a Častovoj, synové Bernolda, Martin z Obidenic, Obiden z Petrovic, Ozel a Jura, bratři z Předbořic, Bohuchval z Kojetic, Hvalata, Bedřich (Predich) z Artmanic, Přibyslav z Malcovic, Nanysa z Krasovic, Volchmar z Druhovic, Luder z Radimovic, Přibyslav z Bělovic, Ctibor z Počepic, Přeclav ze Střezmíře, Pertold z Říčova . . . (Palacký I., str. 516) .

 

Ostrovský klášter.

Ke konci XIII. století patřil prý Knín klášteru ostrovskému, založenému r. 999 Boleslavem II. Pobožným na ostrůvku vltavském v Davli, řečený "Ostrov," zničenému roku 1424 za válek husitských. Benediktini ostrovští měli prý zde kostel na Hůrkách, naproti klášteru Alžbětinek, stávajícím na návrší nad nynějším mlýnem pana Karla Čámského. Ač přišlo se při orání na malé zbytky základního zdiva v těchto místech, které snad by mohly patřiti uvedeným stavbám, přece určitých dokladů k potvrzení těchto pověstí jsem se nedopátral.

 

Vysazování osad právem zákupným.

Ve století XII.-XIV. vznikaly v Čechách v hojném počtu nové osady na lesních mýtinách a vysazeny byly právem zákupním. Osadníci jejich buď přešli z přelidněných osad starších, nebo osazeny cizími přistěhovalci. Přemysl Otakar I., markrabí moravský Vladislav a ostatní velmožové nejen světští, ale i církevní, jali se širé končiny nevzdělané půdy osazovati po "lánech", t. j. jakoby "lénem" dědičným, povolávající majetné osadníky neboli hosty ze všech olidněných končin říše německé, zvláště od Rýna.

Majitel statku povolav si podnikatele "fojta" vykázal mu místo, které se mělo vymýtiti a osaditi. Fojt rozměřil je na jednotlivé usedlosti jedno, též půl neb čtvrt lánové, měře lán průměrem 60-64 korce. Hosté dávali závdavku 1-10 hřiven stříbra, zavazovali se věrností, poslušností. Tento slib a stav věrnosti nazývali staří Čechové člověčenstvím (= manstvím), podle latinského "homogium"; odtud poddaný sedlák slul také "člověkem", t. j. manem pánovým a po určité lhůtě (8 let) i mírnou robotou a úrokem (mírou žita, ječmene, ovsa, vejce, drůbeží a 1/2-1 hřivnou stříbra) byl povinován. Tak se stávali zakoupenými, t. j jakoby skutečnými vlastníky půdy právem lánovým, purkrechtním nebo německým, jak se u nás říkalo, nikoli v Němcích. Fojt obdržel lán svobodný (bezúročný) a stal se rychtářem neboli soudcem dědičným v osadě, jsa zavázán odváděti toliko 2/3 z pokut obecních; mimo to i velmi často obdržel mlýn, krčmu, právo rybolovu a pod. Tak vedle zmíněných vsí poddaných, kde obyvatelé byli podle práva domácího (českého) toliko do vůle pánovy dědičnými uživateli půdy, podrobené úroku i robotám, vznikla znamenitá řada vsí na právě německém, kde sedláci úroční byli dědičnými, jako skutečnými majetníky půdy. Právní rozdíl mezi osadami, vysazenými jednak právem českým, jednak německým, zákupným či purkrechtním, první důmyslně a prostě vyložil W. W. Tomek v rozpravě o urbáři kláštera strahovského (Arch. P. 1856) ukázav i k tomu, že název (české a německé) není totožný s národností lidu v osadě, která toho času práva tu užívala. Mnohé staré české osady, vidouce větší výhodu v zákupním právu německém, žádaly za vysazení tímto právem.

Valná část osad přijímala název "Lhota" s rozličnými přívlastky, od nichž někdy jméno "Lhota" odpadlo. K původu Lhot obrátil zřetel svůj V. Brandl (Glossarium illustrans bohem. hist. fontes, 1876). Jmé znamená svobodu či vůli k nějakému konání. Proto v Polsku osady podobné lují "Vola", v Rusku "Sloboda."

Takovou Lhotou byla i Nová Ves, Hraštice Velká i Malá, dosud pak Záborná, Sejcká a Prostřední Lhota jméno své udržely. Knín, Dobříš, Libčice, Kytín, Rosovice (Rosejovice), Dušníky a j. obce změnily staré právo české a nově vysazeny právem německým. Povšimněme si jednotlivě těchto obcí.

 

Vysazení Kytína, Knína, Dobříše a Libčic právem zákupným.

Štěpán z Tetína, z "nepořádného potomstva" krále Václava II. (+1305), jinak levoboček, držel v zástavě královské statky Tetín, Knín, Dobříš, a dne 24. června 1321 nově vysadil německým právem zákupným ves Kytín s 8 lány rolí, každý lán o 64 korcích osevu. Každý usedlý měl z lánu dáti napřed 4 kopy grošů zákupu, pak platiti každým rokem po 32 groších z lánu zákupu, odvádět po osmi slepicích, na panské senoseči do roka dělati 2 dni a o sklizni na panských polích vázati 12 mandel snopů. Týmž způsobem vysadil Štěpán ves Dobříš o 12 lánech, Knín o 7,5 lánech, Libčice o 10 lánech, Dušníky u Příbramě - městečko - o 10 lánech. Privilegium Štěpánovo je následujícího znění:

 

Privilegium Štěpána z Tetína.

My, Štěpán z Tetína, synovec ctihodného knížete pana Jana, probošta kostela Vyšehradského, kancléře království Českého, žádáme, aby tímto listem všem, jak nynějším, tak budoucím, vešlo ve známost, že uváživše bedlivě, kterak užitečný a nutný je pronájem níže uvedených statků na způsob pachtu dědičného (emfyteutického) a že i statkům samým velice jest na prospěch, se souhlasem jasného knížete Pána, pana Jana, krále Českého a Polského, hraběte Lucemburského k tomu obdrženým, statky ty, totiž Kytín dvůr s osmi lány dvůr Dobříš s 12 lány a dvůr Knín se 7,5 lány a Dvůr Libčice s 10 lány k nim náležejícím, a to tak, že každý lán vsí těch pod obvyklou a náležitou mírou 64 štrychy může obsahovati, lidem, obývajícím řečené dvory a dědicům i nástupcům jejich právem emfyteutickým pronajímáme a pod titulem pronájmu emfyteutického povolujeme a udělujeme k držení, přijavše od nich tudíž buď z příčiny nebo z důvodu takovéhoto kontraktu emfyteutického z každého lánu příslušejícího k výše řečenému dvoru Ketín (Kytín) čtyři kopy grošů denárů pražských a z každého lánu příslušejícího k výše řečenému dvoru Dobříši tři kopy téže mince, a z každého lánu příslušného k výše řečeným dvorům Knín a Libčici dvě kopy mince výše řečené, kteréžto však dvory s lány výše řečenými pod takovou podmínkou ročního platu mají držeti, že sami ti lidé a dědicové i nástupcové jejich, řečených dvorů emfyteutičtí držitelé, nám a dědicům i nástupcům našim neb jiným kterýmkoliv, jichž věcí to bude, z každého lánu výše řečeného dva věrtele řečených denárů, počítajíc každý věrtel po 16 groších denárů a 8 kuřat každého roku, totiž polovici řečených peněz se 4 kuřaty o svátku sv. Havla jménem činže aneb ročního platu dávati a platiti, jakož i 12 mandel požíti a po dva dni sena sekati, a když knížetem země prohlásí se všeobecná výprava, 8 grošů denárů ku pomocí dáti navždy budou povinní, vyjímajíc soudy ve 4 řečených vsích, jež nám náležejí a právem náležeti budou. Mimo to lidem těm samým a dědicům i nástupcům jejich, aby statky výše řečené týmž právem, břemenem a podmínkou, jimiž statky sami povinni jsou držeti, mohli prodati, darovati, měniti a s nimi učiniti, jako s věcí vlastní dopřáváme a povolujeme přítomným listem, bude-li však dříve naše nebo dědiců a nástupců našich k tomu povolení vyžádáno. Dopřáváme jim také milostivě, aby pastviny, jichž pro svůj dobytek zvykli míti dříve, měli svobodné tak, že z nich nic nejsou povinni platiti, ale tak, že právo majetku a vlastnictví, vzhledem ke statkům výše řečeným, nám a dědicům i nástupcům naším a jiným kterýmkoliv, jichž, věcí to bude, vždy zůstane netknuto, ustanovujíce také tímto listem, aby všechny případy, jež na soudě našem nám řečených vsích se vyskytnou, souzeny byly podle práva města Berounského a bez závazku skoncovány. Kteréžto věci na svědectví atd.

Dáno na hradě Tetíně, Leta Páně 1321, VIII. kal. července (24./7.) (Originál listiny této, jakož i originál listiny, jímž totožným způsobem Štěpánem vysazeny obce Dušníky (Trhové), Dubenec, Rosejovice (Rosovice), se nezachovaly. Opisy obou listin uloženy byly v "Codex biblioteky Lobkovické v Praze (fol. 590-591), kopie těchto opisů jsou v archivu Zemského musea, a to v musejním diplomatáři, zařaděny jsouce podle svého data. Výtahy z obou listin uveřejnil Emler v "Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae", pars III. annorum 1311-1333. Výpis tento v českém překladu vyňat je z díla "Dobříšská léna" od vrch. práv. rady Ludv. Kopáčka, str. 6, 7, 8, 9-15).

Štěpán z Tetína jmenuje se ještě r. 1338. Roku 1326 byl písařem zemských desk, později nejvyšším zemským písařem.

 

Vysazení Prostř. a Záborné Lhoty.

Lhotu Zábor. a Prostř. u Knína zal. r. 1335 knínský měšťan Kucman z Hohenstollenu (bývá psán též Chuczmann z Hochumstolen). Týž, byl bohatým důlním podnikatelem v N. Kníně, tak bohatým, že zakládal i krále Jana Lucemburského. Za půjčku 80 kop grošů pražských povolil mu král listem, vydaným v den sv. Barbory, t. j. 4. prosince 1335, aby na místě vyklučeném založil podle zákupního práva německého 2 osady, s poplatností králi, každou o 10 lánech (po 72 korcích výsevu). Z lánu mělo se platiti po 12 letech ročně 32 groše a 10 kuřat jménem poplatku a místo roboty 6 grošů, tedy ze 20 lánů celkem 760 grošů a 200 kuřat s příslušnou ovšem králi daní. Pastviny okolní mohly se užívati rovněž volně. K tomu král přidal Kucmanovi dědičně darem 6 lánů svobodných v sousedství těchto vesnic, s právem zříditi si v některé z těchto hospodu, přikázal mu tu dále právo rychtářské se všemi jeho důchody, s výjimkou pokut zločineckých, jež souditi měl královský podkomoří; těch měl obdržeti pouze třetinu. Své právo mohl Kucmann buď celé nebo z části komukoliv prodati, s podmínkou ovšem uvedených poplatků. Král Jan v pozdější době vypůjčil si od Kucmanna ještě 150 kop grošů pražských, snad to bylo r. 1341, kdy v měsíci říjnu dlel Jan v Kníně, ale k zaplacení dluhu králem již nedošlo do jeho smrti r. 1346. Syn a nástupce jeho Karel vypůjčiti si musil sám od Kucmanna ještě 70 kop na vyplacení Sejcké Lhoty od Jindřicha ze Stojic, chtěje ji připojiti k užitku kláštera emauzského, založeného Karlem r. 1347. Roku 1348 minulo od konce r. 1335 stanovených 12 let, po něž Kucmannem založené obě vesnice byly prosty všech poplatků králi a mělo se začíti placení těch poplatků podle smlouvy. Proto roku téhož dne 23. srpna Kucmann předstoupil před krále Karla I. v Praze a vyžádal si od něho znovu potvrzení privilegie z roku 1335. Zároveň však Karel na dluh krále Jana i svého, celkem 200 kop, zastavil mu obě vesnice na čas, až by z poplatků, králi tam povinných, došel zaplacení oné sumy a ještě povolil, aby Kucmann mohl toto právo své zcela nebo z části postoupiti jinému. Toho také Kucmann použil a postoupil vesnici s menším podílem, tudíž Lhotu Prostřední, jakémusi Martinovi z Knína, odtud zvána Lhota Martinova, druhé však si ponechal i dále, načež po dalších 17 letech, t. j. r. 1365 mohl Karel obě Lhoty, Kucmannem založené, postoupiti klášteru na Slovanech.

 

Vysazení Sejcké Lhoty.

Lhota Sejcká založena byla nedlouho před rokem 1348 Jindřichem ze Stajic (v latině psáno "de Staycz"). Podle toho říkalo se Lhota Stajická, roku 1416 psáno Lhota Stejská. Měla dle výměry 226 jiter, dle výsevku 203,5 jitra, čili 407 strychů, což bylo buď 11 strychů přes 5,5 lánu 72 strychových, nebo bez 9 strychů 6,5 lánů 64 strychových (dr. Jindřich Barvíř Vltavské Proudy. roč. X., č. 8).

Ve Lhotě Kucmanově (Záborné) byl dvůr se dvěma poplužními, v Martinově (Prostřední) dvůr s jedním poplužím, k oběma patřily lesy, mlýny, porosty, louky, rybníky.

 

Vysazení Hraštice.

Také Velká Hraštice vysazena byla kol. r. 1330 jakýmsi Petrem, odtud zvána Lhota Petrova. Před r. 1360 založen zde kostel sv. Zikmunda, který se stal kostelem farním. V aktech konsistoře pražské dočítáme se, že dne 27. července 1361 presentací pana Theodorika, biskupa mindenského, jménem císaře Karla I., který kostel v Petrově Lhotě znovu zřídil a nadal, dosazen farářem Jan Jakubův z Týna a v úřad uváděl jej plebán knínský.

Vysazení Hraštice.

Kostelíček sv. Zikmunda ve Velké Hraštici

Předchůdce Janův Ješek z Kamýka nepobyl na faře hraštické dlouho, neboť dosazen tam byl 25. května téhož roku (1360) po zemřelém faráři Joškovi. Fara hraštická, jak již v předu bylo uvedeno, byla jednou z nejchudších. Ve 14. století stávala zde tvrz, jež se vsí tvořila statek královský. Václav IV. zapsal tento statek Vilémovi z Mrvic (1403-1413). Roku 1423 seděl zde Jan z Leskova a když zemřel r. 1429 při obléhání Karlštejna, dědila tvrz a ves dcera jeho, skrze níž se dostala ves do držení syna jejího Jana st. z Vrábí. Posloupnost tuto potvrdil r. 1454 král Vladislav. (L. Kropáček - Památník okresu dobříšského).

 

Oddělení Nového Knína od původní osady.

Kdy se oddělil Nový Knín od původní osady není známo. Vznikl zajisté na dolní části této mateřské osady, blíže k horám. Kdy povýšen byl na městys není také nikde zaznamenáno, jak již v předu bylo uvedeno. Podle privilegia Štěpána z Tetína, jímž právem zákupným vysadil Knín, (Starý) patrno, že pozemky byly rozděleny mezi osadu původní (starou) a novou (mladou). Roku 1321 (t. j. rok vysazení Knína) byla rozloha pozemků rolnických ve St. Kníně dvakrát tak veliká jako r. 1653. A poněvadž ona celková rozloha pozemků rolnických byla právě polovičkou starého rozsahu, lze souditi, že proměna taková začala se nejspíše v době, kdy panství staroknínské bylo půleno a polovička přiřčena nové osadě. I poloha osad a pozemků tomu nasvědčuje. Osada Starý Knín není uprostřed okrsku příslušných pozemků své obce, jak přece bývá skoro pravidlem u osad jiných, nýbrž, počíná při kraji, při hranici novoknínské, i lze souditi, že pokračovala od nynějšího území novoknínského, kdež arci časem zřízením městyse s jeho náměstím staly se veliké změny v poloze osady a v seskupení budov. Roku 1330 za vlády Jana Lucemburského jmenuje se Knín již horním městem. Jan Lucemburský dlel zde r. 1341 týden před svátkem Šimona a Judy, měl zde svoji družinu a kancelář. K němu přišli sem poslové řezníků plzeňských, aby jim potvrdil jejich cechovní pořádek a práva, což stalo se listem, opatřeným pečetí královskou, chovaným dosud v museu plzeňském.

 

Zastavení hor knínských.

Dne 21. června 1330 zastavil Jan hory zdejší p. Petrovi z Rožmberka za dluh 1923,5 kop pražských grošů spolu se statkem Lety a veškerými zlatými horami, kromě kašperských, jílových, chotěšovských, tepelských a čtyři hřivny činže týdně z dolů kutnohorských. Petr z Rožmberka nejsa se všeobecným úpisem spokojen, prosil ze speciální (podrobnou) hypotéku, načež následoval druhý úpis, téhož dne a roku datovaný, na týž dluh, v čemž nalézáme jména Všechlap, Záblat, Karrenberk, Sedlčan, Leštince, Bělčice, Újezd a t. d. Na příkaz krále Jana pronajímá pak pan Petr z Rožmberka podle úpisu ze dne 6. ledna 1331 několika pražským měšťanům příjmy zlatých dolů za 3600 kop pražských grošů na 3 roky. Jich jména v plném znění uvedena: Eulov (Jílové), Reichenstein, Kny, Pilsman, Leszin (Líšnice u Mníšku nebo u Hbit) Garzmaniez, Karrenberk, Pomuk (Pomuky u Krásné Hory) Cedlichzan (Sedlčany) atd. (Ing. A. Imler - Zlato v Povltaví). Knín jmenuje vždy výslovně městem. Tříletá zástava nebyla dodržena, neboť dne 13. září 1331 přijal Oldřich Zajíc z Valdeka v léno města Jílové a Knín od krále Jana za 200 kop grošů pražských (bývalý c. k. dvorní archiv).

Brzy po roce 1339 moravský markrabí Karel jako správce zemský vyplatil statky Tetín, Dobříš, Knín, ze zástavy a připojil je k držbě královské (J. Vávra - Dějiny Mníšku, W. W. Tomek III. - 127, 171).

 

První zlaté mince.

Za krále Jana raženy byly první zlaté mince ze zlata jílovského, krásnohorského, knínského, Hor matky Boží a Kašperských Hor. Roku 1339 nařizuje Jan svým urburářům v Kníně, aby, co mělo odtud připadnouti králi, odváděli klášteru zbraslavskému za zastavené vesnice Banín a Bělou, náležející klášteru zbraslavskému; v náhradu mu ještě dává všechny požitky zlatých bání, nalezených blízko dvora téhož kláštera, zvaného Slapy. (Emler - Regesta Bohemiae et Moraviae, VI., str. 264, 266).

 

Vláda Karla I.

Karlem potvrzeny knínským výsady r. 1351. Ze jeho klidné vlády dočkaly se knínské doly většího rozkvětu. Mnoho však zpráv z té doby nemáme, ani o užitcích nákladníků i komory královské z nich vycházejících, neboť veškeré zprávy a staré listiny, majestáty i výsady králů českých, jimiž město bylo nadáno, spáleny byly r. 1424.

Když Karel založil hrad Karlštejn, odňal řádu českých křižovníků (s červenou hvězdou) 6 lánů lesa u Mořiny a některé pozemky novoměstské. Jednalo se o náhradu za tyto odňaté pozemky. Král byl ochoten dáti rovnocennou náhradu z královských lesů buď v sousedství špitálských (tohoto řádu) v okolí Nového Knína nebo jinde z královského polesí kamýckého, případně kde by se hodilo. Rozhodčím mezi králem a řádem byl biskup olomoucký Jan, který tuto náhradu stanovil takto: buďto 300 kop grošů pražských nebo 30 kop platu ročních. (P. Hradec - Bělohlávek - Dějiny českých křižovníků I.).

Prof. dr. Jindřich Barvíř dokazuje, že v době Karlově k nejvydatnějším zlatým dolům v krajině knínské patřil důl "Kryk" v lesích špitálských (křižovnických) nad Borotici a klade jej do řady prací po zlatě na jihozápadním svahu vrchu Besídky, směrem k Boroticům (Vlt. Proudy V., č. 11).

 

Knín horním městem královským.

Vysazením královského horního regálu stal se Knín horním městem královským, jež lišiti dlužno od horních měst stavovských. Města královská podřízena byla komoře, nejvyššímu mincmistrovi a nejvyššímu hejtmanu hor, stavovská pak přímo hejtmanu a měla částečně ráz měst královských, z části měst poddaných. Města horní v době posledních Přemyslovců spravovala se jihlavským horním právem "Jus montanum" ze stol. XIII. a r. 1249 potvrzenými zvláštními "Jura montium et montanorum", které r. 1300 zaměněny králem Václavem II. pro česká města za "Regale ius montanorum" (Viz Šusta: Poslední Přemyslovci.). Následkem pevných a vydatných práv Knín se rychle zvedal. (L. Kopáček: Památník okresu dobříšského).

Při této příležitosti budiž učiněna zmínka o zastaralém zařízení dolů zlatých a podobných.

 

Starý způsob dolování.

Skála trhala se želízkem, palicí a kladivem; trhání skal provádělo se též sázením ohňů, kterými se skály rozžhavily a pak politím vodou praskaly. Trhání skal prachem dělo se teprve v 16. století. Těžení rudy a vody provádělo se ručním rumpálem nebo koňským žentourem. Roztloukání rudy dělo se ve stoupách, třídění zlatonosných šlichů od jalových na ručních necičkách nebo plachtách. Vyvážení rud z dolů dělo se též na jednoduchých kolečkách po štěrkových nebo prkny vyložených cestách, v nejlepším případě užilo se též malých huntů, t. j. vozíčků. Velmi často těžily se rudy ze šikmých šachet. Vypírání zlatonosného tryzu provádělo se na přístroji zvaném "durchan", jemuž podobal se přístroj "hurka" zvaný, používaný zvláště v Sedmihradsku.

K osvětlování používalo se kahanců hornických nejprve na lůj, později na olej. Osvětlování bylo nedokonalé, podobně zařízení ventilační. Musili se proto raziti tak zvané "ichtlochy" či světlíky. Do šachet lezlo se po primitivním lezacím zařízení, po žebřících, spouštělo se po prknech, při čemž k uplatnění přišla kůže, historická to dosud součást hornického stejnokroje. (Ing. A. Imler, - Zlato v Povltaví). Při sázení ohňů a hojném užívání dřeva jak k vyztužení stěn, tak k lezacímu zařízení, vznikaly velmi často důlní ohně. Důlní požáry ničily nejen základní díla hornická, ale i při primitivním zařízení horním vůbec ohrožovaly životy horníků. A takovýchto požárů, jako požárů vůbec báli se horníci zvláště v krajině naší, jak vidno z úcty ke sv. Floriánu, patronu hasitelů ohně. Tak obraz jeho je blízko hřbitova novoknínského na "Hůrkách", při cestě, kudy horníci chodívali do díla. U Floriána říká se dosud u vsi Chramiště, u Floriána říkalo se podle záznamu horní knihy knínské z roku 1561 tam, kde počínala se erbštola Kamlová nad Libčici (dr. Jindřich Barvíř, VIt. Proudy roč. V. č. 9.).

 

Vladykové z Knína.

Ve druhé polovině 14. století sedělo ve Starém Kníně několik vladyků najednou. Jeden z nich, Frenclin z Knína a na Obořišti, připomíná se roku 1361. na Hvožďanech, kdež 22. června t. r. presentoval faráře Mikuláše z Radomyšle.

S Peškem, panošem z Knína a na Obořišti, měl r. 1373 dne 15. října soud o půl kopy platu po jeho otci Karel, kanovník vyšehradský, zároveň farář miličínský (u Tábora), presentovaný tam 3. listopadu 1365 Petrem a Janem z Rožmberka (Soudní akta konsistoře pražské I.-65.). Pešek je patrně synem Frenclína z Knína a na Obořišti; k dluhu se přiznal a slíbil zaplatiti do svátku sv. Martina a podříditi se v tom pravomoci vikáře Jana, jemuž kanovník Karel pohledávku svoji postoupil.

V roce 1363 připomínají se panoši královští Velen a Vojslav z Knína, r. 1360-1363 Václav z Knína jako majitel domu na Uhelném trhu v Praze a dvora v Čachovicích, Henclín z Knína jako majitel královských lázní v Praze v téže době, r. 1368 jmenuje se Svatomíř z Knína, r. 1373 Pešek, Nedamíř, Ješík a Mikuláš z Knína, synové Přibyslavovi. Roku 1391 koupil Jindra z Knína dům na Příkopech v Praze k radě mistra Vavřince, kdež bylo později středisko Českých bratří. V téže době (1391) byl majitelem jedné poloviny Starého Knína s právem podacím, dvora, lesů a nějaké usedlosti v N. Kníně Jindřich Rožmberk, ale záhy je prodal. Této části Starého Knína získal roku 1386 koupí a soudním přiřčením. Druhou polovinu držel Filip Korka z Korkyně a Knína. Jeho svolením stalo se r. 1403, že přikoupena jest k farnímu dvoru chalupa, v níž oheň před tím vyšel a faru zapálil, (Sedláček: Hrady a zámky - Podbrdsko. Lib. erect. XIII., D. D 13 f. 100). Z tohoto rodu patrně pocházel též Zdeněk z Knína a Korkyně, připomínající se r. 1390 jako purkrabí hradu Chlumce. (Libri erect. XII.-90.).

 

Prohlašování odúmrtí v Novém Kníně.

Nový Knín byl v druhé polovici 14. stol. a až do první doby válek husitských, zajisté již také před tím, střediskem značného okrsku. Vysvítá tak z knihy provolací desk dvorských z let 1380-1394, vydané r. 1921 Gustavem Fridrichem (Archiv Český, díl XXXI) i z jejího pokračování. Knín byl čítán té doby do spojovacího kraje vltavského a kamýckého, jež dříve bývaly samostatny, odděleny jsouce tokem Vltavy. Nový Knín nabyl zde časem nemalého významu, že prohlašovány byly v něm odúmrti pro značně veliké jeho okolí. Odúmrtím rozumí se pozůstalost, ke které po smrti posledního majitele nikdo se nehlásil; mělo se provoláním na ni upozornit, zda přece ve stanovené lhůtě přihlásí se oprávněný dědic, či připadne-li pozůstalost ta králi. Ve spojovacím kraji vltavském a kamýckém prohlašována byla taková odúmrť v Jílovém, Kamýku, Novém Kníně, Krásné Hoře, pro osady blízké již ve Vožici, ale tuto jen pro vzdálenost od jmenovaných středisk, neboť Vožice sama byla ústředím pro spojovací kraje bechyňský a chýnovský. V letech 1380-94 byla v N. K. prohlášena odúmrť: r. 1381 ze vsi Čími, Křížova, r. 1382 ze vsi Druhlic a Mokrska (dvůr), r. 1383 ze vsi Hříměždic (dědictví poplatné), r. 1390 z N. Knína, r. 1391 ze vsi Knína. Sahal tedy okrsek, z něhož, prohlašovány byly odúmrti v N. K. na východ k Vltavě, kde sousedil s okrskem jílovským, tedy do dálky něco přes 8 km, na jih i na jihovýchod do dálky přes 10 km - tuto na 6 km vzdálenosti od Dobříše. Roku 1382 byla v N. Kníně z nějaké zvláštní příčiny prohlášena odúmrť i ze vsi Mlýnců, opodál Benešova, z Tvořeševic a z Vesce (dr. Jindřich Barvíř, Vlt. Proudy, roč. VI. č. 5.).

 

Osazení fary.

Farář Bartoloměj spravoval v N. K. faru toliko do r. 1397. Toho roku dosazen Mikuláš z Knína (Památky archeol. z r. 1871, str. 71.). Ze "Soudních akt konsistoře Pražské" dovídáme se také, že dne 24. června 1407 splatiti měl Albert ze Všeradic 10 kop grošů k zakoupení úroku pro kostel v Kníně.

Držitelé St. Knína. Odkazy.

Roku 1423 držel část rozděleného statku staroknínského Jan Zich z Kunratic, přívrženec strany pod jednou (Lib. conf.). Roku 1424 koupil Václav z Knína dům v Caletné ulici v Praze (Celetná ulice). Tento dlužil Barrovi, majiteli dvorce Chleb, 20 kop pražských grošů společně s Frant. Bartošem, Mik. Pytlem a Mik. Hrdinkou, měšťany Nového města Pražského.

Roku 1428 odkazuje vdova Anna Uchytilová ze Žerovic 10 kop grošů Kryštofovi z Knína, r. 1437 vdova Kateřina Jechonisová z Plzně odkázala majetek svůj Janu Knínskému, měštěnínu Nového města. Majetek tento spočíval v polnostech a vinici u Lochotína za kostelem Všech Svatých, blízko obce plzeňské.

 

Jan z Leskova.

Za Václava IV. v lesnaté krajině mníšecké a dobříšské zahnízdili se mnozí zbojníci a zloději, kteří na silnicích a cestách přepadávali kupce, olupovali jejich povozy, jílovce kolem Mníšku, Knína i okolní selský lid všelijak obtěžovali a práva jejich rušili. Odtud obchod a královské cla se tenčilo. Na přetržení takovýchto zlořádů učinil Václav zvláštní opatření. Dne 29. listopadu r. 1409 zastavil Janu z Leskovce hrad a městečko Mníšek se vším příslušenstvím, s povinností vyhubiti lotrovstvo za pomoci poddaných mníšeckých, kteří měli loupežníky honiti, je jímati a ve Mníšku ortelovati. (D. D. kvat. 61. fol. 335, 337, kvat. 63. f. 114, 115.). Nelze pochybovati, že Jan z Leskova při své ráznosti loupeže přetrhl a pořádek opět obnovil. Janu z Leskova vedle Mníšku zastaveny také Tisovice (Čísovice), Kytín, Korutany (nyní zaniklé), Stříbrná Lhotka, podací kostelů v Mníšku, Kytíně se Velké Hraštici za dluh 900 kop grošů. Do Velké Hraštice dosadil r. 1423 po smrti faráře Jana faráře Václava. Později upadl Jan z Leskova v nemilost královu (r. 1417), jako královský podkomoří ujel na Vyšehrad, vzal 300 oděnců a na venku působil Václavovi nemalé starosti. Padl při obléhání Karlštejna r. 1429. (J. Vávra, Paměti Mníšku.).

 

Matěj z Knína.

Touha, aby křesťanství bylo vráceno své původní povaze a čistotě projevovala se v době vlády Karlovy i Václavovy nejen v Čechách, ale v celém světě křesťanském. U nás ovšem nejmocněji vyvrcholila. Mnozí kazatelé slovem brojili proti špatnostem tehdejší doby nejen v Praze, ale i na venkově. V našem městě byl to r. 1408 kněz Matěj z Knína, zvaný "Pater". Místní tradice o něm zachovala, že prý kázal v místě, které lid "Betlem" pojmenoval a tohoto názvu místního užívá se podnes. Prof. dr. Barvíř míní však (Vlt. Proudy ze dne 2. 4. 1928), že pojmenování "Betlem" má patrně týž původ, jako název trati "nad Jordánkem", podle bývalého rybníka Jordánku u Jílového. Když se k nám dostaly knihy Wiklefovy, bylo nutno, aby král Václav IV. rázně proti nim zakročil ve svém vlastním zájmu, neboť vzdorokrál v Německu Ruprecht poukazoval k tomu, jak nedbalostí královou v Čechách kacířstvo roste víc a více. A tu přišla králi vhod zápověď článků Wiklefových pražskou universitou i rázné zakročení arcibiskupovo. Arcibiskupův generální vikář a farář při kostele týnském Jan ze Gbel pohnal před sebe několik kazatelů českých, o kterých šla pověst, že nebyli pravověrnými. Mezi těmi byl udán i Matěj z Knína. Nejprve předvolán kazatel od sv. Ducha v Praze Mikuláš z Velenic, příjmím Abraham; postavil se před vikáře dne 30. června 1408 a shledán v učení svém bludným. Byl odevzdán inkvisitoru pražskému Jaroslavovi, z řádu Minoritů, tit. biskupú Sarepskému, jenž jej do žaláře kázal uvrhnouti. O výslechu mistra Matěje z Knína praví W. W. Tomek ve svém III. díle Dějin města Prahy: Jeden z obžalovaných tehdáž, že přidržuje se učení Wiklefova, byl Mistr Matěj z Knína, zván "Pater", mladý mistr svobodných umění, dosáhší gradu teprve r. 1404 a jak se zdá, Stanislava ze Znojma žák, an byl jeho promotorem. Udali to naň Jan Eliášův, na slovo vzatý prefesor theologie a kanovník pražský a Jan, řečený Cifra. Byv uvržen do vězení arcibiskupova, měl odvolati učení Wiklefovo o svátosti oltářní a očistiti se čtyřmi svědky, ačkoli naň nebylo dokázáno, že skutečně se znal k učení tomu. Dne I4. května 1405 byl souzen na Malé Straně v paláci arcibiskupském u přítomnosti velkého davu lidí. Mistr se bránil s počátku, tázaje se, co by mělo znamenati odpřisáhnutí bludu od něho, když nebyl prokázán. Generální vikář ze Gbel ale děl mu: "Musíš odpřisahnouti kacířství, byťs ho nikdy nedržel!" Když pak hádání o to mezi nimi trvalo dále, pustil se do Matěje z Knína sám arcibiskup, pravě: "Nech, mistře, dalších řečí! Buď učiníš odpřisáhnutí, buď zůstaneš zde v mém dvoře". Ze strachu před dlouhým žalářováním a tresty nezaviněnými učinil tak, jak na něm žádáno. (W. W. Tomek: Monumenta univ. Prag. II. - 240, Dějiny hl. města Prahy III.456.). Po Matěji z Knína vyslýchán byl pak bakalář Sigmund z Jistebnice. Pro odsouzení kazatele Mikuláše z Velenic nastalo první poškorpení arcibiskupovo s M. Janem Husem, který přímluvami svými usiloval nadarmo, aby Mikuláš byl z vězení propuštěn a když arcibiskup prohřešilého kazatele vypověděl ze své diecese, vyčetl mu Hus, že dává úplnou svobodu hříšným a vyhání nejpilnější pastýře svého stáda. Místní sběratel historických zpráv, vzpomenutý již A. Černý, ve svých "Pamětech" píše, že o Matěji z Knína po jeho výslechu není dalších zpráv. Je to však omyl, neboť objevuje se na církevním sněmu kostnickém ve sboru kněžstva, neznámo však v jakém poslání a jaké hodnosti: Husovi koná tu však platné služby.

Když projednávání záležitosti Husovy na sněmu kostnickém se prodlužovalo a Hus nevěděl, bude-li mu uděleno veřejné slyšení, prosí v listě, datovaném 4. března 1415 pana Jana z Chlumu a své přátele, aby z Kostnice neodjížděli, ale konce jeho záležitosti dočkali; oznamuje jim opětné onemocnění, prosí, aby jej navštívili, těší se na ně, napomíná jich k vytrvalosti a žádá za prominutí, mají-li s ním vydání. Mezi jiným dále praví: "Rád bych Vás viděl s panem Václavem (t. j. z Dubé) a Mistrem Křišťanem. Myslím, kdybyste promluvili s biskupem místokomořím (t. j. papežský dvorní vysoký úředník), že by on dovolil Vás vpustiti, ale musíte alespoň Vy latinsky mluviti před hlídači, jimž, při odchodu Otec (t. j. Matěj z Knína) dá zpropitné dle hodnosti Vaší. (Listy Husovy, vydal dr. Hajn 1911, Spravedlnost z r. 1890.).

Po prvním výslechu Husově v Kostnici píše Hus dopis svým přátelům v Kostnici, datovaném téhož dne, kdy výslech se konal. Mezi jiným praví: "Nepozoroval jsem, že bych ve všem množství kněžstva měl přátele, mimo Otce a jednoho doktora polského, kterého znám".

Jak působila zvěst o smrti Husově v Čechách, víme z dějin. I města našeho dotkla se přímo. Zprávy o jeho působení v Praze byly tu dosti přesné, od očitých svědků, neboť měšťané s Prahou měli velmi čilé styky. Hned 2. září 1415 připojil svoji pečeť k visutým pečetím na protestní list českých pánů a rytířů proti sněmu kostnickému zdejší zeman Havel, majitel dvorce a byl proto s ostatními stejně smýšlejícími 452 pány půhonnými bulami pro podezření z kacířství volán před církevní soud a stíhán procesem sněmem kostnickým. Výsledek akce sněmu kostnického byl však záporný, neboť zatím valná část far a kastelů na venkově i v Praze přešla do rukou stoupenců Husových. I v Novém Kníně nabyla vrchu strana kališnická, mírného však směru, ač tím není řečeno, že by přívrženců strany radikální zde nebylo. Přibývalo sporů náboženských, tu a tam propukly i násilnosti a v těchto zmatcích zemřel král Václav IV. dne 16. srpna 1419 na svém hrádku u Kunratic.

 

 

II.

(Od počátku válek husitských do války třicetileté.

Počátky bouří husitských.

Po smrti Václavově zmatků ještě přibývalo. Na den 30. září scházelo se veliké shromáždění lidu na Křížkách, mezi Benešovem a Prahou, kdež plzeňský kněz, Koranda hlásal, aby nechodili již s holemi, ale se zbraní. Odtud táhli pokojně ku Praze. Dříve než se rozešli, kněží prohlásili lidu, aby se sešel 10. listopadu u Prahy. Shromáždění toto bylo první krvavou předzvěstí blížící se války husitské. Někde podařilo se sice vojsku královskému zameziti účast a veliké srocování lidu, ale lid z jihu, pak z Plzeňska a z Práchenska (klatovští, domažličtí a sušičtí) shromáždili se v Žinkovech u Sušice. Ozbrojeni táhli ku Praze pod velením Břeňka Švihovského a rytíře Chvala a Kuneše z Machovic. První noc zůstali v Březnici, druhou v Kníně. Byli by patrně táhli přímo k Mníšku a ku Praze, ale přišlo k nim poselstvo do Knína od zástupu z Oustí Sezimova u Tábora, které v počtu asi 300 osob táhlo podle Vltavy po pravém jejím břehu ku Praze. Krajina benešovská byla pro tyto poutníky nebezpečná, neboť byla silně obsazena protivníky, kteří v počtu asi 1300 jezdců na ně číhali. Byl to ozbrojený lid kutnohorský, lid pana Petra Konopišťského ze Šternberka, Jana z Chotěmic na Vlašimi a j. Poutníci z Oustí věděli patrně, kde bude druhý četnější houf poutníků noclehovati, proto je po poslech prosili, "aby zdali by jich mohli očekávati, s nimi se strhnúce, jeli a šlí spolu do Prahy neb kam je Bóh obrátí a praviece, že jim na cestách silně obsazeno od strany královy, jakož i bylo." Knínští zastavivše se, hned poslali Oustským posilu na pěti vozích. O tom píše kronikář takto:

 

První srážka u Knína.

Takž tehdy ti z Knína pošli proti nim lida branného na pěti voziech, a ti se musili voziti přes řeku. A než půl míle od řeky otjedechu, uzřechu dva zástupy lidí, jeden jezdný, dobře oděný, připravený a velmi veliký, jakožto 1200 jezdcov s mnohými praporci a ten právě byl Petrov z Konopiště s jinými žoldnéři od Hory postavenými a z jiných posádek; druhý zástup lida pěšieho byl těch z Ústie, proti nimž byli vysláni s těmi pěti vozy z Knína, v němž mohlo býti lidu ke 300 mužov i žen. To když uzřechu ti, kteříž byli vysláni z Knína, vrtkáchu mezi sebú, co mají učiniti, zase-li se vrátiti do Knína, čili před se táhnouti k těm z Ústie. I zastáchu na tom, aby poslali pro ty do Knína, aby všichni ihned táhli po nich. A sami jedechu před se. Mezi tiem ti z Ústie získachu sobě nějaké přívršie, kamž se všichni shrmúchu. Pan Petr s svými také najprve vjedú na jeden vrch, blízko od těch z Ústie a nedlúho meškav, aby se nemohli shrnúti s Ústskými ti z Knína vyslaní, oboři se svým húfem na ty z Ústie a rozrazi je tak, že veškeren hauf skrze ně proskoči. A když druhé chtěchu v ně vskočiti, ti z Ústie dachu se panu Petrovi na milost, a zabitých a raněných Ústských několik ležieše. Však v tom rokování proskoči k těm, kdož byli z Knína vyslaní, viec než na sto lidu Ústského. Nebo blíž odtud také se byli na jeden vrch utekli chtiec se k braní postaviti a počechu sobě zedku dělati z suchého kamene, aby k nim jiezdní tak brzo nemohli. Takž pak ti páně Petrovi jiezdní počechu s nimi rokovati, aby se dali panu Petrovi na milost, aby se jim též nestalo jako Ústským. Oni pak toho učiniti nechtiechu, úfajíce v retunk, jakož i sta, že ihned uzřechu lid ten vešken, kterýž v Kníně byl, an jim táhne na retunk s korúhvemi městskými. To uzřev pan Petr s svými, nečekav jich, zajem ty lidi z Ústie, i jede pryč s nimi k Hoře. Ale tento lid den osta tu celý přes noc na tom miestě, kdež se ty věci dály. Na zajtřie kněžie tu mši slúžili a zbité pochovali a potom se k Praze hnuli. A kterakžkoli na cestách, všudy jim silně obsazeno bylo i na brodiech, však pod Jílovím v noci přes Sázavu řeku se přebrodivše, zítra ráno jedechu pravú moci ku Praze".

Ty oběti na bojišti knínském nebyly jediné, neboť zajaté, jež vítěz přes Kunratice odvedl do Hory, horští Němci potom zmučili a vmetali do šachet.

 

Bouře v Praze.

Zpráva o nebezpečí, které hrozilo poutníkům knínským, dostala se ještě téhož dne do Prahy (4. listopadu 1414). Působením kněží, zvláště Ambrože Hradeckého, zvonilo se na Starém i Novém městě na poplach na veliké zvony; na všech stranách sbíhaly se honem zástupy ozbrojeného lidu "bratřím" na pomoc, ale Jan Žižka a Mikuláš z Husi vedli bojechtivý lid na Malou Stranu, aby sehnali odtud alespoň královskou posádku. Po strašném vraždění, při němž mnoho domů hořelo, musila se posádka královská utéci do hradu a ještě málem byli by Pražané vnikli až tam. Té noci ujela tajně z hradu pražského královna Žofie a uchýlila se na hrádek kunratický.

 

Místo prvé srážky.

Z podrobného vypsání první srážky knínské patrno, že měla dalekosáhlé události v následcích. Ten, kdo psal o tomto tažení, byl patrně účasten v zástupu knínských a snad i válečník, ale neznalý krajiny a tedy nepraví, kde se onen boj strhl. Obecně se za to má, že kdesi u Živohoště nad Vltavou, neboť tu jest pohodlný převoz přes Vltavu. Bojiště bylo však patrně jinde. V popravní knize rožmberské vyznává se r. 1423 lapený táborita Přech z Hostomic na mukách, že "byl u Ostromeče, jako jich tu pan Petr zjímal bez čtyř sto a da je do Hory."Palacký mínil, že Přech byl na hradě Ostromeči a že svědčí o boji na blízku. Ostromeč hrad stál vskutku nad vtokem Mastníka do Vltavy, asi půl hodiny nad Živohoští, ale r. 1319 hradu tu ještě nebylo, nýbrž jen hora holá toho jména a ježto Petr ze Šternberka již r. 1420 zahynul, nelze míti za jiné, než že Přech vskutku byl v tomto kraji s Ústskými a že vrch Ostromeč jest prvního toho zápasu svědkem. O tom, že by Živohošť byla jevištěm zápasu prvého houfce, lze pochybovati, tak uvažuje dr. Šimák (Nár. Listy ze dne 10. listopadu 1919). Obec je na Vltavě, ale knínští vyšli podle zprávy půl míle od řeky, mezi obojími byl by dol potoka Mastníka, jehož, by si pisatel jistě povšiml a nebylo by možno asi sto lidem ke knínským tak snadno přeběhnouti. Také přechod pro ty, kteří jdou od Knína, je příliš na sever a není odtud ke Knínu cesty přímé, není tedy pravděpodobno, že by Oustští přišli do sousedství Konopiště a odtud vraceli se teprve ke Knínu. Také směr, kterým se ti z Knína chtěli dáti, neležel se směru, jímž by se s Ústskými setkali, že potom přešli Vltavu, byl neočekávaný obrat. Knínští chtěli čekati až by je Ústští došli, i poslali proti nim, t. j. naproti jim, a tu se nám směr nedobrovolné pouti Ústských obrací k jihu, do krajiny sedlčanské, odkud nejpříznivější cesta ke Knínu vede přívozem u Cholína, odkudž rovnou cestou, nyní silnicí jest do Knína asi 2 hodiny a sem také patrně pospíchaly vozy knínských. Ovšem Oustští se vyhýbali rožmberským a Sedlčanům a zašli na sever, kdež je potom královští zaskočili a zatlačili na ostroh. Vskutku, vystoupí-li se u Cholína na břeh, nutno stoupati dlouho do výšiny, než otevře se pohled mezi kopci a zde - Palacký dobře hádal, že by to mohlo býti u Radiče - lze hledati i stanovisko knínských i místo útoku Petrova. Po hradišti ostromečském není dnes téměř památky, ale bylo později ve válkách husitských tvrdou pevností táborskou.

Prof. Bedřich Votýpka míní (Ohníčky Mládí, II. roč. 68), že v úvahu padala by snad dvě místa první srážky husitské: buď severně od Radiče, kde je dvůr Táborec nebo u Nahorub na neveklovské cestě, pro kteréžto místo by svědčila zmínka o Ostromeči. U Táborce je pole zvané "krchov", snad je to místo, kde Husité své zabité bratry pochovali. Místo toto mohlo by býti matnou památkou oné události. Bylo by zajisté krásným úkolem generálního štábu a válečné školy, praví prof. Votýpka, aby na vědecké exkursi v krajině samé zjištěna byla poloha všech kopců, o nichž mluví starý letopisec. Ovšem přibrati by se musil také historik, nejlépe prof. dr. Šimák.

Mezi padlými uvádí se také Vintíř či Nedamíř z Knína, majitel Lhoty Kucmanovy. Odúmrtím připadla Lhota králi Zikmundovi. Mylné je tvrzení, že pomník u Hrádku v Novém Kníně postaven byl na památku této bitvy, nebo jako náhrobek v bitvě padlému p. Petru ze Šternberka (viz Průvodce po Dobříši a okolí). Je to morový sloup, postavený zde teprve r. 1715 na památku šťastného ukončení moru z r. 1713. Pomník tento také nese zřejmě letopočet 1715.

 

Další běh válek husitských na území našeho okresu.

Za válek husitských připojil se Knín k jednotě podbrdské, spojené s Prahou. Hned na počátku r. 1421 Zikmund s posilou křižáků z Německa, v síle 12.000 mužů, obléhá Klatovy. Odporem posádky získán čas Husitům. Dne 26. ledna padl do rukou Pražanů Nový Hrádek u Kunratic. Dne 6. února vypravili Pražané 7000 mužů s 320 vozy Žižkovi ku pomoci, spojili se s ním v Dobříši, táhli společně přes Hostomice, Žebrák, Hořovice, vybavili Kladruby, dobrovolně se vzdaly Rokycany. Dobříši vedlo se tehda zle se strany Pražanů (Tomek D. P. IV. - 132). V roce 1422 těžké chvíle opět dolehly na Příbramsko. Straník Zikmundův, Hanuš Kolovratský, s Alšem Holickým z Týřova vpadl v týl oblehatelům Karlštejna na Příbramsko. Příbramští byli dne 8. září poraženi s Janem Zmrzlíkem, seděním na Orlíku, u Hluboše. Pro vyproštění Karlštejna vyhlášena třetí kruciata, leč nezdar její byl úplný.

Až dosud Knín byl téměř ušetřen větších pohrom válečných, až na pokles hornictví. Pohroma přišla r. 1424. Dne 7. června poráží Žižka Pražany u Malešova, ještě navečer téhož dne bere Kutnou Horu. Dne 8. června vzdává se Kouřím, Český Brod, Nymburk. Od Českého Brodu obrací se Žižka k Živohošti, přes Knín, Žebrák, Rokycany spěchá do Klatovska (7000 pěších, 500 jezdců, 300 vozů) a nastávají boje na Plzeňsku proti královským a landfrídu. Pálil vsi a městečka odporná napořád. S ním velel Bzdinka Táborům a je známo, že jednotce přispěli proti němu někteří z kraje podbrdského, donutivší jej pak ustoupiti od Plzně k Chebu. Ježto Táboři byli tísněni rožmberskými, volán hejtman Bzdinka do Tábora ku pomoci. Na cestě od Loun do Slaného dobývá dne 18. července hradu Ostromeče a brodu vltavského. Zničení a vypálení Knína stalo se ve dnech mezi 9.-12. červencem (Hanuš Kuffner - Husitské vojny). Doly zaváleny i s horníky v nich se skrývajícími. Dne 11. října 1424 umírá Žižka u Přibyslavě. Dne 3. června 1425 Táboři a Sirotci pod velením Bzdinky a Bohuslava ze Švamberka, pomocí obou Zmrzlíků na Orlíce a Buzka ze Smolotel, oblehli tvrz Obořiště, patřící Jindřichu Kolmanovi ze Křikavy; střílevše na ni z pušek velikými kameny jako hlava, ve třech dnech donutili Kolmana uzavříti smlouvu na milost. Ale vítězi dali jej s 3 panoši jeho a jinými 7 svázati, všech jedenáct upálili, ostatní lid as 45 vzali v zajetí a tvrz dne 6. června vypálivše, pobořili ji (Tomek, D. P. IV. - 325).

Táboři, usedlí na blízkém Ostromeči, hubili a loupili hlavně zboží mnichů zbraslavských a ostrovských, ale dne 23. srpna 1427 byli blíže Mníšku od zástupu královských, kteří přikvapili od Karlštejna, zbiti a na útěk zahnáni.

V dubnu r. 1430 oddíl Táborů z Ostromeče, 10.000 Sirotků a pluk Pražanů táhl proti Zikmundovi do Uher, kdež porazil Zikmunda v květnu u Trnavy. Hejtman Velek Koudelník tu padl, Uhrů padlo 6.000, Čechů 2.000. Roku 1432 v měsíci srpnu Kolovratští Fridrich, Hanuš a Beneš, držící s Husity, plenili na statcích kláštera zbraslavského ve Slapích za Knínem a pobrali tam množství dobytka. Když pak oloupení sedláci ve velkém zástupu za nimi se hnali, chtějíce jim kořist dobytka odebrati, kolovratští s 300 bojovníky vyrazili na ně z lesa, 10 jich zabili, mnohé zranili a 30 zajatých odvedli na svůj hrad Libštejn nad Mží. Z hradu Petršpurka vypadali pak Kolovratové přes Žebrák až za Dobříš, Knín a ke Slapům a krajiny tyto v potyčkách s karlštejnskými hubili a plenili. (Hanuš Kuffner - Husitské vojny).

V prvé polovině měsíce května r. 1434, krátce před bitvou u Lipan (30. V. 1434), táhli bratří pod Prokůpkem od Plzně k Hostomicům. Odtud Sirotci přes Dobříš, Knín spěli k Ostromeči, pak ku Praze. Táboři od Hostomic přes Příbram a Kamýk spěchali k Miličínu. Prokop Holý do příchodu bratří obléhal od 11. května do 13. hrad Borotín; po spojení spějí zástupy ku Praze. Táboři rozložili se u Krče, Sirotci u Jiren (16./5 - 21./5.). Konali pleny v okolí a marně pokoušeli se vylákati vojsko Jednoty k bitvě. Pak obrátili se do krajiny kolínské. Podle Theobalda sešla se obě vojska (Jednoty s Tábory a Sirotky) mezi Brodem a Kouřimí na širé pláni pod Lipany u vsi Hříby dne 28. května. Přišel nešťastný den 30. května, padá Prokop i Prokůpek, s nimi 12.000 bratří, 700 nejstarších bojovníků vlákáno do stodol u Bylan a zrádně upáleno návodem Menharda z Hradce. Vojny husitské skončeny.

 

Nové osazení Knína. Výsady krále Zikmunda.

Po utišení bouří husitských teprve okolo roku 1450 vraceli se bývalí i noví obyvatelé a horníci do města, chtějíce zase zároveň zasazovati se o vyzdvižení zlatých hor a rýžoven. Aby pak k svému a komory královské užitku tím jistěji mohli pracovati a dělání hor pilni býti, obyvatelé a horníci žádali r. 1460 krále Jiříka Poděbradského, aby jim práva a výsady, kterých tak, jak se na to mohli vyptati, před vypálením a zkažením města užívali, znova propůjčil a vysadil. Po ukončení válek husitských totiž král Zikmund udělil zničenému městu práva a privilegia dne 7. května 1437, ale těch ztratili neznámým způsobem, jak se o tom zmiňuje hrabě Kašpar ze Šternberka v díle Geschichte der böhm. Bergwerke at. d. I. – str. 35-36.

 

Výsady St. Knína, Libčic, Kytína.

Privilegium kdysi Štěpána z Tetína, dané obyvatelům Kytína, Dobříše, Libčic a St. Knína v roce 1321, potvrdil Zikmund majestátem daným v Praze v sobotu po památce sv. Mikuláše, t. j. dne 8. prosince 1436. Originál opět zachován není, ale ještě r. 1543 byl v rukou dobříšských, jak plyne z majestátu cís. Ferdinanda I., jenž téhož roku jej stvrzoval s privilegiem z r. 1321 (Ludvík Kopáček: Dobříšská léna. Odtud vyňat i následující překlad český).

Zikmund, z Boží Milosti Císař Římský, vždy vznešený, Uherský, Český, Dalmatský, Charvatský král známo činíme tímto listem všem, že se strany věrných našich milých lidí, obyvatel obcí a vsí Kytína, Dobříše, Knína a Libčic Majestátnost naše pokorně byla žádána, abychom jim, dědicům i nástupcům jejich, jistý list neboli privilegium někdy Štěpána z Tetína ve příčině jejich nájmu právem emfyteutickým a svobod k němu (privilegiu) byl svolení a souhlas dal druhdy nejjasnější kníže pán Jan, král Český, Polský a t. d., jakž to z jejich listu, pečetí jeho Majestatnosti opatřeného jasně vysvítá, dané a povolené autoritou krále Českého, z vrozené nám blahovůle, schváliti, uznati, obnoviti a potvrditi milostivě ráčil. Kteréhož listu neboli privilegia znění slovo od slova následuje tímto způsobem: (Na to vypisuje se text privilegia Štěpána z Tetína ze dne 24. července 1321) a pokračuje: My takovýmto žádostem příznivě jsouce nakloněni, s dobrým rozmyslem, jakož i s dobrou radou pánů a věrných království našeho Českého, z jistého našeho vědomí, autoritou krále Českého jim, lidem a obyvatelům vsí Kytína, Dobříše, Knína a Libčic, jakož i dědicům a nástupcům jejich výše řečený list, jakž slovo od slova jest uveden ve všech jeho větách, klausulech a článcích jsme schválili, obnovili a stvrdili, schvalujeme, uznáváme, obnovujeme a zněním tohoto listu milostivě stvrzujeme, rozhodujíce touže autoritou, že list ten nabývá navždy bezpečné jistoty. Nižádnému tedy z lidí není dovoleno tomuto našemu schválení, uznání, potvrzení a darování se zpečovati, anebo jakýmkoliv způsobem odvážlivým se protiviti. Kdyby však někdo přece odvážil se o to se pokusiti, nechť ví, že upadne v Naši a Našich Nástupců Králů Českých v nelibost největší, jakož svědčí přítomný list pod pečetí Našeho Majestátu.

Dáno v Praze, Leta Páně 1436, v den sobotní po svátku sv. Mikuláše, království Našich Uherského roku 50., Římského 27., Českého 17., císařství pak roku 4.

Peithner z Lichtenfeldu, c. k. dvorní rada a t. d. ve svém pojednání pod titulem "Versuch öber die natürliche und politische Geschichte der böhmischen und mährischen Berwerke", vydaném r. 1780, zmiňuje se o dolech knínských i dolech v Povltaví a praví mezi jiným na str. 133., že právě s ohledem na bohatství zlata v okrsku knínském před válkami husitskými obdaroval král Zikmund zmíněnými výsadami obce Knín (Starý), Libčice, Dobříš a Kytín.

 

Povodeň r. 1445.

Staří letopisové (str. 138) se zmiňují, že v roce 1445 po dvoudenním prudkém dešti vystoupila Vltava široko ze svých břehů. U Dobříše strhaly se rybníky a tím Kocába, značně dešti rozvodněná, dravě nesla se nyní údolím knínským a brala s sebou vše, co jí v cestu přišlo. Dne 24. června nesla voda chalupy, dobytek i lidí. Po živelních a válečných pohromách obrátili se měšťané i horníci, jak bylo řečeno, o pomoc k samému králi, žádajíce o potvrzení práv předešlými králi jim přiznaných, na něž ovšem musili se nyní teprve vyptati starých lidí, neboť poslední privilegium Zikmundovo ze dne 7. května 1437 ztratili; a právě toto privilegium obsahovalo jistě snůšku dávných jejich práv. Ponížené a slušné žádosti měšťanů knínských vyhověl král Jiřík majestátem, jehož datum v Praze je ve čtvrtek po sv. Jeronýmu r. 1461 (t. j. 1. října). Jiří uvedl a usadil knínské opět v tato práva a výsady:

 

Majestát krále Jiřího.

"My Jiří, z Boží milosti král Český, markrabě Moravský, Lucemburský a Slezský, vévoda a markrabě Lužický, oznamujem tímto listem, že přišli před nás věrní naši milí měšťané a horníci města Knína a žalostně před námi vyprávěli, kterak předešlá léta nepokojná toto město vypáleno jest a listové na práva jejich a vysazení, kterými od předků našich, králů Českých slavné paměti byli obdarováni a vysazeni, jim shořely a prosili nás pokorně, což vyptati se mohli, která prve měli práva, abychom my z dobrotivosti naší těch práv a svobod jim znovu půjčiti a vysaditi ráčili.

Věnovací listina krále Jiřího. Vojtěch Minářík

Věnovací listina krále Jiřího. Vojtěch Minářík

 

My pak k prosbám jejich milostivě jsouce nakloněni, záhuby jejich litujíce a jejich užitek a stav i rozmnožení větší a lepší chtíce učiniti, aby oni hor zlatých u Knína ležících k našemu i k svému užitku věčnému z milosti Naší královské darujeme totižto, aby nám i budoucím králům českým žádných daní a poplatků z tohoto města nedávali a neplatili kromě práva což, našim mincmistrům z starodávna dávali a dávají a cožkoli oni zlata dobudou horního nebo na potocích ryzích, to vše mají do vexle a komory Naší královské i budoucích králů Českých nésti a my jim za zlato též jako Jílovským platiti a dávati máme. Mají také též obyvatelé knínští svobodu míti zlata dobývati kdež by se jim koli místo příhodné k tomu zdálo, na dědinách, lesích, horách neb potocích jim příležejících jakkoli, bez překážek všelikého člověka. Item v jedné míli v šíři i dáli okolo Knína a všichni horníci, kteří zlata dobývají a dobývati budou buďto horního nebo potočního, mají a míti budou do Knína všecko zlato k vexlu našemu nésti a oni dále nám do komory podávati. Taktéž, jakž jsme zpraveni z dávných časů krásnohorští příslušeli jsou s svými právy do Knína, všecko zlato což jeho dobyli, k vexlu našemu nosili a odváděti, aby totéž nyní i potom od nich se dálo, však bez újmy a pohoršení práv těch lidí z Krásné Hory. Item všichni mlýnové horní u Knína na míli cesty vzdáli k městu našemu Knínu aby příslušeli tím obyčejem, jakož z starodávna obdrželi jsou a žádný aby jim nebránil vody vésti k těm mlýnům kterýmkoli napravením, buďto zastavením jezů nebo hrází nebo struhami jakžbykoli tu vodu napraviti uměli a mohli. Také cožbykoli bylo potřebí lesů suchých neb syrových k horám naším u Knína, mají a budou moci z našich královských neb špitálských lesů Knínští bráti, však s vědomím a ukázáním hajných těch lesů. Mají a budou moci také Knínští v svých obcích neb chrastech zajíce honiti sobě neb ptáky a v svých potocích ryby loviti a toho sobě k užitku svému obhájiti. Také aby v jedné míli vzdáli okolo Knína piva ve vsích k šenkování nižádný nevařil, ani sladu dělal, lečby která městečka obdařením takovým obdařena byla, aby to činiti mohli, těm my tímto půjčením naším nechceme na tom překážeti, pakliže se to kde dělo a napomenutím jich že by to nebylo přestalo, mají to na mincmistra našeho královského neb budoucího vznésti a podle jeho rady v tom se zachovati. Také k své popravě v jedné míli okolo města všelikého člověka neřádného budou moci vzíti a podle provinění jeho nad ním popraviti. A pastvy po lesích našich i špitálských svobodu mají míti a v nich pásti, však tu, kdež jim od hajných našich neb špitálských bude ukázáno. Za to též, měšťané a horníci naši knínští i všichni obyvatelé nynější i budoucí mají, kdež by podle možností své na těch horách pavovati a nakládati mohli i ve všech věcech, což jich a těch hor našich zlatých se dotýče, věrně a právě k nám i budoucím králům českým se míti a zachovati. Pakliže by který z nich jeden nebo všichni jinak by se měli míti, proti tomu nebo těm budem míti pomstu a pokutu podle práv horních. Proto přikazujeme s přísností všem úředníkům a poddaným naším, zvláště mincmistru hor našich v Čechách, nynějšímu i budoucímu, aby měšťanům a horníkům nikdy na jich svobodách svrchupsaných nepřekáželi ani překážeti nedali, ale je v nich zanechali i ochraňovali, kdož naši milost chtí sobě zachovati. Tomu na svědectví pečeť naši královskou kázali jsme přiložiti k tomuto listu.

Dán v Praze ve štvrtek po sv. Jeronýmu, Leta od narození Božího Syna 1461, království našeho léta čtvrtého (Originál v Zemském museu).

Špitálské lesy, o nichž se v majestátu mluví, bývaly lesy řádu křižov. s červenou hvězdou. Královské lesy byly slapské a dobříšské. Z privilegia krále Jiřího dozvídáme se, jaký byl obsah privilegií předešlých králů českých Knínu darovaných, jistě Jana Lucemburského, Karla I., Václava IV. a Zikmunda.

V Somrově "Topografii kraje berounského" (str. 240) nečiní se zmínka o tomto Jiříkově nadání, obnovení zlatých hor knínských a vysazení města Knína za královské horní město připisuje se králi Vladislavovi II. Podobně inž. A. Irmler ve stati "Zlato v Povltaví" tvrdí, že r. 1479 bylo nově zbudované město povýšeno na horní město.

Vexl, zřízený zde králem Jiříkem Poděbradským, měl ryzí zlato přijímati od horníků a nákladníků hor i od krásnohorských, měniti za peníze a zlato odváděti komoře královské. Že se zlato všechno správně neodvádělo, ale zcizovalo od dob nejdávnějších, je samozřejmé a bylo si na to úředníky královskými stěžováno, jak se stane ještě zmínka.

 

Vláda Jiříkova. Blahobyt Knína.

Vládou Jiříkovou vrátily se Knínu skutečně nové doby. Rychle se z těžké rány zotavovalo, zasypané doly jalovým kamením, haldovým a zatopené doly znovu oživovaly, takže nesly nákladníkům hor bohaté užitky. Známo je, že nejbohatší doba užitku hor byla v letech 1475-1480, tedy krátce po smrti Jiříkově, jak o tom v často jmenovaném spise se zmiňuje Kašpar hrabě ze Šternberka.

Za válek husitských zničené chmelnice a vinice byly nyní obnoveny. Chmel pěstován na Racochatici, víno v místech, jež místní poloha dosud připomíná (Vinohrady, předměstí knínské). Chmel pěstován pro potřebu místního pivovaru. Vinice osázena po roce 1358 podle zákona Karlova. Roku 1447 uvádí se Jan Knínský ze Knína jako konšel viničný ve při o viničný lis mezi Václavem z Chvališova, měštěnínem Starého města Pražského a Tomášem Kramářem z Nového města Pražského. Vrchním rozhodčím mezi oběma stranami spornými byl Jindřich Kbelský (Český Archiv XV. - 30. srpna 1447 - I. G 21 č. 25 - Výpisky z knih viničných.).

 

Václav ze Slaného, farář staroknínský.

Roku 1446 připomíná se farářem (plebanus) ve Starém Kníně Václav ze Slaného. K tomu přišel Přech ze Sedlčan a Marta z Nalžovic, rožmberští poddaní, a žádali jej v hostinci Vaňka Litochleba v Novém Kníně, kamž si faráře zavolali o oddání manželské. O této záležitosti píše farář Václav panu Václavu z Hrobky list tohoto znění:

Službuť svú vzkazuji duchovní i modlitbu věrnú. A dávámť na vědomie, kterak Přech ze Sedlčan a panna Marta z Nalžovic přistúpili ke mně a žádajíc obě straně od mne oddanie manželského. Tu sem jich tázal, mají-li spolu slib; tu sú mi obě straně dříve řečené přiznaly. Dál jsem jich tázal . . . Tu sem jich nechtěl oddati, leč listu sobě dobudú prve rozhřešeného. Tu sú dobyli a mátě té děvečky přišedši i mocí svú vzala bez oddavkov pryč dievku neb dceru svú. Toť je mi svědomo, že to beru na svú vieru. A dal jsem jim ruče spolu.

Dán v Kníně sv. Jana Křtitele (t. j. 29. srpna) 1446. Slovutnému panu Václavu z Hrobky, spoluměštěnínu Nového města Pražského, přieteli dobrému buď dán! (Originál v archivu třeboňském II., 39, 1).

Ježto Přech byl poddaným Oldřicha z Rožmberka a bez svolení vrchnosti chtěl uzavříti sňatek manželský, měl dlouhé potahování s vrchností. V listě Přechově panu Oldřichovi čteme:

V. Milost muože rozuměti, z listu kněze Václava, faráře v Kníně, kterak se ta pře má, žeť sem nic neučinil, než s její dobrú vólí. A vždy prosím pokorně, račte se ke mně, pro milý Buoh, k svému člověku dobrotivě okázati. I také svědomie jiné z Sedlčan, kteréž V. Mt. přeslyšela jest, vždy prosím, rač jmieti v paměti (Orig. archiv Třeboň II. - 39. -l.).

Na dotaz Oldřichův odpovídá kněz Václav:

SIužbúť svú vzkazuji duchovní i modlitbu věrnú, urozený pane mílý! A zprávuť T. Mti dávám o Přechovi, člověku Tvého z Sedlčan a panně Marthě z Nalžovic: tu když jsem byl prosbú volán do hospody ctného hospodáře, k Vaňkovi Litochlebovi v městě Kníně, tu když sem přišel mezi ně a devět osob mužských i ženských tu s námi byli, řekl jsem jim: Co mne potřebujete? A tak prosili sta mě obě straně, Přech dřieve řečený a panna Martha dřieve řečená, abych je oddal. Tu sem jich na jich vieru tázal: Máte-li slib spolu? Tu sú mi obě sě přiznali k slibu. Dál jsem jich tázal - - -. A tak jsem já jim řekl, že nemohu já vás oddati, leč rozhřešenie z Prahy dobudete sobě. Tu sú mne obě straně prosili, abych jím lístek napsal k uoficíálovi, aby jim poslal rozhřešenie list. I přinesli mi list rozhřešenie, aby je oddal a pokanie jim dal. A v té mieře mátě přišedše jejie i pojala svú dceru svévolně pryč. A toto se nekonalo, než jednú se provolanie v kostele stalo. Protož žádný sie, milý pane, rač se T. Mt. k tomu přičiniti a Přechovi, poddanému svému, spravedlnosti dopomoci. A toto, což sem napsal, zeť to beru na svú přiesahu kněžskú, zeť sem psal pravdu.

Datum feria III. ante Nativitatem beate virginis Mariae in Knin, Wenceslaus de Slama, plebanus in Knyn, servitor et papelanus vester filelis (6. září 1446. Urozenému panu Oldřichovi z Rozenberka, pánu mému milostivému, seděním na Krumlově d. d. (Orig arch. Třeboň II. - 29 - 1. Český Archiv.).

Pro tento a jiné delikty úpěnlivě prosil Přech za odpuštění, načež jemu dal Oldřich gleit. Leč ten mu byl málo platen; úředníci panští v Sedlčanech, zvláště purkrabí, jej stále tiskli, takže Přech prosí Oldřicha za povolení, aby se směl v Sedlčanech vyprodati, ježto tu není jist. Oldřich konečně listem ze dne 4. ledna 1447 odpouští Přechovi, vrací mu majetek a poroučí, aby ještě žádal za milost u purkrabího sedlčanského Lippolda, až ten listem jej k sobě obešle.

Knínští za druhých válek husitských stáli věrně při králi Jiříkovi, tolikéž jich sousedé, na př. na Mníšku Předbor z Řepnice. Jiřík důrazně vedl válku proti svým odpůrcům, jednotě Zelenohorské, jíž v čele stál Zdeněk Konopištský ze Šternberka, soused knínský na Ostromeči. Jiří zemřel 23. března 1471. Stavové čeští na sněmu v Kutné Hoře zvolili jeho nástupcem polského králevice Vladislava, z rodu Jagailova. Ve válce s Matyášem Uherským bylo pokračováno.

 

Druhá srážka u Knína.

Roku 1471 srazili se knínští s posádkou Zdeňkovou z Ostroměře, neznámo kde, v kteréžto srážce utrpěli měšťané značných ztrát i na zajatých, jak dočítáme se v listě Zdebora z Kozího Kunrátoví z Petrovic: Službuť svú vzkazuji, urozený přieteli a švagře milý! A jakož máme list na páně Mt. na půldruhého sta kop, a tys také rukojmě, i dávámť puol leta napřed věděti, aby nám dány byly o sv. Jiří najprv přištiem; a také nám úrokuov ještě nic dáno nebylo. I věříme, že se k tomu přičiníš. A také milý švagře věz, že Ostromečtí porazili Knínské a jali jich viec než LXX. Než Ctibor, bratr muoj, ten jest raněn, pravie, že velmi. A počet mi pošli po poslu tom.

Dán v úterý před sv. Havlem, léta 1471. Urozenému panoši Kunratovi z Petrovic, purkrabí na Krumlově, přieteli a švagru mému milému detur. (Orig. arch. Třeboň, Familie z Kozí B. m. 1471, 15. října 1471. Čes. Archiv).

 

Mír v Čechách r. 1485.

Válka s Matyášem ukončena r. 1485 na sněmu v Olomouci, náboženský smír v Čechách sjednán na sněmu v Kutné Hoře. Odtud počátek nového blahobytu v Čechách a rozkvětu hor knínských.

 

Privilegium Vladislava II.

Roku 1479 v den sv. Vincence, t. j. v pátek dne 22. ledna obnovil na žádost knínských Vladislav II. městu privilegie krále Jiřího. Majestát tento zní: My, Vladislav, z Boží milosti král Český, markrabě Moravské, Slezské a Lucemburské, oznamujeme tímto listem všem, že přistúpili před nás někteří měšťané a horníci města Knína, věrní naši milí a ukázali sú nám list nejjasnějšího krále Jiřího, předka našeho štastné paměti, na pergameně celý a neporušený, s visutou pečetí, kterýmžto listem některých práv konšelům a vší obci téhož města Knína půjčiti a jim znovu je vysaditi ráčil, protože majíce některá od předkův téhož krále Jiříka i také našich, je jsú byli potratili aneb jsú jim zhynuly, jakož pak list téhož krále Jiřího ty věci šíře v sobě drží a zavírá, i prosili sú nás jménem již psaných konšelův a horníkův i vší obce téhož města Knína věrných našich milých, abychom jim svrchu dotčeného listu stvrdili a při tom je zachovati ráčili. My v tom znajíce jich slušnou prosbu a také znajíce to, že prve z dělání hor užitek mnohý předkům našim přicházel jest, i shtíce také, aby oni, jsúce touto naší milostí potěšeni, tiem lépe a snažněji hory dělati k užitku našemu a i tudíž, svému mohli, v dobrém rozmyšlení a raddou věrných našich, mocí královskou již psaným konšelům a měšťanům i vší obci svrchu psaného listu ve všech kusiech, článciech a klausulech, i také artikulech tak, jakoby tuto slovo od slova vypsán byl potvrdili jsme i tiemto listem potvrzujem a je při tom zůstavujem milostivě tak, aby oni těch všech práv v témže listu položených užívali bez naší i budoucích našich králův českých i všech jiných všeliké překážky. Přikazujíce mincmistru našemu i jiným všem úředníkům našim nynějším i budoucím, aby již psané měšťany a horníky i všecku obec města Knína při těch všech právech a svobodách tak, jakž se svrchu dotčeným listem krále Jiřího vypisují zachovali a jim v tom nepřekáželi ani překážeti nedopustili, jinak toho nečiníce a to pod uvarování hněvu našeho i budoucích našich králů českých. Tomu na potvrzení a na svědomí pečeť naši královskou kázali jsme přivěsiti k tomuto listu.

Dán v Praze v pátek den sv. Vavřince, leta Božího tisícího čtyřstého sedmdesátého devátého, království našeho osmého. (T. j. 22. ledna 1479. Originál v Zemském museu.).

Věnovací list krále Vladislava. Vojtěch Minářík

Věnovací list krále Vladislava. Vojtěch Minářík

 

Nový znak knínský.

Vladislav polepšil knínským též dosavadní znak, erb a pečeť, které takto se vypísují: Štít červené barvy k pravé straně nakloněný, v němž viděti bílého korunovaného lva o dvou ocasích, vzhůru napravo vzpjatého. Nad horním levým rohem štítu toho leží zavřený, ku pravé straně obrácený helm s korunou zlatou, z níž vyniká orličí černé křídlo, plaménky poseté, s brky k levé straně roztaženými; okolo štítu a helmu roztažen jest červený, kožišinou hranotajovou podšitý, na rozích zlatými tkanicemi svázaný plášť knížecí.

Roku 1490, po smrti Matyášově, zvolen Vladislav II. také králem uherským. Zvolil si Budín za své sídlo a o věci české se mnoho nestaral, čímž zvůle šlechty neobyčejně vzrostla. Roku 1500 šlechta sestavila nové zřízení zemské, které král potvrdil. Na podkladě tohoto zřízení počala šlechta omezovati v právech města, zvláště v právu mílovém a trhovém. Král chtěl sice spory urovnati a přijel r. 1502 do Čech, leč obával se síly panské a radil městům k ústupnosti. Ta však byla ochotna na obhájení svých práv chopiti se i zbraně. Spor urovnán teprve po smrti Vladislavově r. 1517. Při vyrovnání vzdala se města výhradního práva vaření piva. O toto právo přišlo též město naše a zřízen pivovar ve Starém Kníně, Velké Hraštici a Záborné Lhotě.

Městský znak v průčelí radnice.

Městský znak v průčelí radnice.

 

Rozmnožení počtu konšelů.

Vladislav dal konečně knínským výsadu místo dosavadních 7 konšelů voliti příště 12 osob radních, kteří v úřadu purkmistrovském každé 4 neděle se střídali, takže do roka všech 12 se vystřídalo. Z konšelů zvláště byl vyznamenáván první, podle pořadí jmenovaný a tudíž první místo v řadě zaujímající, který nazýván primas, neb též primátor. Jemu náležel vrchní dozor nad statkem a důchodem města a ve věcech politických platilo vážné jeho slovo. Podle ústního podání primasové knínští nosívali za slavnostních příležitostí v radě na hrdle zlatý řetěz. Knínským pak Vladislav nařizuje platiti perkmistru hor knínských, t. j. úředníku při horách 4 groše týdně. Znění tohoto majestátu je následující:

 

Druhý majestát Vladislavův.

My, Vladislav, z Boží milosti Uherský, Český, Dalmatský, Chorvatský král, Moravské a Lužické kníže a markrabě, oznamujeme tímto listem všem, že jest předstoupil před Naší velebnost urozený pan ze Sellenberka, nejvyšší kancléř království Českého a věrný náš milý a předložil nám některé žádosti a prosby opatrných purkmistra a konšelův i vší obce obyvatelův města našeho Knína, věrně našich milých, abychom je milostmi našimi některými obdařiti ráčili.

Aby pro jich náklady a pilnosti, kteréžto na horách zlatých okolo Knína činili jsou a nakládali a i potom tím pilněji činiti a vyhledávati aby mohli, čímž Nás milostivějšího k sobě poznají, i jsme k takovým jejich prosbám dobrotivě a laskavě nakloněni, s dobrým rozmyslem a milostí a mocí Naší, jakožto král Český svrchupsaným purkmistru a konšelům i vší obci jmenovaného města Knína, nynějším i budoucím, tuto milost učinili jsme a tímto listem činíme a je obdarujeme. Nejprve aby všecko zlato, které tu na těch horách knínských dobývají aneb v časích budoucích dobývati budou, potoční i horní, aby do komory naší i budoucích králů Českých, do Prahy to všecko zlato nesli, dávali a povinni dávati byli a nikam jinam, k tomu také aby perkmistru tu na horách knínských nebo v městě Kníně, nynějšímu i budoucímu, z komory naší královské na každý týden aby jemu bylo za jeho práci čtyři groše české dáváno. A také aby jmenovaný purkmistr a konšelé i všeliká obec jmenovaného města, nynější i budoucí, všeliké listy a potřeby své aby pečetí městskou a voskem červeným pečetiti mohli a moc měli. A také proto jim milost při tomto našem obdarování zvláště činíme, jakož, tíž, měšť. knínští v úřadu konšelském nemají více než sedm osob přísedících a ku právu a radě příslušejících, my pak chtíce, aby se to město tím lépe spravovati a opatrovati mohlo, přidali jsme jim a tímto naším listem přidáváme k těm sedmi osobám pět osob a ustanovujeme to na věčné časy i budoucí, tak, aby jich bývalo vždy dvanácte konšelův v radě při sezení řádně rozvržených podle obyčeje a řádu, jakož to i v jiných městech našich v království českém ten čas se zachovává a vždy jeden z nich purkmistrem aby byl čtyři neděle pořad sběhlé a potom jiný, a to aby tak zvoleno šlo až do plného roku pořad sběhlého. A aby těch všech milostí svrchu psaných uznali a uznati mohli nyní i v časech potomních, a to bez našich, budoucích králův Českých i všech jiných lidí všeliké překážky, přikazujem všem úředníkům i poddaným, věrně našim milým, nynějším i budoucím, aby svrchupsaného purkmistra, konšele i všecku obec jmenovaného města Knína, nynějších i budoucích při těch právech zachovali, jinak toho nečiníce pod zachováním milosti naší. Tomu na svědomí pečeť naši královskou kázali jsme přivěsiti listu tomuto.

Dán leta božího tisícího pětistého, království našeho uherského 11., českého 30. léta.

 

Suchan z Knína.

V cizích službách té doby bojuje jakýsi Suchan z Knína. Roku 1482 prosí listem z polního ležení u Ebersdorfu purkmistra a radu města Českých Budějovic za odklad jakéhosi stání. Bylo mu vyhověno, jak svědčí poznámka na listě "až do sv. Jiří jmá rok anno 1483".

 

Znehodnocení české mince.

Na počátku 16. stol. bezprostředním představeným Knína a všech horních měst byl královský mincmistr Jindřich Tunkl z Brníčka. Týž dobrou minci kutnohorskou zašantročil do Zhořelce (Gerlice), kdež byla předělána na minci chatrnou. Za to král tomuto mincmistru odňal úřad a minci gerlickou sněm r. 1515 zakázal.

 

Smrt Vladislavova.

Po smrti Vladislavově, dne 13. března 1516 v Budíně, nastoupil desítiletý jeho syn Ludvík, jsa potom 6 let pod poručnictvím polkého krále Zikmunda a císaře Maxmiliána. Po tu dobu měla šlechta v rukou vládu a zvůli, takže r. 1517 schylovalo se k občanské válce. Přičiněním pana Viléma z Pernštejna, jak již bylo vzpomenuto, způsoben na sněmu svatováclavském v Praze smír měst se šlechtou.

 

Sousedé knínští v Mníšku, V. Hraštici a ve Lhotách.

Povšimněme si v té době sousedů knínských. Po zmíněném Janu z Leskova přešel Mníšek v držení Předbora z Řepnice. S panstvím mníšeckým patřila jmenovanému i Velká Hraštice. Po smrti Předborově přejali toto panství synové Jindřich, Václav a Jindřichův syn Petr. Petr z Řepnice prodal posléze Mníšek za 700 kop českých grošů Janu Vratislavovi z Mitrovic. Vratislav I. z Mitrovic r. 1448 zúčastnil se domácích rozbrojů, stoje při straně katolické proti podobojím; později byl místosudím zemským a purkrabím hradu pražského, držel Velkou Hraštici, Prostřední a Zábornou Lhotu, ves Skřípel u Osova a Bykoš u Berouna. Zemřel r. 1464. Zůstala po něm vdova Markéta z Vrábí a nezletilý syn Jan, který potom přijal křestní jméno otcovo za rodné a odtud potomci jeho psali se Vratislavové z Mitrovic (Mitrovice u Sedlčan). Zemřel r. 1529 a zůstali po něm synové: Jan Václav, Vratislav, Vít a Šebestián. Václav z pozůstalosti otcovy koupil vsi Skřípel, Bykeš, Velkou Hraštici a obě Lhoty za Knínem.

 

Kdo byl v držení St. Knína na poč. 16. stol.

Starý Knín byl v té době ještě rozdělen. Kromě svobodnického dvora, který teprve r. 1554 k tvrzi přikoupen, byla tu tvrz se dvorem, na níž jako nájemci seděli r. 1504 bratři Jan, Jiřík, Václav, Jakub a Zikmund Dobešové z Vesce. Majitelkou byla Marketa z Říčan. Farářem připomíná se v té době Jiříček. Ten soudil se s jmenovanými bratry Dobešovými proto, že mu uzamkli stodolu, takže do ní neměže dáti obilí. Dobešové se vymlouvají před soudem komorním, že stodoly nezamkli oni, ale Marketa z Říčan, k čemuž se i tato přiznává. Soud osvobozuje bratry a poukazuje faráře Jiříčka, "aby, chce-li o to právo k tomu hleděti, právo se mu neuzavírá". (Čes. Archiv XIII. - 42 - 17. listopadu 1503. Zápisové soudu komorního č. 2125 - 1276 R III., str. 97.).

 

Spor o rychtáře staroknínského.

S týmiž bratry Dobešovými mají měšťané knínští soud dne 24. dubna 1504 proto, že "sú jim knínští v mierné a pokojné zemi, za řádu a práva, na ně nic nevznesše, jali v městě svém Pavla Třeštivu, rychtáře a člověka jich ze Starého Knína, jej ssadili a věznili a urukovali svévolně proti všemu řádu, jim téhož člověka propustiti nechtěli". Na stížnost Dobešových puohon vložen na Nové léto (t. j. 1. ledna 1504 - Archiv Č. XIII.). Měšťané se hájí, že bratři Dobešové ani majiteli tvrze nejsou, nemají tudíž práva jako poručníci poháněti je k soudu, zvláště pak nemají práva poháněti celou obec, která o ničem nevěděla. Žádají nejvyššího hofmistra pana Viléma z Pernštejna za opatření. Žádosti měšťanů vyhověno, ale právo majitelce Marketě z Říčan neuzavřeno. Jak celá záležitost dopadla, není v zápisech více uvedeno, nejspíše cestou smíru byla urovnána.

 

Kunrát z Grynheimu. Spory s měšťany knínskými.

Majitelem Malé Hraštice byl Kunrát z Grynheimu. S tím měli měšťané knínští stálé spory. Tak r. 1504 pohnal purkmistra a radu před soud komorní, vině je z psaní nářku cti: "Některé listy, kteréž oni sú knínští psali, ukázal, zvláště o tom, že by jich posla katha udělal."

Tomu knínští odporovali, tvrdíce, že se psaním Kunráta ničím nedotýkali, ale jej samého časem viniti chtěli. Ježto nářku na knínské neprovedl způsobem dostatečným, rozhodl soud, že "oni purkmistr a konšelé jemu Kunrátovi tu nic tiem povinovati nejsú".

Dne 14. listopadu 1505 opět pohnal Kunrát před soud knínské měšťany, a to Vondráčka, Haralova syna pro pytláctví a Václava, Janatova syna, ševce Kubíka, Zvěřinu, Kříže mlynáře, Václava Votopila, mlynáře, Václava Randáka, tkalce, Jíru, Bílkova syna, Matěje Sedláčka, Matěje, Jakubova syna, Ducháčkova vnuka, pro úklad na jeho životě. Vondráček viněn, že na gruntech Kunrátových lovil tenaty zaječími a pro ten lov požadoval Kunrát 50 kop grošů českých. Obviněný osvobozen. Druzí jmenovaní viněni, že "Kunráta sú honili, jej v mierné a pokojné zemi za řádu a práva na gruntech jeho vlastních zamordovati chtěli a k tomu že sú mu člověka zbili". Soud prohlásil se za nepříslušný podle zřízení zemského, ježto se jedná o puohon dvojí: mord a honění. (Český Archiv XIII. - B III. - 1 - 59 a. Nálezy soudu komorního 1505, o sv. Martině.).

Dne 11. listopadu 1508 měl opět purkmistr a celá obec knínská veliký spor mezní s Kunrátem. Spor tento a rozsudek je patrně právnicky pro tehdejší dobu velice důležitý a zajímavý, neboť i pozdější právničtí spisovatelé k němu se odvolávají. Tak Jakub Menšík z Menštejna ve své knížce "O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní i příslušenství jich v Králov. Českém", vydané r. 1600, cituje na str. 87. toto: Kde původ ukázal své užívání a obeslaný tomu neodepřel, jest při tom zůstaven. V starých registřích mezních A 1 mezi Kunratam z Klinheimu a knínskými v sobotu den sv. Martina, léta 1505". (Čes. Archiv XXIII.).

Spor vlekl se velmi dlouho a měl pro pana Kunrata velmi nepříjemné dozvuky. Vinil jednak knínské, že užili proti němu falešných svědků, jednak urazil soudní úředníky samotné, takže tito jej pohnali před soud komorní a ten jej v kázeň vzal. Částí sporu je i soud o rušení držby dne 16. listopadu 1510, kdy Kunrát obvinil knínské, že neoprávněně honili na jeho pozemcích v hraštických stráních, a to Blažek Směšný, hrnčíř, Mašek, mlynář. Žádá opět 50 kop českých grošů pokuty. Knínští osvobozeni, neboť prokázali na základě před tím provedeného měření panem Tunklem, purkrabím hradu pražského, který na ohledání sporných těchto míst byl vyslán, že honili na svém majetku městském, totiž na stráních, kterých společně užívají. (Čes. Arch. XIII., D. Z. č. 45, fol. D 20.).

Dne 30. června 1522 sám král Ludvík volá knínské k soudu proto, že Kunrát vznesl na ně žalobu, jakoby proti němu vedli křivé svědky a ježto tím utrpěl újmy na své živnosti, žádá náhrady 300 kop grošů českých. Stání určeno na úterý, den sv. Kyliána r. 1522 (8. července) (R. XII. str. 18, Český Archiv XXXII.).

 

Malá Hraštice v majetku města Knína.

Dlouhými a častými spory zadlužil se Kunrát z Grynheimu (psán též z Grünheimu, Kemheimu, Kremhaynu, Grinheimu) tak, že majetku svého nemohl udržeti, proto knínští měšťané koupili od něho Malou Hraštici za 500 kop českých grošů r. 1527 i s dvory poplužními, kmetcími a kuřecími. Protože získali deskového statku, získali též práva sněmovního. Roku 1537 dali si tento statek odhadnouti a přesně vyměřiti i vymeziti zemským komořím Burianem z Neudeku a měřičem Janem, načež jej dali v zástavu jakémusi Benátskému, měšťanu knínskému, za 500 kop grošů. Patrno z toho, že blahobyt města toho roku, resp. dolů, musil klesati.

 

Jiné soudy měšťanů.

Ze zápisků soudu komorního dozvídáme se ještě o jiných sporech měšťanů. Tak 25. dubna 1504 mají purkmistr a konšelé hned dvě stání. Vít, Strakův syn z Knína, pohnal je a všecky sousedy, usedlé hospodáře, kromě Václava Straky, otce svého a Valše krejčího, Blažka hrnčíře, příjmím Směšného, vině všechny z nářku cti. Tomu knínští odporují a praví, že "sú ho nehaněli ani zrádců mu dávali a že to jeho svědkové, kteréž, vedl, neseznávají. Protože Vít náležitých důkazů neprovedl, byl J. Mtí p. Vilémem z Pernštejna v kázeň vzat (R. III. - l. 228 b - Reg. soudu komorního).

Dne 10. dubna 1510 Petr Knínský (Trach z Proch) pohání před soud komorní Kunathu Pešíka z Komárova, Votíka ze Šlovic a Kateřinu z Rakovníka, manželku někdy Jiříka z Násilné, hejtmana hrádku Křivoklátu. Viní je z neplacení šesti set kop českých grošů. (Puohon na den sv. Ambrože 4. dubna. - Čes. Arch. XIII.).

Dne 17. listopadu 1512 jako svědci před soudem komorním vypovídají ve sporu s Jakubem ze Zhudovic s jedné a Maříkem ze Zhudovic strany druhé, sousedé knínští: Ondřej Háral z Knína, Zikmund z Knína a Jan Chlupaté, rovněž z Knína. Výpovědi jejich jsou celkem souhlasné: Jakož se jest stala smlouva mezi Jakubem a Maříkem ze Zhudovic konečná, tehdy hned mu Mařík zavdal pět a padesáte kop grošův míšenských a potom jest jemu Jakubovi měl Mařík každý rok dávati na sv. Jiří po XV. kopách grošův míšenských bez X grošův míšenských. A na to sme litkup pili. (Č. A. XIX. Svědomí k roku sv. Martina 1. - 1512 - 2361.).

 

Majestát Ludvíkův.

Král Ludvík potvrdil knínským r. 1523 všechna práva a výsady, darované jim předešlými králi českými, přidal jarmark o sv. Ludmile. Téhož r. (1523) vybírána byla v Čechách přetěžká daň na zaplacení královských dluhů, a to po groši z každé kopy hodnoty, ze statků vidomých, tedy z domů i pozemků, a kdo neměl jmění, platil z hlavy, ani nádeníky nevyjímaje. Majestát Ludvíkův zní:

My Ludvík, z Boží milosti Uherský, Český, Dalmatský a Charvatský král, Moravské, Lužické a Slezské markrabě, oznamujem tímto listem všem, že předsevzali jsme před osobu Naší vyslané posly zde opatrných purkmystra, konšelův a vší obce města Našeho Knína, věrných Našich milých a ukázali jsou Nám listy předkův všech králův Českých, zejména krále Jiřího a Vladislava, otce Našeho nejmilejšího, J. Mti slavné paměti, kterýmižto listy některými milostmi a výsadami tíž měšťané knínští od výš dotčených předkův Našich obdařeni jsou, prosíce, abychom je při tom i milostivě zůstavili i také některé další milosti učiniti ráčili. Ke kteréžto prosbě jsme nakloněni, stvrdivše také ty majestáty zcela neporušené a s dobrým rozmyslem Naším jistým svědomím a mocí královskou, jakož vejš psaní listové, majestát krále Jiřího a krále Vladislava, otce Našeho nejmilostivějšího drží, potvrdili jsme při tom též knínské měšťany, jakož v sobě dotčení majestátové zní tímto listem naším ve všem jich znění, položení, gruntech, klausulech tak, jakoby tu slovo od slova vepsáno bylo, potvrzujeme a při tom je milostivě zůstavujem, chtějíce tomu, aby také ode všech stavův a každého člověka království Českého při těch milostech a výsadách od již psaných králův jim daných a tímto Naším potvrzením jmíni, držáni a zachováni byli bez umenšení a všelikého porušení. Také jim, knínským, nynějším i budoucím, tuto zvláštní milost míti jsme ráčili a tímto listem zřejmě jim jarmark jeden vysazujem a je tím obdařujem tak, aby oni se vším způsobem, jakož to i jiná města v Království Českém svých jarmarků svobodně užívají a užívati mohou, bez Naší, budoucích našich králův Českých v tom všelijakých překážek a odporností; protož přikazujem našim úředníkům a poddaným v Král. Českém, kteréhožbykoli řádu, stavu, nebo jináče byli, nynějším i budoucím a věrně našim milým, jakž zde svrchupsaní měšťané a obyvatelé tohoto města Knína při těch všech věcech, jakož listové krále Jiřího a Vladislava, otce Našeho nejmilostivějšího v sobě znějí a drží a při tomto potvrzení i také této milosti Naší o jarmarku nyní i v časech budoucích směli držeti a neporušitelně zachovati, žádaných jim v tom zmatků ani překážek nečiníme, ani komu činiti dopouštějíce, pod uvarováním hněvu a nemilosti naší a budoucích Našich králův českých. Však tomu samému aby jarmarku toto vysazení bylo bez újmy jednou každému na jeho spravedlnosti. Tomu na svědomí pečeť Naši královskou k listu tomuto rozkázali jsme přivěsiti.

Na Horách Kutnách v sobotu v den sv. Benedikta, leta Božího tisícího pětistého trimecitmého, Královsví Našich Uherského a Českého 7ho. Ad relat.: Dom Ivan d'Wartenberg.

Majestátem tímto dán knínským první výroční trh.

 

Náboženské novoty Lutherovy.

V německém městě Wittenberce r. 1517 vystoupil novotami náboženskými doktor bohosloví Martin Luther. Jeho učení přišlo k nám a způsobilo rozdvojení v církvi pod obojí. Jedni připojili se k Lutheránům, druzí spojili se se stranou katolickou, jíž v čele stál Zdeněk Lev z Rožmitálu, nejvyšší purkrabí pražský. Z toho vznikly v Praze veliké bouře, kdež přívrženci druhého směru, vedení Janem Paškem z Vratu, opanovali město a vyhnali přívržence novot. Rozdvojenost česká prokázala se zvlášť r. 1526, kdy Král Ludvík, stroje se do války proti Turkům, žádal Čechy o pomoc. Šlechta a měšťané, přívrženci Lutherovi, rychle pospíchali vojensky do Uher, takže došli na bojiště včas, kdežto strana druhá, Pražané, Plzeňští, Berounští, vedení Lvem z Rožmitálu, přišli do Uher již pozdě. Ludvík podlehl přesile Solimanově a zahynul u Mohače dne 29. srpna 1526.

 

Pašek z Vratu.

Jan Pašek z Vrat narodil se ve Starém Kníně z chudých rodičů, kteří se bezpochyby brzy po narození Janově přestěhovali do Prahy. Veden svým nadáním oddal se učení a stal se rektorem nejspíše na některých školách venkovských. Zahospodařiv si něco odebral se do Prahy k dalšímu studiu na universitu, kde stal se r. 1491 bakalářem a roku 1493 licenciatem svobodných umění, roku 1495 pak examinatorem kandidátů bakalářství. V letech 1496-97 zastával úřad děkana téže fakulty. Tehda se oženil s vdovou Dorotou Šerlinkovou, která měla z prvního manželství syna Mikuláše. Opustil universitu a stal se po smrti Prokopa od Pěti korun kancléřem, t. j. písařem staroměstským (1498), v kterémžto úřadě setrval po 12 let (do r. 1511). Podle Almanachu českosl. právníků vzdal se kancléřství dobrovolně r. 1509. Roku 1498 koupil si dům čp. 674 - I. za sv. Jakubem od místonotáře král. čes. Václava Hyndráka z Habrova za 190 kop čes. grošů. Vedle obecního úřadu byl činný i jako prokurátor (zástupce stran) při soudě, získávaje tak značného jmění. Při tom zastával jazyk mateřský, aby své vždy větší dokonalosti dojíti mohl a starou latinou zastiňován nebyl, hlavně řečněním svým, ve kterém pokládán byl mistrem nadevšechny jiné. R. 1521 zastával obec klatovskou před zem. soudem proti Petrovi Sudovi z Řeneč, jehož práv. přítelem byl Albrecht Rendl z Aušavy; i setkal se tu, světlo městského stavu, s hlavním zástupcem šlechty. Ve vynikajícím postavení svém záhy rozhodnou rukou počal říditi osudy hlavního města. Již r.1504 vyslovil myšlenku, že by města pražská spojiti se měla v jedinou obec, aby prospěšněji čeliti mohla stavům v tehdejších bojích kastovních, které hýbaly královstvím. Odpor jmenovitě cechů novoměstských zmařil smírné jednání měst. Pašek byl přívržencem přijímání pod obojí způsobou podle starého obyčeje a odpůrcem novot, Lutherem zavedených. Jako člen stavu městského zvolen byl na sněmu dne 22. listopadu do počtu těch, kterým měla býti svěřena ochrana duchovenstva pod obojí, jmenovitě proti osazování far kněžími katolickými: Někdy tehda dostal od krále Vladislava II. erb (pštrosa) a přídomek "z Vratu". Tak poprvé jmenuje se r. 1504. Při korunovaci královny Marie (1. června 1522) pasován byl s Janem Hlavsou z Liboslavě na rytíře. Mezi tím Pašek opustil službu obecní, kde samostatný a nezkrotný duch jeho byl příliš poután a věnoval se vedle hájení při soudech, správě obecní jako konšel (1515-18) a po spojení Starého a Nového města jako primátor (1518 - 14. března 1523, a od 14. března 1524 do 3. července 1527). Tehda byl již po druhé ženat s jakousi Kateřinou. Koupil dům na Zeleném trhu č. 508-I. Za 325 kop a prodal dům u sv. Jakuba za 190 kop. Teprve nastoupením krále Ludvíka na český trůn nastala příznivá doba jeho Záměrům, kterých domáhal se prostředky nemálo kalými. První krok ku panství jeho nad Prahou učiněn byl spojením obou měst, které r. 1518 jeho zásluhou bylo provedeno zcela samostatně, bez svolení královského. Roku 1522 po smrtí královského podkomoří Buriana Trčky z Lípy vystřídal Pašek v úřadě sudího měst Jana Hlavsu, ale r. 1524 byl Ludvíkem zbaven hofrychtéřství a primátorství, ale r. 1527 opět zvolen, odstraniv primasa Hlavsu. K upevnění moci spojil se s pánem z Rožmitálu a zem. správcem Karlem, knížetem Minsterberským. Aby zbavil se nepřátel svých v Praze, použil počátkem srpna t. r. schůzí strany luteránské, označuje je jako spiknutí proti sobě, a za pomoci řezníka Zigy dal purkmistra Bikcího z Licka a jiné vynikající odpůrce uvězniti. Faráři a kněží, přijímající učení Lutherovo, vyvídáni a vězněni, vyhlášeny artikule, uznávající toliko staré učení pod obojí. Kdo se nechtěl podrobiti, měl býti z Prahy odstraněn. Mezi vypověděnými byli i známý spisovatel Bartoš, písař. Roku 1518 zvolen byl Pašek s Bechyněm z Lažan za kraj podbrdský do opravní komise zřízení zemského. V květnu r. 1525 byl vyslán s jinými stavovskými zástupci deputací ke králi Ludvíkovi do Budína o srovnání v jednotě víry. Když však dne 23. května došel krále protest strany pokroku z Čech, že deputace není celou zemí uznána, vrátil se Pašek do Prahy s nepořízenou. Roku 1526 Ludvík z Uher zakázal násilné vypovídání a vyprodávání pikhartů a luteránů, nařízené Paškem čímž na čas pokoj v zemi zjednal a moc Paškova počala upadati. Po smrti krále Ludvíka hlásil se jako Zdeněk Lev z Rožmitálu ku kandidatuře bavorské, za níž měl slíbeno 4000 zl., obrátil se pak s panem Lvem ke kandidatuře Ferdinandově, a když Ferdinand skutečně byl zvolen, dostal pan Lev 50.000 zl, Pašek toliko 3.000 zl. Leč Ferdinand nebyl Paškovi přízniv. Zpraven o hrůzovládě Paškově Hlavsou (Pašek dával osoby příchylné nové víře Lutherově páliti a trestati, aby se Ferdinandovi zalíbil), vyloučil Ferdinand Paška z primátorství i rady a s ním i jeho nejpřednějšího pomocníka Zigu Vaněčkovic. (Ziga byl švakrem Paškovým, vlastní jméno jeho bylo Vaněček, přezdívkou zván "pan Ziga"). Pašek odešel na Toušeň, panství to i s městečkem na levém břehu Labe při ústí Jizery, které koupil r. 1512 a velmi zvelebil. Vyžádal si audienci u krále Ferdinanda, leč nepochodil. Ferdinand jej odsoudil, že musil odejíti do 14 dnů z Prahy a sem se nevraceti, leč v případě nejnutnějším, nejdéle 3 dni v týdnu. Pašek odešel opětně na Toušeň, ale neštěstí stíhalo jej za neštěstím. Onemocněl, takže sotva chodil, Toušeň vyhořela mu r. 1530. Zemřel roku 1533 dne 15. března v Toušeni, pohřben v kostele P. Marie v Týně. V závěti odkázal Toušeň Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu, Václavu Amchovi z Borovnice, švakru svému, Janovi Radimskému ze Slavkova a mistru Oldřichu Humpolcovi z Prostiboře, písaři soudu komorního, od kterých statku nabyl pan Adam z Rožmitálu a prodal jej 20. května 1536 Konrádovi z Krajku a na Mladé Boleslavi za 450 kop grošů českých. Dům č. 508-I. a vinici odkázal své manželce Kateřině Amchové z Borovnice. Pašek měl dceru Annu. Současně vyskytující se kněz, Jan z Vratu jmenuje Paška svým ujcem a měl od něho zápis na ves Radimek v 50 kopách. Ferdinand spojené obce pražské opět oddělil a dal ohlásit, kdo by budoucně o sjednocení obou obcí se zasazoval neb k nim radil, že ztratí hrdlo. Tím dílo Paškovo k velké škodě obou měst zničil (W. W. Tomek: Život M. Jana Paška z Vratu, primátora Pražského, Č. Č. M. 1844; téhož dějiny Prahy VII., str. 9-10: Ottův Slovník Naučný, heslo Pášek z Vratu, dr. Michal Navrátil: Almanach československých právníků).

Vypovídací list Paškův z Prahy je tohoto znění: Věz že J. M. K., pán náš milostivý, nám všem hejtmanom psáti a poručiti ráčil, co se osoby tvé dotýče, že J. M. K. jistou zprávu míti ráčí, že v městech Pražských nevole a kyselost skrze tebe díti by se měla. A protož nám na místě svém poroučeti ráčí, abychom tobě oznámiti, nýbrž i přikázali, jestliže máš co činiti na zámku Pražském, při kterémkoli soudu, abys v městech Pražských nebyl, ale sobě zjednal hospodu neb pokoje na zámku Pražském neb na Hradčanech. A když jedti měl na zámek Pražský, toho žeť se dopouští, aby skrze Prahu pro most, nezastavujíce se v městech, jedti mohl. Podepsaní Jan z Vartemberka a Vojtěcha z Pernštejna.

Ulice od městského pivovaru k hranicím Starého Knína pojmenována ulicí Paška z Vratu.

 

Zničení města požárem.

Dne 21. února 1524 stihla naše město veliká pohroma. Lehlo úplně popelem, jak se zmiňují Staré letopisy. Zprávy tyto jsou ovšem velice skoupé, nedozvídáme se z nich, kolik obytných budov padlo dravému živlu v obět. Ježto však doly v té době byly v rozkvětu, jistě se město brzy vzpamatovalo.

 

Ze zápisků soudu komorního.

Z register soudu komorního se dozvídáme, že již tehda někteří žebráci způsobem podvodným dovedli vzbuzovati větší útrpnost svých spoluobčanů. Tak dne 28. dubna 1525 měšťan knínský Martin dovolává se svědectví Jana Pikousa, že "Pýša Kujalův, syn Kujalův, ač zdráv, oči obě zavazoval a nohy flastry obaloval." Tutéž stížnost vznáší dne 30. srpna 1525 i ostatní měšťané knínští na Pýšu soudu komornímu, žádajíce jeho potrestání. Dne 31. srpna t. r. vznesl pak půhon k soudu komornímu Petr z Knína na Víta z Mitrovic, dne 16. listopadu r. 1523 Jiřík Pavlín z Knína na Appolenu z Dříni a v Huti pro krádež dvou peřin v ceně 9 kop českých grošů.

 

Ferdinand I.

Po smrti Ludvíkově u Mohače zvolen Ferdinand Habsburský českým králem dne 24. října 1526 a korunován se svou manželkou Annou korunou sv. Václava dne 14. února 1527. V Uhrách jen část šlechty volila Ferdinanda, druhá část volila Jana Zápolského, který povolal si na pomoc Turky a Soliman dostal se až k Vídni. Vláda Ferdinandova se záhy stavům znechutila. Ferdinand byl odpůrcem vzmáhajícího se luteránství; chtěl, aby v Čechách podle kompaktát basilejských byli pouze katolíci a podobojí. Většina však měst, pánův a rytířů se poluteránštila. Když Ferdinand nařídil r. 1546 hotovost zemskou a chtěl přispěti na pomoc bratru svému Karlu V. v Německu proti luteránům, stavové v Čechách nejen mu pomoci odepřeli, ale sami vojsko postavili, kterého mělo býti užito ku pomoci evangelíkům v Německu a k vypuzení nenáviděného Ferdinanda. Bez pomoci české byli však evangelíci v Německu Karlem V. a Ferdinandem poraženi u Mühlberka a vítězství tohoto užil Ferdinand ke zničení moci protestantské v Čechách. Pokořil hlavně města, šlechtě odpustil. Ztrestal města odnětím statků a svobod, uložením válečné pokuty a dědičné daně posudní. Tak se stalo i knínským.

 

Konfiskace M. Hraštice.

Roku 1459 odňat jim statek Hraštice, bez náhrady dán Ferdinandem Václavu Vratislavovi z Mitrovic za jistou půjčku na výpravu do Němec, s právem výplaty Knínu; leč k výplatě nikdy nedošlo a r. 1715 císařskou komorou stvrzeno darování Hraštice (Malé) hrabatům Vratislavům z Mitrovic. Ztrátu Hraštice Knínští těžce nesli, neboť s ní spojeno bylo nejen právo zasedati ve sněmu, ale i právo přísahy ve stoje, kdežto jiní musili tak činiti v kleče. Právo toto bylo také vepsáno na oblouku v kostele knínském, ale r. 1878 při opravě kostela neopatrností chybně přepsáno. O výplatu a vrácení Hraštice knínští několikráte se ucházeli, leč moc rodu Vratislavova byla větší a všechny námahy zůstaly marny.

Podle opisu reversu ze dne 25. prosince 1549 Vratislav z Mitrovic sám přiznává, že dvůr Hraštice, jehož držitelem město Knín bylo, se vším příslušenstvím od krále Ferdinanda I. ke snažnému svému prošení výplatou k doživotnímu svému užívání (a dies vitae) darem obdržel, s výhradou práva královského, kdykoli by se tomuto neb po něm jeho nástupcům zlíbilo, městu Knínu ji vrátit, proti splacení výplaty (půjčky) městem Knínem, a to vše v náležitém pořádku a beze všeho soudu, pod ztrátou výplaty. Výplata se vypoví 1 rok napřed, ale teprve po smrti Václava Vratislava z Mitrovic. Právo horní a kutací vyhraženo králi.

 

Spor o Malou Hraštici.

Roku 1690 primátor Vojtěch Masner vyžádal si audienci u samotného císaře a prosil, aby obci statek byl vrácen. Město bylo ochotno půjčku Vratislavovu splatiti, ale teprve r. 1713 vyžádala si rada znovu výpis o zápisu Hraštice od komory pražské, ježto záležitost nevedla k žádnému konci.

Královská komora listem ze dne 18. března 1713 dotazuje se města, proč si přeje výpisu z kvateren. Město připomíná, že chce znovu hájiti svých práv na vydání statku. Záležitost opětně usnula, obnovena pak roku 1722.

Dvorní komora vídeňská opisem reskriptu ze dne 17. září 1722 zaslaného královské komoře pražské, stvrzuje revers Václava z Mitrovic ze dne 25. prosince 1549 i potvrzuje, že r. 1595 připadl statek Malá Hraštice fideikomisnímu statku mníšeckému z dluhu a nyní (r. 1722) je v držení pana Englflussa, hejtmana mníšeckého a na Sudovicích. Dvorní komora si přeje statek tento vykoupiti, z té příčiny má král. komora pražská udati obnos V. Vratislavem složený a současně oznámiti, v jakém stavu se statek nalézá. Královská komora pražská vybídla knínské, aby udali výši půjčky, složené Vratislavem králi Ferdinandovi; město však nemohlo předložiti o výši této půjčky dostatečných průkazů. Z té příčiny nařizuje král. komora listem ze dne 6. října 1722 odhad Hraštice. Hejtman Engelfluss protestuje proti vydání Hraštice až k samotnému císaři Karlu VI., jak patrno z podání královské komory ze dne 16. listopadu 1723, leč císař Karel listem ze dne 3. března 1724 protest jeho zamítá. Dne 18. července 1729 vyžádal si opětně audienci u císaře Karla v VI. primátor knínský Ondřej Malčanský v záležitosti Hraštice, z níž podle podání konceptu audienčního placeno berní ze 14/4 usedlostí. Na dalších 50 let celá záležitost usnula, až teprve r. 1777 měšťan knínský a primátor Vojtěch Masner s konšelem Podehradským vyžádali si audience u císaře Josefa II., jak patrno z výpisu protokolu knihy guberniální č. 565 ze dne 4. prosince 1777. Oba vyslanci prosili císaře, aby konečně spor o Hraštici byl ukončen. Na výpisu tomto je poznámka tehdejšího městského kontribučního Josefa Černého z r. 1828, že celý spor o Hraštici byl marný.

K doplnění sporu o Hraštici uvádím ještě, že přípisem ze dne 14. prosince 1762 správce panství mníšeckého Viktor Praun žádal komoru o výpis zápisu Hraštice z kvateren, ten však mu vydán nebyl.

Listem ze dne 14. října 1781 osvědčuje konšel Fr. Podehradský, že byl s J. Herclem v Praze u gubernia stran hledání mezníků Hraštice-Knína a že musili dáti panu z Birkenfelsu dar 1 zlatý, jak jim druhý den ráno o tom potvrzení dal.

Uvážíme-li, že již 13. května 1715 vyžádala si obec výpis kvateren červených z r. 1543 o jejím zápisu na Hraštici (výpis jí dán z vůle ryt. Petra Straky z Nedabilic na Podbořanech, Malobratřicích a Hostěřově s pečeťmi Sezimy Mitrovického z Nemyšle a na Štěchovicích a Ig. Lva z Erlsfeldu), aby mohla se ucházeti dále o vrácení svého majetku, jak se stalo r. 1690, vidíme, že spor vlekl se přes 90 let (do r. 1781) úplně bezvýsledně.

 

Potvrzení privilegia někdy Štěpána z Tetína.

Roku 1543 potvrdil Ferdinand I. privilegium obcím St. Knínu, Dobříši, Kytínu a Libčicům. Privilegium toto je následujícího znění:

My, Ferdinand, z Bozij milosti Rzimsky kral, po wsseczky cziasy rozmnozitel rzisse a Uhersky, Cziesky, Dalmatsky, Chorwatsky X kral, infant w Hyspanij, arvzyknijzie Rakouske, markrabie Morawsky, Luczemburske a Slezske knijzie a Luziczkij markrabie X. Oznamugem timto listem wssem, zie sme prossenij gmenem obywateluov wsy Kytina, Dobrzisse, Knina a Lipczicz, abychom gim niekterych weysad, kterez przedkowe gich od krale Jana a czysarze Zikmunda slawnych pamietj sobie dane magi, kterezto listy sme czele a neporussene widielj, milostiwie schwalitj, obnowitj a potvrditj raczilj, k gegichztoprosbie naklonienij gsucze, s dobrym rozmyslem nassym gistym wiedomim, moczj kralowsku w Cziechach, dotczienych listuow a magestatuow sme schwalilj, obnowilj a potvrdilj, a timto listem jakozto kral Cziesky we wssem gich znienij, w punktijch a klauzulech a artikulech jakoby tuto w tento list nass slowo od slowa vepsanij bylj, schwalugem, obnovugem a potwrzugem, chtiecze tomu, aby obywatele gmenowanych wsij przi tiech obdarowanij a swobodach (pokudz sau gich przedessle a az posawad w vziwanij bylj) od kazdeho czlowieka gmienij, drzianij a neporusytedlnie nynij y na budauczy cziasy zachovanij bylj, bez nassij budauczych kraluow czieskych y ginych wssech lidij wsseliyake przekazky a otpornosti, przikazugicze przitom wssem obywateluom a poddanym nassym ze wssech stawuow kralowstwij czieskeho nieniegssim y budauczym wizrnym milym, abysste gmenowane obywatele swrchu psanych wsj nyniegssy y budauczy przi tomto schwalenij, obnowenij a potvrzenij nassem gmielj, drzielj, a neporussytedlnie nynij y w budauczych cziasech zachowalj, ziadnych gim w tom przekazek necziniecze, anij komu ginemu czinitj dopausstiegicze pod owarowanijm nemilosti nassy kralowske. Tomu na swiedomi pecziet nassy kralovskou k listu tomuto prziwiesyti sme rozkazalj. Dan na hradie nassem Prazskem w nedielj po swatteho Petra w uokowach letha bozijho 1543 a kralowstwij nassych Rziemskeho 13 a ginych sedmnaczteho. (L. Kopáček - Dobříšská privilegia).

Privilegia Nového Knína.

Novoknínským měšťanům potvrdil Ferdinand práva a privilegia jejich r. 1545. Majestát je dán na hradě pražském v úterý, v den Narození Panny Marie. Ve svém středu je málo čitelný; uložen je v museu. Obvyklou formou stručně shrnuje předešlá privilegia a je potvrzuje.

 

Dosazení král. rychtáře.

Jako důsledek pádu stavu městského, způsobeného Ferdinandem po válce šmalkaldské, objevuje se v městě našem jako i ve všech jiných královský rychtář, jemuž se od roku 1556 říkalo císařský rychtář. Musil to býti občan zámožnější, v právech znalý, vzdělaný a usedlý. Byl zástupcem královských zájmů v městě při každém shromáždění rady starších, při valných schůzích obce i cechů, aby tu nic nebylo jednáno proti králi, též aby královský důchod nebral žádné újmy. Býval nejvzácnější, ale také nejobávanější osobou v městě.

 

Řádění pytláků.

Rozsáhlost okolních lesů, zvláště dobříšských a špitálských (křižovnických) při Vltavě, lákala četné pytláky a docházelo mnohdy k násilnostem na lesním personálu. Měšťanům knínským podařilo se r. 1530 chytiti jakéhosi Havránka, purkrabímu dobříšskému pak Jana Šraka, syna Vopršalova. Na rozkaz, daný na hradě pražském dne 17. května 1530 (fol. 157 b) mají knínští lapeného Havránka, náležitě zajištěného, dopraviti do rathúzu Starého města Pražského. Stejně nařizuje se purkrabímu dobříšskému Arnoštovi z Neveklova (16. května 1530 - Čes. Archiv XII.). Na listinách podepsán Jan z Wartemberka, Vojtěch z Pernštýna, Radislav Beřkovský a Wolfart Planknar.

 

Stížnost na nespravedlnost obecních otců.

Roku 1537 obvinila vdova Váchová purkmistra, radu i všechnu obec, že jí ublížení činí a nepustí v držení statku, který má po nebožtíku manželu svém i se sirotkem svým. Nejv. mincmistr Albrecht z Gutenstejna postoupil věc k vyšetření hormistru jílovskému Kylianovi a radě jílovské. Knínští omlouvají se tímto dopisem:

Službu swú vzkazujem múdrzij a opatrnij páni przatelé a súsedij nassi milij, zdrawij, sstěstij a przitom jiného wsseho dobrého wám przejeme. Psanij, kteréž nám czinite podle zpráwy pana Jirzika Horziczkého z Horzic a Víta i Petra bratrij Mandaleny, súsedky nassi, tieczkost sobie kladoucze ne by snad od nás nejaké ublizcenij se stalo Mandalenie sestrze jejich, jessta to u nás nebylo a není, ale na tom vždy jsme ji Mandalenu i s sirotkem opatrowali w slussnom, pokudž nám najvýsse náležij a tak dále spravedlnost, kteráž jest nám sprawedliwie przissla w statku nebožtíka Wachy podle smluw. swatebních i nápadem po Janowi, manželu jejím, od nás opuštiena není, ale opatrzena i s tím sirotkem do czasuov jejich a w czas, kdyby Pán Buoh to zpuosobil a Mandalena w staw manželskij vstúpiti mínila, we wssij sprawedlnosti jij náležité w tom statku opusstiena nebude, ale slussnie opatřena a též sirotek jejíj až, czas let przijde neb to u nás nenie jak zprávu máte, aby on w té spolecznosti od nás jinij wypowiedienie mieli w tom trwati až do smrti w užiwanij týhož statku ale w czas slussny kdybychom toho jich potrzebu slussnú uznali, sprawedliwie opatrziti chceme, aby statek nehynul, to sme k sobie przijali. Statek ale k opatrowanij jejich lepssime.

Dán v Kníně v pondělí na den sv. Alžběty r. 1537 (t. j. 19./XI.). Uvedený dopis mnoho nepomohl, i zavoláni k sroku do Jílového. Svým jednatelům vystavili toto plnomocenství:

Múdrým a opatrným panu purkmistru a radie miesta hor zlatých Jílového, pánům przatelom a súsedom nassim milým.

My purkmistr a radda miesta Knina hor zlatých známo cziníme tímto listem nassim před každým dobrým a zvlasstie urozenému p. p. Albrechtovi z Gutensstejna, nayvyssimu minemaystru w kralowstwij czeskem pánu J. M. na nás laskavému, kdož jsme obesláni od Mandaleny, súsedky nassi a bratrzij jejich przed nayvyssiho pana mincmaystra, že bychom mieli jij ubliženij cziniti aneb w drženij statku nepustiti, kterýž má po manželu swem i s sirotkem jejím. K tomu obeslanij wysíláme i spolurady nassij a též radní nasse pana Petra písarze a pana Divisse, jim dawsse suplikací wypsanu te wsij wieci i weypis z knih miesta a poruczievsse jim na swem mistie jakobychom sami wssicknij osobne tu byli, aby toho wsseho zpráwu oustnie dali a zprawili, jim toho raczte dostatecznie uwierziti. Pro lepssij jistotu swú neb nassi wlastnij peczeť k tomuto listu kázali sme przitisknúti a t. d.

Vdova Váchová vyžádala si však slyšení a srok před samým mincmistrem v Hoře. I vyhověl pán z Gutenstejna vznesené na něho prosbě a povolal obě strany k sroku na úterý po hromicích r 1543. Protože však byl toho dne pražský jarmark, žádali měšťané odklad, i přeložen srok na úterý po neděli zvané laetare r. 1543; tu měšťané donuceni vydati zadržený majetek vdově Váchové k nezkrácenému užívání.

Také měšťan Votopil stěžuje si na nespravedlnost purkmistra a celé rady panu mincmistrovi. Ten rozmrzen na knínské, píše jim v dopise, datovaném v Kutné Hoře v pátek před sv. Filipem a Jakubem r. 1543 mezi jinými toto:

"Protož v tom vám poroučím, pokudž by jemu, (t. j. Votopilovi) aneb komu jinému co by spravedlivého a náležitého bylo, že dopomůžete, abych stále takovým vznášením zaměstnáván nebyl a na čem to jest a k čemu přijde, oznámíte mi. A je-li tak, jak mne zpravuje (t. j. Votopil), jistě by mi do Vás příjemné nebylo".

 

Starý Knín v majetku Ježovských z Lub.

Roku 1554 vešel v držení Starěho Knína Jan mladší Ježovský z Lub (pak nejstarší). Tento pán měl časté neshody s novoknínskými měšťany, čemuž pro blízkost obou osad nesnadno bylo ujíti. Jan Barták, soused novoknínský zlobíval ho tím, že na panských gruntech tenata líčil na podsed a zajíce chytal. (D. Z. 85, 421, K 3, D. Z. 327 - 0 - 5). Jiné pře byly o potok a lovení v něm. Když jednou Jana v Kníně nebylo a bratr Otík ryb v potoce Kocábě loviti chtěl, přišel k němu Václav Lizma, primas knínský s purkmistrem a sousedy, sekyrami, motykami a palicemi ozbrojeni, ryb mu loviti nedali. (Reg. 17 - T. K. P. 12 a 20, F. K. Č. 16 - A Sedláček - Hrady a zámky - Podbrdsko). Jan mladší Ježovský z Lub držel Starý Knín od r. 1554-1596. Roku 1579 přikoupil k němu vesnice Zduchovice, Hříměždice, Vesce a Velkou s řekou Vltavou (D. Z. 20., H. 23). Původištěm tohoto rodu byl Ježov u Chudenic a Luby u Klatov.

Jan byl J. M. C. radou a hejtmanem kraje Podbrdského; ženat byl s Annou z Hyršova, jež zemřela dne 13. dubna 1561 v neděli provodní a pochována leží ve St. Kníně, kde dosud lze zříti její náhrobek (Obraz viz: Dr. Podlaha: "Soupis pam. uměl. a historických XIII. č. 64.). Druhou manželkou jeho byla Ludmila z Týna; z dítek Petr mladší zemřel před r. 1596 a Anna, vdavši se za Václava z Mitrovic, zemřela ve středu po Květné neděli, neznámého roku a leží pod dlažbou chrámovou v kryptě kostela ve Starém Kníně, kdež dodnes spatřuje se její kámen náhrobní. (viz: Dr. Podlaha: Soupis atd. č. 62.). Jan koupil r. 1583 Křížov a Hněvšín s několika rybníky (D. Z., R. 16.) od Alšíka Řepy z Neveklova. Po smrti Janově obdržela statek manželka jeho Ludmila, jež zemřela před r. 1601, načež zbožíí přešlo na vnučku Ludmilu, dceru někdy Petra ml. Ježovského z Lub a na Václava nejst. Vratislava z Mitrovic, manžela někdy Anny Ježovské z Lub, sestry Petrovy. Podle úmluvy ze dne 26. dubna 1601 převzala Knín Ludmila, splativši všecky závady a Václavu nejst. Vratislavu z Mitrovic 8.250 kop. míš. vyplativši. Za ně týž koupil r. 1602 od rytíře Jindřicha Doudlebského z Doudleb Počepice u Sedlčan. Václav Vratislav odstěhoval se na Počepice, oženiv se tam s Reginou Pintovou z Bukovan, s níž měl syna Vratislava (zůstává bez zmínky) a zemřel tam r. 1607.

Majitelka St. Knína, Ludmila Ježovská z Lub provdala se později za Václava ml. Vratislava z Mitrovic. Rod Ježovských z Lub připomíná posud jméno lesní parcely Ježov u St. Knína a hájovny Ježovka u Dobříše. (Ludvík Kopáček: Paměti obce Čími, Moráně a Malčan.).

 

Vratislavové z Mitrovic.

Roku 1554 zemřel majitel Mníšku, Velké Hraštice, Malé Hraštice, obou Lhot za Knínem, Václav Vratislav na Mníšku, pozůstaviv z manželky své Barbory, rozené Vamberské z Bohatec, osm synů: Mikuláše, Jana, Šebestiana, Štěpána, Vratislava, Krištofa, Jiříka a Václava.

Otec Václavův (+1554), Jan, měl rovněž v držení Mníšek, děd, Vratislav, Skřipel (+1464). Jmenovaný Vratislav na Skřipli měl 7 synů: Mikuláš zůstával r. 1575 v Novém Kníně a držel Lhoty za Knínem, Jan držel Skřipel (+1581), Šebestian Malý Osov (+1586), Vratislav Všeradice (+1660), Krištof byl purkrabím na Karlštejně (+1612), Jiří seděl na Zaluží (+1603) a Václav připomíná se r. 1587; získav sňatkem svým s Ludmilou z Lub statku staroknínského, oddělil se od bratří svých r. 1603. (D. Z. 131, N. 30 - Ludvík Kopáček: Paměti obce Čími atd.). Rod Vratislavův rozrodem rozdělil se na haluze. Haluz mníšecká pochází od Vratislava II., třetího syna Janova, zemřelého roku 1520. Potomci Šebestiánovi na Osovci sedí dosud na Dirném a Zaluží u Soběslavě, potomci Štěpánovi na Kolodějích.

Synové Vratislava II. a manželky jeho Markety z Malovic, Jan a Fabián, koupili r. 1558 Hraštici Velkou s Melou a obě Lhoty za Knínem od bratranců svých, synů Václava Vratislava. Později při změně koupi vymínil si Jan Vratislav jako prodávající od kupujících některé ústupky a poddané, z Velké Hraštíce na př. Vondru Chlapcův, Havlíčka Soukupův (Z. D. krat. 53. F. 6, kv. 55 C. 20.).

Povšimněme si nyní horních prací. Zprávy o nich podává z původních pramenů dr. Jindřich Barvíř, a to ponejvíce ze staré horní knihy knínské, jež zachována jest v archivu ministerstva vnitra, a jejíž existenci nyní již nikdo netušil.

Za válek husitských spáleny a zničeny doly nejen v bezprostřední blízkosti města Knína, ale i v jeho okolí. Snad v této době spálen byl též zlatý důl v borotickém lese, kde dosud říká se "Pod spáleným". V jmenované horní knize jmenuje se r. 1537 jakožto propůjčený důl Spálený v Hořici pod Dražetici s štolú, s lichtlochy a r. 1565 propůjčen byl (snad týž důl) "fundgrub, jenž, slove Spálený s erbštolou k témuž fundgrubu náležitou tak, jakž hory zlaté právo mají". Podle toho, že tento důl byl asi zbořen za bouří husitských a podle toho, že měl delší štolu k sobě zřízenou, byl to důl nikoli bezvýznamný a místo jeho bylo jednou větším naleziskem zlata. Knínští v 16. století zatopené a zaválené doly neznali již ani podle jména, třeba to byly jejich nejznamenitější kdysi zlaté doly (dr. J. Barvíř, Vlt. Proudy V. č. 9.). O místech a dějinách starých dolů po zlatě v okolí Nového Knína nastalo totiž zapomenutí úplné nejen domácí, ale i úřední. Stalo se tak i o některých dolech u Sudovic a žádný dosud přístupný pramen nepodával o nich pravého vysvětlení. Ani domácí, velmi pilný sběratel dějepisných zpráv v městě A. Černý, nemohl tu ničeho zjistiti, ani badatel Fr. Pošepný, ani jiní. Ve Kníně soudilo se, že u Sudovic byla snad Mladá Kamlová, poněvadž kopie staré, z r. 1705 pocházející mapy mladokamlovských dolů a štoly nalezena byla v pozůstalosti měšťana Karla Masnera, jenž nad Sudovici kutal ve dvacátých a počátkem třicátých let minulého století. Sám dr. Barvíř, jak praví, v prvém období svého zkoumání hledal tu Mladou Kamlovou, jak uveřejnil r. 1896 na str. 39. svého pojednání "O výskytu zlata na některých důležitých naleziskách českých"; ovšem jen jakožto možnou domněnku, stala-li se snad na mapě kamlovské z r. 1705 nějakým způsobem záměna v označení kompasových stran východní a západní. Teprve r. 1925 podařilo se mu nalézti příslušné úřední zprávy o dolech těch ve jmenované úřední horní knize knínské.

 

Doly u Sudovic.

Poblíže Sudovic byly hlavní staré doly: Klok, Kocour a důl Měděný, mimo to byla zde též štola k dolu Kloku. Jiné práce hornické byly poblíže mlýna, nyní Aixnerova zvaného. Důl Klok se svojí štolou (erbštolou) byl "nad Zhodovici pode Chvojnem lesem". Roku 1546 byl propůjčen kverkům (nákladníkům), aby tu štolu i ten důl dobývali a kveldy kovali (otevřeli). Byl to tedy již tenkráte starý, opuštěný důl a štola k němu stará. Štola tato šla proti Sudovicům a žíla, po které byla rubána, byla zlatonosná a pravděpodobně užitečná nemálo, neboť v ní jeden díl byl pak prodán faráři knězi Michalovi a jeden kus v ní dán byl dvěma dětem. Také pak důl Klok měl zvláště dobrou pověst, neboť když nastaly obtíže s obnovením dolu a štoly, již r. 1558 ujali se obého noví kverci, mezi nimiž také "slavutní páni Pražani z měst Pražských" s jednou měrou hořejší u téhož Kloku a dolu Kocouru. Důl Kocour byl u Sudovic "nejvýše nade všemi měrami'" mezi dolem Klokem a Velkým Chvojnem, a tak míry byly propůjčeny "od dolu Kloku až do Velkého Chvojna fundgrubu". Měli však zase nesnáze nějaké, a proto r. 1560 vyžádali si frystunk (sečkání) na ten couk aneb kluftu od luk Kocáby až i s dolem Klokem na jeden rok, a ježto fundgrub Chvojen nebyl tenkráte obsazen, bylo zároveň svoleno, "budou-li v tom času chtíti který důl aneb fundgrub Chvojen obložiti, toho se jim při jejich vůli zanechává". Ještě r. 1610 byl dán frystung na důl Klok, r. 1613 pak podařilo se posléze přece důl ten, prve všecek zapěný, nemalým nákladem obce novoknínské "vykveldykovati" a dostati se až na "žump" (dno) ; ale nepotkali se se žádným užitkem, poněvadž "kankoví (žílovina) bylo sňato", tedy žíla tam nějak přestala, proto byl důl ten pak úplně opuštěn. Důl Měděný byl nad Sudovici sice na půdě sudovické, ale již v lese Chvojně. Byl to také starý důl, měl svoji zvláštní erbštolu, to jest štolu odvodňovací. Proč byl jmenován Měděným, není známo, snad vyskytly se zde též měďňaté kyzy, ale také o něm byla asi velmi dobrá a nějak důvodná pověst, neboť v roce 1560 dali si jej propůjčiti významní podnikatelé: Julius hrabě z Hardegu, z Kladska a Machlandu, Hanuš Spikl z Milčic, císařský rada a "retmistr" (rentmistr) při komoře císařské, Faltin Rubik, císařský generální permistr (bergmistr) a Adam Hulsa z Kolperka, královský bergbereiter (horní pojezdný) v Království českém. Co zde jmenovaní nákladníci vykonali, není známo, ale důležitý jest tento fakt, svědčící o tradici a snad i známkách, že nad Sudovici byl jednou bohatý výskyt zlata. Roku 1619 důl Měděný byl propůjčen Janu Rychnovi z Rychnfeldu, měštěnínu Starého města pražského a jeho kverkům, že však by tam byli opravdově pracovali, není zaznamenáno.

Mlýn Aixnerův náležel v 16. století mlynáři Mikulkovi, i zván byl mlýnem Mikulkovým nebo mikulkovským. U něho skála tvoří dosud znatelný hřeben, za starodávna Hřebínek zvaný a měli tu důl jménem Moravec a dvě štoly, hořejší a dolejší, již r. 1539 jmenované, obě po žíle dolu Moravce. Dolejší štola rubána právě r. 1539 k dolu Moravci od mlýna Pavla Mikulky. Jest to tedy štola později Karlovou zvaná.

Štola k dolu Moravci a důl sám jmenovány jsou jako znovu propůjčené r. 1541, 1544, 1551. Pak byl důl zase opuštěn, načež byl r. 1558 znovu propůjčen jakožto důl pustý i s erbštolou svojí za fundgrub Andreasovi Nikodemovi, sousedu knínskému, aby jej obložil dílem horním. Roku 1567 byla erbštola pod Moravcem "po témž couku, po kterémž jest hořejší štola hnána na Hřebínku k těm dvěma lichtlochům (světlíkům), k jednomu na štole hořejší na Hřebínku a k druhému ve stráni, jenž slove "v helcuku". Roku 1582 ujala se obec knínská znovu starého fundgrubu i s jeho erbštolou na Moravci nad Mikulkovským mlýnem, znovu zase r. 1597, roku pak 1598 žádali o frystunk (poshovění) na toto dílo, ale brzo potom se zklamali, když zmohli na štole dvě prohloubení: přední hloubení bylo 10,5 later hluboké, žíla na spodu se rozmrskla a byla velmi pevná, zadnější hloubení bylo 3 latra hluboké a mělo dole špatný nálom (špatnou žílovinu). Po dalších devíti letech obec knínská přijala propůjčku na týchž místech, na štole zvané Hřebínek, ale sotva tu již vůbec pracovali s úspěchem. Poblíže místa toho "naproti jezu mlynáře Mikulky, ve stráni při louce zádušní" umínil si r. 1617 Šimon Lauryn, měštěnín N. Knína s havířem Tomášem z Krt založit novou štolu a dali jí jméno - patrně po Laurynovi "u svatého Laurence". Byla mu r. 1622 nově propůjčena s dodatkem, pokudž by se jenom vidělo kde v příhodném místě udělati lichtloch (světlík); roku následujícího měla pravděpodobně již více nežli jeden světlík, ale žádali o poshovění - frystunk - pracovali tudíž patrně bez uspokojujících výsledků a brzo asi díla zde zanechali. A vůbec není známo, že by staří byli měli někdy v okolí mlýna Aixnerova lepších nálezů.

Podrobné označení starých jam hornické práce mezi Sudovici a mlýnem Aixnerovým i štoly Karlovy podávají ve velkém měřítku v ploše i v průřezu mapy hornické J. Günthera z r. 1822 a Jana Mrskoše z r. 1829. Prvnější označuje dva doly blíže Sudovic jakožto hlavní, druhá, kreslená dle měření horního měřiče Františka Hippmana, označuje zároveň zdejší hranici žulovou. (Dr. Jindř. Barvíř: Vlt. Proudy č. 8., roč. 1925, O starých dolech po zlatě u Sudovic a v okolí poblíže Nového Knína.).

 

Doly u Krámů.

Druhé období dolování po zlatě u Krámů hledá dr. Barvíř ve 14. století, za vlády Karla I., ač o tom nemáme zpráv. Soudí tak z úkazu, že udržela se až do 16. století paměť jmen starých dolů krámských a pak z názvu rozsáhlé trati polní "na vinicích", kde byla založena vinice podobně jako u vsi Luk nedaleko Jílového, asi v čase, kdy rozmohlo se v Čechách pěstění vína měrou dříve nebývalou, pospolu s ruchem hornickým. A jako jinde, tak i u Krámů byly doly po zlatě tehda již jistotně velmi prohloubeny a nastaly tím rozmanité nesnáze, až posléze, majíce štoly jen mělko založené, byly doly ty znovu opuštěny.

Možná, že k opuštění dolů přispěly tu i poměry nastalé válkami husitskými. Ale ve stol. 16. začali zde otevírati staré doly znovu a z té snad doby pocházejí v obci krámské názvy tratí polních, jak zaznamenány jsou v katastru Josefínském (v Zemském archivu) , trať "na hořejším stadli", v ní pole "za stadly" a trať "na dolejších stadlích". Stadle nebo štadle značí hornické boudy neb domky, také arci i místa v dolech neb u dolů vůbec. Celému nalezisku říkalo se tehda "Krámské hory."

Ve staré horní knize knínské jsou následující záznamy:

Roku 1539 byly mincmistru nově založené mincovny pražské Konrádu Sauermannovi propůjčeny "k hledání a dobývání zlata" za sebou v řadě od luk počínaje: nejprve štola s lichtlochy (světlíky), pak doly: důl Holého, Křížkovský, Haralovský, Orel a důl Pikousovský s několika štolami příslušnými. Tedy vesměs staré, již opuštěné doly. Začal zde pracovati a r. 1540 propůjčen mu byl zde ještě důl "v peci" zvaný se štolou k němu od luk jdoucí, tedy ve druhé řadě dolů.

R. 1539 jmenují se ještě doly (staré): Mladý Orel, u sv. Anny a důI v Dražkách. Roku 1542 byl propůjčen důl Boží dar nad dolem "v peci" zvaným a do něho sahala ještě štola, jdoucí od luk k dolu "v peci". Polohu dolu Božího daru určuje ještě zápis z r. 1615: "jest pod stezkú, kudy se přes ten couk chodí od Krámů pod dubem u třešně."

Roku 1545 jmenuje se důl "U hrušky" jakožto nový důl nade všem doly jinými, tedy v nejvyšší poloze, ale důl jménem "U hrušky" byl propůjčen již r. 1536 spolu s dolem "Sokolíkem" ("U hrušky" propůjčen byl za fundgrub), než není poznamenáno, zdali doly ty byly u Krámů.

Roku 1546 propůjčuje se na horách Krámských důl Hořovský, pod nímž byl nějaký starý opuštěný důl (1553), nad ním pak jmenuje se r. 1553 důl Čížek a za tímto Německý důl.

Nad Orlem jmenuje se roku 1556 důl Štros a r. 1557 jmenuje se ještě důl Mokrý na (panic?) potůčku, ležící "nad cestú, kteráž běží (ke) Krámům". Zatím nelze stanoviti, zdali náležel do pokračování pásma Krámského či jinam důl Boží naděje pod Chvojnem " vedle cesty, kteráž jde ke Krámům" (od Knína), propůjčený r. 1550 "i s fundgrubem;" podle toho se zdá, že byly zápisem míněny dva doly blízko sebe ležící.

Okrsek bývalých zlatých hor Krámských činí severozápadně od vsi Krámů souvislou, přes 200 m dlouhou, dvojitou řadu starých dolů, založených dle dvou rovnoběžných žil diabasovité horniny, z nichž každá zdá se míti úklon skoro svislý. V bývalých haldách bylo vůbec jen kamení této horniny. Mezi oběma žilami jest na 30 kroků široký výlom ve břidlici téměř stejné délky, hluboký donedávna asi 10 metrů. Hořeji, asi 200 m od této dvojité řady dále k ssv. byl také jeden větší důl, náležející zřejmě do téhož pásma, při levé straně potůčku od Nových Dvorů tekoucího byla značně dlouhá, hlavně asi jen povrchní kopanina po zlatě.

Na druhou stranu k jjz dá se pak jmenovaná již diabasovitá hornina sledovati až do okolí Sudovic, tedy z okolí nejhořejšího dolu u Krámů celkovou délkou přes 2 kilometry, a také v jjz. pokračování jejím byly na ní kromě drobnějších kopanin založeny i doly po zlatonosné žílovině na dvou místech, sv. od vrcholu Chvojné skupina 3 dolů a východně od vrcholu Chvojné 1 důl.

Hornina diabasovitá má dle názoru dr. Barvíře charakter lamprofyrický a výskyt zlatonosného žílování jest analogický nebo příbuzný jako u Libčic, v Borotickém lese, u Milešova a t. d., podobně jsou u Příbramě diabasové horniny provázeny stříbronosnými žilami. Sama diabasovitá hornina naleziska krámského jest také poněkud zlatonosná. Dr. Barvíř dal výběrek analisovati r. 1897 ve Freiberce na zlato a bylo shledáno, že obsahuje málo zlata, ale přece 0.4 g z 1 tuny horniny. Ostatně bylo kdysi hornicky pracováno i při samém západním kraji vesnice Krámů a udržela se o tom kutání i jakási tradice zvláštní domácí pověsti, i také název pozemkové trati položené "ve štolách." Trať tato dle popisu v katastru josefínském "jde od vesnice mezi hořejší a dolejší Velkolečickou cestou a k Velkolečickým hranicům;" tu bylo pole pod strání u štoly, louka pode vsí nad štolou a louka na dolíkách.

O zlatonosnosti krámských hor máme zprávy skoro jen povšechného rázu, neboť doba hlavní těžby tamní jest vzdálena. Jinak jest u zlatonosného naleziska poblíže dvora Slap, objeveného teprve asi r. 1339. Tam již na počátku očekávali v brzkém čase výtěžek urbury královské na 500 kop grošů českých (Emler, Regesta, IV. str. 266), což bylo by na zlatě asi 15 hřiven, a poněvadž urbura činila osminu výtěžku zlata, očekával se u Slap v brzkém čase výtěžek přes 30 kg ryzího zlata - tehdejší nejprimitivnější methodou.

U Krámů mohlo se zachovati jen svědectví a známky dle rozsáhlosti starých prací a dle tradice, zejména však dle ukázek ve zbytcích žíloviny na haldách nebo v jamách dolů samých nalézaných. A tu jest velmi pozoruhodno, že r. 1539, tedy dříve, nežli vyšla Hájkova kronika, ucházel se o propůjčku dolů Krámských sám mincmistr nově založené mincovny pražské - kde razily se peníze stříbrné i zlaté - Konrad Sauermann, zajisté odborník v posudku, jenž by byl bez nadějných ukázek žíloviny s viditelným zlatem jistě nepodnikl ničeho tak nákladného na vlastní vrub. Ale nestačil ani prostředky svými ku zmožení hlubokých, zatopených dolů, i musil práce zanechati. Leč získané ukázky byly jistě velmi nadějné, sice by byl v následujících letech nikdo již nehodlal tam doly staré otevírati a vůbec nějakou práci začínati. Tradice a nějaké přesvědčení o někdejší bohatosti krámských nalezisk udržela se i u měšťanů novoknínských, neboť r. 1580 vyžádali si propůjčku na starý fundgrub Orel, kterýž byl tudíž propůjčen "panu purkmistru, pánům i vší obci Knína hor zlatých." O díle krámském praví známý nejvyšší hormistr Lazar Ercker r. 1592 ve zprávě své císaři Rudolfu II. dosud zachované, že tam byla vykonána neuvěřitelně veliká práce (hornická), že totiž staří vyrubali tam veliký příkop (Schram) přes 100 sáhů dlouhý, na 20 sáhů široký a 6 neb 7 sáhů hluboký od povrchu, "což svědčí, že tu bohatá zlatá ruda rubána již od svrchu." Na posouzení žíloviny krámské jest znám pouze jeden záznam o zpracování poněkud většího množství. Roku 1615 ujal důl Boží dar na horách krámských soused novoknínský Šimon Lauryn a z půl hýle žíloviny udělán byl toho roku plicek zlata váhy 2 kop 27 grošů míšenských, což přepočteno dle tehdejší ceny = 13.88 g zlata ze 411.2 kg žíloviny, obsahovala tedy žílovina ta již tehdejší nedokonalou methodou vytažitelného zlata 33,755 g zlata na tunu. Ovšem Lauryn nemohl, jsa samoten podnikatelem, starého dolu toho udržeti, ale jest zapsáno v horní knize knínské, že jest v tom dole dignovité zlato na oko v kaňkoví, tedy ryzí (gediegen) zlato v žílovině prostým okem patrné a "naděje, že by na hlubině velikého bohatství dosáhli." Jakub Bittner, hormistr hor jílovských, knínských a příbramských, podal r. 1691 zprávu, dosud zachovanou, že dle ukázek líbila se mu tehda žíla (žílovina) krámská více než kamlovská, dostal tedy do ruky ukázky od Krámů velmi pěkné. (Dr. Jindřich Barvíř: Vlt. Proudy, čís. 12, roč. 1925: O starých dolech po zlatě u vsi Krámů, nedaleko N. K.).

 

Horní řády.

Roku 1575 bylo pro potřebu hor sepsáno právo horní nejvyšším mincmistrem panem Vilémem z Oppršdorfu, k němuž r. 1590-1592 byly nové instrukce vydány, až konečně 1. května 1604 vešla v platnost reforma práva horního a konečně obnoveným zřízením zemským potvrzeno staré vyrovnání z roku 1579. Roku 1575 prohlášeno bylo "Narovnání o hory a kovy". Knín byl jím nejen při svých právech ponechán, ale byl vřaděn mezi čtyři královská horní města: Kutná Hora, Knín, Jílové, Reichenstein. (Ludvík Kopáček: Památník okresu dobříšského). Při tomto jednání s králem o nový horní řád připomíná se mezi komisary a rádci královskými Pavel Korka z Korkyně na Suchdole a Ostrově (u Dobříše). Životopis tohoto zajímavého a vynikajícího šlechtice, hojně zcestovalého, vydal historiograf František Palacký.

Různé báně měli u nás za starší doby své vlastní řády. Ze stříbrných bání nejstarší jihlavské, pak hlavně německobrodské, kutnohorské a jáchymovské. (Řád olověných hor u města Stříbra z r. 1513 uveřejnil dr. J. Barvíř r. 1905 v Hornických a hutnických listech). Pro jednotlivé větší báně zlaté byly také zvláštní řády: jílovské, knínské, Hor Kašperských. Knín měl odedávna zvláštní svůj řád horní, jak zřejmě vysvítá ze slov privileje, jež obdrželi od krále Jiřího ze dne l. října 1461. Časem pozdějším arci hledělo se zavésti (t. j. v Kníně) jako též do Jílového horní řád jáchymovský, proti čemuž právě Jílovští velmi se bránili a r. 1571 zapsáno je ve staré horní knize knínské výslovně, že byly propůjčeny na horním úřadě knínském míry fundgrubu Mladé Kamlové a r. 1573 že byl propůjčen fundgrub starý, jenž slove Červený nad Štěchovicemi "podlí ordnungu horního Joachmistalskýho." Leč ještě r. 1575 za krále Maxmiliána v "Narovnání o hory a kovy" činí se rozdíl mezi vlastními královskými horními městy, jako Kutná Hora, Jílový, Knín a Reichenstejn, jež se spravují královskými úřady horními a druhými horními městy, v nichž platí jáchymovské právo horní. Připomíná se, že Jílové, Knín a Kašperské Hory mají své obzvláštní řády a práva a že při svých starobylých a konfirmovaných svobodách, řádech a obyčejích města ta mají býti pokojně zachována a zůstavena. Ale v kutnohorské horní reformaci, vydané r. 1585 za císaře Rudolfa II., praví se, že na zlatých báních v království českém, totiž v Jílovém, Kníně a Horách Kašperských již po mnohá léta užívá se horního řádu Jáchymovského. Starý řád zlatých hor knínských je ztracen a jen některá hlavní jeho ustanovení lze seznati z privilegií královských a z dat zápisů staré horní knihy knínské. Kniha ta na první zachovalé stránce má nejstarší zápis z r. 1527 a obsahuje zápisy zápůjček dolových až do r. 1611. Ale bývala tu r. 1536 ještě "stará lejstra", jež jsou nyní zcela ztracena, ač snad ještě v 17. století aspoň něco z nich bylo zachováno.

 

Perkmistři knínští.

Zlaté hory knínské řídil zvláštní hormistr, zvaný perkmistrem. Perkmistři tito bývali v Kníně v 16. století nějaký čas voleni z měšťanů samých doma a psali se prostě perkmistry hor zlatých knínských, ale r. 1576 sami knínští jmenují perkmistra svého perkmistrem císařským a ze příslušné listiny perkmistra a konšelů města Knína, zachované dosud taktéž v archivu min. vnitra, jest zřejmo, že tenkráte již perkmistři ti ustanovováni byli českou královskou komorou, ač přece ještě ze "spolusousedů" knínských, "poněvadž ty hory knínské nemohou býti bez perkmistra toho, kterýžby mezi námi ustavičně v sousedství byl, jakž od starodávna bejvalo." A v pozdějších letech 16. století psáni jsou perkmistři knínští vesměs císařskými.

Voliti si perkmistra povolil knínským zajisté král Vladislav II., neboť za jeho doby zlaté doly hnínské značně se pozvedly z úpadku, jaký jim přinesla doba válek husitských a časy potomní. Ve privilejí, dané knínským jmenovaným králem r. 1500, ustanoveno bylo mimo jiné "perkmistru tu na horách knínských aneb v městě Kníně, nynějším i budoucím z komory naší královské na každý týden čtyři groše české." Takový plat byl jim pak vydáván z král. komory, leč není známo jak dlouho, nejspíše stále až do r. 1578. Od r. 1579 až do r. 1600 byl plat jim dáván z důchodů mincovny pražské, čtvrtletně 4 kopy 20 grošů = 200 grošů míšenských a zachovány jsou dosud některé potvrzenky jejich o přijatém platu tom v archivu býv. mincovny pražské, nyní v zemském archívu, s vlastnoručními podpisy a pečeťmi příjemců. Po r. 1600 nebylo již jim z mince pražské nic vypláceno.

Ve jmenované staré horní knize novoknínské jest zapsán seznam perkmistrů (bergmistrů) zlatých hor pro léta 1490-1644, jak následuje; avšak podle různých záznamů jiných bylo nutno některé letopočty opraviti. Opravy ty jsou pak vyznačeny v seznamu v závorce.

Léta Páně 1644 dne 7. Oktober, já Cymburgk, jinak Štěchovský, toho času perkmistr na horách J. M. C. knínských, učinil jsem toto poznamenání do knih horních, vyhledajíce pořádnost a tuto paměť starejch horních kněh, od kterýho času pergkmejstrové na horách J. M. C. knínských voleni byli, až do kterého léta (byli) podle toho zapsáni jinší pergmejstrové spraviti se moci budou, pro starožitnosti toho sem pominouti nemohl, abych ty paměti zapsati do těchto kněh horních neměl. Což, podle posloupnosti od volení prvního perkmejstra až do posledního se v tomto posledním rejstryku vynajde.

Stalo se dne a léta svrchu napsaného Léta Páně 1490 Petr Harala

  • Jiřík Pavlyn 1501
  • Václav Vacha 1516 Václav (týž?) 1527
  • Šimon Kožešník (1532) 1533
  • Jan Voldřich 1536
  • Matouš Knínský 1538
  • Nykodem Řezník 1542
  • Andres Nykodem 1546
  • Václav Lyzna (též Lizna psaný) 1550-1566
  • Ondřej Strnad 1566-1576
  • Martin Prystach (Kavka z Držkovic 1576 až alespoň 1581)
  • Matěj (Mělnický) (1586-1596)
  • Kašpar (Scheffner) Sedlář 1596 až 1600)
  • Václav Sedlář 1600
  • Michal Koll (Goll) provazník, cit. 1607-1617
  • (Pavel Táborský) 1622
  • (Václav Janovský 1624)
  • Ondřej Koll 1625
  • Adam Rydl 1635
  • Jan Cymburgk, jinak Štěchovský 1642

Nikodem Řezník a Andreas Nykodem byla nepochybně táž osoba, cit. Nikodem (1539-1546), Martin Prystach (Kavka z Držkovic) byl rodu šlechtického a ve znaku měl stojícího ptáka, zřejmě kavku. V Jungmannově "Historie literatury české" čteme na str. 133, že Kavka Martin Prystach z Držkovic vydal r. 1579 v Praze "Písně nové nábožné, opět znovu přehlédnuté" a r. 1580 "Píseň, napomínající nás ku pokání." (V Praze u Bur. Valdy, fol). Podle let mohl by to býti perkmistr knínský. Byl-li to opravdu ten, pak by spisy ony svědčily o někdejším pěstování zpěvu kostelního v Kníně, pravděpodobně že byl tam kostelní kůr literátský, jako bývalo tehdáž alespoň ve všech kostelích farních v Čechách.

Matěj Mělnický jest v seznamu jakožto Matěj Mydlář. Matěj, mydlář v Kníně, dodával do pražské mincovny po několik let svíčky; v listopadu r. 1580 jedenáct kamenů svíček po 40 bílých groších a 4 kameny svíček po 45 groších bílých, v září 1851 dodal 4 kameny a 12 liber svíček, za něž obdržel 6 kop 8 grošů míšenských (1 kámen = 20 liber). Kašpar Scheffner byl Němec a psal do horní knihy dílem česky, dílem německy, až nástupce jeho, perkmistr Michal Goll zapisoval opět jenom česky (dr. J. Barvíř, Vlt. Proudy, ř. 1, roč. 1928).

 

Druhý rozkvět knínských hor.

Z roku 1532 jest v archivu ministerstva vnitra originální listina, jížto "František a Mikuláš, ouředníci hor zlatých knínských" oznamují panu Janovi Wartenberka, nejvyššímu mincmistru hor zlatých v království českém, o novém spatření (neb prohlídce) dolů na Červených horách (u Slap). Z toho vysvítá, že r. 1532 byli na horním úřadě knínském kromě bergmistra ještě alespoň 2 úředníci. Jest to zajisté svědectví velikosti druhého rozkvětu dolování u Knína na zlato, jaký trval od let šedesátých neb sedmdesátých XV. století asi do začátku čtyřicátých let století XVI. Podle výpisků domácího historiografa A. Černého z městské pamětní knihy novoknínské byla největší, t. j. velká výnosnost zlatých dolů knínských (v tomto období) r. 1475, odjinud pak je známo, že r. 1516 byla v Kníně mincovna na zlaté peníze až přes rok 1530. Spisovatel J. Koliha v "Popisu Jílového" udává, že král Vladislav II. zastavil knížeti z Münsterberka z příčiny jakés půjčky doly jílovské, všecko dobyté zlato v mincovně knínské měl raziti a zástava ta zní na 15 let, od r. 1516, přes rok 1530. Více o této věci pojednává p. dr. Jindřich Barvíř ve článku "O někdejší mincovně v Jílovém" (Příloha Vltavských Proudů, roč. 1928).

 

Mincovny v Kníně a Jílovém.

Za Karla IV. byl zřízen v Jílovém dům "mince", tudíž mincovna na zlaté peníze, které byly zde raženy po nějaký čas před válkami husitskými.

Dokladem toho jest pozdější pojmenování "stará mince", r. 1530 německy "alter münzhof", což značí, jak nyní říkáme, mincovna. Tak i hormistr jílovský a znatel starých listů o Jílovém Jan Filip Miesel píše ze svého pramene r. 1717 (německy), že Karel IV. zařídil v Jílovém Münzhaus, čímž lze rozuměti jen mincovnu, dům, kde razily se mince.

Není dokázáno, ale jest možno, že tu razil zlatou minci také Petr z Netvořic, královský hospodář za Václava IV., když mu král r. 1405 poručil zlaté doly v Jílavém, Kníně a Reichenšteině, i jiné zlaté doly v Čechách na tři léta, a to s právem vybíjeti minci (Aug. Sedláček: "Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480", v Praze 1915, str. 71.).

K obsažnému pojednávání o Jílovém, sepsaném Karlem Vladisl. Zapem a otištěném v Památkách archeolog., dílu I. (1854) na str. 200 až 210, podal známý badatel a znatel starých pramenů Ant. Rybička v poznámkách svých "Ještě něco o Jílovém" v týchž Památkách, roč. III. (1858) na str. 331-332 dodatky, kdež praví: Mince tato zanikla sice r. 1421 při dobytí a zboření města Jílového a bání i strojů hornických skrze Žižku a vojsko jeho; když však po utišení bouří husitských hornictví v Čechách a jmenovitě v Jílovém v druhé polovici 15. stol. zotavovati se začalo, obnovena byla i starodávná tamní mincovna a zlaté mince opět v ní raženy. Avšak nepořádné hospodářství a jiné nehody, s nimiž se hornictví jílovskému ku konci téhož 15. století potkati bylo, zavdaly příčinu k tomu, že mincovna tamní nedlouho na to zanikla".

Koncem 15. století dodáváno bylo zlato z Jílového na Hory Kutny, kde tamní mincmistr Jan Horštofar z Malešic podle úřadu svého vybíral zlato i peníze z užitkův a důchodův hor jílovských, účty jeho schválil král Vladislav listem daným v Budíně v pátek po sv. Ambroži (č. 5. dubna ) 1499. (Registra krále Vladislava II., 1498 až, 1502, vydal Josef Teige, Archiv Český, díl. XVIII., 1900, str. 131.). Razily se tudíž tenkráte peníze ze zlata jílovského v Kutné Hoře.

K r. 1516 napsal hrabě Kašpar Šternberg ve svých obrysech českých bání (Umrisse atd., I., 2., v Praze 1837.) na str. 36., jak překládám: - - Všechny tyto pokusy (v jílových horách) zajisté nedosáhly žádoucího cíle, poněvadž král (Vladislav II.) viděl se r. 1516 pohnuta celé hory jílovské pronajmouti knížeti Karlu z Minsterberka na 15 let s prominutím urbury (povinné) komoře (královské), aby tyto báně na svůj náklad opět pozvedl. Dovoluje se mu ukořistěné zlato v Kníně zmincovati, avšak ve stejné střiži a zrnu jako král . . . (Z orig. v archivu Minsterberském v Olešnici, dd. Budín, v den Nového roku 1516, česky.).

Z textu toho usuzoval Pošepný a usuzoval by každý, že r. 1516 hory Jílovské velmi byly poklesly a že zlato z nich příště vytěžené mělo se zmincovati v N. Kníně. Ale o Kníně nepraví se tu určitě, zdali tam tentokráte opravdu zlaté mince se razily, či teprve zdali se tam raziti mohly nebo měly. A otázka ta jest pro Jílový i Knín důležita z několika důvodů.

Chtěje míti pro chystané další práce své zprávy dle původních dokladů, praví dr. Barvíř dále, snažil jsem se vypátrati původní text listiny, leč, dlouho marně. Ani v XV. dílu Archivu Českého (vyd. r. 1876) není mezi listinami z let 1415-1525, jež z bývalého archivu Olešnického, nyní ve Vratislavi, upravil k vydání Jos. Emler, textu listiny té, ani není v přílohách rukopisu řečeného díla hr. Štemberga, v archivu Českého Musea, ve zvazku, obsahujícím záznamy o Jílovém. Teprve při prohlídce příloh v jiném svazku, pro jiné poznámky, nalezl jsem založený opis původní české listiny, jen málo zkrácený, tak, jak si jej pořídil hrabě Kašpar Šternberg sám. I podávám tuto zcela přesné jeho znění tak, jak jest napsán vlastní rukou hr. Šternberga:

"Král Vladislav knížeti Karlovi Minsterberskému na patnacte let pronagijma hori zlate Gihlowske mocně, aby ge zase vyzdvihl a ku prvnjm(u) rzadu gegich a květu przivedl, na svug vlastnij naklad negsa na ten cas žadnych urbur a ovssem niczeho do komori kralovske platiti povinen, i bude z nich zlate "v to zrno a ten raz nass a gmeno nasse kralovske, gakz nasse zlati nynie na tich a Kninskych horach se delagi "dělati ke svemu cijli gakekoli cizozemce chtiti potrzebovati bude, do Cžech povolati mohl a gim Svobodi a Fristunki podle hornijch práv davati, tež v lesich k tem horam Gilovskym przislussegiczijch drzjvj k stavenj, uhle palenj a ginym vsseligkym horskym potrebam raubati a brati, a na to na vsse ma tyz knize Karel ninj na sněmu obecnym ve čtvrtek po Sv. trzech kralijch n. př. (= nejprve příštích) krali a vssi zemi slib uciniti.

D. na Budjne den noveho leta 1516, kr. 26 a 45."

Bývalá mincovna v novém kníně.

Bývalá mincovna v novém kníně.

 

Z tohoto původního textu listiny vysvitne arci ihned vzhledem ku místu ražení zlatých peněz ze zlata jílovského zcela jiný smysl, nežli jaký byl hr. Sternbergem vystižen. Slova listiny této zcela určitě projevují, že tehda do počátku r. 1516, tedy jistotně r. 1515 dělaly se české "zlaté", t. j. že razily se české zlaté peníze (dukáty), označené jménem královým, v Jílovém i N. Kníně. To jest zároveň důkazem, že právě ona léta obojí zlaté hory vydávaly nemálo zlata. O knínských zlatých dolech stala se zmínka, že měly r. 1532 kromě bergmistra ještě dva úředníky, že tudíž toho roku byly v (druhém) rozkvětu. (Dr. Jindřich Barvíř - Vlt. Proudy č. 2, roč. 1928).

Co tu pověděno o Jílovém, o odvodu zlata ku zpracování do Kutné Hory a rozkvětu zlatých bání v Jílovém před válkami husitskými, týká se zajisté i Knína, ale o ražbě mincí v Jílovém a Kníně rozchází se mínění numismatiků s historiky. Nejpřednější znalec našich mincí K. Chura, autor spisu "Pravda o denáru svatováclavském," praví: "Známy jsou jen mince vyšlé z mincovny Pražské, Kutné Hory, Budějovic a Jáchymova, jičínské mincovny Waldštýnovy a krumlovské pánů z Eggenberga. Máme i jiné doklady podobného druhu, kde bylo dáno právo k ražbě, kterého však podarovaný neužil a domnívám se, že mnohé zápisy o minci, jako pojmenování "stará mince", "alter Münzhof" neznačí mincovnu, kde by se razilo, nýbrž jenom t. zv. wexel, cambium čili, kde by se razilo, nýbrž jenom t. zvw ? ' - 1 4 cmy wexel, cambium, čili směnárnu. Takový byl asi také dům "stará mince" v Jílovém a mincovna v Kníně, kde úředník královský přejímal vyrobenou zlatou rudu a vyplácel za ni cenu. Může se jednati v těchto případech, kde se mluví o mincmistrech, t. zv. "locationes monetae", většinou jen o úřednících, kteří spravovali královskou směnárnu. Jsem přesvědčen, že se v Jílovém ani v Kníně nikdy nerazilo, neboť nejsou známy mince ražby jílovské ani knínské a ražba zlaté mince zůstávala výhradou mincovny pražské." (Viz hlavně poznámka č. 40 spisu Pravda o denáru svatováclavském) .

 

Kutání na Psích horách.

Roku 1534 listem dosud v originále zachovaném v ministerstvu vnitra propůjčil opuštěné haldy lodické ("zum Schiff") s jinými haldami u Jílového a u Knína král Ferdinand jakémusi Pavlu Braunsteterovi a několika jeho příbuzným ku zpracování na zlato. Výsledek jeho byl zajisté příčinou, že se o propůjčení starých zlatonosných dolů tamních ucházeli pak i jiní podnikatelé. V horní knize knínské uchovaly se také zápisy takových propůjček. Roku 1536 propůjčen byl důl Lodice, radšacht na Psích horách, převoru Janovi Staršímu z Vartenberka a na Strakonicích i s štolú jednú k témuž dolu náležitými. R. 1538 byly propůjčeny štoly svrchu na Lodici Jírovi Hlemejžkovi, jemuž propůjčeno i mlýniště nejblíž proti štolám pana Vosečanského a pána Strakonického (převora). R. 1560 propůjčen byl fundgrub Stará Lodice se štolou. R. 1550 propůjčen byl důl na horách Lodických, zvaný Hadřivý, panu Mikuláši Vrchotovi ze Slatiny, hejtmanu arciknížete rakouského (Ferdinanda) a Maršovi, jménem Lodickému, společně. Štolou pana Vosečanského míněna je štola na Psích horách, zvaná Vosečanská, značně dlouhá, neboť měla světlíky (lichtlochy). Roku 1537 propůjčena byla panu Vosečanskému z Vosečan. Byla zajisté podle jména založena některými z jeho předků. Na "Koňském loužku" byl propůjčen jakýsi důl, nepochybně starý, r. 1538 doktoru Jiříku Cholendrovi neb Khoudlerovi, jenž kutal také u Štěchovic a u Jílového. U vsi Sajcké neb Sejcké Lhoty byl důl zvaný "Blesk". Tento důl "proti vsi Sayczem na druhé straně" měl štolu se světlíky a byl r. 1536 propůjčen panu Voldřichovi z Vosečan.

 

Kutání u Korkyně.

Blíže Korkyně byl důl Okrouhlík, jenž jistotně měl nemalou pověst a i ve zbytcích žíloviny dával zlato, neboť byl ve 2. polovině 16. století několikráte propůjčen. Roku 1554 propůjčen byl "couk v šorfu na Okrouhlíku blíže Korkyně, než jsou první hory, za fundgrub Němci, který jest na ten čas i s ženou na té kavně za hospodáře. Důl nálezný, fundgrub Okrouhlík, propůjčen byl r. 1563 s erbštolou a r. 1566 znovu tohoto roku urozenému panu Adamovi Byšickému z Byšic a v Kníně a Matěji, jinak Valšovi a Matěji havíři. Není známo, kolik vykonali. Jednalo se o starý důl, na němž jen paběrkovali. (Dr. J. Barvíř - Vltavské Proudy V. č. 1.).

Roku 1596 dali si fundgrub Okrouhlík s erbštolou propůjčiti purkmistr, konšelé i všecka obec města Knína. V propůjčce se připomíná, že důl je na území pana Václava Počepického na Korkyni a propůjčeno bylo 6 měr na hořejší štolort "po týn couku," tedy značně mnoho, a 3 míry na dolejší štolort (po týmž couku). Roku následujícího však již vyžádali si frystunk (poshovění, sečkání práce), patrně nebyli s to důl obnoviti. Ale na Okrouhlíku byl ještě jeden důl, Přemysl zvaný, jenž nepochybně měl také nemalou pověst a jistě pěkné ukázky zlata v haldě své, neboť propůjčen byl r. 1560 "urozenému panu Adamovi Hulzovi z Kolperku, císařskému v království českém perpereitrovi, t. j. hornímu úředníku pojízdnému, za fundgrub se dvěma měrami nejbližšími, hořejší i dolejší "za 42 later na oba štolorty, jedna každá míra 28 later." Brzy bylo témuž podnikateli při témž dole propůjčeno osm měr hořejších a pět měr dolejších. Byl zde tudíž couk značně dlouhý a dílo staré, rozsáhlé (Dr. J. Barvíř - Vlt. Proudy V. č. l.).

Vlastní novoknínský zlatohorní okrsek prostírá se v obvodu kopce Chvojné a okolního lesa. Vrchol kopce Chvojné dosahuje 481 m, nejvyšší okolí toku Kocáby asi 285 m nadmořské výšky, rozdíl výškový činí tedy téměř 200 m. Celý okrsek složen jest ze starých vrstevnatých břidlic, rozpukaných hlavně směrem jjz, v okolí pak m. j. rozkládá se žula, mající u Sudovic hranici směru asi vjv.. vůči břidlici. Ale jádro Chvojné jest také žulové, dílem syenitové až dioritové. Tato všechna hornina náleží k oblasti žuly okolní, částečně však jest i poněkud starší a její rozložení uvnitř kopce pozná se jednak podle toho, že na vrcholku a severním úbočí kopce vyčnívá až na povrch, jinde pak dle stupně kontaktních změn na břidlici patrných; kde dosahuje pod břidlici nejvýše, jest tato překrystalisována až do vzhledu skoro jemnozrnné ruly nebo svaru, kde jest granit poněkud níže břidlice nejeví kontaktní proměny neb jest zkřemenělá na podobu až buližníků a proniká žilkami pyritu či vcezeným pyritem a arsenopyritem. Při jižním kraji u Aixnerova mlýna a na severozápadu u můstku blíže Strnadova mlýna (Dezortova) vyskytly se křemenné žíly. Žíla u Aixnerova mlýna jde celkem rovnoběžně s povrchní hranicí žulovou a staří hloubili po jejích nahoru vyčnívajících větvích neb mrscích několik dolíků, ale většího souvislého díla nepodnikli, jistě jim nestála za práci malá zlatonosnost žíly, jejíž křemen jest prostoupen hojným vápencem. Štola u mlýna Aixnerova byla po žíle té teprve za Marie Terezie, částečně za jiným účelem, ale byla rubána tenkráte jen kratičko. Žíla blíže Strnadova (Dezortova mlýna) vyčnívala donedávna do hůry a bylo na výchozu jejím patrno na dvou místech staré zkusné rubání, ježto však zanechali tu již na počátku další práce, ani u této žíly zlatonosnost starým nestačila. Žádná z těchto žil právě jmenovaných nepřipadá do hlavního zlatonosného pásma.

Hlavním zlatonosným pásmem v bezprostřední blízkosti města je pásmo, nazvané dr. J. Barvířem "chvojenské", nebo podle směru "chvojenskolečické." Staré dolíky jakožto povrchní známky někdejších prací na pásmu tom činí pod vrcholem Chvojné ve stráni pruh směru svs., dlouhý přes půl kilometru a pokračuje podle mínění dr. Barvíře ještě dále na jjz v nevelké hloubce pod povrchem k Sudovicům, zdali také ještě dále k svv. za svým povrchním koncem do hloubky, nelze nikterak dosud usouditi. Zapadání celého pruhu toho odhadl dr. Barvíř již r. 1904, že jde na vjv, jak uveřejnil v pojednání o krajině u N. Knína a Štěchovic, tehda vydaném.

Doly pásma chvojenského jsou rubány po výchozech větví zlatonosných křemenných žil větších i po jednotlivých drobnějších žilách, některé dolíky byly také jen pracemi hledacími. V nejširší části je pásmo široké přes 50 m a obsahuje tam na šířku asi 7 dolů nebo dolíků. Hořejší povrchní bod celého prokutaného oddílu pásma připadá dle odhadu dr. Barvíře do nadmořské výše 450 m, dolejší povrchní konec do výše 360 m nad mořem, výškový rozdíl obou konců činí tudíž 90 m a jest zkoumati jeho význam vzhledem k otázce výšky = tloušťky pásma chvojenského. Je to dílo staré a přestali v něm místy dělati snad i pro čočkovitost žil, když se jim zde onde žíla vyklínila, nebo když žíla přestala, byvši přeříznuta puklinou a posunem, ale jistě hlavně pro prosakující z okolí vodu, nebyla-li včas a v náležitém rozsahu čerpána. To se objevilo znovu ve 2. polovině 16. století, když otevírali tu některé staré doly a zpráva z r. 1575 - z horních knih novoknínských podaná - praví: " . . . jakož pak některy šachty gevaldykujíc čím hloub tím lepší umprochy na vortách sou nacházeli, ale nemohouc vodám odolati takovy gevaldykování zanechali." Jest tu přímé svědectví, že zlatonosnosti zde do hloubky přibývá, jednak o nesnázích s vodou (dr. Barvíř: O zlatonosném pásu u N. K.).

V nejvyšší části Chvojna býval důl "Velký Chvojan" (Chvojen), důl někdy velmi významný, neboť jeho jméno zachovalo se v názvu lesa (les "Chvojen" ve Fassi obce král. hor. města N. K. z r. 1787, nyní v Zemském archivu), tak i z názvu vrchu samého. Zdá se vůbec, že bohatství tohoto pásma bylo bezprostřední příčinou založení města. Záznam ve staré horní knize knínské z, r. 1558 praví, že byly propůjčeny "všecka cecha i míry od dolu Kloku (nad Sudovici) až do Velkýho Chvojna fundkrubu." Záznam svědčí, že staří byli přesvědčeni o pokračování pásma chvojenského k Sudovicům, druhý záznam z r. 1560 o frystunku "na ten couk aneb kluftu. od luk Kocáby až i s dolem Klokem" vyznačuje přesvědčení, že souvislé pásmo žílování prostírá se také od mlýna Aixnerova až nad Sudovice.

Důl Trojbratrský (Tří bratří) umisťuje dr. Barvíř u horní cesty, protínající napříč pásmo chvojenské, při západním kraji pásma toho, odkud šla řada zkusných jamek a aspoň dvou dolů směrem jižním.

Požehnáním města, ovšem jen v určité době, stal se důl Kamlová. Jméno odvozuje A. Černý od slova Kamel, t. j. velbloud. V zápisech tento obecní cech zván jest různě, v archivu mincovny pražské při odvodech zlata shledáváme se se jmény: Camel, Kemler, Khemler, Kembler, Khembler, Komel. Dílo kamlovské dělilo se na staro- a mladokamlovské.

Roku 1551 byly doly knínské v rozkvětu, jak svědčí o tom list purkmistra, rady a perkmistra horního úřadu, adresovaný arciknížeti Ferdinandovi, tehdejšímu zástupci císařovu v Čechách. List ten je tohoto znění: Nejjasnějšímu a osvědčenému panu Ferdinandovi, z Boží milosti arciknížeti Rakouskému a t. d. Nejjasnější arcikníže . . . Služby naše vzkazujem . . . Na Vaši milost vznášíme, že Pán Bůh všemohoucí na horách našich při jednom starém dolu, který jest mnoho let ležel a zapuštěn byl, znamenitý náklad na práci na týž důl vynaložili jsme, že jsme jej očistili a jej dobyli, děkujíce Pánu Bohu všemohoucímu, jeho svaté milosti hojné nadělení zjeviti jest ráčil, takže kankoví, kteréž se v týmž dole seká, všichni mlejnové, kteříž při městě našim sou, témuž jednomu dolu nemohou postačiti mlením neb v tom dolu 30 havířů se fedrovali toliko na kankoví a také nákladníci od jiných dolů též sobě v týchž mlejnech zdělávají a my, majíce mnoho kankoví, nemáme kde zdělávati, sme tý mysli a vůle, abychom při témž dole dvojí puchýře dali dělati . . . že nás v tom opustiti neráčíte, aby takovej důl k úpadku nepřišel.

Při tom též oznamujem, že předešlému hornímu perkmistru z královské komory vždycky se dávala nějaká kopa, aby se za to zlata kupovalo a k sobě to přijímal jst, a kdyby nebylo založení, že by chudí lidé a nákladníci, kteří se tím živí, zlata by jinam musili nositi.

Dán v městě Kníně v středu, den sv. Erazima, leta 1551. (Z archivu býv. komory české, nyní archiv ministerstva vnitra - dr. J. Barvíř, Vlt. Proudy, V., č. 3.).

Roku 1556 stěžují si knínští královské komoře, že na panství dobříšském jest jim zadržována voda na mlýny a puchýrny potřebná. Komora listem ze dne 14. září 1556 píše o tom paní Anně Švihovské z Kolovrat na Dobříši.

Urozená Paní, Paní, Přítelkyně nám milá! Zprávu dávají kverkové a nákladníci hor zlatých kamlovských blíž Knína, že majíc z daru Božího kankoví a milejšů, jich puchovati a zdělati nemohou za příčinou, že byste na mlejny a puchýře vody pustiti nechtěli, prosíce nás k vám o tom za připsání.

I poněvadž těm chudým lidem na tom nemálo záleží, protož jménem a na místě J. M. C. vás napomínáme, abyste pro fedrování těch hor jim vody na mlejny a puchýře, což by beze škody vaší býti mohlo upustiti a je v pavování za tou příčinou nehyndrovali, neb v tom J. M. C. vůli naplníte. (Koncept z král. čes. komory v archivu min. vnitra; dr. J. Barvíř, Vlt. Proudy V. č. 3.).

Roku 1576, v den sv. Zikmunda, stěžují si opět knínští král. komoře, že arcibiskupovi hajní zbraňují jim v lesích špitálských (křižovnických) sekati dříví k horním potřebám: "I poněvadž nyní velice takového dříví k chytání perkův a dělání kašen v trejbování té štoly Kamlové, zvlášť nyní, když sme těchto dnů na nějakou starou štolu se protrejbovali, takže perky ze šachty hned se svrchu hnuly a až na štolu spadly, nemohli bychom nijakž touž štolou dáleji se trejbovati a takové perky kdyby se měli na den bráti a nahoru více než čtyřicet later táhnouti, co jich jest v tý starý šachtě, velicí košťové na to by jíti musily." Podobné potíže s dodáváním dříví měli knínští r. 1592 a 1605. Naříkají, že hory hynou nedostatkem dřeva, staří horní i dělníci žalují, že se jim překáží sekati dříví, kterého potřebují k sázení ohňů na ortlích, kdež veliká tvrdost skály jest a k důlním stavbám. Potíže dělá arcibiskup jakožto křižovnická vrchnost (Archiv zemský. Opisy z arcibiskup. Recep.). Ještě hůře v té době bylo s rýžováním, jež podnikali kolem Knína potoční a říční kverci a lidé všelijací, i dobrodružní. Za takového pokládá se Petr z Mnichova, jemuž r. 1561 arcikníže Ferdinand dovoluje všude, kde by místo nalézti mohl, zlato práti, perly a granáty sbírati. (Archiv místodržit. Missiv. č. 69, 135).

Roku 1576 v úterý po Nanebevstoupení Pána Krista (t. j. 5. června) Jan Valšů, šichtmistr knínský dolu Kamlové podává zprávu panu Karlovi Oustskému, měštěnínu v novém městě pražském: . . ."I toho Vám oznamuji, že předce (před se) širokost velikou máme (vyrubanou), nemůžeme rozuměti a takové širokosti se nadiviti, než tak se domníváme, když jest se couk od dolu, jakž se jmenuje Čtyř bratří, kterýž svý položení od půlnoci má k poledni, jakož ste toho i po vědomí s tímto coukem kamlovskym, kterejž týž své položení od vejchodu k západu slunce má, se sešel, tu že jest jeden couk druhýho za sebou potáhl." Byl tedy již starým tehda žílový posun na Kamlové zřetelný (dr. Barvíř, Vlt. Proudy V. č. 3).

Roku 1578 doly knínské tak hluboce klesly, že měšťané a nákladníci byli nuceni žádati císaře Rudolfa II. o půjčku na udržování dolů. Na přímluvu nejvyššího mincmistra pana Viléma z Opršdorfu a Dubu byla jim císařem Rudolfem povolena půjčka 1000 kop míšenských s výhradou zaplacení, bude-li důl Kamlová výnosný. O tom čteme revers, zachovaný v originále v horním archivu Kutné Hory:

"My purkmistr a konšelé i všechna obec, věrní poddaní J. M. C. města Knína hor zlatých, vyznáváme tímto listem, kterýž revers slove, vůbec přede všemi: Jakož J. M. C. Pan Rudolf, Římský císař, Uherský a Český král, Pán náš nejmilostivější, na poníženou prosbu a suplikaci naší milostivě se nakloniti a k tomu povoliti ráčil, aby na kveldigování dolu Kamlovského z důchodu J. M. C. jeden tisíc kop míšenských od Hory Kutny nám a jiným kverkům, kteříž na tom dole Kamlovskym pávujem, na jisté časy a termíny jakž jisté snešení J. M. Panem Vilémem starším z Opršdorfu, z Dubu, Fridštejna a na Slavěticích se stalo. I jestliže by Pán Bůh milostivě z své božské štědroty na témž dole Kamlovském naděliti a poklad svůj otevříti ráčil, takže, by z téhož dolu Kamlovskýho mimo náklad v tom čase, než by se ten tisíc kop, což my na každý kukus do jistého času podle svých nejvyšších možností podle J. M. C. té pomoci vynaložiti jsme svolili, an z prosby vycházeti měl, tehdy se tímto reversem naším v to uvolujem i všichni kverkové, kteříž na témž dolu pávují neb pavovati budou se zavazujem, aby z takového Übrlaufu neb Auspritzu J. M. C. z toho tisíce kop míšenských proti jisté kvitanci od nás vydané nám ku pomoci na kveldigování téhož dolu vydáno a vyplněno bylo, ouředníkům mincovním u Hory Kutny, odkudž nám taková pomoc vycházela, na místě a k ruce J. M. C. polovici toho nákladu zas navrátiti a druhá polovice ihned při budoucím nejblíže příštím Übrlaufu a Auspritzu týmž ouředníkům mincovním v Hoře Kutny zas dána a vyplněna býti má proti jisté kvitanci a tohoto reversu navrácení, však s touto znamenitou výminkou: jestliže by v tomto čase Pán Bůh naděliti a toho dáti neráčil, aby mimo náklad z téhož dolu Kamlovskýho jakej Überlauf neb Auspritz do vynaložení té pomoci od J. M. C. toho tisíce kop míšenských a našich nákladův vedle J. M. podle snešení s nejvyšším panem mincmistrem král. Českého, aneb že by ten důl skrz jakýžkoli prostředek a příhodu sešel, tedy my ani budoucí naši ani jiní kverkové nejsme a nebudem povini žádným navrácením J. M. C. ani žádnému člověku takové sumy a pomoci podle milostivého uvolení J. M. C. neb kterážby se nám v tom čase od J. M. C. neb od toho a těch, komuž poručeno bude učinila, vydati, aniž zas navrátiti povini nebudem a nebudou. Pro lepší jistotu a toho všeho potvrzení My svrchupsaní Purkmistr a konšelé i všecka obec města Knína hor zlatých k tomuto reversu pečeť naši sme s jistým naším vědomím dali přitisknouti. Čehož datum jest v týmže městě Kníně hor zlatých v první čtvrtek v postě, Leta Páně tisícího pětistého sedmdesátého devátého."

Výplata oněch tisíc kop míšenských nařízena byla listem císařským, jehož datum je v Linci dne 12. června 1578. Adresován je nejvyššímu mincmistru v Kutné Hoře s podotčením, že knínští z přebytku horního dluh ten musí zaplatiti. Došlo-li skutečně k zaplacení půjčky, známo není, pravděpodobno však je, že obnos ten vrácen nikdy nebyl, neboť doly upadaly čím dále tím více, revers pak, který knínským po zaplacení měl býti vrácen, uložen je dosud v archivu Kutné Hory.

O pokračování prací v Kníně podávány byly císaři občasné zprávy. Tak zachována je v archivu ministerstva vnitra zpráva vrchního hormistra Lazara Eckera z Annaperku ze dne 5. června 1592, podávaná císaři Rudolfu II. Lazar Ecker byl jistě znalcem nepochybným a svůj posudek podává na základě vlastní prohlídky míst, na nichž knínští kutali. Ecker mluví o dolech knínských starých, velkých, a již "mnohá léta opuštěných, jejichž jmen již knínští neznali." Doporučuje zmoci tu jeden z hlavních dolů a zaříditi k tomu cíli stroje vodotažné i důlní. Knín vyrábí sice zlato 23 karátové, leč málo. Nouze je tu hlavně o dříví, proto radí, aby se otevřely doly u Jílového, kde je dostatek dříví a pokusy konané tam jsou mělké a zapomenuté.

Posudek Eckerův týká se, jak praví dr. Barvíř (Vlt. Proudy, roč. 1928, č. 7), zřejmě pásma chvojenského. Chvojenský okrsek podle tohoto znalce je velmi rozsáhlý a v něm kromě obyčejných účinů kontaktu se žulou jest v západní straně patrno též z hloubky jdoucí křemenění břidlice, jaké provázívá nejen porfyr, nýbrž často i též výskyt žil křemenných a samo jest provázeno sledy rud místem zlatonosných: pyritu a arsenopyritu, v žilce jedné i rud tellurových a sfaleritu. Ve velké hloubce ovšem zajisté prameny zlatonosnosti pro Krámy, celý obvod Chvojné a výskyt u Sudovic vzájemně nějak souvisejí. O Chvojné je pozoruhodno, praví dr. Barvíř ve spise "Další geologické poznámky o zlatonosném okolí Nového Knína," vydaném roku 1897 nákladem Král. české spol. nauk, že podobné poměry výskytu zlata jako tam, totiž ve břidlici na kontaktu s granitem (žulou) a v diabasech, máme také na př. ve světoznámém zlatonosném okrsku v Kalifornii, kde dolování dosáhlo nyní místem i přes 600 m hloubky a děje se dále i ve hloubkách s výtěžkem. Tento výsledek dolování kalifornského mohl by býti také pobídkou ku dalším pracím na Chvojné. Pěkné poučení o zlatonosných poměrech kalifornských obsahuje práce Bruno Knochenhauera: "Der Goldbergbau Kaliforniens". Práce ta obsahuje také mapku a 5 profilů, z nichž profil č. V. a částečně č. I. upomíná mnoho též na zlatokopné dílo u vsi Krámů.

Při posledním státním zkoumání (1914-1922) byly otevírány dvě jámy na Chvojném, jedna dolejší, druhá hořejší. Dolejší jámu otevřeli do hloubky 18 m, ale nedošli dna, nýbrž přišli na vodu a bez čerpání zanechali dalšího zkoumání. Hořejší jámu otevřeli do hloubky 32 m, nalezli zbytky zlatonosného křemene, ale opět nedošli dna, nýbrž pro vodu zanechali dalšího zkoumání, aniž by byli vodu tu vůbec čerpali . . . ! Výsledek tedy byl než úplné potvrzení zprávy z r. 1575, že staří "nemohouce vodám odolati takovy gevaldykování zanechali." Obě jámy byly posléze zasypány (dr. J. Barvíř: O zlatonosném pásmu u N. K. - 1924, nákl. vlast).

Jmenovaný V. Lazar Ecker ve svém díle "Aula subterranea," vydaném ve Frankfurtě r. 1864, na str. 97 praví: "Na zlatohorním díle ve Kníně vyskytuje se šedavě stříbrovitý kyz v pevném křemeni, když tento se sestoupuje a propere, obdrží se z něho pěkné ryzí zlato vysoké ryzosti, jehož jinak v kyzu nelze viděti. Toho času neznám žádného místa, kde by z rudy bylo získáno zlato větší ryzosti." Jest patrno, že se u Eckera nejedná o kyz železný, ale o kyz arsenavý (arsenopyrit a křemen pevný (celistvý). Tedy arsenopyrit byl hlavním zlatonosným kyzem v Kníně ve starší době. Pyrit, pokud v okrsku chvojenském se vyskytuje, jest na zlato chudý, až velmi chudý. Pokud lze souditi podle povrchních známek, přibývá zde arsenopyritu k jihu a k Západu (dr. Barvíř: O zlatonosném pásmu u N. K., str. 6.).

Následkem velkých a často nepřekonatelných překážek, jimiž byla na př. tvrdost skály a množství podzemních vod, byly práce knínské poměrně mělké. O tvrdosti skály svědčí ta okolnost, že na př. při posledním dolování u Libčic v letech 1914-1924 vrátili se od dynamitu ke starému způsobu trhání skal ohněm a vodou. O mělkosti prací knínských na díle chvojském svědčí zpráva hormistra Bittnera ze dne 23. srpna 1591, v níž praví, že z nalezených jam a hald lze souditi, že práce na Staré Kamlové nejsou a nebyly příliš hluboké. Hrabě Šlik ve své visitační zprávě z měsíce září 1596, podané rovněž císaři Rudolfu II., praví, že knínským dán "konkozpytec" k poučení, ale oni nechtějí již déle než 2 až 3 neděle na obecní útraty v pokusném dolování setrvati, ježto jsou vesměs chudí. Radí císaři vsazení po 2 konkozpytcích při každém z horních měst Kníně, Příbrami a Reichenstejně, ježto ve starých dolech není valného očekávání, tudíž nové couky otevřeny býti musí. Knínští v dalším kutání sami pokračovati nemohou, neboť 11 měšťanů již se vyprodalo z práv kutacích; jakýsi Angličan zde chodil a práva kutací skupoval. Jsou tu ještě místa dobrá, slibná, neodkrytá, podobně jako v Jílovém, kdež Jílovští 1500 dolarů prostavili marně.

 

Kutání u Krásné Hory.

Ve privilegii, dané novoknínským r. 1461, král Jiří praví: "jakož jsme zpraveni, že z dávných časů z Krásné Hory příslušeli právy svými do Knína . . ." Právy rozumnějí se zde arci práva horní, jakož také r. 1351 Karel I. na žádost zlatokopa Václava z Knína potvrdil horníkům krásnohorským privilegie, dané jim dříve králem Janem. V horní knize knínské jest z r. 1556 obsažen zápis zápůjčky na horách Milešovských: "r. 1556 propůjčen byl důl fundgrub na Milešovských horách za Krásnou Horou s dvěma měrami, hořejší i dolejší i s erbštolou k témuž fundgrubu příležitou, s tím vším, jak hory zlaté za právo mají." Proto je tím pozoruhodnější, že kniha neobsahuje žádných zápisů o Krásné Hoře, ačkoliv se tam ještě v první polovici 16. století pracovalo po zlatě a ještě r. 1568 podle zmínky listiny minc. archivu byla Krásná Hora prohlížena úředně vrchním hormistrem Hannsem Neumannem: "báně a rýžování vyjírací zařízení, staré cechy (jejich), dílo a vypírací zařízení na zlato". (Dr. J. Barvíř - Vlt. Proudy VII., č. 1).

Dílo mladokamlovské bylo v rozkvětu hlavně v 1. polovici 16. stol. Poloha knínského díla kamlovského hledána byla na městském území knínském, nepochybně již r. 1822, Mladá Kamlová u Sudovic. Sám nejlepší znalec knínských hor dr. Jindřich Barvíř přiklonil se s počátku k názorům a důvodům vysloveným Pošepným ve spise "Archiv für prakt. Geologie", II. 1895, str. 140; po nejnovějším studiu však poznal, že poloha Mladé Kamlové byla jinde, jak píše ve Vlt. Proudech roč. 1928 č. 7. Když stal se nejvyšší hormistr Lazar Ercker (od r. 1583) zároveň mincmistrem, byly někdy přidávány podrobnější údaje o odvodech zlata král. mincovně pražské; tak zapsáno je r. 1588 u příjmu zlata z Knína: "z cechu, na němž doluje městská obec neb měšťanstvo tamtéž, a slove auf der Kembler Fundgruben, leč není na pozemcích městských, nýbrž na jiného pána pozemcích." Ve staré pak horní knize knínské nalezl jmenovaný zápis, že mladoknínské dílo bylo "na kruntech urozeného pana Václava Mladšího z Lažan a na Dlouhé Lhotě (1650) "nad vsi Libčicemi" (1580), "na vrchu mezi vsemi Drašetici a Libčici" (1587). Byla tudíž na místě, kde i nedávno se znovu pracovalo a jen následkem zvláštních poměrů zase přestalo se pracovati. Z toho následuje, že údaje na př. z r. 1575 "funtgrub Kamlova v položení u Knína," a na mapě z r. 1705 (kopie staré, z r. 1705 pocházející mapy mladokamlovských dolů a štoly, nalezena byla v pozůstalosti měšťana a býv. purkmistra Karla Masnera.) "nedaleko král. zlatohorního města Knína" byly jen zcela povšechné. Zde u Libčic snad také v 18. století dali kutati majitelé panství staroknínského křižovníci s červenou hvězdou, čehož památkou jest jim Melchisedech v monstranci v pražském klášteře; zde stával také důl "u 5 bratří", jak vypravují staří lidé a odtud prý havíři vycházeli štolou "v jamkách", mezi vsemi Dražetici a Čelinem. Poblíže místa "v jamkách" podle vyprávění stávala i tavírna. (Dr. Barvíř: Další geologické poznámky o zlatonosném okolí N. K., str. 6 a 7).

 

Kutání v okolí N. Knína.

V XVI. století otevíraly se též staré doly kolem Štěchovic a Slap, Kozích Horách a pod nimi (u sv. Kateřiny), ojediněle u Třebenic, Korkyně, Lečic, pod Bojanovici, mezi Čisovicí a Bratřinovem, u Sajců (snad u Sajcké Lhoty), u Dobříše (známky dolování u Královské Stolice, sv. Trojice, Copouchu neb Capouchu, "u lípy", u Chouzavy, u Kytína (na kutiskách). Snad toto jméno upomíná na nález a další hledání zlata na panství dobříšském z r. 1573, o čemž jest zápis v archivu bývalé mincovny pražské, jak úředník této mincovny Hans Harder byl vyslán ku prohlídce místa na panství dobříšském, "kde bylo nalezeno zlato"; odcestoval tam 13. července a zůstal do 15. července, při tom pak dva horníci šurfovali - cestu totiž konal na Mníšek.

Ve staré horní knize knínské r. 1543 se praví, že "důl fundgrub za Kytínskú stezkú na království (t. j. na královské půdě) na příde (přídě) s štolú k témuž dolu" byl propůjčen Václavu Líznovi, svrchnímu (vrchnímu) štejgeři z Knína, s jedním druhem. Kytínskou stezkou mohla se rozuměti nejspíše stezka z N. Knína a byl tu výskyt zlata pravděpodobně jakýmsi pokračováním výskytu mníšeckého. Ovšem r. 1543 jednalo se pouze o paběrkování ve starém, opuštěném dolu, ale nebyl to zcela bezvýznamný důl, měl k sobě raženou štolu. Roku 1560 v téže knize děje se zmínka, že byl propůjčen fundgrub Pleš s erbštolou. Byl tedy na Pleši již tenkráte starý, hluboký důl po zlatě, jenž měl svoji odvodňovací štolu a jednalo se jen o pokus na něm paběrkovati (dr. J. Barvíř: Vlt. Proudy, IV., č. 8, 11, 12, roč. V., č.7). Z podrobného popsání prvního i druhého období prací po zlatě je patrno, že slova výsady, dané N. Knínu Jiříkem r. 1461, že "v jedné míli zšíři i zdýli okolo Knína všichni dělníci, kteří zlata dobývají a dobývati budou, buď horního nebo potočního, mají a míti budou do Knína všecko zlato míti", měla význam opravdu platný.

 

Odvody zlata z Knína.

V Zemském archivu uschovány jsou původní zápisy o odvodech zlata do bývalé mincovny pražské. Jsou vesměs německé a týkají se ponejvíce obecního cechu Kamlové:

Rok

čtvrtletí

důl

zlato

l.

k.

d.

pozn.

1672

Reminisc.

 

 

3

2

3

 

1565

Reminisc.

 

čisté

1

0

3,5

 

nečisté

6

2

1

 

sv. Trojice

 

čisté

5

1

2,5

 

1573

sv. Trojice

Kamel

nezkouš. horní

5

0

3

 

sv. Trojice

Kamel

 

8

1

3,5

 

sv. Kříže

Kamel

 

3

1

0

 

sv. Karla

Kamel

 

3

3

0

 

sv. Karla

Kamel

 

0

2

3,5

 

sv. Lucie

Kamel

 

1

1

1

 

sv. Lucie

Kamel

 

0

1

2

 

Za 1 rok 1 hřivna 7 lotů 1 d.

1575

sv. Trojice

Kamel

čisté

6

0

3

 

sv. Trojice

Kamel

nečisté

6

2

-

 

sv. Kříže

Kamel

 

4

0

1,5

 

sv. Lucie

Kamel

pravé

3

2

3,5

 

sv. Lucie

Kamel

nezkouš.

4

1

3

 

sv. Lucie

Kamel

nezkouš.

1

3

1

 

1577

Reminisc.

Kamel

pravé

0

1

3,5

 

sv. Trojice

Kamel

zkoušen.

7

0

1,5

 

sv. Trojice

Kamel

nečisté

6

3

1

 

sv. Kříže

Kamel

zkoušen.

4

3

3

čisté zlato

sv. Kříže

Kamel

zkoušen.

4

2

1

nečisté zlato

 

Zlato prvé čistého obsahu 23 karátů a 1 zrno, druhé 22 kar. 3 zrna.

1578

Reminisc.

Reichenglück

nezkouš.

0

2

2,5

Štěchovice

Gottesgab

nezkouš

-

2

1,5

Štěchovice

Gottesgab

nezkouš

-

3

1,5

Štěchovice

sv. Trojice

Kamel

zkouš. hor.

2

3

0,5

 

Kamel

nezkouš

12

1

1

 

sv. Kříže

Knín

 

1

3

1

 

Knín

 

1

-

1,5

 

sv. Lucie

Kamel

zkouš. hor.

3

2

1,5

 

Kamel

 

1

1

1,5

 

Kamel

 

4

-

-

 

Kamel

 

3

3

1

 

 

Za rok 1 hřivna 9 lotů 1 kv., vše 23 karátové.

1580

 

Knín

pravé

4

1

3

 

nečisté

1

1

3

 

Kamel

čisté

5

3

-

 

Kamel

nečisté

6

-

-

 

Štěchovice

zk. horní

2

1

-

23 karát

1586

 

Štěchovice

pravé

0

3

3

 

opat v Plassagruntě

pravé

-

-

2,5

(snad Slapy?)

Knín

zkoušené

4

1

2

(23karátové)

4

1

-

 

Knín

zkoušené

2

2

2,5

(23karátové)

Knín

zkoušené

2

2

1,5

 

Knín

zkoušené

5

2

1

hor. zlato

5

1

1

 

1588

 

z Knína z dolu Kremblerovského, pozemky pána Quisnera

zkoušené horní zlato od perkmistra

7

-

-

22 karát, 8 zrn

6

2

1,5

1589

 

Knín

pravé

0

1

-

 

Křepenice

pravé

0

1

-

 

Kremblovský

zk. horní

2

1

2

23 kar. (Knín)

2

1

1,5

 

3

3

3

23 kar.

2

3

-

 

1590

 

Kremblovský

 

8

 

 

úhrnem

7

2

1,5

 

1593

 

Kremblovský

 

4

3

-

úhrnem

4

-

-

 

1594

 

Kremblovský

 

3

0

2

23 kar.

2

3

3,5

 

1

3

1,5

23 kar.

1

3

-

 

1595

 

Kremblovský

 

1

-

-

 

3

3

2

(22+11/12 kar.)

nezk.

3

2

3

 

1596

 

Kremblovský

 

8

2

1,5

(23+1/12 kar.)

8

1

-

 

2

3

3,5

(22+11/12 kar.)

2

3

1

 

1597

 

Kremblovský

 

5

1

-

23 kar.

5

-

1,5

 

-

2

2

23 kar.

-

2

1,5

 

1598

 

Kremblovský

 

4

2

1,5

23 kar.

4

1

2

 

1

2

0,5

23 kar.

1

1

3,5

 

1599

 

Kremblovský

 

2

3

1,5

(22+11/12 kar.)

2

2

2

 

1

3

2,5

23 kar.

1

3

1

 

1600

 

Kremblovský

 

4

3

2,5

(22+5/6 kar.)

4

2

3

 

1609

 

Kremblovka

 

6

3

1

(22+7/12 kar.)

6

1

1,5

 

1 l.=1 lot = 1/16 hřivny, 1/32 libry = 16,66 g

1 lot = 4 kvintíky.

V uvedených letech, ze kterých výkazy jsou v archivu král. mincovny v Praze, obnášela výroba zlata v Kníně :

Horní :

Hrubého zlata:

Zkoušeného:

Ryzího čistého (0'938)

Výnos :

12 hřiven 13 1. 2 k. 3,5 d.

7 hř. 13 l. 3 k. 2 d.

7 hř. 6 1. 0 k. 1,5 d.

nebo :

12,857 pražské hřivny

7,867 pražské hřivny

7,381 pražské hřivny.

nebo :

3,262 kg

1,996 kg

1,873 kg

Na rok průměr :

0,643 pražské hřivny

0,393 pražské hřivny

0,319 pražské hřivny

nebo :

0,163 kg

0,100 kg

0,093 kg

Tiskař Burian Valda.

Roku 1850 otiskl Burian Valda, majitel tiskárny v Praze, německy: Wunderzeichen im Alten Knin (Zázračná znamení ve Starém Kníně). O samotném tiskaři Valdovi je málo známo. Jen tolik se ví, že narodil se v Bělé, r. 1569 přibyl k pražským knihtlačitelům. Syn jeho Oldřich z prvého manželství vsazen byl r. 1604 do vězení pro vádu s otcem. To je poslední zpráva o něm. (Z. Winter: Dějiny obchodu a řemesel).

 

Spory s cizími trhovci.

S nákupem a prodejem zboží bývaly v Kníně potíže. Knínští bránívali cizím obchodníkům přístup na výroční trh, osobujíce si právo prodeje výhradně svých výrobků a obávajíce se vlastní újmy z návalu cizích řemeslníků. Tak r. 1586 na př. Mikuláš Isaiašovič, soukeník v Kníně, bránil pražským mistrům soukenickým v Kníně kupovati vlnu na trhu, tvrdě, že on jest s městem Knínem "trpící", to. j. daně platící a oni ne (Archiv pražský č. 1054, 105). Zvláště trhovci příbramští nuceni byli magistrát příbramský často žádati za ochranu proti knínským nespokojencům.

Simeon z Knína, občan lounský.

V Mikšovicově "Lounské kronice" čteme r. 1598 zprávu, že v pondělí po neděli Misericordia vyslýchán byl občan lounský Matyáš Svídnický pro hanlivou písničku, složenou na "slavný ouřad města Luna" (t. j. Louny) a na radní pány. K svědomí (svědectví) voláni četní měšťané, mezi nimi Simeon z Knína, který však pro nemoc nemohl se na rathaus dostaviti. Relatores při přijímání jeho svědectví byli páni radní z Rakovníka sem vyslaní a pan hoffrychtéř. (Sborník historického kroužku č. 1., roč. III., 1902).

 

Rod Zbudovských ze Zbudovic.

Na sousedním statku sudovickém seděl starobylý rod Zhudovských ze Zhudovic (Sedláček "Hrady a zámky"), z nichž kol r. 1422 připomíná se Oldřich či Oldra ze Zhudovic, horlivý Táborita a přívrženec obou Prokopů, který po r. 1422 zmocnil se vsi a tvrze Tachlovic u Unhoště, kdež byl dne 25. května 1434 od Jana ze Švamberka a jeho spojenců Zdeňka z Dršky a Jana Švihovského z Ryzemberka obležen, tvrz útokem dobyta a Oldra s 10 bojovníky vzat v zajetí (Bartošek-Melichar "Okres Unhošeský", str. 71.). Z rodu Zhudovských pocházel Ctibor ze Zhudovic; připomíná se r. 1428 až 1442 na Sudovicích a r. 1444 stal se místokomorníkem krále čes. Jeho manželkou byla Dorota ze Zhudovic, jež svoji vinici v Praze na Letné věnovala kostelu sv. Havla (M. S. 1018, "Čechy" IX., 388; P. O. D. 144-145, Schaller VIII., 150, Sommer XVI., 222, Körber: "Království České" I., 170). Kolem r. 1452 se jmenuje Arnošt ze Zhudovic. Ve století XVI. bylo v Sudovicích svobodnictví, jež držel rod Zhudovských ze Zhudovic, jenž ve znaku měl štít modrý se stříbrnou sekyrou bradaticí na zlatém topořišti. V klénotu zřely se 2 bradatice zkřížené. Na Sudovicích připomíná se dále do r. 1553 Václav ze Zhudovic, jemuž následoval r. 1554-1559 Adam ze Zhudovic, jeho syn. Od roku 1560 se jmenuje Jan Zhudovský, dědiník ve Zhudovicích, a od r. 1571 uvádí se Jan Zhudovský z Hyršova či z Hyršfeldu, svobodník na Zhudovicích. Přídomkem z Hyršova psala se rodina od r. 1576, kdy člen rodu Zhudovských, Václav, získal stavu šlechtického a predikátu z Hyršova. Přídomek tento přijat byl s povolením panovníkovým asi od spřízněného rodu Myslíků z Hyršova, jenž na sousedním statku ve Starém Kníně seděl. Jak rod Myslíků z Hyršova, tak i Zhudovských z Hyršova měl pohřeb svůj v kostele staroknínském. Zhudovští z Hyršova také ve znaku svém nesli erb podobný jako Myslíkové z Hyršova, jimž udělen císařem Ferdinandem I. v Budějovicích dne 10. ledna 1530. Ve znaku Myslíků z Hyršova zří se štít zelený; u paty plane hranice a z ní vylétá z ohně plápolajícího kohout s černými křídly roztaženými a se zlatým prstenem v zobanu, kteréžto vzácné erbovní znamení i v klénotu se spatřuje, krydla jsou barvy černé a červené (Král - Heraldika, str. 140, 358). Později zaměňuje se erbovní znamení kohouta s báječným ptákem fénixem.

Manželkou Jana Zhudovského z Hyršova byla Kateřina, jež zemřela r. 1599 a pochována leží v kostele staroknínském, kdež r. 1906 nalezený její kámen náhrobní, velice zachovalý, nesa relief paní v dlouhém rouše, s polštářem pod hlavou, velikosti 95 X 192 cm. Nápis zní: Letha 1599 tu středu po sv. Jana Evangelistu umrzela Katerzina manzelka urozeneho pana Jana Zhudowskeho z Hirssova a tuto v Pánu odpocziva, oczekawajicze przisty soudu Sina Boziho. (Ludvík Kopáček, Památník okresu dobříšského", článek Sudovice.)

S tímto Janem z Hiršova měli knínští měšťané r. 1599 velký spor. Vznesl na ně žalobu skrze prokuratora k nejvyššímu mincmistru, že mu proti právu a zřízení zemskému, sněmovnímu snesení a mandátu J. M. C. zastavili pořad práva proti zločincům, což činiti neměli, ježto mu desky zemské a také soudové zemští, jakožto osobě stavu rytířského, právo to dávají. Provinili se tedy knínští 1.) proti zákonu Božímu a přirozenému, neboť což je Božím nařízením a vrchností křesťanskou nařízeno, toho oni rušiti neměli 2.) že právo A 62 vyměřuje: jeden každý ani mocí ani hněvy nemá právu odlučován býti, nýbrž při pořadu práva zůstaven 3.) že žádný, čeho ustanovitelem není, toho rušitelem ani zástupcem býti nemůže a poněvadž od pana purkmistra a pánův knínských není právo nařízeno, tedy nemohli je zastaviti. Příčinou sporu bylo toto: Jakýsi Jiřík a Jakub vzali poddané jeho, provedli noční krádež, čehož Jan z Hiršova dověděv se, žádal knínské, aby je honili, slibuje jim dáti 5 kop grošův, čehož oni knínští učiniti nechtěli proti zřízení zemskému. Potom dostavše přece Jiříka i Jakuba ke svému právu, nemohl s nimi srocení míti. Dále právo měl od knínských na Martina Kubíčkového, ale k exekuci mu dopomoci nechtěli a při soudu Janově s Janem Kychmajerem nelibost mu působili.

Knínští naproti tomu se hájí, že v dopisech užil Jan takových urážlivých slov, že to sobě za příčinou zastavení pořadu pokládají. Míchal se v úřad nejvyššího pana mincmistra, "srokujíc je s poddaným jeho, nějakým, zlodějem", což je proti sněmovnímu snešení a zřízení zemskému. Nejvyšší mincmistr i hofmistr snažili se obě rozvaděné strany usmířiti. Knínští dávají podmínky smíru: 1.) na poctivosti mají býti opatřeni. 2.) pořad práva jemu zastavený otevříti chtějí, 3.) vězně jeho vězením opatřiti chtějí, jmenovitě Kubíčka jistotně, Jirku a Jakuba, pokudž dosaženi býti mohou na jejich gruntech, 4.) ručnice poddaným jeho vzaté chtějí jemu vrátiti a 5.) od škod svých upustí, pokud by také Jan na nich žádných nechtěl. Naproti tomu kladl Jan podmínky: 1.) aby pořad práva byl otevřen, 2.) aby škůdcové jeho jemu postaveni byli, 3.) na dlužnících aby jemu dopomoženo byla a 4.) škody vzaté ve výši 400 českých grošů aby byly jemu nahrazeny.

Protože nechtěl od placení náhrady ani na domluvu úředníkův ustoupiti, z důvodů, že v mnohých artikulích svých dopisů příčinu knínským k odporu dal, oznámeno oběma stranám, že pře jejich předložena bude i s doklady a dobrozdáním J. Mti: pánů a pánů prostředníků J. M. C. k rozhodnutí.

(Úřední protokol Anno 1599, str. 274 - archiv kutnohorský).

 

Jan Knínský z Knína.

V roce 1579 uvádí se písařem desk zemských Jan z Knína. Man karlštejnský, Adam Ota z Losu na Staré Huti a Vonoklasích, mluvil r. 1587 o Janovi Knínském mezi many karlštejnskými, že Jan neví, kdo je jeho otec a neumí svého otce jmenovati a že pro své nedobré chování má od úřadu desk zemských odpuštění a již, komorníkem není. Jan pohnal Adama z Losu před soud; věc sice urovnána smírem, ale stála Adama 200 kop, poněvadž Knínský prý nemálo skrze takové pře a půhony utratil (D. Z. 7, 13-14, Sedláček: Hrady a zámky).

 

Splavnění Vltavy.

Roku 1550 začala se splavňovati Vltava, čímž nabyla pro náš kraj a město veliké důležitosti. Král Ferdinand I. nařídil, aby hořejší tok Vltavy byl upraven a splavným učiněn, aby se sůl rychleji a laciněji z Rakous a Solnohradu do Čech mohla dopravovati, než jak dosud se dělo po zemských stezkách. Tomuto rozkazu ihned vyhověl majitel panství Rožmberského. Úzké a mělké koryto vltavské od Vyššího Brodu až k Budějovicům dal trochu rozšířiti a balvany, jež dříve v mnohých místech překážely, vystříleti a vybrati. Při této práci, jež vyžadovala značného nákladu, bylo zaměstnáno několik tisíc dělníkův a tak již v dubnu 1552 vyplula první velká loď z Budějovic do Prahy a přivezla 320 beček soli. Později, r. 1600, dopravovali po Vltavě kromě soli i obilí a jiné plodiny do Prahy. První prám s obilím vypravil do Prahy Jan Kazimour, šenkýř a poddaný orlického panství r. 1600. Avšak plavbu po Vltavě ztěžovaly Svatojanské proudy u Štěchovic; o jejich skaliny mnoho vorů i lodí se roztříštilo a mnoho plavců zahynulo. Proudy tyto byly odedávna velikým postrachem všech plavcův a obchodníků. Proto stávalo se, že mnozí zboží před těmito proudy z plavidel vyloďovali a oklikou dopravovali k řece místa, kde již nebezpečí minulo a dále plaviti se mohlo. Tím se ovšem doprava jen zdržovala a prodlužovala. Aby tato nebezpečná překážka byla odstraněna, rozkázal Ferdinand III. opatu strahovskému Kryšpínu Fuckovi (Fukovi) jako majiteli panství Hradištka, k němuž Svatojanské proudy patřily, aby skály v nich dal vytrhati. To se stalo r. 1643 na císařské útraty a tak Vltava v těchto místech alespoň částečně učiněna bezpečnější a splavnější. Na památku toho byl na skále, blíže břehu Vltavy, nad proudy, postaven kamenný sloup, nad nímž císařský orel se spatřuje a jenž má na obou stranách latinské nápisy, po česku znějící: "Paměti nejmocnějšího císaře Ferdinanda III., jehož nařízením šťastným i nákladem řeka Vltava učiněna plavení schopnou. Práce dokonána 1634." Druhý nápis zní: "Péčí Kryšpína Fucka z Hradiště, opata Strahovského, visitatora klášterů Želivského a Milevského." Tento kamenný sloup v uvedených místech stojí posud. (Č. Habart: "Sedlčansko". J. K. Hraše: Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách).

K rozvážení soli, jež z jihu se dopravovala do Čech nyní hlavně po Vltavě, zřízena podél Vltavy na několika místech veliká skladiště, jimž říkali solnice. Takové staré solnice byly na Vltavě v Budějovicích, V Týně n. Vlt., (dosud stojí) na levém břehu vltavském naproti Zrůbku u Hříměždic (dosud stojící), v Dolním Obzoru, (rovněž dosud stojící) a v Praze. Na místě staré solnice v Praze stojí dnes Národní divadlo. Solnice u Zrůbku zdaleka je nápadná, majíc podobu tvrze. Je to vysoká, věžovitá budova se šindelovou střechou mansardovou (dvojitou) a velikými okny. Na straně do dvora mezi okny patrny jsou dvéře s bývalou pavláčkou. Ze Zrůbku a Obozu rozváželi sůl v bečkách nebo hrubých pytlích i do vzdálených krajin. Doprava soli konala se po určitých cestách, jimž říkali solné. Prodej soli pronajímán byl obyčejně ve veřejné dražbě. Jiný kupec soli prodávati nesměl. Ze solního skladiště v Oboze zřízen byl v druhé polovici 19. století špýchar. Přestala se totiž sůl dovážeti po Vltavě po vystavení železné dráhy Wilsonovy (bývalé dráhy císaře Františka Josefa I.) r. 1870. Ze špýcharu konečně asi před 60 lety upraveny byly byty pro rodiny rukavičkářů, té doby pracujících v blízké továrně na Cholíně.

Pro potřebu našeho města a jeho okolí dovážela se sůl z bližšího Obozu, kdež pro potřebu kraje část soli se odsypávala, se zbytkem plavilo se dále ku Praze. Sůl převezla se na druhý břeh Sejce. Dopravováním soli po řece živili se plavci z okolních vesnic, hlavně z Obozu. Podle vyprávění starých pamětníků a plavců plulo se solí z Budějovic do Prahy prý vždy 12 lodí (Č. Habart: Sedlčansko) .

 

Jan Capr Knínský.

V letech 1581-1582 připomíná se Jan Capr Knínský, učitel a písař obce Kasejovic. Vyšel ze školy novoknínské, tehda již dvojtřídní. Děti sudovické té doby navštěvovaly ještě farní školu ve Starém Kníně, teprve r. 1863 přiškoleny Sudovice k Novému Knínu. (Výnos místodržitelství č. 16480 ze dne 7. dubna 1863).

 

Mor a jiné živelní pohromy.

Roku 1582 navštíveno bylo město morem, zvaným "hlíza", který se r. 1599 a 1613 opakoval. Mor tento vznikl z povodní. Řádění moru v Čechách bylo všeobecné a přimělo císaře Rudolfa II., že opustil Prahu a usadil se na čas v Plzni. Kolik měšťanů a horníků v našem městě zemřelo není možno zjistiti, ježto farní matriky z té doby nemají ještě záznamů, ale tolik víme, že na poklesnutí těžení v horách měla nemoc nemalý vliv. Při všeobecných povodních r. 1588 zvedla se Kocába tak, že odnesla dřevěný most u městského pivovaru. (A. Černý - Paměti Knína - záznamy rukopisné). Roku 1590 v měsíci září pozorováno bylo v našem kraji a téměř v celých Čechách veliké zemětřesení, takže na některých místech kostelní zvony samy se rozezvučely. (J. Vávra: Paměti Berouna, Paměti Mníšku).

V letech 1592-1608 zaznamenáno je na našem venkově řádění paličských tlup, vydržovaných z peněz tureckých. Ke všeobecné nejistotě pak přišla r. 1599 z neúrody veliká drahota a z ní mor.

 

Fary v Novém Kníně a Velké Hraštici.

Za válek husitských zanikla samostatná fara ve Velké Hraštici, Kytíně a Novém Kníně. Hraštice připojeny k farní osadě mníšecké a s ní také obce Mokrovrata, Nová Ves, Senečníce, rovněž Kytín připojen k Mníšku, Nový Knín připojen farou ke Starému Knínu. Farářem v Mníšku připomíná se kněz Jan, syn Pešíkův z Mníšku, původně farář v Líšnici, kamž dosazen za bouří husitských purkrabím karlštejnským Zdeslavem Tluksou z Buřenic (J. Příbík: Po padesáti letech. Paměti Líšnice) . Vlivem Václava Vratislava z Mitrovic na Mníšku, přívržence luteránství, odpadl r. 1552 farář mníšecký Stanislav Polák od katolictví a nástupce jeho Jan Rosacius Mníšecký. (Růžička) byl rozhodným luteránem. Vlivem obou duchovních a přízní Vratislavovou k nové víře odpadla valná část osadníků od katolictví a kostelík sv. Zikmunda v Hraštici přešel v užívání vyznavačů Lutherových (Z. Winter: Život církevní v Čechách, Borový: Akta konsistoří I., J. Vávra: Dějiny Mníšku) kolem roku 1600.

Roku 1610 stal se kněz Rosacius farářem v Litni a r. 1615 farářem u sv. Mikuláše v Praze, kdež r. 1618 přispěl k povstání protestantských stavů a jeho činnost sledovati můžeme také ve spise Z. Wintra: Mistr Campanus.

O postupu staroknínských plebánů nemáme dlouho žádných zpráv, až r. 1601 připomíná se farářem Jan Haerites, rodilý z Hradce Králové. Na něho připomíná krásná křtitelnice cínová v kostele staroknínském, pořízená nákladem Václava mladšího Vratislava z Mitrovic, Ludmily Ježovské z Lub, Václava staršího z Počepic a Jakuba Zhudovského z Hyršova. Latinský nápis sepsal Nikolaus Pelargeus, poeta Caesareus (Sedláček - Hrady a zámky Podbrdsko). Nástupcem jeho byl Václav Hubka Kmetněveský, r. 1623 Matěj Jakobides Volyňský a r. 1627 Jan Brtva ze Španova (psán bývá též Brva ze Španova) . Týž býval protestantským knězem v Unhošti, potom r. 1620 děkanem v Příbrami. Ženat byl s Juditou, vdovou po Matyáši Mostníkovi, členu rady berounské. Tato z prvního manželství měla syna Daniela. Judita r. 1621 odešla od Jana Brtvy, když týž přestoupil na katolictví, ale syn její Daniel zůstal u otčíma ve Starém Kníně až do r. 1638, kdy týž asi zemřel (J. Vávra: Paměti Berouna). Kněz Matěj Jakobides Volyňský byl rovněž původně vyznání luteránského, ženat a otcem kněze Jana Jiřího Matyada, řečeného Rečenský. Otec Jakobides křtil synovi dne 17. října 1623 dceru Annu Benignu v novoknínském kostele. Jan Jiří Matyades Rečenský měl za manželku dceru Ludmily Vratislavky z Lubu na Starém Kníně a Václava Vratislava, Kateřinu Julianu. Byl luteránským knězem v Semilech, pak v Milevsku. Kostel novoknínský přešel nakrátko v ruce luteránů a knězem stal se zde Mikuláš Basilius Novoknínský. Připomíná se r. 1621 jako ženatý, pod vlivem mandátů Ferdinandových však město opustil brzy po tomto roce a obyvatelstvo vrátilo se ke katolictví, čímž i kostel přešel opět do rukou katolíků.

 

Šebestián Příbramský, písař knínský.

Městským písařem v této době připomíná se Šebestián Simonides Příbramský. Vlastní jeho jméno bylo Šebestián Rošt. Když stal se písařem knínským, podpisoval se po otci Šimonovi Simonides.

 

Václav Vrat. z Mitrovic, příjmím "Tureček" na St. Kníně.

Dne 26. dubna 1601 sjednána byla smlouva mezi Ludmilou Ježovskou z Lub, dcerou někdy Petra mladšího z Lub a na Starém Kníně, a Václavem nejstarším Vratislavem z Mitrovic. Padle této smlouvy, jak již bylo praveno, zůstal statek staroknínský Ludmile, když z něho vyplatila všechny závady, především Václavu nejstaršímu Vratislavu z Mitrovic 8250 kop míšenských (Desky Zemské 175., J. 4.) a provdala se za Václava mladšího Vratislava z Mitrovic, s níž dostal se v držení zboží Starého Knína, k němuž patřily i statky Hříměždice a Zduchovice. Václav mladší Vratislav z Mitrovic narodil se r. 1576 z otce Štěpána na Drachově a matky Kateřiny z Běšin, jež zemřela v Praze r. 1615, v úterý po devítníku. Vzdělav se na školách jesuitských, kdež nejvíce si liboval v země- a dějepisu, toužil spatřiti cizí kraje i mravy. Stal se rytířem se všemi ctnostmi, jak bývalo v naší šlechtě katolické před válkou třicetiletou. Jeho přirozená touha splnila se mu brzy, třebas mu přinesla více hořkého než sladkého ovoce. Když totiž roku 1591 poslán jest baron Bedřich Krekvic za velkého posla císaře Rudolfa II. s dary sultanovi Amuratovi III. do Cařihradu, dán jest mu Václav jako paže komorní a dne 2. října z Vídně do Turek se vypravili. Plavili se po Dunaji až do Bělehradu, odtud jeli po vozech až do Cařihradu. V Cařihradu první čas pilně pozoroval turecké mravy a způsoby východní, trávě drahnou dobu v pokoji. Když však r. 1592 opět války v Uhrách začaly, chtěl Vratislav s arménskými kupci projeti východní země na Jerusalem a Benátky se vrátiti, ale plán jeho byl zmařen novými událostmi. Hassan baše byl s vojskem u Sisku poražen, pro nepřátelství poplatek Rudolfem neodváděn a nepřátelství proti křesťanům vzrůstalo. Nový velký vezír Siman baše kázal vrata domu, v němž poselstvo přebývalo, železnými závorami zatarasiti a stráží opatřiti. Tu se jim hned stravy i všeho ujalo, leda že si mohli v průvodu janičarově na trhu něco koupiti. Když pak nadlouho potom vypukl v městě mor, rozstonali se také někteří z poselstva, mezi nimi i Vratislav. V tom se přihodilo, že hofmistr poslův Ladislav Märthen se poturčil a věda dobře, že se prostřednictvím placených lidí posílají zprávy do Prahy, udal to velkému vezíru. Náhoda tomu chtěla, že týž den, kdy poturčenec s průvodem přišel, dotčené zprávy v cifrách (šifrách) psané nebyly v tajné skrýši uschovány, nýbrž od sekretáře jen lehkomyslně do nějaké skříně položeny. Když Turci přišli, prohledali sice kancelář, ničeho však nenalezli. Teprve když poturčenec odcházel, spatřil skříňku, otevřel ji a spisy vyňal. Tu kázal Siman baše, táhna s vojskem do Uher, poselstvo do želez dáti. Vsazeni do smrdutých, horkých vězení, po nějakém čase dáni na galeje a k veslům ukováni, pak vsazeni do Černé věže (Jadikuli), strašného vězení u Bosporu stojícího, kde ukováni do pout. Jediný Vratislav, poněvadž se pout nedostávalo, obdržel jen kruhy železné na nohy. Zakoušeli tu mnoho smradu, hladu, zimy. Vařili si kaši z chleba a vody. Nadělavše punčoch, rukavic, tureckých kloboučkův a měšců, přiložili k nim tajně listy a poslali je po jednom vystouplém vězni na Galatě, aby je zpeněžil. Ten poslal listy do Prahy, kdež se dostaly do rukou nejvyššího purkrabí pana Adama z Hradce. Když na prosbu vyslance francouzského a anglického dostali od sultána milost a vyplatili se 200 dukáty u hejtmana, propuštěni na svobodu. Posel anglický vzal je pod svou ochranu až do Bělehradu. Odtud přes Budín a Vídeň pospíchali do Prahy. Tu je přijal císař Rudolf II. a poručil, aby nemalá suma peněz byla jim rozdána, ale ta Bůh ví za kým zůstala. Navrátiv se domů oženil se, jak již vzpomenuto, s Ludmilou Ježovskou z Lub a dostal se tak v držení Starého Knína, maje před tím již Korkyň. Roku 1603 oddělil se od bratří svých (D. Z. 131. N. 30). Za válek náboženských zachoval věrnost rodu Habsburskému. Stal se hejtmanem Nového města pražského. Roku 1629 povýšen byl ve stav panský. Nedlouho po svém návratu z Turecka dal se do sepisování svých pamětí, které teprve na sklonku 18. století na veřejnost přišly. Cestopis Vratislavův zachován v šesti známých rukopisech, z nichž jeden, chovaný na zámku Vratislavském v Dírné u Soběslavě považuje se za původní dílo Vratislavovo. Časopis vyšel též v jazycích anglickém, ruském, německém, srbském a bulharském. České vydáni upravil r. 1906 dr. V. A. Ertl. Václav měl syny: Štěpána, Jana Vojtěcha, Adama Leopolda, Petra, Arnošta, Ladislava a Jiřího Maxmiliana, dceru Kateřinu Julianu a Alžbětu. Krištof a Anna Marie, také jeho dítky, zemřely r. 1612 a se svým sourozencem malým nemluvnětem, leží pochovány v kostele ve St. K., kdež náhrobek jejich ve zdi umístěný se spatřuje.

Chtě zachovati svornost mezí syny, již roku 1612 všechen svůj statek dal sepsati na dílčí cedule a každému synu vykázal díl, který se mu dostati měl. První čtyři obdrželi dědiny, ostatní peníze. Štěpánovi přidělil Starý Knín i s tím štokem nově postaveným a po levé ruce do dvora jdoucím, s kanceláří naproti němu, lázničku s vinopalnou, pivovarem, dvorcem poplužním při tvrzi, krčmou, kovárnou, ovčínem, mlýnem a s řekou Vltavou, i potoky Kocábou a Voznicí a se zlatými doly na statku jsoucími, ves s podacím a vsi Libčice, Mokrsko, Prostřední Lhotu a Smilovice. Té doby Václav nazýván byl nejstarším. Roku 1634 v úterý po neděli Smrtelné napsal poslední své pořízení, v němž ustanovení svého z roku 1632 neměnil a zemřel ve čtvrtek na památku sv. Cecilie Panny, t. j. dne 22. listopadu 1635. Poslední vůle vložena jest v desky zemské v kvateru trhový, třetí zelený. Tělo jeho odpočívá v kostele staroknínském před velikým oltářem; tu leží slavný pán v černých šatech a červených punčochách - (barvy rodové). Na horním, krycím kameni krypty patrný je rozštěpený vratislavský znak. Štěpán zemřel brzo; nezanechav dítek, statek staroknínský připadl jeho bratrům. Tehdy sešli se (28. června 1647) k úmluvě (kromě Jiříka, který do cizích zemí odcestoval, a Ladislava, který se nepřipomíná) a tu Petr Arnošt Vratislav z Mitrovic ujal se statku staroknínského ve 25.000 kopách míšenských. (D. Z. 312, F. 21. Sedláček: Hrady a zámky. Ludvík Kopáček: Paměti obce Čími, Moráně a Malčan. Týž: Památník okresu Dobříšského) Dcery Kateřina Juliana a Alžběta vyvěněny penězi.

Václav nejst. Vratislav z Mitrovic měl též v Praze šosovní dům na Starém městě, blíže kláštera křižovníků s červenou hvězdou a dvůr šosovní i dům v Novém Kníně. Roku 1625 koupil Smilovice, Prostřední Lhotu, Zábornou Lhotu (tehdy zvána Záborná Lhota "Přední Lhotou") , Libčice, Mokrsko a Korkyni od Adama Bechyně z Lažan a na Netlukách. (D. Z. 293, H. 9; Ludvík Kopáček: Paměti obce Čími a t. d.). Dům v Praze a v městě Kníně zdědila po Václavu manželka Ludmila Vratislavka z Lub.

Dne 5. února 1618 zdědil Václav posledním pořízením Barbory Růtové z Dírného (u Soběslavě), manželky Adama ml. Vratislava z Mitrovic, (+ 12. dubna 1617, pochován v Dráchově u Soběslavě, kdež možno zříti v kostele jeho náhrobek), šestinu statku Dírné. Po smrti Růtové (+ 24. července 1624) dohodli se podílníci, příbuzní Václavovi, dne 16. října 1624 a statek přepustili za 24.000 kop míšenských Krištofu ml. Vratislavovi z Mitrovic na Březině u Hořepníka, manželu starší sestry Václavovy Markéty (D. Z. 142. A 28., B 5., B 11. - Sedláček: Hrady a zámky díl IV. str. 304. Ludvík Kopáček: Paměti Čími atd.). Mladší sestra Václavova Anna Marie provdala se r. 1601 za J. M. C. hejtmana a forštmistra panství dobříšského Oldřicha Doudlebského z Doudleh a na Nadějkově (u Jistebnice). Zajímavý list zvací ku této svatbě nalézá se v archivu města Tábora. (Sedláček: Hrady VII., str. 207). Upomínkou na Václava Mitrovského, pohřbeného ve staroknínském kostele, je zmíněma již křtitelnice z roku 1601 a krásný zvon, pořízený Václavem roku 1602 (0.88 m v průměru, 0.72 m vysoký), puklý. (Dr. Podlaha: "Soupis památek uměleckých a histor. XIII., křtitelnic str. 46 a 47, obr. str. 47, č. 61.; zvon str. 50., obr. str. 53., č. 68)

Na počátku války třicetileté, za vlády direktorů, pro věrnost k rodu Habsburskému vypovězen ze země a statků zbaven, ale po bitvě bělohorské (8. XI. 1620) vrátil se opět do vlasti; vráceny mu statky, jmenován Ferdinandem J. M. C. radou, komořím a přísedícím většího soudu zemského s příbuznými svými Alšem Ferdinandem a Jiřím Zdeňkem povýšen majestátem, daným ve Vídní dne 17. února 1629 ve stav panský ve znaku užívaje štítu rozpoltěného v pole, vpravo černé, vlevo červené, nad nímž se vznáší v klénotu rohy téže barvy, nad korunou t. zv. "pohanskou" na místě koruny heraldické (heraldická zvláštnost), kolem vinou se červenočerná krydla ve způsobě pláště. (L. Kopáček: Památník okresu dobříšského - Starý Knín. V. Král z Dobré Vody: "Heraldika", str. 260. "Znaky rodů českých", příloha "Časopisu Společnosti přátel starožitností českých", str. a tab. I., 46). Pohřeb vyhradil si "beze vši pejchy a nádhernosti." Leží, jak již praveno, v hrobu kostela staroknínského před hlavním oltářem, uprostřed svých dítek. (Viz dr. Podlaha: "Soupis" XIII., str. 52., obraz 66.). O rozmnožení jeho jmění za války třicetileté stane se ještě zmínka při konfiskacích statků.

 

Malá Hraštice při král. panstvu dobříšském.

Ke konci 16. století objevuje se již Malá Hraštice, bývalý statek měšťanů novoknínských, při královském statku dobříšském s osadami: Dobříš (městečko), Rosejovice, Chlumec, Lštění, Chouzava, Nová Ves, Rymany, Senečnice, Dušníky (Daleké), Ostrov, Višňová, Kaliště, Pouště, Libčice, Na rybníku, Drevníky, Homole, Nechalov, Nečině, Vápenice, Habří, Větrov, Líšnice (u Hbit), Třtí, Jabloná, Zadní Chlumy, Dubno, Prostřední Chlumy, Konětopa, Radětice, Drsník, Osík či Osika neb Buk u Milína, Nová Ves na Hájích, Jerusalem, Úběnice, Druhlice, Lhota Německá, Skalice. Patrně královská komora Hraštičky vyplatila od statku mníšeckého a připojila je ke královskému panství dobříšskému. Roku 1630, dne 14. června, prodáno pak panství dobříšské se zámkem i vesnicemi jmenovanými hraběti Mansfeldu, nejvyššímu zemskému lovčímu, tajné radě komorníku, štolmistru a falkmistru za 40.000 zlatých. (D. Z. 298). Tím dostala se Malá Hraštice v držení rodu Mannsfeldova, od r. 1780 rodu Colloredo-Mannsfeldů. Velká Hraštice zůstala nadále připojena k panství mníšeckému.

 

Prodej Velké Hraštice.

Vratislav III. z Mitrovic na Mníšku zemřel r. 1612. Po něm zůstal nezletilý syn Jan Zdeněk. Vdova prodala panství mníšecké svému svaku Vilému Vratislavovi z Mitrovic, převoru rytířského řádu Maltézského. Týž r. 1614 pustil panství mníšecké svému bratru Zdeňkovi Vratislavu z Mitrovic, vyhradiv si toliko čtvrtinu zámku a městečko. Ve Velké Hraštici bylo tehdy 10 potažníkův a 6 chalupníků, veskrze držby skrovné neboť měli jen 281 korec svých polí. Dvůr hraštický měl sám 240 korců polí a louku na 2 vozy sena. Panská zahrada měla 2 a půl korce, dále patřila ke dvoru krčma a rybníčky na 6, 4 a 2 kopy násady. (D. Z. kvat. 185 - A 5, kvat. 398 G 14. J. Vávra: Paměti Mníšku).

 

Prodej Záborné, Prostřední Lhoty a Libčic.

Týž Vratislav III. z Mitrovic odprodal r. 1601 od panství mníšeckého obě odlehlé vsi za Knínem Prostřední a Zábornou Lhotu Janu Bechyni z Lažan a na Netlukách za 3500 kop míšenských. Jan Bechyně z Lažan koupil též statek korkyňský (D. Z. 189., D. 20) po smrti dosavadního majitele Matyáše Kremera z Grunova, doktora práv a radě nad appelacemi. Syn Janův Adam Bechyně z Lažan prodal pak r. 1625 Korkyni se Smilovicemi, Přední (Zábornou) a Prostřední Lhotou, Libčice s Mokrskem Václavu nejstaršímu Vratislavovi z Mitrovic na Starém Kníně (D. Z. 293" H. 9).

 

Vydání majestátu Rudolfem II.

Na nátlak protestantů splnil císař Rudolf II. žádost stavů a podepsal dne 9. července 1609 majestát na svobodu české konfesí. Vynucený majestát chtěl později odvolati a povolal si ku pomoci vojsko pasovské, které mu poslal bratranec jeho arcikníže Leopold, biskup pasovský. Pasovští vedli si v Čechách jako Braniboři a zmocnili se dne 15. února 1611 Prahy. Odtáhli odtud 12. března 1611, když čeští stavové povolali ku Pomoci bratra Rudolfova Matyáše. Rudolf zbaven moci a ponechán mu k volnému užívání jen hrad pražský. Zemřel již r. 1612.

 

Maxmiliánova privilegia knínským.

Povšimněme si nyní majestátů knínských. Předchůdce Rudolfův, Maxmilián II. (1564-1576), potvrdil knínským roku 1567 práva a privilegia, daná jim předešlými králi. Obvyklou formou vyčítá známé nám body z předešlých privilegií: "My Maxmilián II., volený Římský císař, atd. oznamujem tímto listem všem, že jsme od opatrných purkmistra a konšelů i na místě vší obce města Knína poníženě prošeni . . . a t. d.

Dán na hradě našem Pražském v pondělí po neděli Misericordia, L. P. tisícího pětistého šedesátého sedmého, království našich Římského V., Uherského IV. a Českého XIXho."

 

Rudolfovo privilegium.

Rudolf II. (1576-1612) potvrdil městu našemu privilegia a výsady r. 1577. Jejich znění je následující:

My Rudolf, z Boží milosti volený Římský císař, po všechny časy rozmnožitel říše, Uherský, Český, Dalmatský král a t. d., oznamujem tímto listem, že jsme od opatrných purkmistra konšelův a vší obce města Knína, věrně našich milých, poníženě prošeni, abychom jim všechny milosti, privileje, majestátův obdarování a svobod a t. d. (stejné jak v předešlých listinách). Protož přikazujeme všem obyvatelům i poddaným našim všech stavů království Českého, nynějším i budoucím, abyste svrchupsané purkmistra, konšele i obyvatele i všechnu obec města Knína, nynější i budoucí při tom schválení, obnovení a potvrzení a t. d. zachovali, překážek jim nižádných nečiníce a t, d. (jako v předešlých, až . . .) hněvu a nemilosti naší císařské i budoucích králův českých. Tomu na svědomí pečeť naši císařskou k tomuto listu přivěsiti rozkázati jsme ráčili.

Dán na hradě Našem Pražském ve středu po sv. Jiří r. 1577.

 

Privilegium Matyášovo.

Nástupce Rudolfův Matyáš potvrdil knínským jejich práva r. 1615:

My Matyáš, z Boží milosti volený Římský císař, po všechny časy rozmnožitel Říše, Uherský, Český, Dalmatský, Chorvatský král, oznamujem tímto listem, že jsme od opatrných atd. (jako v předešlých listinách).

Dán na hradě Našem Pražském v úterý po památce sv. Petra a Pavla, L. P. šestnáctistého patnáctého, Uherského 4. i Českého.

Podepsán Matyáš, Michna, Adam Čejp.

 

III.

(Do roku 1848).

Začátky války třicetileté. České povstání.

Za vlády Matyášovy přiostřily se spory náboženské, takže válka stala se neodvratnou. Matyáš r. 1611 stal se sice českým králem přičiněním strany podobojí, leč ve vládě řídil se radou rozhodných katolíků, zakázal všechny stavovské sjezdy a schůze.

Když pak r. 1617 došlo ke zrušení kostelů protestantských v Hrobech a Broumově, pobouřili se protestanté tak, že přes zákaz sjezdů a schůzí sešli se v Praze dne 6. března 1618 a podali písemnou stížnost do porušování majestátu Rudolfova císaři do Vídně. Odpovědí byla jim pohrůžka, aby se více nesjížděli a vážili si dobroty císařovy. Nového zákazu stavové však nedbali a sjeli se v Praze opět dne 21. května 1618 a dne 23. května došlo k násilné defenestraci místodržících Jaroslava z Martinic, Viléma Slavaty a písaře Fabricia Plattera do jeleního příkopu. Zvolili si pak vládu 30 direktorů, prohlásili Matyáše zbavena trůnu a vyjednávali o připojení se stavy moravskými. Štěstí válečné s počátku českým stavům přálo. Všem klášterům zabavili v zemi majetek, tedy v naší blízkosti i jmění kláštera zbraslavského (Slapy) a kláštera sv. Jana u Berouna (Malčany, Křeničná), řádu křižovnickému Dobřichovice. Katolická šlechta zachovala se nestejně. Když Matyáš na počátku války dne 20. března 1619 zemřel, dědictví ujal se Ferdinand II., korunovaný již r. 1617 královskou komorou českou. Týž sliboval odpuštění, žádaje, aby se mu vzbouření stavové poddali. Ti však zvolili českým králem Fridricha, falckrabí při Rýně, který korunován českým králem v Praze dne 2. listopadu 1619.

Soused měšťanů knínských Václav Vratislav z Mitrovic na Starém Kníně a Korkyni, dále bratři Vilém a Zdeněk Vratislavové Mitrovští na Mníšku zůstali věrni Ferdinandovi. Z té příčiny opustiti musili zemi a jmění jejich zabaveno. Pan Vilém Vratislav, komandér maltézského řádu na Maidlberku, sloužil císaři jako velitel pluku a bojoval proti českým stavům, začež r. 1620 povýšen do stavu hraběcího. Vratislavové na Litni, Lochovicích a Všeradicích podporovali vládu Fridrichovu. Jakub Zhudovský z Hyršova a ze Zhudovic poddal se rovněž českým stavům a Fridrichovi a zakoupil zabavené statky kláštera sv. Jana pod Skalou Malčany s vískou Křeničnou, za sumu odhadní 975 kop 20 grošů míš., zcela zaplacenou. (D. Z. 140, D., 1). Tato koupě stala se mu později osudnou, jak bude později uvedeno.

Roku 1620 velké vojsko Ferdinandovo i katolických knížat německých pod hrabětem Bukvojem přitáhlo od Šumavy k Plzni, odtud táhlo české vojsko k Rakovníku, Unhošti a ku Praze, kdež na Bílé Hoře dne 8. listopadu jedinou bitvou povstání české zlomeno. Nastala hromadná poprava na Staroměstském náměstí a konfiskace statků vzbouřených stavů. Osmý den po bitvě bělohorské, 16. listopadu 1620, bavorský vévoda Maxmilián, vraceje se do svého sídla Mnichova, přenocoval na zámku mníšeckém a zanechal tu onemocnělého hraběte z Hohznzollernu.

 

Konfiskace.

Z nejbližšího okolí knínského stihl trest Adama Hozlanera z Hozlan, na Hradisku a Štěchovicích, jemuž statky tyto odňaty, svobodníka Václava Dlažů na dvoře v Chotilsku, svobodníka Václava Dvořáka na svobodném dvoře v Křížově, bratry Jana a Jiřího Bartoše, svobodníky z Křížova, Jakuba Zhudovského z Hyršova a ze Zhudovic, jemuž odňaty nejen koupené statky Malčany a Křeničná vráceny klášteru sv. Jana, ale vzaty mu i rodné Sudovice komorou královskou v pokutě. Avšak na žádost strýce jeho Jana Zhudovského z Hyršova, kterýž polovici téhož statku Jakubu proti ročnímu platu 300 kop míšenských postoupil a do císařské služby vojenské vstoupil, exekuce proti Jakubu výpovědí císařskou ze dne 1. srpna 1623 zastavena a resolucí císařskou ze dne 4. července 1625 v užívání statku opět vešel. (F. Bílek: Dějiny konfiskací, str. 584, C. 215, Libri contrakt. f. 333, Libri conf. II., f. 490, Ottův Slovník Naučný, XXIV. str. 333, L. Kopáček: Paměti Čími atd., týž: Památník okresu dobříšského).

Konfiskační komisí zabavené statky v Chotilsku a v Křížově koupil Václav Vratislav z Mitrovic na Starém Kníně a Korkyni r. 1623, a to oba statky křížovské za 530 kop míšenských (Bílek: "Děj. konf." str. 584. C 215. Libri conf. 2 f. 215. Libri contrakt. f. 333), a roku 1624 přikoupil tvrz Chrastinou a ves Hlažovice.

Obci lounské císařskou resolucí ze dne 10. dubna 1629 uděleno příročí proti všem věřitelům a mimo to podle cís. resoluce ze dne 24. V. 1631 a 25. VI. 1637 odpuštěny a darovány jí veškeré dluhy, jimiž povinna byla některým osobám, jichž, statky připadly v pokutě královské komoře, mezi nimi predikantu Janu Knínskému 400 kop.

Mezi nekonfiskovanými statky v berounském kraji byly toliko: Karlštejn (majetek královny), Zbraslav (mimo Komořany, Mokropsy, Solopisky, Uněklasy, Třebotov), Mníšek, Slapy, Davle (mimo Chotilsko a Křížov), Milín, Jince, Lochovice, Zbiroh, Točník, Král. Dvůr.

Cisař Ferdinand II. povaliv povstání české, pojal úmysl obnoviti v Čechách a v jiných zemích svých jednotu víry pod štítem církve katolické.

Již roku 1621 zrušil majestát Rudolfův na svobodu víry, zrušil konsistoř podobojí, vypověděl ze země duchovní strany nejprve bratrské později i kalvínské a luteránské. Duchovenstvu staré církve podobojí nařídil, aby se buď přikázali k poslušnosti arcibiskupovi a dali se světiti na kněžství, nebo aby vyšli ze země. Na poučení lidu ve víře katolické vysíláni byli do měst i obecní misionáři. V Kníně a jeho okolí, jakož i v Mníšku a na nejbližších farnostech kázal a vyučoval P. Jan Antaly, rodem Slovák, ještě s mladším jesuitou. Reformačním patentem císaře Ferdinanda II., ze dne 31. července 1627 bylo nařízeno, aby všecky osoby stavu panského i rytířského, svobodní měšťané i zemané do 6 měsíců k víře katolické se přihlásili, nebo ze země se vystěhovali. Do českých krajů vysláni subdelegáti a informatoři, vedle nich i komisaři světští. Těmto bylo nařízeno svolati nekatolíky do vhodného střediska a působiti na ně "pilným a pohnutelným prostředkováním," aby přijali víru katolickou. Generálním komisařem v Čechách pro katolickou reformaci ustanoven pražský kanovník Arnošt Platejz z Plattenštejna, jemu k ruce pro náš kraj ustanoven Jan Kavka z Říčan, příbuzný Albrechta Valdštýna a přímými pomocníky pro náš kraj ustanoven Zdeněk Vratislav z Mitrovic na Mníšku a Mikuláš Bechyně z Lažan na Dlouhé Lhotě a Pěčíně.

Proti nekatolíkům směřovaly i jiné mandáty, a to ze dne 12. dubna 1624, jímž, zakázáno, přijímání nekatolíků k měšťanství a živnostem městským a ze dne 20. července t. r., jímž zakázáno nekatolíkům vstupovati do stavu manželského (Schmiedl: Historia Societatis Jesu, IV., 2, p. 530, Časopis Čes. Musea 1843, Fr. J. Vacek: Věstník král. čes. spol. nauk 1897, č. 28, J. Vávra: Paměti Berouna a týž: Paměti Mníšku.).

Společným úsilím komisařů a jesuitů podařilo se uvésti město opět na víru katolickou, jak sami měšťané k tomu poukazují ve své žádosti Ferdinandovi za obnovení starodávných práv, "že sú k pravé, spasitelné, římskokatolické víře přestúpili."

Obyvatelstvo zdejší k víře protestantské příliš nepřilnulo; vidíme to z jejich netečnosti k odboji stavů protestantských a z lehkostí s jakou se vraceli k původnímu náboženství katolickému. Obnova náboženství katolického nenarazila tu na žádný odpor. Jest vůbec známo, že kraj podbrdský zůstával nejkatoličtější a reformace katolická dařila se zcela hladce. Jan Zhudovský z Hiršova, Zdeněk Ježovský z Lub, Jan Vojtěch Vratislav z Mitrovic a Adam Leopold Vratislav z Mitrovic, podepsali dne 10. května 1648 císaři žádost, aby Svatá Hora svěřena byla trvale řádu jesuitskérnu, což se skutečně stalo 24. srpna 1648 a Sv. Hora odevzdána Tovaryšstvu Jež. koleje březnické. Pověst tohoto poutního města vzrůstala zásluhou jesuitů rok od roku. První procesí z Knína putovalo na Sv. Horu roku 1659, z Dobříše 1657, Mníšku 1660, od Sv. Kyliana r. 1663, z Neveklova a Netvořic roku 1665 atd. Roku 1670 počtem nad všechny vynikalo procesí z Dobříše, čítající přes 1500 duší (Frant. Xaver Holas: Dějiny Svaté Hory).

Význačné místo v prvních počátcích dějin Sv. Hory zaujímá měšťan příbramský Kolumbus, jehož potomci přešli do Knína a udrželi se tu do dnešní doby. V měšťanstvu novoknínském zaujímali často vynikající postavení. Jméno Kolumbus vzniklo polatinisováním rodového jména Holub, jak v tehdejší době bylo zvykem.

 

Privilegium Ferdinanda II.

Ferdinand II. na žádost knínských potvrdil jim všeliká, od předešlých králův a císařů římských propůjčená privilegia, svobody a obdarování, ale s tou podmínkou, aby se všeliká ta nadání toliko na měšťany katolického náboženství vztahovala, a aby ani napotom žádného, jenž by nebyl téhož náboženství římsko-katolického, mezi sebou v Kníně netrpěli a jemu bytu tu nepřáli. Privilegium toto zní:

My Ferdinand II. . . . (obvyklá forma titulu) . . . K jejichžto knínských pokorné prosbě, ano i k tomu, že jsou k víře pravé, samospasitelné, římsko-katolické přestoupili, nakloněni jsouce jim, s dobrým rozmyslem naším jistým vědomím a radou věrných našich milých, mocí královskou v Čechách nadepsaná privilegia svobody a obdarování, milosti, výsady a práva jsme tolikéž schváliti, obnoviti a potvrditi ráčili a tímto listem naším vědomí ve všech jejich položení, znění a punktech, klausulích a artikulích nejináče než jakoby v tento list náš císařský slovo od slova vepsány byly, schvalujem, obnovujem a potvrzujem, chtíce tomu konečně, aby při tom při všem, což tento list náš, též i svrchupsaní listové a majestátové v sobě obsahují a zavírají, od jednoho každého člověka jmíni, držáni a neporušeně zachováni byli, bez našich, dědicův našich i budoucích králův českých i jiných všech lidí všelijaké překážky a odpornosti.

Též je knínské opatřujeme a při tom dostatečně nařizujeme, aby se dotčená privilegia, svobody a obdarování, milosti, výsady a práva na samé toliko měšťany oznámeného města Knína katolického římského náboženství vztahovala a žádného člověka, jenž by téhož náboženství nebyl, od datum tohoto listu mezi sebou v Kníně netrpěli a jim tu bytu nepřáli. A protož přikazujem všem obyvatelům a poddaným ze všech čtyř stavů království českého, našeho dědičného, nynějším i budoucím, věrně našim milým, abyste již jmenované purkmistra i konšely i všecku obec téhož města Knína, nynější i budoucí, při tomto milostivém schválení, obnovení a potvrzení našem jmíli, drželi a neporušitelně nyní i na časy budoucí a věčné bez všelijakých zmatkův a odporností zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce ani nikomu činiti nedopouštějíce a to pod uvarováním hněvu a nemilosti naší císařské, dědicův našich a budoucích králův českých.

Tomu na svědectví pečeť naši císařskou k listu tomuto přivěsiti jsme rozkázati ráčili.

Dán na hradě našem Pražském v pátek po památce očisťování Blahoslavené Panny Marie, Léta Páně 1628, království našeho Římského 9ho, Uherského l0ho, Českého llho. Ferdinand II.

Zdeněk princ z Lobkovic Rafael Mníškovský

(Originál v Zemském museu).

 

Válka dánská a švédská.

Válka třicetileté trvala dále v Německu a když se opět přenesla na území české, tu i knínští zakoušeti musili všech útrap, běd, soužení, ztrát i neštěstí, které válka s sebou přináší. V listopadu r. 1631 Sasové vpadli do Čech a zmocnili se Prahy. Se Sasy vrátili se do Čech opět exulanti. Albrecht z Valdštýna po dlouhém zdráhání přejal velení nad císařskými a novou armádu sbíral proti Sasům na Moravě, v Rakousích a jižních Čechách. Armáda Valdštýnova z jižních Čech táhla přes Milín, Dobříš a Mníšek, kterážto města byla vypleněna. Se saským vojskem do Čech vrátil se též exulanti, protestantský pán Krištof Čabelický ze Soutic, který chtěje císařskému vojsku škody působiti a brániti mu v postupu, shromažďoval v Mníšku selské vojsko z okolí, leč císařští náhle jej v Mníšku přepadli, selské jeho vojsko rozehnali dne 15. dubna 1632 a jej samého javše, odvedli do Budějovic. Zde odsouzen dne 4. května 1632 hrdla, statkův i cti a sťat. Sasové nadobro vytištěni z Čech 7. června 1632. (Dr. Rezek: Vpád Sasů do Čech 1631, J. Vávra: Paměti Mníšku, str. 31., Památky archeologické 1889, p. 166).

 

Vypálení Knína a okolí.

Roku 1634 Sasové a Švédové opět vnikli do Čech a velkou část země české ovládli, dobývali Prahy a jízda vyjížděla daleko od Prahy na plen. Roku 1635 sjednal sice Ferdinand mír a spolek se Sasy, země však tím více trpěla od Švédů, s nimiž bojovali čeští exulanti. Nejhůře bylo r. 1639. Švédský generál Jan Banner se 40.000 vojáky v dubnu vnikl do Čech a plenil tu až do jara r. 1640. Pokusil se marně dobýti Prahy. Od Brandýsa hnul se k Unhošti, Tuchoměřicům, Berounu. Dne 22. října silný oddíl švédské jízdy Bannerovy přitáhl do Berouna. Druhého dne, 23. října, rozjeli se vojáci v tlupách z Berouna do Podbrdska. Pálili města i vesnice. Hrozné požáry a záplavy vyznačovaly cesty, kudy se tito paliči ubírali. Silné hejno těchto rejtharů zapálilo Zbraslav, Líšnici, Čišovice, Řitku, Mníšek, Novou Ves, Hraštice, Knín Starý i Nový, Dobříš, s druhé strany hořely Lochovice, Zdice, Žebrák, Hostomice a j. v. Podle manuscriptu sepsaného po válce berounským krajským komisařem dne 25. března 1649 při komisi k vyšetřování škod, bylo v našem okolí 28 vsí a míst úplně zpustošených a zničených. Knín byl Švédy vypálen do základů, takže ještě velká část domů po 50 letech ležela v rumu, byla pouhým spáleništěm (Ant. Rybička: Král. město Knín hor zlatých, J. Vávra: Paměti královského krajského města Berouna, týž: Paměti Mníšku).

Z této pohromy některé obce vůbec se nevzpamatovaly, jiné velmi těžko. Tak na př. Velká Hraštice, v níž byl pivovar na 10 sudů piva, tvrz a 20 selských dvorcův, zpustošili Švédové tak, že až na 5 živností úplně zanikla. Na těchto živnostech r. 1654 jmenují se tito majitelé: Jan Kostka, Martin Loškovský, Jan Hanzlíček, Kakeš a Jan (kolář). Pusté byly tu živnosti Michalovská, Vondráčkovská, Cílovská, Herčínovská, Řezníkovská, Tomášovská, chalupy Plundrovská, Janoušovská a tři jiné, jichž majitele již nikdo neznal a nepamatoval. (Archiv zemský, katastr Berounska č. 79, lit. B. Lumír 1883 , str. 977).

V místech, kde stávaly Hraštičky (Hraštice Malá), po dlouhá léta byly jen pastviny, neboť pole ležela ladem a na místech bývalé osady rostlo jen trní a tráva. Na místech těchto dovoleno bylo panstvím dobříšským, velkohraštickým pásti dobytek; podobně tam, kde kdysi rozkládaly se vesnice Nová Ves, Senečnice, Zahořany, Rymaň, kde památky veškeré po těchto osadách byly zahlazeny, vypásali se svolením vrchnosti dobříšské mníšečtí, velkohraštičtí, kytínští, čisovičtí a bratřinovsští dobytek, začež odváděli panství dobříšskému 89 korců ovsa, 89 kusů slepic, 13 kop 50 kusů vajec mimo 135 dní pěší roboty. Na 1 poddaného připadl 1 korec ovsa, 1 slepice, 10 vajec, 2 dny pěší roboty. Ten, kdo platiti nechtěl, byl stižen pokutou 4 bílých grošů. Obec Novou Ves, Zahořany a Rymáň dal obnoviti Bruno, hrabě z Mannsfeldu. (L. Kopáček: Památník okresu dobříšského). Poměrně nejlépe a nejrychleji, do r. 1654, tedy 6 let po válce, vzpamatovala se Nová Ves, takže tu nebylo pustých živností, neboť prý tu byla půda nade vše okolí lepší a obyvatelé vozili obilí na trh do Prahy. Roku 1654 byli tu usedlí: Jan Labík, Matouš Velebil, Matouš Votruba, Havel pekař, Ondřej Vitiška, Václav Bejval, Martin Buňát, Václav Rambousek, Tomáš Rys, Anna Hrudova, Ondřej kovář, Jiří tesař, Vít Moravec mlynář, ti drželi po 21-36 korcích rolí, vedle nich tu byli chalupníci (po 12-18 korcích) : Šimon Kudera, Matouš Červenka, Šnurka šindelář, Vavřinec Šedina, Matěj Kerdule, Václav Blínek, Hálek zahradník.

Ves Chouzava byla úplně pustá, jen se pamatovalo, že tam před časem hospodařili chalupníci: Urban, Pytlík, Kužel, Landa.

V Rymáni r. 1654 byl jediný sedlák, Mikuláš Kovář (65 korců). Nové chalupy stavěli chalupníci: Václav Kordule, Jan Velebil, pusté zůstaly 4 chalupy.

V Senečnici pusté byly ještě 4 chalupy. Usadili se zde: Jakub Andl, Daniel mlynář, Jiří Beyl, sirotek Jan Koukola, chalupníci Vít Brandýs, Václav Zita, Štěpán Vodička.

V Zahořanech zůstala r. 1654 pustá 1 chalupa, 9 osazených, v Kytíně 4 pusté, 21 osazeno, Čisovice 4 pusté, 17 osazených, Řitka celá pustá, pozemky připadly vrchnosti řitecké, Líšnice pustá, jen 4 grunty osazeny a 1 mlýn, Bratřinov neměl pustých usedlostí, nebyl nepříteli na ráně. Podle "Popisu Království Českého" od Frant. Palackého stávaly před válkou v okolí knínském osady Habří, Kocába, Osík, na Mníšecku Korytany, Chouzava. Všechny tyto osady úplně zanikly, některé jen připomínají jména lesních nebo polních tratí. Kocáby jest dnes jenom lesní samota nad potokem Kocábou, blíže Pouští. Mníšek měl 8 živností pustých bez hospodářů (ze 20), 5 pustých chalup (ze 20), osazeno 12 živností a 17 chalup.

 

Stav Knína po válce.

Město Knín v letech 1651, 1652 a 1653 jeví následující obraz:

1. Henrych Kok, dvůr šosovní, 120 strychů, z toho 76,5 na zimu oseto, pivnej pivovar při týmž dvoře, nyní to pustý, dům s várkou, šenk, potahy 7, krav 8, jalovic 10, ovec 27, svině 3.

2. Kubovský, chalupník, pustý domek s várkou, chovati může 1 krávu.

3. Jindřich Sosna, drží Jan Koutský, 17 strychů, 7 na zimu osetých, 8,5 na jaro, řezník, 2 krávy, 30 ovec, handluje.

4. Jan Isaiáš item Zachariašovský i Řehořovský statek drží, 10 strychů orných, 8 str. porostlých, 3,75 oseto na zimu, 3,5 na jaro, pekař, chová 2 krávy, 3 jalovice, 7 ovec, 3 svině, šenk drží pivný.

5. Václav Beránek, 8,5 strychů, 7 na zimu osetých, 1,5 na jaro, řezník a pálený pálí (t. j. kořalku), má 1 potah, 2 krávy, 1 jalovici, 7 ovec, 1 svini.

6. Strakovský, domkář, pustý.

7. Anna Tlustá, 7,5 strychů, 0,5 na zimu osetých, má 1 krávu a pálený pálí.

8. Šimonovský, místo pusté s várkou, chalupník.

9. Šiftařovský, místo pusté, pálený pálí.

10. Bačkovský, místo pusté, pálený pálí.

11. Havlíčkovský, místo pusté, pálený pálí.

12. Prudkovský, místo pusté s várkou.

13. Jan Slavík, má domek s várkou, chová 1 krávu.

14. Václav Řezáč, má domek, 0,5 strychu polí na zimu oseto, 1 jalovici.

15. Lukáš Drhlík, domek s várkou, 6 strychů, 2,5 na jaro, soukeník.

16. Dorota Štichovská item Štichovský drží, pustý domek, 17 strychů, 1,75 na zimu oseto, 0,5 na jaro, pálený pálí, sladovna pustá, 1 krávu, 1 svini, 5 ovec.

17. Hrubšovský, místo pusté.

18. Kolářovský, místo pusté s várkou.

19. Zámečníkovský, místo pusté s várkou.

20. Jan Koubek item Koubkovský drží, pekař, domek, místo pusté s várkou, 3,75 str. polí, 1 strych porostlý, 0,75 osívá na zimu, 1 krávu, 3 jalovice, 10 sviní.

21. Maruše Maličká, vdova, místo pusté.

22. Tomáš Straka, má domek ale pustý, 7 str., 2,5 na zimu.

23. Balířkovský, místo pusté.

24. Havel Strnad, místo pusté.

25. Vokurkovský, místo pusté.

26. Bochašovský, místo pusté.

27. Jan Čížek, dům s várkou, 3 strychy, 1 krávu, 1 jalovici, krejčí.

28. Hostakovský, místo pusté, 2 strychy.

29. Bartovský, místo pusté.

30. Dorota Mrcková, Pihotovskou a Mrckovský též drží, 3 strychy, 1,5 str. porostlých, 1,5 osívá na zimu, domek s várkou, místo pusté.

31. Michalovský, místo pusté.

32. Kateřina Šradová, vdova, domek 9,5 str., 1,5 na zimu oseto.

33. Florian Koželuh, domek s várkou, 2 strychy na zimu oseto, koželuh, chová 5 kusů vepř. dobytka.

34. Matěj Podleský, drží též Mydlářovský, domek s várkou, 11 str., 3,5 na zimu, l,5 na leto osetých, místo pusté, švec, 2 krávy, 2 ovce a 7 sviní.

35. Václav Kolumbus, dům, s várkou, 16 strychů, 8 na zimu oseto, 5 na jaro, šenk pivní, má 7 krav, 7 jalovic, 10 sviní.

36. Štěpán Veselský, domek s várkou, 8 strychů, 6,5 na zimu, vinej pálí pálený.

37. Jan Pelant, domek s várkou, 9 str. polí, 1 str. na zimu oseto.

38. Václav Hlava, Nikodemovský týž drží, 5,5 str., 1,5 str. na zimu oseto, domek s várkou, místo pusté, Nikodemovské.

39. Jan Kubů, domek s várkou, 10 strychů polí, 2,5 na zimu oseto, řezník, 1 krávu.

40. Kateřina Koudelka, drží též Krumbylovský, 14 strychů, 3 str. na zimu 0,5 str. na jaro, pálený pálí, 6 sviní.

41. Vokurkavský, pusté.

42. Jan Táborský, domek s várkou, z Kocáby pluje dříví a v něm handluje, 1 krávu, 5 jalovic.

43. Táborský, pustý.

44. Alexandr Myslík, domek s várkou, místo pusté.

45. Michal Zámečník, místo pusté.

46. Kuřátkovský, místo pusté.

47. Burdiřovský, místo pusté.

48. Alžběta Kašparka, domek s várkou, místo pusté, sladovna a při tom pivovar, vše pusté.

49. Jan Fabricius, domek s várkou, místo pusté, 8 strychů, 0,5 na zimu oseto.

50. Matěj Šeberka, domek, 7,5 str., 1 na zimu oseto, 1,5 na jaro, 1 krávu, 2 jalovice, 7 vepřů.

51. Matěj Šalaský, prodal domek Matěji Šokorykovi, zanechal sobě ještě 7 str. role, 2 str. porostlin; plavec.

52. Kateřina Cvockařska, pustý.

53. Vít Kubů, domek s várkou, řezník, 1 krávu.

54. Larymovský, místo pusté, 7 str.

55. Linhart Němec, dům.

56. Jan Ešl, purkrabí na Dobříši, item Ešlovský, po otci drží Skopovský, Maxmilianovský, dům s várkou, místa pustá, 12 strychů, 8,5 porostlin, 2 krávy, 3 jalovice, 6 vepřů.

57. Ludmila Barvířka, domek s várkou, chová tovaryše, 2 krávy, 3 svině

58. Jan Neshota (Nešuta), dům, hrnčíř, 2 svině.

59. Eva Jaroška, vdova, šmejdířka.

60. Pavel Nevařil, dům s várkou, řezník.

61. Dorota Kanfelička, vdova, dům, 1 svini.

62. Lukáš Podleský, dům, 1 krávu, 1 jalovici, 1 svini.

63. Kašpar Šilink, dům s várkou, 10 str. polí, 5 na zimu osetých, 2 na jaro, krejčí, 1 jalovici, 1 krávu, 3 sviňské kusy.

64. Václav Srb, zedník, dům, 1 krávu, 2 sviňské.

65. Ondřej Šebek, item mlýn drží s várkou na 2 kola, effektive pila pustá, 12 strychů vorný, 5 str. na zimu oseto, 2 na jaře, 2 potahy, 3 krávy, 1 jalovici, 1 ovci, toliko místo.

66. Jan Němec, na Skorkovskym, dům, 2 krávy, 2 jalovice, 2 svině.

67. Laurenčovský, místo pusté.

68. Vokurkovský, místo pusté.

69. Jakub Krbec, krejčí, pálí pálený, dům, má 3 sviňské kusy.

70. Jan Hluchý, item spáleniště Hluchých drží, dům s várkou, švec, místo pusté, 3,5 strychů vorný, 3 na zimu.

71. Karel Nedělnej, item Samkovský též drží, místo pusté vlastní s várkou, řezník, pálený pálí.

72. Bartoloměj Procházka, dům, Fidrmašovskou též drží, koželuh, podruha má v míchání, 7 strychů, 1 krávu, 1 jalovici, 7 ovec, 2 svině, domek s várkou.

73. Daniel Cabicar, dům s várkou, řezník, 25,5 str., 8 str. na zimu, 7 na jaro, 2 potahy, 2 krávy, 2 svině.

74. Mikuláš Prudkej item Vyskočilovský též drží, koželuh, pálený pálí, 22 str., 1 str. porostlin, 10 str. na zimu, 5 na jaro, dům, 2 potahy, 1 krávu, 3 jalovice, 15 ovec, 5 sviňských: Vyskočilovský domek pustý s várkou.

75. Anna Synková, vdova, dům.

76. Daniel Čapek, dům, tkadlec, 2 sviňské kusy.

77. Bartoloměj Maštálka, dům, 1 sviňský.

78. Samkovský, místo pusté.

79. Václav Střípek, bečvář, místo pusté.

80. Doroty Vokurkovy vdovy, místo pusté, 3,5 str.

81. Šperlíkovský, místo pusté.

82. Barvířovský, místo pusté. 83. Kořínkovská, místo pusté.

84. Doroty Hrbkovy vdovy místo pusté s várkou.

85. Hoštakovský, místo pusté s várkou.

86. Anna Kavinka, vdova, místo pusté, ševcová, syn řemeslo vede.

87. Jan Fiala na Voříkovský, 8 str., 3 na zimu, 1,5 na jaro, kovář, domek s várkou, 1 krávu, 1 svini.

88. Jan Psík, mlynář, mlýn býval na 3 kola, nyní 1, pila spustlá, rybník na 3 kopy násady, 15 str. vorný, 3 na zimu zaseté, 7,5 na jaro, 1 potah, 4 krávy, 2 jalovice., 3 svině.

89. Šimon Strnad, mlynář, mlýn na 2 kola, pila pustá, nedostrojená, 10

strychů, 2,5 na zimu, 8 na jaro, 2 potahy, 4 krávy, 3 jalovice, 5 sviní.

90. Matěj Psík, mlynář, mlýn býval na 2 kola, nyní opuštěný, toliko tříslo

tluče, 3 strychy vorné, 1 krávu, 1 jalovici, 2 ovce.

91. Adam Podleský, mlynář, mlýn na 2 kola býval, nyní toliko na 1 kolo, 20 strychů vorný, seje 3,5 na zimu, 1,5 na jaro, 2 potahy, 3 krávy, 2 svině.

Židé: Daniel Neveklovský přes 30 let, Joachym, jeho syn, 10 let.

Jakub Tejnský, přes 60 let, Josef, jeho syn přes 12 let.

Nově vsazení: Jan Čížek, r. 1652.

Jakub Krbec, r. 1652.

Pole prostřední tak v skromnosti, toto místo je hrubě pustinou.

Sumou: 36 domů s várkou, 16 bez várky, 452,5 str. polí, 125 porostlin, 137,5 zaseto na zimu, 58,5 na jaro, 17 domů pustých a várkou, 32 bez várky, 16 potahů, 42 krávy, 48 jalovic, 110 ovec, 111 kusů sviňského dobytka. Pivovar obecní mají, v němž se vaří na 8 sudů čtyřvěderních piva.

(Výpis z rulle J. M. cis. král. ouřadu berničního dle generální Commissi Visitationis L. P. 1654 Města Horního Knína.).

Ve Starém Kníně byla r. 1653 pustá 2 hospodářství a 5 chalup, osazeno 9 hospodářů a 5 chalupníků, kteří hospodařili na 242 str. polí. V Libčicích bylo 7 statků pustých, hospodařilo 21 rolníků a chalupníků na 638,5 str. polí.

 

Kostel sv. Mikuláše.

Kostel sv. Mikuláše, postavený po požáru města r. 1537, stával na místě nynějšího, byl však dřevěný. Nyní ovšem vyhořel do základů. Když r. 1650 počalo se město znovu osazovati, rozprášení obyvatelé vraceli se z lesních úkrytů do zaválených domů, obnoven kostel r. 1652 a při něm postavena dřevěná zvonice. Kostel sám postaven z kamene a v něm umístěna hrobka primátorů. Zdá se, že ani po obnovení kostela nebylo v městě Kníně ani ve Starém Kníně od r. 1639 kněze, neboť přinášeli do Mníšku ke křtu děti lidé z Knína, Borotic, Dobříše. Do Mníšku pak docházel kněz od sv. Kyliana u Davle (Matrika mníšecká nejstarší. J. Vávra: Paměti Mníšku, str. 39.) Teprve r. 1656 působil ve St. Kníně farář Štěpán Kamenický (Kamenizky), od r. 1658 Ondřej Ignác Bartholonides (Bartoloměj), po něm Václav Aquila, který tu zemřel kolem r. 1670. Následoval jej František Malý, rodem z Krumlova, řádové listy složil 31. května 1665, farářem ve Starém Kníně byl od r. 1678 do 11. října 1698, kdy zde zemřel. Nástupcem jeho byl František Antonín Crocin (Krocín) de Drahobeyl (z Drahobejle), rodem ze Sušice (nar. 2. VI. 1660, řádové sliby složil 2. VII. 1682, primici slavil 8. V. 1686) Administrátorem a farářem ve St. Kníně byl od r. 1699-1714, poté stal se proboštem na Chlumu Mariánském, od r. 1716 komandérem v Mostě. Zemřel 6. března 1744. Od r. 1714-1716 uvádí se Bernard Bojan, rodem z Čáslavě. Zemřel 3. I. 1716. Následoval Josef Rudolf Říčan, svobodný pán z Říčan (liberis Baronibus de Říčan), rodem z Viklatic (Viklantic?). Narozen r. 1686, sliby složil 15. VIII. 1707, primici 1710, administroval v Tursku, od r. 1716-? farářem staroknínským, poté administrátorem špitálu u sv. Anežky v Praze na Novém městě, zemřel 10. V. 1730. Jan Ignac Tičzka (Tyčka?), nástupce faráře Říčana, rodem z Dobřichovic (*3. VIII. 1688, +21. VII. 1748 v Chebu). Působil ve Starém Kníně do r. 1733, poté stal se podpřevorem konventu řádového (křižovníků s červenou hvězdou) v Praze. Ferdinand Ignác Schönpflug de Gamsenberg, rodem z Jílové, vystřídal svého předchůdce (*13. XII. 1696, +14. II. 1741) a působil zde od r. 1734 do své smrti.

Fara ve Starém Kníně.

Fara ve Starém Kníně.

 

Po něm jmenován Antonín Josef Gialdy, rodem z Prahy (nar. 2. XI. 1703, zemřel v Mostě). Působil ve St. Kníně od r. 1741-1755. Vystřídal jej Rudolf Ignác Kavica de Birkenthal, rodem z Velvar (nar. 19. I. 1707, zemř. 20. XII. 1770 v Praze). Administroval v Tursku, od r. 1739 provisorem v klášteře, od r. 1741 farářem v Klučenicích, potom v Dobřichovicích, od r. 1753 opět v Tursku, od r. 1755 - 14. III. 1769 ve St. Kníně, poté v Popicích. Zemřel v hodnosti komandéra řádového v Mostě. Václav Martin Weber, rodem z Nových Hradů, nástupce Kavicův ve St. Kníně; (nar. 11. XI. 1730, zemř. 1788 v Tursku) ve St. Kníně působil 1769-1785. Vojtěch Jan Richetzky (Rychecký), Žižaviensis - Bohemus (nar. 30. III. 1734, zemř. 1797 v Praze). Působil nejprve jako kooperátor v Klučenicích, r. 1764 byl kaplanem v Dobřichovicích, r. 1765 kaplanem v Kníně, r. 1767 lokalistou v Živohošti, r. 1769 administrátorem v Klučenicích, r. 1776 v Dobřichovicích, od r. 1780 až 1783 ve St. Kníně, poté u sv. Valentina v Praze a r. 1789 farářem v Unhošti. Jan Karel Schönpflug de Gansenberg, rodem z Prahy (narozen 25. VI. 1739, zemř. 25. XI. 1808 ve St. Kníně). Ve St. Kníně působil od r. 1783-1808. Nástupce jeho František Xaver Wischin, rod. Willimoviensis (z Vilímova.) nar. 4. XII. 1751, zemř. 1826 v Praze. Farářem ve St. Kníně byl od r. 1809-1824. Václav Jan Hatter, rodem z Prahy (nar. 24. IX. 1776, zemř. 8. II. 1836, 0 7. hod. večerní ve St. Kníně). Působil zde 1824-1836. Josef Koncžizky (Končický), nar. 13. VI. 1779 v Chlumci u Bydžova, zemř. v Praze). Administroval zdejší faru od 19. II. 1836 do 30. IX. 1853.

Kaplanem zdejším byl od 7. prosince 1820 do 4. X. 1822. Za válek napoleonských byl vojenským kurátorem, naposled ve voj. nemocnici ve Znojmě a Jindř. Hradci.

 

Smlouva o přisluhování kněze v N. Kníně.

Dne 2. ledna 1657 učinila obec novoknínská smlouvu s panem Petrem Vratislavem z Mitrovic na Starém Kníně, aby kaplan staroknínský docházel do kostela novoknínského každou druhou neděli a ve svátky P. Marie sloužiti mši velkou, ostatní neděle a svátky a ve všedních dnech každodenně mše ranní. K tomu účelu zřízena zvláštní fundace ze 30 zlatých rýnských, příspěvku soli a kongruy, odškodněni z ohně, mimo vůz ku přistěhování každému knězi, což r. 1735 změněno na 32 zlaté.

Znění smlouvy je následující: Leta Páně Tisícího šestistého padesátého sedmého, dne druhého january, stala se smlouva zcela dobrovolná mezi urozeným panem Petrem Ernestem Ladislavem Vratislavem z Mitrovic a na Starém Kníně se strany jedné a mezi slovutnými purkmistrem, radou a vší obcí města Nového Knína hor zlatých se strany druhé, jakož jsou se obě strany na tom dokonale snesly, aby vedle starých smluv něčeho změniti neb přidati mohly a to z příčiny, že v starých smlouvách dle církve svaté (an tehdáž, katolických kněží nebylo) nařízení pořádné v nich doloženo nebylo, to vše, coby proti dobrému řádu církve svaté, katolické nečelilo, nýbrž ve všem se raději srovnávalo a to také předně, aby výš psaný J. M. pan, pan, jakožto přední kollator záduší sv. Františka tu celou a dokonalou moc měl, na faru staroknínskou dobrého a příkladného kněze neb patero katolického dosazovati, k tomu ke všemu nížepsaní purkmistr a rada i všecka obec přistupují a své dovolení dávají, a tak, jak jsou předešle od starodávna kněze neb patera společně chovali, též v tom spolku jedni od druhých nedělíce, což tolikéž k posluhování církve svaté, samospasitelné, katolické, do města N. K. za kněze neb patera přijímají, však na ten a takový způsob, aby v jednu neděli v kostele sv. Františka ve Starém Kníně a druhou neděli v kostele sv. Mikuláše v Novém Kníně služby Boží, jak sloužením mše svaté a posluhováním velebnou svátostí, tak kázáním slova Božího se od nynějšího i budoucího kněze neb patera vykonávaly, co pak se svátků dotýče, na tom taky mezi obojí stranou uzavřeno, aby přes celý rok dva svátkové pořád ve Starokníně a jeden svátek v městě Kníně se světil, kromě svátků Blahoslavené Panny Marie, jsouc týž kostel v městě Kníně ku poctivosti Bl. P. Marie posvěcen, v němž služby Boží vykonávati se mají. Kantorovi pak městskému za ty služby, které se v St. Kníně u sv. Františka opěvováním od něho by vykonávaly, slušně pan pater se porovnati s ním povinen bude, dálej, na tom zůstaveno jest, aby vedle starých smluv před slavnostmi výročními, totiž při památce Narození Pána Krista, o Velké noci, seslání Ducha svatého jitřní v městě N. K. se vykonávaly a potom na tytéž slavnosti v St. Kníně u sv. Františka velká mše svatá přisluhováním velebnou svátostí i kázáním posluhováno a potom v týž den na tu každou slavnost v městě nešpory vykonávány byly. Za práci pak jak nynějšího tak budoucího pana patera měšťané N. K. hor zlatých uvolili se tomuto smlouvou mimo jiných postranních akcidencí do roka pořad zběhlého: třicet dva rýnské, též i za sůl vedle kongruy a ztenčení skrze oheň města dávati, takové pak peníze každého kvartálu neb na půl leta proti kvitanci pana patera odevzdány býti mají; jest svoleno při tom také, anby na faře staroknínské jinam na místo jinší se dostal, tehdy jinšího dosaditi a město držeti, díl peněz k ujednání konfirmace pana patera obojího Knína pokaždé dávati povinno bude k tomu přistěhování město Knín dva vozy vypraviti a J. M. pan kolator poddaných svých kočár s koňmi, na kterémž by dva páni radní proti tomu pateru se vypravili, obstarati a kdyby toho potřeba nastávala více vozů pro nábytky pana patera, J. M. pan kolator poddaných svých poslati tuto také se zavazuje. Pro budoucí a lepší toho všeho jistotu a paměť my, nížepsané strany dožádali jsme Urozeného pana p. Vojtěcha Vratislava z Mitrovic na Rakovicích, též Urozeného p. p. Adama Leopolda Vratislava z Mitrovic a na Zdechovicích (t. j. Zhudovicích), že jsou ráčili k této smlouvě pečetě své přirozené a podpisy rukou svých vlastních přitisknouti, však sobě i budoucím svým beze škody.

Též my obojí strana vedle pečetě vejš psaných pánův, pánův, pečeťmi svými s podpisy vlastních rukou přitiskše to jsme stvrdili a tyto smlouvy v jedna slova sepsaná po jedné sobě jsme přijali, léta a dne svrchupsaného.

L. S. Jan Vojtěch Vratislav z Mitrovic, na svědomí.

L. S. Adam L. z Mitrovic na Zdechovici, na svědomí.

L. S. Purkmistr, radda i na místě vší obce města Knína hor zlatých:

Martin Potnošek, primator,

Ferd. Ignt. Schönpflug, farář, Fd. Blába, konšel,

P. J. N. Střecha, Krist. Masner, konšel.

Dodatek na téže listině: Roku 1735 dne 16. decemb. obojí strany to urovnání jsou potvrdily, že titížto dle výš psané kompaktaty služby Boží konány být mají, za které pan farář místo 32 fl čtyřiceti, id est 40 zl, které již 36 let od města placeny byly, platiti se uvolily.

Uvedené zde smlouvy o přisluhování staroknínského kněze ke kostelu sv. Mikuláše v N. K. dodržovány jsou dodnes.

 

Další strasti války třicetileté.

Roku 1639 navštívil krajinu knínskou švédský generál Gustav Banner ještě jednou, a to o vánocích. Rotu švédskou sem vpadnuvší vedl český exulant ve službách švédských Racek ze Slatiny. S městem za těchto vpádů zničeny i doly, zatopily se, nákladníci se rozešli. (A. Rybička: Zlatohorní město N. K.). Nové starosti dolehly na obyvatelstvo r. 1645; švédský generál Torstensohn vtrhl ze Sas do Žatecka, odtud do Plzeňska, Písecka a Bechyňska. Proti němu hromadila se cís. armáda pod generálem Götzem, Hatzfeldem a Šporkem, která byla potíží zdejší krajiny. Za spížováním rozjížděly se roty daleko za Knín, neboť bylo potíží zásobovati vojsko ve zpustošené krajině. Ve výběru prostředků v opatřování spíše nebylo valných rozdílů mezi vojsky přátelskými či nepřátelskými. Dne 6. března svedena s Torstensohnem nešťastná pro císařské bitva u Jankova na Sedlčansku. Koncem r. 1648 Švédové zmocnili se Hradčan a Malé Strany. U Budějovic sbíralo se císařské vojsko k osvobození Prahy. K němu od Prahy spěchal císařský generál Puchheim se 2000 rejthary. Za ním pustil se (přes Mníšek, Dobříš) švédský generál Wittemberg, dohonil jej u Hluboké a tam v bitvě porazil. Přes Tábor, Benešov vrátil se ku Praze. O Všech Svatých přišla zpráva, že uzavřen byl mír tak dlouho čekaný (24. října 1648).

Následky války třicetileté byly hrozné. Sotva se počaly Čechy trochu zotavovati, nastaly opět za Leopolda I. války turecké a s Francií, takže Čechy stíhány novými daněmi válečnými. Jako po každé válce, tak zvláště po třicetileté byl veliký úpadek mravní, velká nevázanost, loupeže, rozmohly se četné tlupy loupežnické jednak ze zdivočelého obyvatelstva, jednak z propuštěných vojáků. Tak zvláště kraj Podbrdský navštěvován byl škůdci, kteří loupili na cestách a silnicích, drancovali panské dvory a zámky, odnášejíce kořist do lesních úkrytů, kterých lesnatý náš kraj mnoho jim poskytoval. Proto objížděli krajem dragouni, stíhajíce tyto loupežníky, jimž Petrováci či Petrovští se říkalo (podle obce Petrovice u Sedlčan). Na potření lotrovství obnoven byl mandát o stíhání pobudů a zahalečů, o správě cest, o mýcení lesů podle silnic, aby pocestní mohli se proti zbujníkům lépe opatřiti. Chycení lapkové byli popravováni a kolem lámáni. Práva "všelikého člověka neřádného k své popravě vzíti", daného měšťanům Jiříkem Poděbradským a pozdějšími majestáty stvrzeného, několikráte také užili. Tak r. 1690 zaznamenána je v městě Kníně poprava bludaře a vraha Krutziera pro vraždu u mlýna Fouknerova. Královský úřad apelační potvrzuje listem ze dne 7. dubna r. 1690 rozsudek smrti nad Krutzierem a listem ze dne 18. dubna téhož roku nařizuje městské radě úřadování v hrdelních záležitostech podle nového práva útrpného a předčítání tohoto práva v městské radě jednou v každém čtvrtletí.

Kaplička za Salašem v Novém Kníně.

Kaplička za Salašem v Novém Kníně.

 

Dne 19. května 1711 potvrzuje úřad nad apelacemi rozsudek smrti na šibenici nad mlynářem knínským Martinem Hlavou, ale mění jej v ten smysl, aby místo předchozího vlečení koňmi k popravišti byl odsouzenec před popravou postaven na pranýři. Za vinu mu kladeno zákeřnictví a vražda. Roku 1713 popraveni tu 2 cikáni. Téhož roku postaven tu na náměstí nový pranýř. Staré popravní místo bylo nad Betlemem, kde dosud polní trati "na spravedlnosti" se říká. Později přeneseno na návrší k cestě libčické, kterým nyní prokopána je okresní silnice. Popravní místo toto označeno bývalo velikým dřevěným křížem, který majitel pole p. Antonín Nešuta odstranil a nahradil křížem železným. Zde také při stavbě silnice v prokopávce uvedeného kopce přišlo se na kostru, vedle níž uložena lebka, tedy zřejmě kostra popravencova. Mistr popravní vypůjčován pro jednotlivé akty buď z Prahy nebo z Berouna.

 

Vyloupení kostela sv. Mikuláše r. 1671.

Loupežníky "Petrováky" vykraden byl kostel sv. Mikuláše v noci ze dne 7. na 8. května 1671 tak důkladně, že kněz neměl ani v čem ani s čím mši sloužiti. Pamětní list městské rady z 1. července r. 1671 dosvědčuje, že 8. máje času nočního ukradeny byly z kostela 2 kalichy stříbrné, silně zlacené se 2 patenami jednostranně zlacenými, stříbrné ciborium, mimo mnohých jiných věcí k službě oltářní potřebných, takže mše dočasně nemohou být slouženy. Hostie po kostele rozházeny. List tento, adresovaný vládním úřadům v Praze, končí prosbou o podporu.

 

Soupis kostelního jmění z r. 1677.

Ze soupisu kostelního jmění, pořízeného dne 6. prosince 1677 od administrátora obou Knínů, P. M. Malého, je patrno, že jeden stříbrný kalich, majetek chrámový, darován byl kostelu farářem svatopolským Švambergem, té doby zlámané 2 ruční zvonky daroval kdysi hejtman dobříšský Jan Jáchym Štrobach ze Straubinbachu. Zvony jsou 3 a nesou jména: I. Kristus a Maria, II. sv. Mikuláš a Jan, III. Jiří.

 

Rod Štrobachů ze Straubinbachu.

Jmenovaný Jan Štrobach pocházel z rodiny Štrobachů ze Straubinbachu, vyskytující se na Dobříši v začátcích 2. poloviny XVII. věku. Jmenovaný Jan Jáchym, povýšený ve Vídni dne 3. dubna 1642 do stavu šlechtického (D. A. 124) byl v letech 1659-1670 zámeckým hejtmanem na Dobříši. Později se odstěhoval do Nového Knína a patřil mu dům dodnes po něm jmenovaný u Štrobachů, t. j. hostinec p. Otakara Růžičky. (K. S. 22 - M - M. fol. l, 2. Sch. A. - 259 - L. Kopáček: Šlechtické a erbovní rodiny dobříšské, strana 51.).

 

Lapení Petrováci.

Po dlouhém stíhání polapena konečně jedenáctičlenná rota lupičská, spojená ještě s jinými rotami, postrach to Knínska a celého Podbrdska. Na právu útrpném takto vypovídají: "Když jeli z Knína Berúnští, byl jsem při tom, když jsme jim brali sukna, kolce, prkošiny a koření. Vo to sme se všichni dělili." . . . "Před tím jsme na Pražany vystúpili, když jeli z Knína, ale nevzali jsme jim nic, odehnali nás." . . . "Chodili jsme na vzatek s Markem a nezdařilo se nám, jeli dva vozové a šlo pěších pět a měli 2 kuše a my na ně nesměli vystúpiti." (Čes. Archiv) .

 

Živohošť připojena farností ke St. Knínu.

Po ukončení války třicetileté připojena Živohošť a část Čímě k faře dobříšské, po koupi Starého Knína řádem křižovnickým připojen kostelík živohošťský jako filiální ke Starému Knínu. Roku 1785 zřízena však v Živohošti lokalie pod patronátem velmistra řádu českých křižovníků s červenou hvězdou. Roku 1858 povýšena lokalie na faru. (L. Kopáček: Paměti obce Čími, Moráně a Malčan).

 

Prodej Starého Knína řádu křižovnickému.

Prodej panství staroknínského stal se dne 20. prosince r. 1669. Petr Vratislav z Mitrovic a na Starém Kníně prodal dědictví své, statek staroknínský, konventu řádu křižovnického s červenou hvězdou v Praze za 42.000 zlatých a 500 zlatých klíčného (D. Z. 394, B. 26) Za řád jmenovaný koupi uzavřel prelát křižovnický Bedřich hrabě z Valdštejna, pán z Mostu a Oberleutensdorfu, t. č. biskup královéhradecký*) Petr Vratislav dlužen byl na svůj majetek 1600 zlatých. Svědky kupní smlouvy uvádějí se: V. K. Čabelický ze Soutic na Skrejšově, Tloskově a Knauth z Fahnenschungu. Smlouva o přisluhování ke kostelu sv. Mikuláše v N. Kníně převzata v úplném znění křižovníky, kteří faru staroknínskou obsadili svým řádovým kněžstvem teprve roku 1678.

*) Velmistrem řádu křižovnického zvolen r. 1668, biskupem Královéhradeckým r. 1668; z příčiny neznámé však tam nikdy nenastoupil a r. 1675 od cís. Leopolda jmenován arcibiskupem pražským. Po smrti arcib. hraběte Waldštejna r. 1694 nebylo velmistrovství křižovnické více spojeno s hodností arcibiskupskou, jak od r. 1561-1694 bývalo pravidlem.

 

Matrika rodu Vratislavů z Mitrovic.

Z let 1651-8 ve farním archivu staroknínském zachován je výtah z matriky, týkající se rodiny Vratislavů z Mitrovic, nesoucí nápis: "Extraktus e matrica vetustissima Weterskninensi ab anno 1651-1658 in arch. Weterok. N. 33." Při něm je patrně rukou přepisovatele připsána německá poznámka: "Je nutno poznamenati, že staré rukopisy jsou velmi těžko čitelny." Sama matrika zachována není. Výtah sám je tudíž nejstarší památkou farní a má tu zajímavost, že zrozené dítky Vratislavů kmotry měly buďto osoby z příbuzenstva a blízké šlechty nebo žebráky.

Dne 10. ledna 1650 pokřtil farář staroknínský František Ludvík Rufinovski, karmelitán (Carmelita Conventus 5 galli Pragensis Alumnus) Jiřího Ferdinanda, syna Petra Arnošta z Mitrovic na St. Kníně a Anežky, rozené Bechyně z Lažan. Kmotry: Adam Vratislav z Mitrovic na Zhudovicích a Anna Bechyně z Lažan, manželka Vojtěcha Vratislava z Mitrovic na Korkyni.

Dne 16. ledna 1662 pokřtil týž farář Salomenu Veroniku, dceru Jana Václava Vojtěcha, svobod. pána Vrat. z Mitrovic na Korkyni a Anny, rozené Bechyně z Lažan. Kmotři: Václav Mlynář s Magdalenou ze Skrýšov (dále nečitelno).

Téhož roku dne 9. února pokřtěna Zuzana Helena, dcera Petra Arnošta Vrat. z Mitrovic a na St. K. a jeho manželky Anežky Bechyně z Lažan.

Kmotři: Adam Minský z Ouběnic a Judita Bechyně z Lažan na Dlouhé Lhotě (Poznámka: Minský či Měnický z Ouběnic, t. j. Hejnic z Kadaně; seděl na statku Minském či Měnickém. Viz L. Kopáček: Šlechtické a erbovní rody v Dobříši).

Dne 9. prosince 1657 pokřtil Ondřej Ignác Bartholonides, farář staroknínský, na zámku staroknínském Barboru Otilii, dceru Petra Arnošta na St. Kníně a manželky jeho Anežky. Kmotři: Barbora, manželka Adama Vrat. ze Zduchovic a Magdalena Bechyně z Lažan. Dítko zemřelo 19. března roku 1659.

Dne 23. března 1659 týž farář pokřtil v zámku staroknínském Františka Ignáce, syna týchž rodičů. Kmotři: Jan Vojtěch Vratislav na Korkyni, Jan Bechyně z Lažan (dále nečitelno) a paní Bechyně z Lažan a z Dlouhé Lhoty.

Dne 24. března 1660 týž kněz pokřtil v zámku staroknínském Eusebii Konstancii, dceru týchž rodičů. Kmotři: Anna, manž. Jana Vratislava na Korkyni a Františka Herula a dcera z Korkyně.

Dne 24. června 1661 týž kněz pokřtil v zámku staroknínském Václava Karla, syna týchž rodičů. Kmotři: žebráci u kostela Václav Svačina, žebrák z obce Nového Knína a Jiří Kulhavý z Velké Lečice, Uršula Němkyně ze Starého Knína.

Dne 15. dubna 1663 v kostele sv. Františka ve St. Kníně pokřtěna Jana Apolena, dcera Petra Vratislava na St. Kníně a jeho manželky Anežky. Kmotři: Alžběta Vetejšková, žebračka z Malé Lečice, Uršula Němkyně, žebračka ze Starého Knína, Vít z Milevska (Mylirzska), žebrák.

 

Další rozrost rodu Vratislavů z Mitrovic.

Při této příležitosti povšimněme si dalších osudů dětí Václava nejst. Vratislava z Mitrovic, příjmím Turečka. Syn Štěpán, jsa neduživ, zemřel brzy po smrti otcově bezdětek. Jan Vojtěch obdržel statek Korkyni. "Což tu mám se vším příslušenstvím, Janovi, synu svému, odkazuji a po smrti své dávám," píše o vsi této v poslední vůli pan Václav nejst. Vratislav z Mitrovic. A aby bratři - majitelé zboží korkyňského a staroknínského - sobě ničím, ani pastvou nepřekáželi, neboť grunty jejich se stýkaly, uložil jim otec mír společný pod pokutou 200 kop míšenských. Jan Václav Vojtěch koupil ještě r. 1655 Radkovice a zemřel r. 1670. S manželkou Annou Alenou, rozenou Bechyňskou z Lažan, měl dceru svrchu uvedenou Salomenu Veroniku a Františku, jež byla jeptiškou, syna Václava Vojtěcha Maxmiliana, který r. 1669 koupil od Mikoláše Víta ze Rzavého Chotoviny u Tábora, ale r. 1680 prodal je opět Zikmundu Stařimskému z Liebšteina. Později měl Hojovice u Černovic a Horní Ptíče u Unhoště. Zemřel kol r. 1699. S manželkou Verunkou z Říčan měl syny: Ivana Augustina (Jesuitu), Jana Adama (arcibiskupa pražského, jenž zemř. 1733), Jana Václava (Theatina a Jana Josefa (biskupa královéhradeckého, jenž zemř. r. 1783).

Třetí syn Václavův Adam Leopold vzal po smrti otcově Zduchovice s Hříměždicemi, Vescem, Velkou a platy na Urbánkově (D. Z. 145, B., 10, 1.7.), ale vsi ty r. 1659 prodány byly Mikuláši Gerštorfovi z Gerštorfu, cís. radě, místodržícímu a nejvyššímu písaři (D. Z. 312., K., 11.). Adam Leopold byl J. M. C. radou soudů komorního a dvorského a hejtmanem krajů Podbrdského a Vltavského a r. 1646 povýšen byl s bratry svými do starožitného stavu panského. Byl ženat dvakráte, a to s Evou Marií Vrábskou a s Barborou Boryňskou ze Lhoty. Zemřel dne 20. srpna r. 1658.

Čtvrtý syn, Petr Ladislav Arnošt, po smrti bratra Štěpána na Starém Kníně převzal po rodinné poradě Starý Knín dne 28. června 1647, ale prodal jej r. 1669 řádu křižovnickému a koupil kolébku rodu Mitrovice. S manželkou svojí měl několik dítek, z nichž sedm se narodilo na tvrzi staroknínské. Křestní jejich zápisy byly výše uvedeny.

Pátý syn Václavův Ladislav (Lacek) zemřel v mládí.

Šestý syn, Jiří Maxmilián odcestoval do cizích zemí; pak vrátiv se, byl J. M. C. soudů komorního a dvorského radou a r. 1656 vstoupil do řádu kapucínského; znám jest pod jménem "frater Seraphinus." Listem, daným dne 28. listopadu 1658 v Linci, dal na statku Korkyni zajistiti pro záduší staroknínské 1000 zl. r. na věčnou mši sv. za rod Vratislavský a 600 zl. r. pro chudé, k záduší tomu náležející. Z dílu korkyňského obdržel totiž Jiřík 5680 kop, 22 gr., 6,25 denárů míšenských (Lumír, V.' 545-567). Ke statku korkyňskému (obdržel Jan Vojtěch) patřila tvrz a ves Korkyně se dvorcem poplužním, poplužím, pivovarem, kovárnou i s nádobím kovářským, s chalupami, ovčínem a dobytkem, pak ves Křížov, což tu ke Korkyni náleželo, vsi Chotilsko, Hněvšín, Lipí. Statek tento odprodal Jan Vojtěch Vratislav za 22.300 zl. s vesnicemi Korkyní, Křížovem, Chotilskem, Lipím, Hněvšínem a částí Čímě Serváci Engelovi z Engelsflussu, pánu mníšeckému jenž přikoupil k tomu svobodnický statek Malčany s lánem polí, čtyřmi podsedky, lánem lesa, loukou, krčmou a mlýncem na Moráni, vše za 2.300 zl. (D. Z., 317., C., 12. D. Z., 265., B., 17.).

Petr Ladislav Arnošt Vratislav z Mitrovic držel r. 1636 ves Hlažovice u Osova, kterou r. 1647 prodal Kateřině Gerštorfové z Výškova. Z dítek jeho sluší uvésti Jiřího Ferdinanda Leopolda na Mitrovicích (nar. 1651 ve St. Kníně, viz výtah z matriky, zemř. r. 1685), Maxmiliána Antonína a Václava Karla, kteří vstoupili do řádu theatinův a Františka Ignáce (nar. 1659 ve St.Kníně, zemř. 1715), od něhož pochází dosud kvetoucí haluz rodu na Kaladém. (Ludvík Kopáček: Paměti obce Čími, Moráně a Malčan 1905, str. 25., týž: Památník okresu dobříšského, stať Starý Knín.)

 

Stav města r. 1671 a 1673.

Z "výpisu měšťanstva" z roku 1671 shledáme, že v N. Kníně ještě ze 108 míst pozůstalých po válce švédské je 52 pustých a pouhých spálenišť, mimo mlýny Rausův (nyní Čámských) a Strnadův (nyní Dezortův). Největší část pozemků vykazuje dvůr pana Dohalského z Dohalic. Té doby byly v městě 3 pivní šenky, 4 kořalní, 5 mlýnů, a to Rausův o 2 kolech a pile, Psíkův o 3 kolech, 1 pile, rybníku na 3 kopy ryb, Strnadův mlýn té doby mlel tříslo na stoupách, rovněž Semelkův mlýn o 2 kolech mlel jen tříslo a Podleský mlýn, nyní Sirotkův ve Starém Kníně, měl 2 kola. U mydláře Veselského poznamenáno, že je velice nuzný, prodá sotva 10 mýdel týdně. Polí vykázáno celkem 510 strychů orných. Podle výpisu polí berničního (kontribučního) úřadu městského z r. 1673 bylo tu ještě 10 domů pustých a spálených a celá řada domků "na hlavu padá."

 

Majestát Leopoldův.

Aby se Knín konečně mohl opět z pohromy válečné zotaviti, novými obyvateli, nákladníky a horníky osaditi, hary zlaté otevříti a tím i královské důchody rozmnožiti, žádali purkmistr, konšelé a celá obec města Knína císaře Leopolda I. za potvrzení a obnovení všech výsad, privilegií, milostí a práv. Žádosti této vyhověl císař Leopold majestátem, daným v Linci dne 20. října 1680, potvrdiv a obnoviv knínským všecka privilegia a nadání počínaje Jiříkem Poděbradským až Ferdinandem II. stvrzená, podle celého jejich znění, ve všech kusích. V něm se praví, že město "od lidu švédského až do gruntu vypáleno jest." Majestát Leopoldův je tohoto znění:

My Leopold, z Boží milosti volený Římský císař, po všechny časy rozmnožitel Říše, Uherský, Český, Dalmatský, Chorvatský, Slavonský král, arcikníže Rakouské, markrabě Moravský, Lucemburský, Slezský kníže a Lužický markrabě, oznamujem tímto listem, že jsme od opatrných purkmistra a konšelův, rychtáře, starších obecních a celé obce města našeho Knína hor zlatých, věrných milých, ve vší poníženosti prošeni, abychom příkladem slavné paměti předkův Našich, císařů Římských a králův Českých k nim se tak milostivě naklonili a jim tak, aby oni, též potomci jich budoucí ty při městě se nacházející a před časy mnoho užitkův vynášející hory zlaté zase vzdělávati a pávovati mohli, jich od lidu švédského až do gruntu plamenem zkažené a až dosavade větším dílem v popelu ležící domy a spáleniště dle možnosti osazovati a tedy královské důchody Naše zvelebovati tím větší příčiny a podnět míti mohli, všecky privilegia, svobody, obdarování, milosti, vejsady práva a dobré zvyklosti, kteréž sobě jakož nedotčeno od slavných předkův Našich, císařů Římských a králů Českých udělené a nadané, posléz pak listem neb majestátem někdy císaře Ferdinanda druhého, pana děda Našeho nejmilostivějšího, slavné a svaté paměti milostivě potvrzené mají a takové slova od slova, jak následuje, znějí:

I. My Jiří, z Boží milosti král Český, markrabě atd. (následuje znění majestátu Jiříkova).

II. My Ferdinand II., z Boží milosti Římský císař, atd. (následuje doslovný opis majestátu Ferdinandova). Leopold dále pokračuje: milostivě schváliti, obnoviti a potvrditi, též jim na tento list neb majestát náš císařský a královský z kanceláře Naší královské české dvorské vydati milostivě jsme naříditi ráčili.

K jejichžto knínských ponížené a pokorné prosbě, kterážto jak k zvelebení tak k vyzdvižení hor zlatých a odtud vyplývajících královských důchodů Našich, tak také k dobrému a ku povstání samotného města a téhož obyvatelův v obzvláštní city směřuje, milostivě nakloněni jsouce, ráčili jsme s dobrým úmyslem, Naším jistým vědomím a radou Našich věrných milých a mocí královskou v Čechách, jakožto dědičný král Český, nadepsaná a sem do tohoto listu neb majestátu vtělená privilegia, svobody, obdarování a milosti, výsady, práva a zvyklosti, jichžto oni měšťané a horníci praveného města Našeho Knína v pořádném a pokojném držení a užívání zůstávají a jich buď z práva nebo obyčeje užívají tolikéž milostivě schváliti, obnoviti a potvrditi, jakož i takové mocí listu tohoto vědomě ve všem jich znění, položení, punktech, klausulích a artikulích nejináče než jakoby v tento list a majestát Náš císařský a královský všecky pospolu a i jednokaždé obzvláště slovo od slova pojaté a vypsané byly, schváliti, obnoviti a potvrditi ráčíme.

Chtíce tomu konečně, aby nadepsaný purkmistr, konšelé, rychtář, starší obecní a celá obec již svrchupsaného horního města Našeho Knína, nynější i budoucí při tom všem, což tento list Náš, též i svrchu inserirovaní listové a majestátové v sobě obsahují a zavírají a jakož nadřečení Knínští toho pořádném a pokojném držení a užívání jsou od jednoho každého jmíni, držáni a neporušitelně zachováni byli bez Našich, dědicův Našich a budoucích králův Českých i jiných všech lidí všelijaké překážky a odpornosti. A protož přikazujeme a dodatečně nařizujeme všem obyvatelům a poddaným Našim ze všech čtyř stavův království Českého jakéhobykoliv řádu, povolání a důstojnosti byli, obzvláště pak královským místodržícím Našim, neméně i hejtmanům kraje Podbrdského, nynějším i budoucím věrně milým, abyste častěj jmenované purkmistra, konšele, rychtáře, starší i všecku obec zhusta psaného horního města Našeho Knína, nynější i budoucí, při tom milostivém obdarování, schválení, obnovení i potvrzení Našem jměti, držeti a neporušitelně nyní i na časy budoucí věčně bez všelijakých zmatků a odporností zachovati, žádných jim v tom překážek nečiníce jak sami, tak ani komu jinému činiti nedopouštějíce, a to pod uvarováním hněvu a nemilosti císařské a královské, dědicův Našich i budoucích králův Českých.

Tomu na svědomí pečeť Naši císařskou a královskou větší k listu a majestátu tomuto přivěsiti jsme rozkázali a v něm jsme vlastní rukou podepsati se ráčili.

Dán v Linci dvacátého druhého dne měsíce října, léta od Narození Syna Božího šestnáctistého osmdesátého, království Našich Římského 25., Uherského 26., Českého 25 ho.

Leopold.

Josef Hartvigius de Nostic.

Privilegium toto je vázáno v knihu, v červených deskách, svrchu se zlatým císařským orlem, přivěšena velká císařská pečeť v ořechové kapsuli. Kniha má 12 pergamenových listů. Originál uložen v Zemském museu.

Nepodobá se však, že by tímto Leopoldovým obdarováním dělání hor zlatých při městě Kníně skutečně bylo obnoveno a zvelebeno. Všeliké zkoušky v tomto čase učiněné zůstaly bez platného užitku. (Ant. Rybička: N. Knín, král. města hor zlatých - Pam. archeol.).

 

Druhé privilegium Leopoldovo.

Čtyři roky poté, t. j. r. 1684 udělil týž císař městu výsadu, aby se tu směl odbývati ještě jeden výroční trh mimo dva trhy na koně a rozličný menší dobytek. Znění privilegia tohoto je následující:

My Leopold, z Boží milosti volený Římský císař, po všechny časy rozmnožitel Říše, Uherský, Český, Dalmatský a Slavonský král, arcikníže Rakouské atd., atd., oznamujem tímto listem Naším, že jsme od opatrných purkmistra, konšelův, rychtáře a starších obecních i na místě celé obec města Našeho Knína hor zlatých, věrně milých, za to ve vší poddanosti pokorně prošeni, abychom příkladem té v pominulém šestnáctistém osmdesátém letu skrze schválení a potvrzení jich od starých předků Našich, císařův Římských a králův Českých milostivě nadaných privilegií od Nás jim udělené milosti k nim dále milostivě se naklonili a k předešle majícímu jarmarku ještě jeden a tak druhý jarmark, který by oni v outerý a ve středu Velikonoční na všelijaké kupecké a krámské zboží spolu s jedním trhem při předešlém i tomto v nově žádaném jarmarku na koně a všechen jinší dobytek každoročně užívati a držeti, tudy pak naddotčenou obec jich poněkud zvelebiti a následovně i sebe od dokonalé zkázy a záhuby zachovati ráčili.

K jejichžto tak snažné a poddané prosbě milostivě nakloněni jsouce a zpředupsaní suplikanti po těch tak dlouho trvalých obtížných časech vojenských a mnohých od vojska nepřátelského vystálých nepříležitostech vedle téže obce k jich nějakému povstání a vzniku přijíti mohli, toho jim přejíce: ráčili jsme s dobrým rozmyslem Naším, jistým vědomím a radou věrných Našich milých, též mocí královskou v Čechách a jakožto dědičný král Český nadoznámeným Knínským jeden jarmark s frajunkem obyčejným na všeliké kupecké a krámské zboží, též jiné prodajné věci a k tomu dva nové trhy na koně a všeliký jinší dobytek, jichž by jeden při svým předešlým, druhý pak při tomto nově pohledávaným jarmarce budoucně držívati a užívati mohli, avšak s tou při tom výhradou, aby sousedům města Mníšku pro jich při času sv. Petra a Pavla apoštolů Páně držívaný jarmark na velkou újmu a překážku čeliti nemá, nýbrž na den sv. Víta, mučedníka a patrona království Našeho dědičného českého a druhý hned po něm následující den držán býval, v nově milostivě nadati, vysaditi a uděliti, což tímto listem neb majestátem Naším císařským a královským jim takový jarmark a dva nové trhy mocně nadávati, vysazovati a udělovati ráčíme. Chtějíce tomu konečně, aby nadjmenovaný purkmistr, konšelé, rychtář a starší obecní, též celá obec a obyvatelé téhož praveného města Našeho Knína hor zlatých, nynější i budoucí jich toho od Nás jim milostivě uděleného a znovuvysazeného druhého jarmarku a dvou trhův na výš vyznačeny dva dny, tím vším způsobem a obyčejem, jakž jiná královská a horní města z práva neb chvalitebného obyčeje, i oni sami svůj předešlý jarmak držívají a užívají, tolikéž každoročně svobodně a bez překážky kterého člověka držeti a užívati mohli a moc měli.

A protož přikazujem všem obyvatelům a poddaným Našim ze všech čtyř stavův výš připomenutého království Našeho Českého, jakéhokoliv řádu, stavu, důstojenství neb vyvýšenosti byli, obzvláště pak královským místodržícím Našim, neméně i hejtmanům kraje Podbrdského, nynějším i budoucím, věrně milým, abyste často psané obyvatele a měšťany často dotknutého města Knína hor zlatých, nynější i budoucí jich při tomto Našem milostivém nadání, vysazení i udělení nového jarmarku, též, těch dvou nových trhův jměli a drželi a bez všelikých zmatkův a odporností nyní i na časy budoucí neporušitelně zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce, ani komu jinému dopouštějíce, a to pod uvarováním hněvu a nemilosti Naší císařské a královské, též dědicův Našich, budoucích králův českých. Tomu na svědomí pečeť Naši císařskou a královskou větší k tomuto listu a majestátu Našemu jsme přivěsiti dali a v něm se vlastní rukou podepsati ráčili.

Dán v městě Našem Vídni, třináctého dne měsíce září, L. P. šestnáctistého osmdesátého čtvrtého, království Našich Římského 27., Uherského 30., Českého 25.

Ad mand. sac. aes. reg. manu propria:

Z. Kossinský, Leopold.

 

Finanční stav obce.

Ve finančních poměrech vedlo se městu nevalně a musilo se uchylovati k soukromým půjčkám. Tak dne 12. prosince 1681 vystavuje městská rada dluhopis židu Josefu, bydlícímu v obecním domě, na půjčku 81 zlatý se zaručením čtvrtletních splátek per 2 z,l. 30 kr., počínaje 1. lednem 1682. (Městský archív) .

 

Osudy Sudovic.

Skoro současně, kdy stala se změna v majitelích statků staroknínského, prodán sousední statek sudovický. Ve válce třicetileté uvádí se r. 1638 v držení Sudovic Jan Václav rytíř Sudovský z Hiršova (Viz prof. F. Holas: Dějiny Sv. Hory; str. 48.). Ten uveden je v seznamu žadatelů šlechty kraje podbrdského, jež obrátila se prosebným listem ze dne 10. května 1646 na císaře Ferdinanda III., by Sv. Hora u Příbramě odevzdána byla do správy řádu jesuitského (Archiv Sv. Hory č. 4, Balbín: Diva Montis Sancti 1665, Ludvík Kopáček: Památník okresu dobříšského, stať Sudovice).

Roku 1667 připomíná se ještě Ludmila Sudovská z Hyršova. Z držení tohoto rodu vyšly Sudovice prodejem a spatřují se r. 1670 v majetku kláštera zbraslavského, jenž je prodal dne 16. srpna 1670 se dvorem v Sudovicích a se vším příslušenstvím i se všemi movitostmi Janu Ludvíku rytíři z Hodovic na Ebersdorfě za 4.200 zl. rýnských smlouvou sepsanou na Zbraslavi. (Tadra, Listy kláštera zbraslavského, str. 299, č. 549). Jan Ludvík Hodovic byl císařským hejtmanem a Sudovice ještě téhož roku prodal Bedřichu svob. pánu z Kreislebenu, na Biskupově a Řapačově. Řapačov byl dvůr knínský a patříval měšťanům. Podle tvrzení jedněch stával u Boru, při cestě k Záborné Lhotě; zbytky dlažby vozové cesty by tomu nasvědčovaly. O ovčín při tomto dvoře jednala městská rada knínská s vdovou Ubrykovou, též Hubrikovou psanou, dne 5. prosince 1682. (Městský archiv) Dvůr tento zanikl na počátku XVIII. století.

Poté zříme Sudovice v rukou mníšeckých Engelů z Engelsflussu. Roku 1704 držela je Ludmila Františka, vdova po Serváci Ignáci Engelovi. Táž zemřela r. 1712 a pochována v kostele staroknínském. Byla upřímnou Češkou a podle česky psané závěti odkázala Sudovice své sestře Salomeně Veronice Vratislavové z Mitrovic a na penězích kostelu ve St. Kníně 100 zl. ve Velké Hraštici 50 zl., v Mníšku 20 zl. (D. Z. 278, P. 22).

Předek rodu, Servác Engel z Engelsflussu, býval původně koželuhem a zámožným měšťanem pražským a majitelem domu pod mostem u řeky, na té straně ku Matce Boží, kdež zřídil koželužnu. Při hájení Prahy před Švédy r. 1648 se vyznamenal, pročež nadán je majestátem ze dne 20. října 1651 titulem z Engelsflussu a erbem. Roku 1658, dne 16. prosince povýšen do stavu vladyckého, r. 1663 do stavu vladyckých rodů starožitných, což r. 1670 potvrzeno i pro země české. Kromě toho byl rytířem Sv. hrobu. Založil kapli mníšeckou na Sv. Hoře, již svým nákladem stavěl, základní kámen k ní 26. července 1661 položiv. Dne 30. září 1655 koupil Mníšek se vším příslušenstvím za 50.000 zl. rýn., z něhož r. 1664 zřídil svěřenství. (D. Z. 310., F., 2). Zemřel ke konci dubna 1674 a pochován leží v kostele sv. Salvatora v Praze. Testament jeho, sepsaný 2. března 1674 v Praze vložen v desky zemské v kat. 265., B. 17. Syn jeho nejstarší, Servác Ignác, zasnoubil se r. 1673 s jmenovanou Ludmilou Františkou Vratislavkou z Mitrovic a zemřel dne 26. února 1704. Dědička Sudovic Salomena Veronika Vratislavka z Mitrovic předala Sudovice Janu Františku Kosoři Malovcovi z Malovic (zemř. 20. září 1734), jehož manželkou byla Renata Anežka Vratislavka z Mitrovic. Za tohoto majitele r. 1725 upraveny byly hranice mezi Sudovicemi a král. zlatohorním městem Knínem. (Archiv městský.).

Sudovice po něm držel syn jeho Václav Jan Romedius (nar. 1699), jenž sloužil ve vojště, posledně jako podplukovník a zemřel r. 1745. S chotí svojí Marií Barborou z Munkenberka stal se zakladatelem rodu Malovců, jenž po meči vymřel r. 1905. Původištěm Malovců jsou Malovice u Netolic a znakem modrý štít se zlatým koněm s červenou uzdou, jenž i v klenotu se spatřuje.

Jan Romedius prodal r. 1733 Sudovice za 20.700 zl. Ludvíku, svob. pánu ze Stöckenu. Roku 1763 koupil statek sudovický za 18.700 Zl Jan Krištof Wagner, vrchní administrátor kolkovního úřadu, jenž povýšen byl ve stav rytířský císařským majestátem, daným ve Vídni dne 30. dubna 1766 s predikátem "z Wagenburku." Roku 1765 přešlo opět zboží sudovické prodejem na rod svob. pánů ze Štěchů, kteří je r. 1769 prodali Marii Heleně z Blauflumu za 24.000 zl a 100 dukátů klíčného. Ještě téhož roku nová majitelka prodala Sudovice pražskému měšťanu Františku Dominiku Hilbertovi z Schüttelsbergu a jeho choti Marii Josefě, kterážto rodina byla povýšena do stavu šlechtického cís. majestátem, daným ve Vídni dne 4. listopadu 1769. Sudovice, jež, ještě r. 1789 počítaly se ku svobodnictvím, měly připadnouti synu manželů Hilbertových Leonardu, leč pro dluhy udržány býti nemohly, pročež statek prodán Františkem Hilbertem ze Schüttelsbergu kupní smlouvou ze dne 22. listopadu 1803 se svobodnickým dvorem v Křížově Janu Mayerovi z Mayersbachu. (Kniha místa 1160, 7. 26. Libri libert. comts. 44. P. 6. Vklad 19. ledna 1810).

Prvé zprávy o rodině Mayerů z Mayersbachu pocházejí ze 2. poloviny XVIII. věku. Jeden ze členů rodu uvádí se podle rodového diplomu r. 1670 plukovníkem v pluku Lichtensteinském, s nímž zúčastnil se různých válečných tažení. Ze tří jeho synů byli dva vojenskými hejtmany, jeden ve Španělích a druhý v Neapoli. Třetí byl chirurgem a r. 1680 svým uměním se vyznamenal za moru v Praze. Synem tohoto byl Jan Ignác či Hynek jenž podobně oddal se chirurgii a žil v Palermu na Sicílii. Roku 1713 působil pak blahodárně v Praze za doby morové rány. Později byl promován doktorem lékařství a r. 1721 stal se mimořádným, později řádným profesorem lékařství na pražské universitě, kdež působil 22 roky, stav se posléze děkanem a víceseniorem fakulty medicínské. R. 1744 byl jako královský rada a osobní medicus cís. Marie Terezie diplomem, daným ve Vídni dne 4. II. 1744, povýšen do stavu šlechtického v království českém s predikátem z Mayersbachu a udělen mu znak, v němž zří se štít barvy zelené, kosmo přetažený zlatým břevnem, s hvězdou o 6 paprscích, v půli dolní polovinou kotvy stříbrné. Nad štítem vznáší se helm turneřský s tureckou točenicí v barvách zelené, bílé a žluté, a s něhož splývající fafrnochy jsou vpravo zlatozelené a vlevo stříbrozelené. V klénotu zvedají se 2 orlí křídla, přední stříbrné, zadní zelené, se zlatou hvězdou o 6 paprscích. Rodový diplom nese na zlaté tkanici pečeť císařskou a podepsán je kancléřem Filipem hrabětem Kinským. Jan Hynek Mayer z Mayerbachu stal se r. 1752 rektorem pražské university, sepsav před tím a vydav r. 1749 spis: "Vyšetření pádu hovězího dobytka". R. 1812 povýšen byl rod ve stav rytířský, jenž udělen byl členu MUDr. Mořici dne 23. dubna 1812.

Majitel Sudovic, Jan rytíř Mayer z Mayersbachu, žádal konečně dne 16. června 1844 za výmaz statku z knih svobodnických, čemuž vyhověno dne 10. července 1844; ve středu, v den památky 7 bratří, vymazány jsou Sudovice a dvůr křížovský ze knih svobodnických a vloženy v desky zemské, do rubriky zem. statku Sejické Lhoty (Kniha instr. contr. 1283., L. 21). Podle smlouvy ze dne 22. srpna 1847 přešlo zboží dne 13. října 1849 na Viléma Mayera rytíře z Mayersbachu (D. Z., kniha instr. 1338. K. 27.), jenž zemřel 30. ledna 1875 a pochován na hřbitově staroknínském do rodinné hrobky. Po jeho smrti přešel statek na syna Jindřicha rytíře z Mayersbachu, celé naší generaci, i té nejmenší drobotině známého "pana barona sudovského," jímž r. 1927 rod tento vymřel. V roce 1920 prodal Sudovice ing. F. Šafránkovi za 500.000 Kč, vymíniv si do smrti byt a naturalie. Nový majitel prodal po 2 letech dvůr i zámek obchodníku J. Hrabovi a tento posléze Terezii z rodu Schwarzenberků, která dala velice spustlý zámek i dvůr velikým nákladem opraviti a v náhradu vymíněného bytu zakoupila Jindřichu Mayersbachovi bývalou starou poštu od rodiny Honalovy. Dvůr křížovský (čp. 17) v Křížově prodal Mayersbach již dne 7. dubna 1886 manželům Josefu a Marii Vandasovým. (L. Kopáček: Památník okr. dobř.).

 

Svobodnické dvorce u Knína.

Roku 1550 proveden byl soupis svobodníků, uvedený v "Libri libertinorum I." Tu uvádějí se svobodnické dvorce u Knína Vrapačov (Řapačov), Kokešberg, Kavčice a Betlém, ve Starém Kníně svobodnický statek Kříže Zítka, v Sudovicích Václava ze Zhudovic, v Chotilsku Blažkův. Majitelé statků svobodnických byli osobně svobodni, nezávislí v ohledu osobním i majetkovém na jiné vrchnosti. Zápisy svobodnických statků děly se v zemské desky (menší), v XVIII. století zřízeny zvláštní knihy svobodnické "Libri libertinorum", od r. 1796 spojeny se zemskými deskami.

Roku 1850 stav svobodnický zcela pominul, neboť svobodnými se stali po vysazení pozemků vlastně všichni majitelé půdy. Jest mylné místní mínění, že v Kavčicích stávala katovna. K mínění tomuto svádí jednak blízkost bývalého popravního místa, jednak pojmenování "frajmon", jak někdy ve svých spisech jmenuje katy Z. Winter. Nynější majitelé Ulšmídové dostali se v držení Kavčic r. 1801.

 

Obnovení městské rady r. 1680.

Dne 13 srpna 1680 obnovena byla městská rada komorním sekretářem Štroblem. Primatorem stal se Dohnal, který úřadoval do r. 1689, pak sesazen se 2 konšely pro zpronevěru v obecním hospodářství. Sesazení stalo se výnosem královské komory ze dne 17. dubna 1690 a jmenovaní poháněni k zodpovídání královskou komorou ještě 11. srpna 1709. Po Dohnalovi jmenován primátorem Jiří Masner.

 

Spory města o šenk a hranice.

Se svými sousedy mívali knínští časté spory také o šenk, odvolávajíce se na svá privilegia. Tak listem ze dne 11. února 1671 zapovídá mníšecký hejtman Englsfluss knínským šenk piva na mlýně Psíkově (nynější Pařezův) na základě zemského zřízení. Knínští měšťané však přesvědčují hejtmana, že šenk na Psíkově je starý, na knínské půdě, tedy právem se děje, ale aby on byl rád, že knínští mlčí pro pokoj sousedský, neboť nemá práva

šenkovati v Hraštici (Velké). Podle privilegií mají oni jen šenkovati na 2 hodiny daleko od Knína a žádný jiný. Listem ze dne 22. června 1680 zapovídá pak městská rada knínská na základě privilegií pivní šenk v Sudovicích novému majiteli statku sudovického panu Engelovi z Englsflussu. Dne 2. března 1673 žádají konšelé a rychtář mníšecký, aby pro uvarování všech sporů a nepříjemností sousedských vykonali oni s knínskými obchůzku společných hranic, což se také téhož roku stalo a hranice přesně určeny (Archiv městský).

Přípisem královské komory ze dne 7. dubna 1683 nařízeno městu ubytování pluku Sasolauenburského a současně mu nařízeno odvésti daň na války turecké (Městský archiv) .

 

Prodej Velké Hraštice.

Dne 30. září 1655 koupil Servác Engel z Engelsflussu, jak se již stala zmínka, panství mníšecké od Vratislavů z Mitrovic a s ním i Velkou Hraštici. Pan Engel obnovil poplužní dvůr ve Velké Hraštici, dosud zpustlý. Dne 11. listopadu 1662 uzavřel smlouvu s mníšeckým farářem Janem Václavem Rothlévem ze Žaboklik, zůstane-li na faře knínské alespoň 3 léta, že obdrží mezi jiným koledy a štolu za 17 mší, které do roka měly býti odslouženy v kostele sv. Zikmunda v Hraštici a k tomu ještě dostane 1 kopu ze záduší. (J. Vávra: Paměti Mníšku, str. 43.).

Statek Malčany, který rovněž koupil za 2300 zl pan Servác Engel, měl stavěti 3 vojenské rekruty do Nového Knína, jakožto nejbližšímu městu královskému. Náhrady výloh, jež obyčejně město zakládalo, přinesly mnoho kyselostí oběma stranám, jak o tom svědčí zápisy v novoknínské knize konceptův

30. srpna 1712, 13. dubna 1714 a 30. dubna 1716. Správu Malčan vedl v letech 1710-1712 sládek Václav Černý, který r. 1716 stal se sládkem ve Starém Kníně (Kniha konceptův N. K. z r. 1712, str. 55. Srovnej L. Kopáček: Paměti Čími atd.).

 

Třetí období dolování u N. Knína.

V letech osmdesátých a devadesátých XVIII. století pokoušeli se měšťané o znovuotevření opuštěných dolů, jak svědčí také slova v majestátu Leopoldově. Jako podpora na provádění kutacích prací povolena městu daň z nápojů, která vynášela r. 1685 - 133 zl ze 122 a 3/4 sudů piva a 165 pint kořalky. Roku 1691 otevíraly se doly u Krámů, před tím krátce též ve Chvojném, Dne 12. února 1691 žádají měšťané o povolení k otevření dolu a štoly mladokamlovské "ani jsou tu ještě 3 starci na živu, pamatující, že se ze 4 kusů rudy 7 dukátů vytěžilo a jen pro nastálé války těžení bylo zastaveno".

Z "Protokolu všech dekretů, zpráv a pouček mého horního úřadu v Jílovém, Kníně a Příbrami" hormistra Jakuba Bittnera, založeného dne 1. září 1690 a chovaného v archivu horního ředitelství v Příbrami, dovídáme se, že dne 23. května 1691 Jakub Bittner přihlížel po 8 dní horním pracím v Kníně a prohlédl i práce v pásmu krámském. Mladokamlovský důl jest již 20 later nově vybedněn. V dole tomto, blíže dne, jsou některá chodbě soulehlá místa zadělána; jest nutno ještě 8 later dále vybrati.

Havíř Prister pracoval v tomto dole 15 let a ujišťuje, že byl 47 later hluboký a nemá žádné důlní vody, jen asi půl lokte denní a oba doly, horní i dolní, jsou protažitelny. V dole "Tří bratří" je u dna slušný couk, ale zůstal nezpracován, ježto v něm pracující 4 havíři své doby byli plyny, vzniklými zde vypalováním, zadušeni a proto není pochybnosti, že pokračováním štolových míst jak v Kamlové tak v křížovém couku, vyznačeném na 22 a 4/8 later, tyto ještě nepřebrané jsou.

V staré horní knize nalezl prý tu Bittner, že v roce 1572 u Knína během 3 měsíců 24 loty zlata se dobylo, což není nemožností a vzniklé výlohy musí důl nahraditi. Starší listové tvrdí, že Kamlová každé doby svůj užitek dala. Nyní nelze na nárazy ty přijíti, ačkoliv jest viděti, že couky až, na den jsou zapuštěny. Proč byly opuštěny, měli staří příčiny (války). Bittner tady míní: v hloubce 30 later vyraziti nový couk, jelikož nalezl také v krámských horách ve "Zlaté hoře" couk přes hmoty na den vyražený. Pokud se krámských dolů týče a o nichž stará horní kniha vypráví, zvěděl Bittner ústně, že své doby patřily jakémusi Sonenšínovi a jím samotným držány. Jelikož pro lepší zkoušky nemohl žádných společníků získati, nechal tak. Hoření důl může se jen 18 later vyprkenit, což je velmi nutné k provětrání šachty. Nedaleko patrný mocný couk jest zajisté jedním z krámských děl, ale jak hluboko běží a důl byl hluboký, nelze mu vyšetřiti ani se doptati. Jeden starý řezník mu vyprávěl, že se pamatuje z vyprávění otcova, že důl ten žádné vody nemá. Z hald jaloviny mohl být asi 18-20 later hluboký a zcela na pevném kameni. Podle listu měl mít svodnici, ale žádné tu není a také není po ní patrných stop. Největší hloubka jeho je asi na západě a vytkl místo k zaražení ústí štoly, bude-li ale důl ten dobrý, nechce tvrditi. Jistý stařec mu řekl, že i Sonenšín týž směr k zaražení štoly volil. Pode ukázek rud líbí se mu lépe krámské než kamlovské.

Roku 1692 ve své zprávě upozorňuje Bittner, že se zlato v Kníně krade. Bittner byl by se sám pustil do většího podniku v Kníně, ale neměl dostatečných prostředků a ústním zprávám mnoho nedůvěřoval. Když posléze r. 1693 část mladokamlovského díla byla otevřena, prohlásil ve zprávě úřední, že žádného horního díla neviděl a neučinil lepších zkoušek na zlato než ze zbylého ve hloubce kusu hlavní žíly mladokamlovské. Roku 1695 za primátora Vojtěcha Mosnera dlela v Kníně horní komise, aby prozkoumala zdejší doly, zvláště pásmo mladokamlovské, neboť se jednalo o převzetí hor státem. Roku 1705 zhotovena příslušná mapa, ale pro nedostatek peněz nedošlo k projektovaným pracím většího rozsahu.

Dne 26. ledna 1693 podává perkmistr Ig. Putz posudek o kamlovském díle a o horách knínských, v němž uvádí, že by bylo nejlépe hnáti svodnici pod staré horní práce ve svatokateřinském vrchu (u Kozohor), neboť horstvo je dobře utvářené, mírné a schůdné (je tu spadlé), pod kterým podle doslechu stávalo 14 puchýren. Krámské doly zdají se mu přebrány. Nejlepší zlato je na kamlovském hlavním dole a to ve čtvrtém světlíku. Sám nespatřil ještě lepších ukázek zlatonosných nad tyto. V kamlovské důlní stavbě, jakož i v otevřeném dole U tří bratří, v křížovém couku, není ještě štoly spodem ražené, tudíž tyto v čerstvém poli ve hloubce víc než 50 later se nacházejí.

Při otevírání dolu kamlovského a obkládání r. 1691 byly potřebny různé rekvisity. Opatřováním jejich pověřen "počestný měšťan Vácslav Columbus", jemuž slíbena týdní odměna 1 zl, což přípisem ze dne 4. prosince 1702 horní úřad potvrzuje.

 

Raus z Rausenbachu.

Roku 1692 narodil se v N. Kníně Jan Ferdinand Raus, ve mlýně Rausově. Datum narození není však přesné, ježto zápisy z let 1670-1699 chybí. Byl císařským radou, ředitelem císařských statků, r. 1735 byl povýšen do stavu šlechtického s predikátem "z Rausenbachu", r. 1755 povýšen do stavu rytířského. Stal se majitelem Zruče n. Sázavou, Krasoňovic u Dolních Kralovic, v Praze pak památného domu čp. 719 v ulici Palackého, kdež později žil historiograf František Palacký a dr. Ladislav Riegr.

Raus z Rausenbachu zemřel r. 1762 dne 4. června, pohřben dne 16. června o 9. hodině večerní v kryptě Sv. Kříže kostela P. Marie v Týně, ve věku 70 rokův. Zemřel na sněť. Roku 1758 zemřel mu mladší syn Zdeněk ve stáří 19 let a pohřben tamtéž. Druhý syn byl František Josef (nar. r. 1738). Vdova po něm uvádí se ještě r. 1780 jako kmotra při křtu Jiřího Josefa, syna zámeckého hejtmana pražského Karla Z Königů a manželky jeho Marie. Byla posledním známým členem rodiny Rausů z Rausenbachu. Sestra Janova Dorota provdala se v Kníně dne 10. listopadu 1711 za Vojtěcha Čámského, syna po Matěji Čámském, manu ze vsi Čímě, čímž dostává se na mlýn Rausův rod Čámských a je v držení jeho podnes.

Jan Ferdinand Raus z Rausenbachu dal r. 1759 nákladem svým přelít zvon kostela sv. Mikuláše v rodném svém městě Kníně. Na plášti téhož zvonu je krucifix a obraz sv. Mikuláše, dále čte se na něm nápis: Léta panie 1759 tento zvon jest přelitij k tomuto chrámu panie ke czti a chvále sv. Mikuláše a sv. Jana Křtitele na náklad urozeného a stateczného ritirze P. T. Jana Ferdi. z Rausenbachu pana na Zruczi a Krassenioviczich na ponizenou ziadost pana Jana Czamského za czasu primasa pana Franeze Masnera.

Vzadu je nápis: Joan Kristian Schunke - Glockenmeister zu Prag. (L. Kopáček: Vladický rod Čámských z Ostrého).

 

Obecní dvůr.

Roku 1671 v soupisu měšťanstva uvedený dům pana Dohalského přešel prodejem na Kristiana z Budovců. Roku 1716 týž dům koupila obec a r. 1783 přeměnila jej v obecní dvůr a přestavila v nynější radnici. Dvorec t. zv. "Benátský" odprodán r. 1696 primasu Václavu Columbusovi.

 

Mor r. 1680.

Roku 1680 řádil v Čechách hlízový mor. V městě našem byli prý mrtví sbíráni a pohřbíváni za noci, bylo zakázáno zvoniti umíráčkem, aby lid nebyl uváděn v postrach. Kolik obětí si mor v městě našem skutečně vyžádal, není možno přesně zjistiti, neboť do té doby zápisy úmrtní ve farních matrikách nesahají, ale v Praze toho roku zemřelo 32.000 lidí. (Rezek - Sborník historický, A. Černý: Paměti N. K., rukopisné) a v Čechách přes 100.000 lidí.

 

Kobylky.

Roku 1693 navštívil náš kraj nemilý a neobvyklý host - kobylky. Čteme o tom ve zprávě sedlčanského kronikáře Jana Procházky, uveřejněné archivářem jindřichohradeckým P. Františkem Teplým: "Léta Páně 1693, právě ten outerý po Nanebevzetí Panny Marie, přiletěly k nám kobylky. Padly po polích, po lesích, po vobilí i po lukách a na všechny stromy, až se nima shybaly tak, že bys mohl lopatou hrnout. A kdekoli padly, buď na lukách neb polích, všecko pojedly, jak trávu, tak obilí a trvaly až do druhého dne. A když na ně zvonili, zvedly se tak jako když nejhustší sníh prší, chřestěly, pískaly, až z nich strach šel a letěly pryč k řekám a tam se rozložily až okolo Starého Knína. Všudy byly kolikery žluté, černé, strakaté, zelené, křídla měly dvojí - na vrchu strakatá, jako by na nich psáno bylo; některé menší, druhé větší. To Pán Bůh ráčí vědít, kde sou svůj konec vzaly aneb k jaké věci sou se ukázaly. Ještě v pátek se jiné ukazovaly. Co z toho následovat bude, to Pánu Bohu povědomo. Pán Bůh rač sám opatrovati." K této zprávě připsal Procházka necelou modlitbu proti kobylkám.

Za císaře Leopolda (zemř. 5. května 1705) trvaly dlouhé války francouzské a turecké, za nichž, za francouzské peníze řádili na venkově paliči. V našem kraji obávaným paličem takovým byl Vavřinec Procházka, rodem Volduch u Rokycan. (Beckovský III. 2 p. 651).

 

Odloučení Mokrovrat od farnosti mníšecké.

Roku 1713 odloučeny Mokrovrata od farní osady mníšecké a připojeny ke Starému Knínu. Podle zprávy kněze P. Prokopa Smrkovského z Nepomuka, faráře mníšeckého, téhož roku (1713) mělo záduší kostela sv. Zikmunda ve Velké Hraštici 1 role "u křížku" pod 6 korců, užívala ho vrchnost ke dvoru, ale nájmu neplatila. Každou 3. neděli sloužil farář mníšecký mši ve Velké Hraštici.

K posouzení lidnatosti farnosti staroknínské uvádím, že r. 1694 dostavilo se k velikonoční zpovědi 870 lidí, roku 1695 - 788, roku 1709 - 1025 a r. 1700 - 1240 lidí dospělých. V úvahu ovšem musí se bráti, že ke zpovědi musil se dostaviti každý dospělý, všichni obyvatelé té doby byli tu katolíky kromě několika málo židů, jichž počet nepadá v úvahu. (Dr. Ant. Podlaha: Dějiny arcidiecése pražské od konce 17. stol. do počátku 19. století) .

Staroknínský plebán (farář) dojížděl konati služby na Dobříš do r. 1734, kdy zřízena tu samostatná fara.

 

Mor v letech 1711-1714.

V letech 1711-1714 řádil v Čechách opět mor. V roce 1711 zemřelo podle příslušné matriky úmrtí v N. K. 9 osob, r. 1712 šestnáct, mezi nimi

nájemce pivovaru Mikuláš Schwamberk, v roce 1713 a 1714 nezemřel v Novém a Starém Kníně nikdo, v obou Hrašticích 13 osob, v Nové Vsi 20. Po zániku moru r. 1715 postaven naproti Hrádku morový pomník, na němž dosud patrný je letopočet 1715.

Morový sloup v Novém Kníně.

Morový sloup v Novém Kníně.

Roku 1718 stavěla se nová kostelní věž, na jejíž stavbu byla učiněna zápůjčka 400 zl ze záduší živohoušťského. Dosavadní věž dřevěná byla sešlá a hrozila pádem. Nová věž měla cibulovitou báň, nad níž byla hruštičkovitá báň menší.

 

Přiznání města z r. 1713.

V "Přiznání" z roku 1713 jeví se nám následující obraz města: Královské horní město Knín; přiznání podle listu C od nás purkmistra a rady, též celé obce král. města Knína hor zlatých.

My purkmistr a rada král. města Knína hor zlatých známo činíme a přiznáváme se tímto: Jakož J. M. císařská též v Germanii, Hispanii, Uhřích a v Čechách královská svatost na nejpoddanější žádost a prosbu vzácných p. stavův (titul) v král. tomto českém rektifikovati v této zemi u veliké nerovnosti se vynacházející usedlosti v skutek uvedený nejmilostivěji povoliti kázala. Že vedle toho v dostiučinění tomu nejvýš řečené J. M. císařské a královské i od nich pánův, pánův stavův na rubu dáno a od J. M. C. a královské nejmilostivěji approbováno a skrze královskou místodržitelskou kancelář per Patentes pod datum dne 25. Aprilis přítomného 1713 leta vyhlášené tabelly tak dobře všeky v těch patentech obsažené soukromosti jsme zachovali, jak taky v té naddotčené tabelli se vynacházející a sice od našeho měšťanstva in particulari a celého města obce in communi grunty jsme dobře examírovali a vyšetřili, při tom následovali podle těch nařízeních a nám od jednoho každého daných přiznáních, dle našich dobrých svědomí a víry vyznačeno, jak násluduje:

l. Dvůr šosovní, knihami městskými se řídící: Urozený a statečný rytíř Václav Krištof Straník z Kopidlna; 116 strychů, 2 věrt., 20 vozů sena na 2 koně, 10 vozů otavy, 2 str. štěpnice, 3 koně, 1 vola, 10 krav, 5 jalovic, 70 ovec, 2 svině, rybník na 2,5 kopy ryb, dvůr Křapáčov.

2. Domek pustý Havlíčkovský, sirotkům po nebožtíkovi Dostačilovi náleží; 7 str., loučka na 1 fůru sena, 1 otavy, zahrada 2 čt.

3. Dům v městě, Johanna Kolumbová, mydlářka, pro neodbyt mýdla zřídka kdy má, 44 str. polí, louky na 8 vozů sena; 7 otavy, 2/4 zahrady, 2 koně, 3 krávy, 4 jalovice, 12 ovec, 1 svini.

4. Johannes Columbus, slouží v Praze, osívati dává, bez řemesla, pole na třetinu, 40 str. polí, louka na 4 fůry sena, 4 fůry otavy, 2 krávy, 1 jalovici, 2 ovce.

5 . Dům v městě zpustlý, Václav Kolumbus, bez řemesla, živnost. osev polí, 29. str., 2 věrtele, louka na 2 fůry sena, 2 votavy, 2 voli, 2 krávy, 3 ovce, 1 svině, rybník na 3 kopy výtažních.

6. Domek malý spustlý: Franc Čížek, švec chudý, nic nemá, 3 věrtele zahrady.

7. Domek v městě nedostavený: Johannes Lochman, malíř chudý, nově osedlý, 122 čtver. zahrady.

8. Dům v městě: Adam Podleský, švec nuzný, pro chudobu kontribuci vyplácet nemůže; 13 str. polí 2 veřt., 3 fůry sena, 2 otavy, 1 krávu, 1 ovci.

9. Toliko maličká sednička Kateřiny Čermákové, vdovy, v roce 1712

z gruntu vyhořela, po těžku stavěla; 1 strych polí, 3 věrtele.

10. Dům v městě: Petr Veselský, krejčí chudý, pole pro chudobu zastavil; 4 strychy, 1 věrtel, zahrady 1 věrtel, 1 krávu.

11. Dům v městě: Václav Dohnal, bez řemesla, polena pálí (uhlíř), louky na fůru sena, 1 otavy, 1/4 zahrady.

12. Dům v městě: opuštěný Jana Kučery, chudý krejčí, věkem sešlý, 1 věrtel zahrady.

13. Dům v městě: Vencl Prunays, provazník, 23 str. polí, louka na 1 fůru sena, 1 věrtel zahrady, 2 koně, 1 krávu, 9 ovec, 1 svini, 1 kozu. 14. Dům v městě: pustý, nedostavěný, Kulovským sirotkům náleží,

14 str. polí 2 věrtele, 2 věrt. zahrady.

15. Domek v městě: Kašpar Zelenka, švec chudý, starý, řemesla nedělá, 5 str. polí, 1 věrtel zahrady, 1 krávu.

16. Dům v městě: Dorota Kubová, chudá vdova, zadlužená 22 str. polí, louka na 2 fůry sena, 2 fůry otavy, 2/4 zahrady, 2 koně, 1 svini, 1 kozu.

17. Dům v městě: Matěj Poláček, krejčí, řemesla neprovozuje, 18 str.

polí 1 věrtel, louky na 2 fůry sena, 1 fůru otavy, ladem leží 2 strychy 3 věrtele, zahrady 2/4, 2 voly, 1 krávu, 1 jalovici, 4 ovec, 1 svini.

18. Dům v městě: Bartoloměj Kavin, bez řemesla, žena handluje v krámských věcech, 1/2 čtver. zahrady, 1 krávu, 1 jalovici, 3 ovce, 2 svině, 1 kozu.

19. Dům v městě spustlý, Anna Dostačilka, chudá vdova, pekařka, zřídka kdy chleba peče, 1 věrtel zahrady, 2 ovce, 2 kozy.

20. Dům v městě: Vojtěch Ždářský, kantor, učí městské děti; 1 věrtel 2 čt. pole, 1/2 čt. zahrady.

21. Dům v městě: na hlavu padá, Matěj Chám, chudý řezník, pro chudobu dům spouští, 3 str. 2 věrt. pole, 1 věrtel zahrady, 2 kozy.

22. Dům v městě: Adam Masner, krejčí, nemá komu šíti, 8 str. polí, louka na 1/2 fůry sena, 1/2 fůry otavy, 2 čt. zahrady, 1 krávu, 1 ovci, 1 svini, 2 kozy.

23. Dům v městě: Jakub Podleský, švec starý chudý, 1/2 čt. zahrady, 1 krávu, 1 jalovici.

24. Dům v městě: Jan Koubek, řezník chudý, 1 strych 3 věrt. 2 čt. polí, louku na 1/2 fůry sena, 1 koně.

25. Domek maličký v městě: Václav Raus, býval mlynářem, nyní žebrák, 1 čt. zahrady.

26. Domek v městě maličký: Jan Šebek, není v městě podruha, dělá nádeníka; 1 čt. zahrady.

27. Domek malý v městě: Jan Dolejš, chudý krejčí, nově osedlý, 1 čt. zahrady.

28. Dům v městě: Hans Georg Wicht, bez řemesla, živnost od polí, 64 str. 2 věrt. polí, 1 str. zahrady 1 čt., 2 koně, 2 voly, 4 krávy, 6 jalovic, 2 svině, užívá od kostela a od školy polí na 3 mand., 6 str.

29. Domek malý v městě: Anna Havlaska, nezůstává zde, podruh nádeník na domku; 1 čt. zahrady, 1 svini.

30. Dům v městě: Daniel Nosákovec, kovář vozů, pracovati nemůže; 5 str. polí, luk na 1/2 fůry sena, l/2 otavy, 2 čt. zahrady, 1 krávu, 1 jalovici, 2 ovce, 1 svini.

31. Chalupa malá, opuštěná, nestojí za nic. Bývala Podleských, nyní zůstává v ní nádeník.

32. Chatrná chalupa: Voršila Javůrková, vdova žebračka, nic nemá jen 1 čtver. zahrady.

33. Domek malý, opuštěný, Kateřina Wagenmeistrová, vdova po obecním bečváři; 2 čt. zahrady, 3 kozy.

34. Domek malý v městě: Šimon Procházka, pro starost (t. j. stáří) pracovati nemůže, hrnčíř, 1/2 čt. zahrady, 1 krávu, 1 vepře.

35. Domek malý v městě: Jakub Weber, švec starý, chudý, pracovati nemůže, 1 čt. zahrady, 1 krávu.

36. Domek malý na spadnutí: Antonín Masner, řezník chudý, nic nemá, 5 str. polí 1 věrt., louky na 1/2 fůry sena, 1/2 otavy, 1/2 čt. zahrady, 1 krávu, 1 jalovici, 5 ovec.

37. Domek v městě spustlý: Pavel Nevařil. 1 věrt. zahrady, 1 krávu, 5 ovec.

38. Domek v městě: Ferdinand Bobrovský, krejčí, více muzikářství hledí, 1/2 věrt. polí, 2 čt. zahrady, 4 ovce.

39. Domek v městě: spustlý, Matěj Procházka, zedník z vojny přišel, novousedlý; 1 věrt. zahrady.

40. Domek starý, na spadnutí: Jan Nešuta, nádeník starý, více pracovati nemůže, 4 ovce.

41. Dům v městě: Jiří Masner, toliko lidem slouží s vyděláváním koží, kožišník, 6 str. 2 věrt. polí, louky na 1/2 fůry sena, 1/2 otavy, 1 str. 2 věrt. zahrady, díl té zahrady osívá, 1 krávu, 1 jalovici, 1 svini.

42. Dům v městě: Matěj Koubek, řezník chudý, věkem sešlý, 10 str. polí, louky na 2 fůry sena, 1 fůru otavy, 1/2 čt. zahrady, 1 krávu, 3 jalovice.

43. Petr Boháč, dům v městě, koželuh, toliko prosté kůže vydělává; 7 str. 2 věrt. polí, 1/4 fůry sena, 3 věrt. zahrady, 1 krávu, 2 jalovice, 3 kozy.

44. Domek malý v městě, na hlavu padá: Martin Thám, krejčí, od města odběhl, kontribuce přes 2 léta neplatí; 1 str. 2 věrt. polí.

45. Domek malý: Petr Pručil, provazník chudý, zadlužený; 2 str. 2 věrt. polí, 1/2 str. zahrady.

46. Domek malý: Alžběta Strnadka, bez řemesla, se sirotky bídně se živí; 5 str. 1 věrt. polí, 1 krávu, 1 kozu.

47. Dům v městě: Jiřík Fiala, kovář starý, pracovati nemůže, 6 str. 3 věrt. polí, 2 čt. zahrady, 1 krávu, 1 jalovici, 11 ovcí, 1 svini.

48. Chalupa malá, shnilá, na spadnutí, Skřípkovská bývala, nyní v ní nádeník bydlí dokud naň nespadne; 1/2 čt. zahrady.

49. Domek malý, starý, na spadnutí: Vilém Podehradský, krejčí, málo řemeslo dělá, více muzikářstvím se živí, 2 čt. zahrady, 3 ovce.

50. Dům v městě: Franc Podehradský, krejčí, řemeslo nedělá, živí se muzikářstvím, 1 str. 3 věrt. polí, 1 věrt. zahrady, 7 ovcí.

51. Dům v městě: Anna Dobšová, vdova chudá, pro nemožnost dům spouští; 6 str. 3 věrt. polí, 1 věrt. zahrady, 2 krávy, 10 ovec.

52. Domek hrubě spuštěný: Veruna Kyselka, chudá vdova, vlnu lidem přede, těžce se živí; 3 str. 3 věrt. polí, 1 čt. zahr., 5 ovec.

53. Domek hrubě spuštěný: Václav Oves, řezník starý, kulhavý, více pracovati nemůže, 6 str. 3 věrt. polí, louky na 1 fůru sena, 1 otavy, 2 čt. zahrady, 1 krávu, 2 jalovice.

Jména mlynářů pod městské právo a šos městský náležejících. Městské mlýny šosovní jsou na nejisté vodě:

l. Mlýn pod městem: Jan Raus, mlýn jeho vlastní; 9 str. polí, 1 louka na 1 fůru sena a 1 otavy, 1 str. 2 věrt. zahrady, díl té zahrady se osívá.

2. Mlýn pod městem: Ondřej Psík; mlýn jeho však velmi spuštěný pro veliké daně, 23 str. polí, louky na 4 fůry sena, 2 fůry otavy, 3 čt. zahrady. 3. Mlýn pod městem: Jakub Strnad; mlýn spuštěný, nápadníkům nezaplacený, člověk nuzný, nemůže sobě dopomoci; 11 str. polí, louky na 3 f. sena, 2 otavy.

4. Mlýn pod městem: Anna Šebková, vdova, mlejnec její však sedí v cizích gruntech; 4 strychy polí, 1 fůra sena 1/2 otavy, 2 čt. zahrady.

5. Mlýn nad městem: Řehoř Hlava; mlýn stojí v cizích gruntech J. M. pánů páterů křižovníků tak ouzce, že hnout se nemůže; 22 str. polí. Celkem: 546 str. 1 věrt. polí a 2 čt., 2 strychy a 3 věrt. ladem.

53 domků, 42 krávy, 7 volů, 30 jalovic, 12 koňů, 163 ovce, 16 koz, 16 vepřů, rybníků na 5,5 kop ryb (bez mlýnů šosovních).

 

Starousedlé rody knínské.

Z "rulle" z roku 1654 v předu uvedené a z "přiznání" z roku 1713 poznáváme, že některé rody udržely se v městě do dnešní doby. Tak v roce 1654 uváděny jsou rodiny Kolumbusova, Neshotova (Nešutova), Nevařilova, Procházkova, Fialova, Strnadova, Psíkova, v roce 1713 rodiny Lochmanova, Čermákova, Masnerova, Thámova, (též Chámova), Dolejšova, Nosákovcova, Podehradských.

O rodu Kolumbusově stala se již zmínka. Rod Nešutův (psáno též Nechuta, Neshota) pochází zajisté z Prahy, kdež již v XVI. století, jak uvádí v "Dějinách obchodu a řemesel" Zikmund Winter, patřil mezi příslušníky cechu koželužského. Jednotliví členové tohoto rodu skutečně také v Kníně koželužstvím se zaměstnávali a v několika generacích řemeslo toto se dědilo.

Rod Nevařilův nepochybně přistěhoval se do Knína z panství slapského, patřícího klášteru zbraslavskému, kdež již před válkou třicetiletou rodové toto jméno se vyskytuje častěji. V letech 1777-1835 rod ten seděl na manském statku v Čími (čp. 8, nyní hostinec p. Hrdiny). Rod Strnadův udržel se na mlýně dosud zvaném po původních těchto majitelích "Strnadův" po několik století a v mužském potomstvu vymřel r. 1912. Roku 1914 mlýn prodán nynějšímu majiteli p. Tomáši Dezortovi. Podobně rod Veselských vymřel v mužském potomstvu. Z rodu tohoto vyšel spisovatel a buditel P. Miroslav Veselský, archivář horního města Kutné Hory, o němž se stane ještě příslušná zmínka.

Rod Nosákovců má původiště své v obci Čími, kdež držel karlštejnské manství zvané Nosákovské (čp. 3). Název jeho odvozuje se od jména bývalých majitelů Nosákovců. Toto manství drželi r. 1654 podle výtahu z rulle berniční Martin a Matěj Ctibor Nosákovci, jimž následovali Matěj Nosákovec, Václav Nosákovec (nyní Trnka) a Adam Nosákovec. Dvůr měl výměry 62 strychy orné půdy a 18 strychů porostlin a náležely k němu 2 rybníky, oba o 11 kopách násady, pak mlýn o 1 složení, olejna pustá a svobodný šenk. Jméno vzali po znaku, nesoucím skřížené sekyry (nosáky) . Byla-li rodina tato příbuzná se šlechtickým rodem Nosákovců ze Stupčic, jemuž náležel Mikuláš Nosákovec ze Stupčice, jenž r. 1575 se připomíná panošem karlštejnského purkrabí Jana Bořity z Martinic, nesnadno jest určiti. Vladyčí tento rod přestal znaku svého užívati. (Více viz: Ludvík Kopáček: Vladyčí rod Čámských z Ostrého; týž: Paměti obce Čími, Moráně a Malčan, str. 47). V knínské větvi Nosákovců udržuje se dědičně řemeslo kovářské a podkovářské do dnešní doby a v době zřízení cechovního několik členů tohoto rodu řídilo osudy "Raicechu" jako první nebo druzí cechmistři. (Viz paměti Rajcechu). Z tohoto vyšel také p. Josef Nosákovec, profesor státního pedagogia v Kutné Hoře.

Rod Masnerův vyskytuje se v Kníně již před rokem 1713 a dědil v rodech jednak řeznictví, jednak koželužství. Městu dal několik primátorů i konšelů, z nichž nejznámější je Karel Masner, jemuž žezlo primátorské odňalo teprve nové zřízení obecní roku 1849 po dlouholetém úřadování.

Pro místní zajímavost uvádím v následujícím "Tabelli" z roku 1718.

Berounský kraj. Rok 1718.

Tabella nálezu r. 1718 visitovaného zlatohorního města Nového Knína.

Č. 1. Dvůr šosovní, náleží panu Karlu Krištofu z Radovce (Radowetz) Pole: vrch nad městem, návoz, za stodolou, za vrbama, u kříže, i dolejších Kavčicích, v hořejších Kavčicích, nad sekretem, mezi cestami, pole Švejřský, pod borem, pod březím, malý políčko, za plodovým rybníkem, u malého křížku, u velkého křížku, za rybníkama, za spravedlností, pod borem vokraječek, sumou 19 polí, 133 strychy plochy, 120 strychů výsevu, 41 a 2/4 prostřední, 78 2/4, špatné půdy, 6 luk na 17 vozů sena na 2 koně, 8 a 1/4 vozů votavy, zahrady 3 věrtele, 1 mandel sype 2 a 1/2 věrtele.

Č.2. Vdova Dostačilová, nyní Martin Šebek, mlynář na konci popisu má obecní mlýn. Má v městě domek, kde bydlejí 2 nádeníci, Říhovský, Pabouček; 4 věrtele zahrady.

Č. 3. Dědicové Columbovští : Polí 8, 42 strychy výměry, 37 strychů výsevu, 11 str. střední, 26 str. špatné, 1/4 věrt. zahrady, luk 5, 6 a 1/2 vozů sena na 2 koně, 4 vozy votavy na 2 koně.

Č. 4. Johan Columbus : Polí 8, 40 strychů výměry, 36 str. výsevu, 22 str. prostřední, 14 str. špatné, louky 2 na 3 vozy sena a 2 vozy votavy, 3/4 věrt. zahrady.

Č. 5. Václav Columbus : Polí 5, výměry 29 a 3/4 str., 27 a 1/2 str. výsevu, 11 str. prostřední, 16 a 1/2 str. výsevu, 11 str. prostřední, 16 a 1/2 špatné, 3/4 věrt. zahrady, pastviště na třech rybnících 1 a 1/2 strychu, louky 2 na 2 fůry sena a 1 votavy.

Č. 6. František Čížek: zahrady 1 věrtel.

Č. 7. Jan Lochman.

Č. 8. Vdova Ševcovská, za městem nad rybníčky: Pole 2, výměry 12 a 1/2 str., výsevu 11, 3 str. prostř., 8 špatné, louky 2 na 2 fůry sena a 3/4 votavy (proti Strnadovi za pastouškou, 1/4 věrt. zahrady).

Č. 9. Siroci Čermákovský; na spáleništi, zastavené pole za městem: Pole 1, výměry 3 a 1/2 str. výsevu 1 a 3/4 špatného, 1/4 věrt. zahrady.

Č. 10. Petr Veselský, nad drahama: Pole 1, výměry 4 a 1/2 str., výsevu 4 a 1/2 str. špatného, 1/4 věrtele zahrady.

Č. 11. Václav Dohnal , proti mlejnu Strnadovskýmu: Louka 1, na 1 vůz sena a 1 votavy, 3/4 věrtele ovocné zahrady.

Č. 12. Jan Kučera : 1 věrtel zahrady.

Č. 13. Vencl Prunajs : Polí 8, 25 a 3/4 str., výsevu 22 a 1/2 str., 1 str. dobrého, 21 a 1/2 str. špatného, ladem leží 6 a 1/2 str., louka 1, sena 1 vůz, 1/4 věrt. zahrady.

Č. 14. Jan Kabů (? Kubů) : Pole 4, 17 str., výsevu 15, 4 dobrého, 11 str. špatného, 1 a 1/4 věrt. ovoc. zahrady.

Č. 15. Kašpar Zelenka : Pole 1 ve třech letech ladem, nad mlejnem Rousovskym 7 str., osevu 5 a 1/2 str. špatného, zahrady 1 věrtel.

Č. 16. Dorota Kábova, vdova po řemesníku: Polí 4, výměry 27 a 1/4 str., výsevu 20 a 3/4 str., 9 str. dobrých, 11 a 3/4 šp., 1 strych ladem ve 3 letech, vodou často zaplaveno. Louky 2 na 2 vozy sena a 1 votavy.

Č. 17. Matěj Poláček : Polí 8, výměry 21 str., výsevu 17 a 3/4 str., 3 str. prostřední, 14 a 3/4 špatných, 2 a 3/4 ladem, část pastviny, louky 3 na 2 a 1/2 vozu sena a 1 vůz votavy, 1/4 věrt. zahrady.

Č. 18. Bartoloměj Kavín : Pole 3, výměry 12 str., 10 a 3/4 osevu, 3 str. prostřední 7 a 3/4 špatných, louka 1 na 1 fůru sena a 1/4 fůry votavy, 1/4 věrt. zahrady.

Č. 19. Anna Dostačilka : Pole 3, vým. 12 str., výsevu 11 str., 2 str. prostřední, 9 špatných (5 str. ve 3-4 letech ladem), 1 věrtel zahrady bez užitku, 1 louka na 1 vůz sena a 1 votavy.

Č. 20. Vojtěch Žďárský, kantor městský, manželka jeho v krámských věcech handluje a žije od toho: 1/4 věrt. zahrady.

Č. 21. Matěj Thám, řezník: Pole 3, výměry 4 a 3/4 str., výsevu 3 3/4 str. špatných, 1 věrt. zahrady.

Č 22. Adam Masner : Polí 5 str., výsevu 4 a 1/2, str., 2 str. prostřední, 2 a 1/2 špatných, 1 louka na 1 vůz, sena a 1/2 votavy, 1/2 věrt. zahrady. Č. 23. Jakub Podleský : Pole 2, výměry 3 str., výsevu 2 a 1/4 str. špatných, louka 1, na 1 vůz sena.

Č. 24. Andres Koubek : Pole 3, výměry 8 a 3/4 str., 7 a 1/2 osevu špatných, 1/4 věrt. zahrady.

Č. 25. Václav Raus , 1/4 věrt. zahrady.

Č. 26. Martin Nešuta, 1/4 v. zahrady.

Č. 27. Jan Dobeš, l/2 v. zahrady.

Č 28. Helena Šichtová , vdova: Polí 14, výměry 95 a 1/4 str., výsevu 83 str., 23 str. prostředních, 61 špatných, 1 pole na vrchu sporné s panem Galinou, luk 2 na 1 a 1/2 vozu sena a 1 vůz votavy, l a 1/2 strychu zahrady.

Č. 29. Anna Havlaska : Pole l, výměry 6 str., 5 osevu špatných ve 3 až 4 letech ladem ležících, 1/4 v. zahrady.

Č. 30. Daniel Nosákovec : Polí 2, 5 a 1/2 strychu, výsevu 4 a 1/2 str. špatných, louka 1 na 1/2 fůry sena, 1/4 v. zahrady.

Č. 31. Josef Toman.

Č. 32. Jan Javůrek, 1/2 v. zahrady.

Č. 33. Andres Wagenmister, 1/2 v. zahrady.

Č. 34. Šimon Procházka, 1/2 v. zahrady.

Č. 35. Jakub Šebek, 1/4 v. zahr.

Č. 36. Antonín Masner : Pole 2, vým. 5 a 1/2 str., výsevu 5 špatných, louka 1 na 1 vůz sena a 1/2 votavy, 1/4 v. zahrady.

Č. 37. Pavel Nevařil : 1 v. ovocné zahrady.

Č. 38. Jakub Čanský: 1/2 v. zahrady.

Č. 39. Matěj Procházka : 1 v. ovoc. zahrady.

Č. 41. Jiří Masner: Polí 6, výměry 12 a 1/2 str., výs. 10 a 3/8, 3/4 strychu dobrých, 10 str. prostředních, louky 2 na 2 fůry sena, 1/2 votavy, 1 a 1/2 v. ovocné zahrady.

Č. 42. Matěj Koubek , řezník: pole 3, výměra 10 a 1/2 str., výsevu 7 a 1/2, 2 str. dobrých, 5 a 1/2 prostř., louky 2 na 2 fůry sena a 1 votavy, 1/4 v. zahrady.

Č. 43. Petr Boháč : Polí 1 o 7 a 1/2 str., výsevu 7 str., 6 prostř., 1 str. špatných, louka 1 na 1 vůz sena a 1/2 votavy, 2 věrt. zahrady.

Č. 44. Jiří Frejpank : Polí 1 o výměře 1 a 3/4 str., výsevu 1 a 3/4 str. špatných, 1/2 zahrady.

Č. 45. Petr Pračil : Polí 2, výměry 3 a 1/4 str., výsevu 2 a 1/2 str. špatných, 1/4 zahrady.

Č. 46. Alžběta Strnadka , vdova bez řemesla a živnosti: Polí 3, výměry 5 a 3/4 str., výsevu 5 a 1/2 str. špatných, louka 1 na 1 vůz sena a 1 votavy.

Č. 47. Jiří Fiala : Polí 1, výměry 7 a 1/2 str., výsevu 6 a 3/4 str., 3 str. dobrých, 3 a 3/4 špatných, louka 1 na 1 vůz sena a 1/2 votavy, 1/4 věrt. zahrady,

Č. 48. Jiřík Myška : 1/4 věrt. zahr.

Č. 49. Vilém Podehradský: 1/2 věrt. zahr.

Č. 50. Anna Podehradská , vdova: Pole 1, výměry 1 a 3/4 str., výsevu 1 a 3/4 str. prostřední jakosti, 1 věrt. zahrady bez užitku.

Č. 51. Antonín Dobeš : Pole 2, výměry 7 a 3/4 str., 7 str. výsevu, 2 str. dobré, 5 šp. jakosti, louka 1 na 1 vůz sena, 1 věrt. zahrady.

C. 52. Veruna Kyselka : pole 3, výměry 5 a 1/2 str., 4 a 1/2 str.. osevu špatných, 2 str. ladem ve 3 letech, 1 a 1/4 věrt. zahrady.

C. 53. Jan Ureš : Pole 3, výměry 10 a 1/2 str., osevu 9 a 1/2 str., 4 a 1/2 str. dobrých, 5 str. špatných, 1 louka na 1 vůz sena a 1/2 votavy, 1/2 věrt. zahrady.

Č. 54. Vavřinec Duchek: 1 a 1/2 v. zahrady.

Č. 55. Rozina Fialova, vdova: Polí 1, výměry 4 a 1/2 str., výsevu 4, 3 str. dobrých, 1 špatných, louka pod Mikuláškovic mlejnem společná na 1 vůz sena a 1/2 votavy.

Č. 56. Caspar Semelka : Polí 1 o 3 a 1/2 str., 3 a 1/4 str. výs., prostřední, louka 1 na 1 vůz sena a 1/2 votavy, 1/4 věrt. zahr.

Č. 57. Po neboštíkovi Martinovi Kubovi v domě podruh Vít Kučera.

Č. 58. Jan Podleský.

Č. 59. Jaroslav Batěk, 1/4 v. zahrady.

Č. 60. Jan Šicht.

Č. 61. Hendrich Brunner: 1/4 v. zahrady.

Č. 62. Daniel Kamenický : Pole 1 o výměře 4 a 1/2 str., výsevu 4, špatné jakosti.

Č. 63. Ferdinand Bobrovský : 1 pole 1/4 strychu výsevu, špatné jakosti.

Č. 64. Jiří Kožíšek, lokaj, 1/4 věrt. zahrady.

Č. 65. Jan Pražák (Prunays) . Č. 66. Pičkovský domek, v něm podruh nádeník, 1/4 v. zahrady.

Více je mlynářů, kteří mají vlastní mlýny:

1. Jan Raus , 4 pole 10 a 3/4 strychů, 10 a 1/4 str. výsevu, 5 a 3/4 dobrých 4 a 1/2 špatných, 1 louka na 1 fůru sena 1/2 votavy, 1/2 v. zahrady.

2. Lukáš Šebek , 4 pole výměry 10 strychů, výsevu 8 a 3/4 str., 1/2 str. dobrých, 8 a 1/4 šp., louka 1 na 1 fůru sena 1/2 votavy, 1/2 v. zahrady.

3. Ondřej Psík , 5 polí, 29 str., 26 a 1/4 výsevu, 5 dobrých 21 a 1/4 str. špatných, 1 strych ladem, 4 louky na 3 fůry sena, 1 votavy, 1 a 1/2 věrt. zahrady.

4. Jakub Strnad , 9 polí výměry 15 a 1/4 str., 12 a 1/2 str. výsevu, 3 a 1/2 dobrých, 9 a 1/2 špatných, 2 a 1/4 str. ladem, louky 2 na 3 fůry sena a 1 votavy, 1/2, věrt. zahrady.

5. Řehoř Hlava , 1 pole 25 str. výměry, 22 str. výsevu, 6 a 1/2 dobrých, 15 a 1/2 sp.

Sumou: Polí 156, 696 a 3/4 strychů výměry, 611 a 3/4 str. výsevu, 181 a 3/4 prostředních, 430 špatných, ladem 9 a 3/4 strychu, luk 49 a 1/2 na 62 1/2 vozů sena (na 2 koně), 30 vozů votavy, 11 a 1/2 v. zahrad.

Na vrchu Chvojně 20 strychů ladem ležících pozemků, které se nemohou orati a kliditi v prostřední a ve špatné půdě. V prostřední půdě 5 mandel po 2 a 1/2 věrtele, ve špatné 4 mandele po 2 věrtelích.

Židé jsou zde, ale nebudou se zdržovati, nazvaný Isák Josef, sám píšící místo Isák Jáchym. Obecní pastýř má 1 a 1/2 věrt. obecního pole a chová 1 krávu a 7 ovec.

Obec Novoknínská má 1 mlejn nazvaný "u lávek" se 2 složeními, k němuž mlynář užívá 2 a 1/2 str. polí obecních, zahrady 1/2 věrtele a platí ročně 60 zl. činže. Též jest u mlýna chmelnička 1 věrt., které užívá obec. Dále je obecní mlýn Mikulkovský zvaný s 1 složením a tříslovými stoupami na nestálé vodě, k němuž mlynář užívá polí 3 a 1/2 str. špatné půdy a platí ročně na penězích 50 zl. a 4 str. žita místo činže a k tomu louky na 1 vůz sena a 1 votavy. Dále má obec rybník na 4 kopy kaprů. Pak má obecní pivovar k obecnímu užitku a odvádění kontribuce ročně 110 sudů piva se vaří a v městě se šenkuje. Konečně má obec na vrchu Chvojné zmíněných 20 strychů ladem ležících pozemků.

Clausula: 1.) Jak zdoleji ponížené a pokorné připomenutí se činí, že pole zdejší větším dílem na velkých vrších, písčité, skalnaté a snešené, proto také neúrodné jsou, některé při dolících rumem a kamením zanešené, takže zde v horách a skalách, vrších jako v jiných místech a krajích ouroda nebývá, neb zřídka kde, a málo na která pole bez dobrým opatřením mrvou, a to toliko na jednu seji pšenice býti nemůže. Ačkoli dle tisknuté tabelli.

2.) z poddané poslušnosti luka a z nich travní užitek do tohoto našeho poslušného přiznání od nás vysvětliti se neopominulo, však ale poněvadž od Jich Msti slavných a svatých pamětí římských císařů i králů českých etc. při královských horních městech taková luka jakž toho J. M. cís. a král. nejvyšší berně zemská milostivě zaznamenání jmíti ráčí - nejmilostivěji privilegováno a od daní zemských osvobozené jsou. Té poddané a poslušné naděje jsme, že v následující nové usedlosti nám nejvejš chudým horníkům k lepšímu milostivě pozorované budou.

3.) Že se o vaření piva do rubriky nic nepostavilo, příčina jest, že zde žádné sousedské várky, na paměť sousedův snad jak město někdy před švédskými vojnami stálo, obyvatelům se nepropouštějí, nýbrž nemaje žádných obecních důchodů, vše pro obecní vydání se vařiti musí, ku kterýmžto várkám obilí, dříví, chmel, smůlu, ničehož svého nemaje, všecko za hotové peníze koupiti se musí a do roka málo přes sto sudů (čtyřvěderních) se vaří, po zaprávení J. M. cís. táců a accisu, též vzešlém nákladu, málo za užitek obci zůstává.

A byvši toto město v poslední švédské vojně od generála Bannera na prach spálený, dosavad nevystavené, v špatné podstatě, v němž domky chatrné, otrhané stojí, všech silnic vzdálené, beze všech živností, v ouzkých mezech tak, že na všechny čtyry strany z rynku na cizí grunty takměř z mustkverku panskými ovčíny obsazený, dobytka k své potřebě málo chovati může. Též dostřeliti může. Pro malou skrovnost gruntů obecních a při tom jsou 6ti cizopanskými krčmami, v nichž z pěti cizopanských pivovarů piva vše na blízku a ve čtvrt míli nejdále se šenkuje, obsazeno jest.

Item pro své obecní vydání má obec dva mlejny staré opuštěné, z kterých se stejně činže neplatí, nýbrž podle času ourody a neourody zemské a jak platí obilí, též kterého roku vody důstatek jest, když z těch a spolu z pivovarních užitků skrovných, po nákladu na správy mlýnské, váreční a jiné správy městské J. M. panu faráři, perkmistru, písaři, městskému servusovi, zvoníkovi a kantorovi, ačkoliv vše dosti skrovně, se zaplatí, a jiné rozdílné vydání se sežene, nic v casse nezůstává, větším časem ani nepostačí, takže těch tak jmenovaných Extraordinárních daní spolu s vrchnostma z vlastního měšce čím platiti není. My obyvatelé až potud z našeho vlastního oddolati nemůžeme, mnoho set zlatých nových jak k J. M. cís. a král. nejvyšší berni zemské, tak i jiným věřitelům dlužni a tak dalece skrze takové nás v těch platech s vrchnostma srovnání, v chudobu svedeni jsme, že větším dílem jiného nic, nežli hůlky a mošny se uchytiti a žebrotou před se vzíti způsobni jsme.

Když by tedy budoucně při teď příští visitaci něco víceji nežli zde připsáno bylo, sive in quanto, sive in quali se vynašlo, tehdy se zavazujeme tímto za ten vypuštěný schodek netoliko opravu nýbrž toho vyšetření respectú toho zamlčeného, vedle těch skrz zameškání času J. M. (titul) vzácným pánům pánům stavům způsobených outrat salvo tamen regressu, proti těm, jež bez naší viny a prohlížení upřímně se nepřiznali, z vlastního zaplatiti. Jenž se stalo v král. městě Kníně hor zlatých dne 8. januarii A. 1718.

Sigilum civitatis Neokninensis.

Jiří Vojtěch Masner, t. č. purkmistr a písař městský.

Jan Jiřík Šicht, primus. Václav Ferd. Collumbus.

Jakub Podleský.

Petr Veselský.

Jan Kučera.

Matěj Potůček.

Při očité visitaci 1718 takto se našlo: Při specifikaci hospodářů jsou zde řemeslníci, povozníci a j., kteří rozličné živnosti a výživu provozují a mohou chovati dobytka:

1. tažní 2 koně, 2 voli, 12 krav, 9 jalovic, 60 ovec, 2 svině, rybníček na 2 a 1/2 kopy násady.

2. 2 krávy, má 10 ovec, 1 kozu.

3. 2 voli, 3 krávy, 1 jalovici, 1 svini.

4. 2 koně, 1 krávu, 2 jalovice, 3 ovce, 1 svini.

5. 2 voli, 2 krávy, 2 jalovice, 7 ovec, 1 svini, rybníček na 2 kopy násady.

6. švec, vydělá ročně 20 zl.

7. malíř, vydělá ročně 50 zl., má 1 vepře.

8. má dvě jalovice.

9.

10. krejčí, vydělá ročně 15 zl., může chovat 1 krávu, 1 jalovici.

11.

12. krejčí, vydělá 20 zl.

13. provazník, má tovaryše, vydělá 70 zl., může držet 2 voly, 1 krávu, 2 jalovice, 2 ovce, 2 svině.

14. kolář, vydělá 20 zl., chovat může 1 krávu, 1 jalovici.

15. chudý švec, neprovozuje řemeslo, chová 1 krávu, 1 svini.

16. 2 koně, 1 krávu, 2 jalovice, 1 svini, 1 kozu.

17. krejčí, ale neprovozuje řemeslo, nýbrž obchoduje častěji s moukou na Prahu a v tomto roce důchodním písařem, zač má z každé várky vědro piva. Má 2 voly, 2 krávy, 4 ovce, 1 svini, 1 kozu.

18. kramář, podle zprávy kraj. úřadu vydělá si 30 zl. ročně (sotva).

19. vydělá 20 zl.

20.

21. řezník chudý, vydělá 15 zl., chová 2 kozy.

22. krejčí, neprovozuje řemeslo, má 2 krávy, 1 jalovici, 1 svini.

23. švec, vydělá 10 zl.

24. řezník, vydělá 20 zl., má 1 krávu.

25. má 2 kozy.

26. tkadlec, vydělá 36 zl., má 1 krávu.

27. krejčí, vydělá 30 zl., má 1 jalovici.

28. má 2 koně, 2 voly, 5 krav, 3 jalovice, 4 ovce, 4 svině.

29.

30. kovář, má syna tovaryšem, chová 2 krávy, 2 ovce, 2 svině, 1 kozu.

31. prodavač, má 1 krávu.

32. zámečník, vydělá 20 zl.

33. bednář, vydělá 20 zl.

34. hrnčíř, syn tovaryšem, chová 1 krávu, 1 svini.

35. švec, syn tovaryšem, vydělá 25 zl., chová 1 jalovici.

36. řezník, vydělá 20 zl., chová 1 jalovici, 2 ovce.

37. řezník na Prahu, vydělá 20 zl., má 7 ovec.

38. vozívá mouku na Prahu, vydělá 20 zl., má 4 kozy.

39. zedník, vydělá 40 zl.

40. nádeník, chová 1 krávu, 3 ovce.

41. kožišník, syn tovaryšem, má 2 voly, 2 krávy, 1 jalovici, 1 svini.

42. řezník, má 2 voly, 1 krávu.

43. koželuh, syn má jen práci, vydělá 25 zl., má 2 voly, 1 krávu, 1 jalovici.

44. bednář, vydělá 36 zl., má 1 svini.

45. provazník, vydělá 25 zl., má 1 krávu.

46. 2 krávy, 1 svině.

47. kovář, syn tovaryšem, vydělá 50 zl., má 1 krávu, 8 ovec, 1 kozu.

48. hrobař, má 1 krávu, 2 ovce.

49. krejčí a hudebník, vydělá 30 zl., má 1 krávu, 2 ovce.

50. - 5 ovec.

51. řezník, vydělá 30 zl., má 2 krávy 1 jalovici 5 ovec, 1 svini.

52. dělá punčochy k sv. Vítu, vydělá 12 zl., chová 5 ovec.

53. řezník.

54. tesař, vydělá 30 zl., chová 1 jalovici, 2 ovce.

56. pekař, vydělá 40 zl.

 

Změna úřadu perkmistrovského.

Roku 1722 za perkmistra Lauera změněn úřad perkmistrovský na oberinspektorát. Sídlem jeho byl dům na náměstí, dnešní Nešutův, kdež již dříve bylo sídlo horního úřadu a vexlu (stará mincovna). Ještě do opravy, prováděné nynějším majitelem p. Bohuslavem Nešutou r. 1915, jevil uvnitř na dveřích stopy černožluté barvy, státní to barvy rakouské. Podle zachovaného obrazu z těch let, majetku to městského advokáta p. Jana Thána, míval dům zcela podobu nynější, vrata bývala železná, nad nimi nesl se hornický znak v podobě skřížených kladiv.

 

Na náměstí postavena kaple sv. Jana.

Roku 1730 počala se stavěti na náměstí hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele ze záduší koubkovského. Její báň bývala hruškovitá, sloh renaissanční. Kaple tato rozbořena r. 1890 a ze získaného materiálu postaven taras pod školní zahradou, u tak zvané nové školy. Toho roku také zavedena v Kníně svatojánská pouť a v kostele sv. Mikuláše pořízen nový obraz sv. Jana Nepomuckého. Předešlého totiž roku (1729), oslavována ve dnech 7.-16. května v Praze kanovnisace nového zemského patrona Jana z Nepomuku.

Pohled na náměstí s bývalou kaplí sv. Jana.

Pohled na náměstí s bývalou kaplí sv. Jana.

 

Vzpoura robotníků na Sedlčansku.

Za vlády posledního Habsburka Karla VI. povstali na sousedním Sedlčansku robotníci proti vrchnostem, neboť císařský patent o zmírnění roboty nebyl vrchnostmi vyhlášen. Vzpoura potlačena dragouny. Karel VI. vydával ostrá nařízení, aby v Čechách stíháni byli protestanti veřejní i tajní, jichž po válce třicetileté mnoho tu pobývalo. Zakázané knihy přinášeli z Německa krajánci, skrývající se po mlýnech a samotách. Z rozkazu císaře upozorňuje krajský úřad v Berouně zdejší magistrát, aby takovýchto tajných buřičů nikde netrpěl, ale je lapil a soudu odevzdal.

 

Vzpoura na Dobříšsku.

Nesmírný útisk poddaného lidu na sousedním panství dobříšském vynesl tomuto městu posměšný přídomek Dobříš - Odříš. Míra trpělivosti lidu také překypěla, když vrchní Svoboda jednal s ním hůře než s dobytkem. Aby odpor lidu zlomil, dal Svoboda několik mužů ubíti karabáčem až k smrti, těhotné ženy mrskati a poddané růžně mučiti. Na udání barona Unwertha, adjunkta krajského úřadu, nařídila Marie Teresie vyšetřování, leč krajský hejtman, baron Ležanský, vyšetřil věc tak stranicky ve prospěch Mannsfelda a jeho úředníka, že dvorská kancelář pověřila novým šetřením šl. Streeruwitze. Po odchodu komise dal však kníže Mannsfeld vypovídající sedláky zmrskati a za kruté zimy r. 1769 uzavříti lidu úplně lesy, takže tento značně trpěl zimou. Baron Unwerth znovu věc udal císařskému dvoru. Vrchní Svoboda odsouzen na 6 let do žaláře "ve špinhause" v Praze, po 4 letech dostal milost a odstěhoval se do Příbramě k provdané za primasa dceři. Kníže Mannsfeld sám zbaven správy svého panství na několik let (rozsudkem ze dne 12. května 1770) a odsouzen k pokutě 2000 dukátů, též k náhradě nesprávně vybíraných daní a dávek poddaným. Trest tento byl mu však prominut, když se svými poddanými se dohodl a závazky k nim vyrovnal. Dobříšský případ stal se výstrahou pro celé Čechy a vedl k vydání patentu ze dne 24. května 1771, kterým se vydávají nebo obnovují nařízení k zamezení rozmanitých útisků poddaných od vrchností při robotách, jenž obecně slul "Dobříšský patent", schválený sněmem r. 1776. (Lad. Malý: Příbramsko a Dobříšsko.).

 

Úprava hranic.

Se staroknínskými majiteli, t. j. řádem křižovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu, měli měšťané r. 1702 mezní při. Z té příčiny konána dne 26. května 1702 obchůzka společných hranic, a to za účasti celé městské rady a generála řádu křižovnického Františka z Frankenfeldu. Při této obchůzce v zápisech jmenován je dvůr Vrapačov při hranicích obou statků (městského a panského) na cestě k Libčicům a Lhotám, čímž tedy poloha jeho je přesně určena. Roku 1731 dochází s řádem křižovnickým k novému meznímu sporu, a to o zahrádku při mlýně zvaném Podleský. Staroknínský farář Jan Trčka nařizuje rozházení mlýnské zahrádky mlynáři Jakubu Hlavovi, ježto je na gruntech staroknínských pánů. Mlynář žádal za ochranu městskou radu, která listem ze dne 18. května t. r. béře Hlavu v ochranu. Farář Trčka listem ze dne 26. května 1731 odpovídá městskému úřadu, že mlynář Hlava je sice mlýnem svoboden, ale mlýn sám stojí na gruntech staroknínských majitelů; tomu nasvědčuje i ta okolnost, že konána třídenní robota ke St. Knínu. Vrchnost zřízení a užívání zahrádky mlynáři nedovolila a také ji tu více nemíní trpěti. Farář žádá o srok (stání) v této záležitosti na některý den. Magistrát na přípis farářův odpověděl dne 11. června 1731 v tomto smyslu: Podleský mlýn, ač obklopen je grunty staroknínskými, gruntem a poddanstvím patří městu. Více než před 100 lety stávala zde městská puchýrna a tam, kde nyní zahrádka se nalézá, býval písek puchýrny, který se tu ještě nalézti může a pamětníci dokáží, že staroknínským poddaným mlynář nikdy nebyl. S potahem privilegií ustanoveno stání vyšetřovací na den 12. června 1731.

Výslech mlynáře Hlavy a dvou svědků, vzatých pod přísahu, děl se uvedeného dne na radnici za přítomnosti faráře Trčky. V protokole se praví: Podleský mlýn koupil otec Jakuba Hlavy, Nikodem, od bratří Podleských i s tou zahrádkou, tudíž tato na mlýnské půdě se nalézá. Když v držení mlýna po svém otci nastoupil, kola puchýrny tu ještě zastihl. Nyní přesazeny jsou mezníky pod jalový potok, ale dříve tam, kde voda ze strouhy vypadá, stávala olše, otcem jeho utínaná a u té olše stával mezník a ne za potokem jalovým. Svědky dokazuje, že staroknínští páni, kdyby jim byly strouhy patřily, jistě by tu ryb lovili, ale toho nikdy neučinili, pokud paměť jiných starých lidí sahá.

Tato výpověď byla opětně mlynářem Hlavou i oběma svědky přísahou potvrzena dne 26. února 1732, staroknínským majitelům pak ukázána smlouva města z roku 1661 na pole zádušní městská a na pole Havlíčkovské, sporný mlýn ohraničující. Přesvědčen těmito důvody ustoupil farář Trčka od dalšího sporu. Řád křižovnický pak žádal, aby mu město dovolilo zapustiti hráz nově zřizovaného panského rybníku na "Sekytech" do městské půdy. Městská rada této žádosti vyhověla dne 10. září 1732, ale bez újmy práva vlastnického (Městský archív) . Přesně vymezeny hranice městské a staroknínské r. 1761.

Na stížnost hejtmana mníšeckého S. Engla z Engelsflussu, podanou městu dne 23. října 1729 o nešetření mezníkův a hranic knínskými, vyslána oběma stranami komise, která toho roku provedla přesné vymezníkování hranic městských a obou Hraštic.

Téhož roku 1729 nařízeno primatoru Ondřeji Malčanskému krajským úřadem berounským ohledání a stanovení hranic města Knína a Sudovic.

Rozkaz tento podepsán je krajskými hejtmany Mladotou ze Solopisk a Janem Vratislavem z Oppersdorfu; komisařem při stanovení hranic jmenován krajským úřadem Ronsperg z Ronspergu.

Stalo se tak na stížnost jmenovaného Jana Kosoře z Malovic majitele Sudovic, že mu městský písař knínský porazil mezující hrušku a někteří knínští měšťané hrozili Malovci zastřelením.

Karel VI., poslední Habsburk, zemřel dne 20. října 1740 a podle pragmatické sankce nastoupila dcera jeho Marie Terezie. Korunována byla svatováclavskou korunou dne 12. května 1743.

Proti Marii Terezii zdvihli válku Francouzi, Španělé, Prusové, Sasové, Bavoři, chtějíce dosaditi v zemích českých bavorského kurfiřta Karla Vojtěcha. Roku 1741 vpadlo bavorské vojsko s Francouzi do Čech, táhlo přes Písek, Milín, Dobříš, Zbraslav ku Praze a dne 26. listopadu dobylo Prahy. Kurfiřt bavorský prohlásil se českým králem a dne 19. prosince 1741 holdovalo mu 400 prelátů, knížat, šlechty i s arcibiskupem pražským Mauricem Gustavem, hrabětem z Manderscheidu. Mezi holdující šlechtou byli i sousedé knínští Jindřich Pavel hrabě z Mansfeldu na Dobříši a Ignác Karel z Engelsflussu na Mníšku. Knín trpěl velice rekvisicemi cizího vojska, usazeného na panství mníšeckém. Leč po vítězné bitvě u Chotusic, dne 17. května 1742, uzavřel král pruský Bedřich s Marií Terezií mír a pak r. 1743 vytlačeni Francouzi a Bavoři z Čech. Proti Bavorům i Francouzům bouřili se sedláci, mstíce se jim za utrpěné škody. Při takovémto selském povstání proti nepříteli byl vůdce povstalých sedláků v našem kraji Jan Mestek, rychtář kytínský, zastřelen Francouzi dne 11. června 1742.

Rok 1744 byl opět zlý. Král pruský Bedřich II. obléhal od 30. srpna do 15. září Prahu, toho dne ji dobyl a odtud vysílal vojsko k obsazení Tábora a Písku. Krajinu stíhal opět rekvisicemi, ale 26. listopadu rakouské vojsko opět obsadilo Prahu a Prusy ze země vytisklo.

Roku 1756 opět Prusové zaplavili Čechy. Bedřich porazil rakouské vojsko u Lovosic, dne 4. května 1757 oblehl Prahu o odtud vysílal jízdu do dalekého okolí na špížování. Část pruské jízdy zajela také dne 11. června do Knína a uložila městu výpalné 1000 zlatých, 300 korců sena, 20 kusů dobytka, 30 sudů piva. Na nepatrné a chudé městečko bylo toto výpalné ohromné. Za jednání však včas náhle vtrhla do města četa rakouských husarů která po krátké potyčce v ulicích Prušáky odrazila a tím město od značných škod, případně snad i úplného zničení zachránila. Bitvou u Kolína dne 18. června 1757 byli Prušáci donuceni opustiti Čechy.

 

Vysoké daně.

Následkem stálých válek stižena byla nejen města, ale i vrchnost a poddaní velikými daněmi. Roku 1755 sáhnuto bylo i na cechovní matky pokladnice, které ošacovány důkladně. Roku 1761 svolili stavové čeští na sněmu dvojnásobný příspěvek na válečná vydání v obnosu 4,200.000 zl. pod podmínkou, když venkovské duchovenstvo pomůže 150.000 zl. Se svolením papeže Benedikta XIV. zatížila Marie Terezie daněmi též kněžstvo.

 

Statek Cholínský.

V této době majitelem blízkého dvorce cholínského, bývalého robotního manství karlštejnského, připomíná se Josef Koubek, městěnín král. zlatohorního města N. Knína. Týž prodal Cholín r. 1785 Martinu Holahovskému, měšťanu stříbrohorního města Příbramě. (L. Kopáček: Karlštejnská léna na Dobříšsku.).

 

Zrušení přídomku "král. zlatohor. města".

Roku 1745, když česká komora byla zrušena, učiněn rozdíl mezi král. horními městy a městy horními, kterážto poslední připadla pod pravomoc král. podkomoří, pokud šlo o sázení rad a dohled ke hospodářství. Knín a Příbram přiděleny k městům horním; ztratil tedy Knín název "královského zlatohorního města", ale přes to i nadále přídomku toho užíval. Trochu se polepšilo horám zdejším, když horním městům povolena byla část daní k užitku hor a r. 1754 kverkům a nákladníkům hor, kteří "cupusy dávali", t. j. dopláceli, odpuštěn desátek. Když pak pomýšleno na zavedení daně z úroků, vzbouřilo se r. 1778 měšťanstvo knínské, takže na rozkaz krajského berounského úřadu bylo posláno do města vojsko s rozkazem, aby každého vzpurníka bezodkladně do Prahy dopravilo. (Městský archiv.).

 

Potíže města s přezimováním vojska a rekvisicemi.

S přezimováním vojska a s ubytováním na průchodech vojenských bývaly nemalé potíže. Magistrát často si stěžuje, že je vojskem více zatížen než sousední velkostatek staroknínský. Listem hejtmana kraje podbrdského, hraběte Chlumčanského z Přestavlk a hraběte z Kuppwaldu, ze dne 20. července 1709 ujišťován jest magistrát, že již nikdy nebude v městě Kníně umístěno více vojska než na sousedním statku staroknínském. Posléze listem ze dne 24. prosince 1773 oznamuje nejvyšší mincmistr, že císařovna nařídila osvobození horních měst, tudíž i Knína, od vší vojenské posádky i na průchodech. Ubohým financím městským bývalo takové přezimování vojska nemalou přítěží, často pak docházelo k výstřelkům proti kázni. Tak r. 1771 byla tu vojínem Frankem od pluku Kallenberského zabita žena Dominika Sedláčka Marie, a manžel její sám do krve zbit. Dožádaná komise věc na místě vyšetřila a vojína v poutech dopravila před vojenský soud. (Městský archiv, Matrika mort. 1771 ) .

Stejné potíže byly s odváděním rekvisic za vojskem. Knín, jakožto město královské, určen byl za sběrnu předepsaných vojenských rekvisic a příslušné zásoby musil pak dále dopravovat do vojenských skladišť. Roku 1744, dne 24. října, dopravilo město Knín do Příbramě odvedených 55 korců ovsa, 260 q sena a do Cerhovic 122 q sena. Roku 1754 vyzvala městská rada obce Cholín, Čeliň, Sejckou Lhotu, Moráň, Čím a Sudovice, aby na "lifrunk" odvedli pro vojsko do Knína dne 22. května 14 korců ovsa. (Městský archiv).

 

Potvrzení privilegia.

Listem ze dne 24. května 1773 oznámil magistrátu nejvyšší mincmistr, že císařovna Marie Terezie potvrdila městu poslední privilegium (t. j. privilegium Leopoldovo). Stvrzení Marie Terezie jest také zároveň potvrzením posledním; zvláštní list pod pečetí císařskou vydán již nebyl.

 

Kocába u Sirotků v Novém Kníně.

Plavení dříví po Kocábě.

Plavení dříví po Kocábě.

Majitel dobříšského panství, hrabě Karel z Mannsfeldu, mínil užíti Kocáby k plavení dříví ze svých lesů. Z té příčiny sjednal s knínskými měšťany úmluvu dne 20. října 1712 o náhradě škod za zvodňování pozemků při Kocábě. Za knínský magistrát smlouva podepsána Jiřím Printzem, královským knínským a jílovským hormistrem. Podle této úmluvy dostalo se toho roku náhrady 9 poškozeným. (Městský archiv).

 

Porušování městských práv.

Roku 1745 hejtman dobříšský Kunc patrně zapomněl práva knínských pásti dobytek v lesích dobříšských a špitálských a když někteří občané práva toho užili, hajní dobytek jejich jali a z každého jatého kusu vyměřena majitelům pokuta 3 kr. Německý výměr panství dobříšského datován je 24. dubna 1745, v české odpovědi ze dne 30. dubna 1745 odepřela městská rada pokutu za poškozené měšťany s odvoláním na svá privilegia a na znění kupní smlouvy panství dobříšského za hraběte Brunona z Mannsfeldů.

Roku 1760 hleděli měšťané oživiti hory a vyžádali si na základě privilegií potřebné dříví z lesů křižovnických a bývalých královských (dobříšských a slapských). Spolu se žádostí o příděl potřebného dříví k horám žádali řád křižovnický, aby zrušil flusárnu při jejich dvoře ve Starém Kníně, ježto jsou poškozováni. Velmistr řádový Suchánek vyhověl žádosti měšťanů dne 18. února 1760 pokud se týče této dodávky potřebného dříví a nařídil správci velkostatku staroknínského, aby je vydal, zrušení flusárny však odmítl. (Archiv městský). Za vykázání dříví dávalo se "na poručení magistrátu" knínského fořtmistru, fořtům a hajným dobříšským, též křižovnickým a slapským z městského pivovaru sud piva.

Roku 1768 a 1769 pro veliké mokro byla špatná úroda, z neúrody povstaly nemoce. Roku 1770 byla veliká zima, na jaře pak příštího roku do sv. Jiří bylo takové teplo, že obilí vymetalo, ale pak přišly dlouhé vánice a mrazy; sníh ležel až do 20. května. Všechno obilí pomrzlo, nastal hrozný hlad. Strych pšenice platil se tu 13-17 zlatých, žita 10-14, ječmene 8-10, ovsa 6, chléb 28 lotový byl za 6 kr., bochník vojenského chleba za 20 kr. Lidé prodávali z nouze dobytek, maso bylo laciné, nebylo čím krmiti, ale chudým lidem to neprospívalo. Bylo mnoho těch, kteří při stoupající drahotě a bídě staré zásoby poschovávali, a pak draho prodávali. Lid strojil si pokrmy z otrub, mlýnského prachu, lebedy, kůry lesních stromů. Z hladu a špatné stravy vznikly nemoce, jako peteče, horečky, mor. Mnohým břicha i údy otékaly a bídně zhynuli. Ta bída trvala do hojných žní r. 1772. V nouzi půjčila císařovna Marie Terezie českým stavům 1 milion zlatých, z úrody uherské koupil Josef II. obilí, v Itálii rýži a dal je vojenskými potahy dopravovati do Čech na umenšení hladu a k setí. Hladomorem ztenčen počet obyvatelstva v Čechách o 1/7. Mor začal v městě řáditi v listopadu r. 1771 a do Nového roku zemřelo 15 osob, v lednu 14, v únoru 9, v březnu 8, dubnu 5, květnu 4, červnu 4, červenci 5, srpnu 6, celkem 70 osob. Počet kněží nestačil k zaopatřování a k úkonům pohřebním, proto vypomáhal kněz řádu františkánského ze Skalky nad Mníškem, Václav Pahsaurek, ze řádu křižovnického pak působili na zdejší faře P. Ignác Zeidler, Josef Pauly, Petr Pakesch. V následujícím uvádím jména jen těch zemřelých morem, pokud příbuzné rodiny ještě dnes v městě žijí: Apolena Nevařilová z čísla 5., Eliška Nevařilová z č. 5., Anna Nešutová z č. 17., Rosalie Fauknerová z č. 42., Tomáš Thán z č. 24., Anna Tancibudková z č. 126., Jakub Thán z č. 81., Eliška Masnerová z č. 15., Anna Masnerová z č. 17., Vojtěch Thán z č. 24., Terezie Kášová z č. 50., Vojtěch Drážďanský z č. 54.

Po nových žních r. 1772 bylo po bídě. Žejdlík bílé mouky platil se tu za 2 a 1/4 kr., krupičné za 2, na zaprážku černé 3/4 kr., žejdlík hrachu 1 a 3/4 kr, čočky 2 kr., krupice 3 kr., krupek 3 a 1/4 kr., krup trhaných 1 a 1/2 kr., hrubých 2 a 1/2 kr. Neúroda a z ní vzniklý mor v letech 1771-1772 měli za následek dalekosáhlé změny hospodářské. V císařské radě bylo tehdy uvažováno, že hlavní příčinou neúrody často se opakující je špatné hospodaření polní a nedostatečné hnojení. Polí bylo obděláno sotva 2/3, více jak 1/3 zůstávala ladem a úhorem. Zavedeny nové rostliny pícní (jetel), hlavně pak rozšířeny brambory. Na návrh dvorního rady Raaba vyšel dne 1. listopadu 1779 císařský patent, aby na všech statcích měst královských, korunních a fundačních zrušeno bylo hospodářství na poplužních dvorech a po příkladu Belgie orná a luční půda byla rozdělena rolníkům a měšťanům na dědičný úrok. Mnoho rybníků vypuštěno a změněno v louky, tyto později i v pole, na př. blízko našeho města parcely "na rybníčkách" a "na sekytech."

 

Založení včelařské školy.

Rok 1776 památný je pro naše město tím, že tu založila Marie Terezie včelařskou školu k povznesení upadlého včelařství po válce třicetileté, jedinou školu toho druhu v Čechách. (Viz dějiny této školy).

 

Prodej obecní židovny.

Dne 14. února téhož roku (1776) prodala obec obecní židovnu ve dvou dílech. Jeden díl koupil František Kolumbus, druhý díl s dvorkem (23 X 8 loket) Antonín Pokorný, za 200 zl. r. měny. Byl to domek č. 135, nyní 122.

Postavení židů v té době nebylo hodné závidění. Nemovitostí nesměli nabývati a obec pro ubytování židovských rodin udržovala zmíněný domek.

 

Zákaz poutí.

Velký strach z bouří selských přiměl vládu, že rozkázala krajským hejtmanům, aby v celém kraji berounském všichni direktoři panství i města dala vyhledati a zatknouti hlavní vůdce sedláků a poslala je ke krajskému hejtmanovi, aby zbraně byly dobře uschovány a nedostaly se do rukou poddaných. Nařízeno též, aby každý sedlák, jakmile by se zdráhal na robotu, považován byl za buřiče a jednáno s ním jako s buřičem podle stanného práva. V Příbrami pak pro případ bouří v kraji rozloženo vojsko. Vláda, obávající se každého shlukování lidu, zakázala i procesí a průvody. Roku 1775 obnoven zákaz procesí, která by se nemohla ještě téhož dne domů vrátiti. Roku 1776 zakázány pouti opětně a zákaz často opakován, zvláště vzhledem k poutem o sv. Janu Nepomuckém v Praze. (L. Malý: Příbramsko a Dobříšsko, F. X. Holas: Dějiny Sv. Hory.).

 

Nové trhy.

Roku 1777 obdrželo město svolení odbývati ještě dva nové výroční trhy. Tyto trhy výnosem krajského úřadu ze dne 16. září 1779 položeny na den sv. Barbory a na pondělí po Květné neděli. Kvitancí ze dne 26. července 1777 potvrzuje gubernium, že městem zaplaceny byly za povolení těchto trhů vyměřené taxy. (Městský archiv).

 

Oprava pivovaru.

V roce 1777 opravován byl městský pivovar, jehož nájemcem od r. 1777-1782 byl Vojtěch Masner, vlastník domu č. 48. Dáván byl nový krov a krytina. Opravu prováděl tesař Šimon Duchek, majitel domku č. 93 v N. Kníně. Týž zavazuje se smlouvou ze dne 18. března 1777, že se zárukou svého majetku práci poctivě vykoná za 90 zl. půl sudu piva a 1 nádeníka, k tomu ještě postaví 3 Boží muka ctí a darem.

V letech sedmdesátých a v posledních letech vlády Marie Terezie rozmnožily se opět v celém Podbrdsku loupeže, takže nařízeny náhlé soudy. Knín jen jedenkráte ještě za Marie Terezie užil práva svého "každého člověka neřádného ke své popravě vzíti", a to dne 26. února 1746, kdy na žádost hlavního města Prahy uříznuto po pravém uchu cikánům Josefu a Marině Růžičkovým. Po výkonu trestu ohlášeno pražskému magistrátu, že děti těchto, nezletilé jsouce, nemohly býti také ortelovány.

 

Neúroda v letech 1779-80.

Rok 1779 a 1780 památný je opět všeobecnou neúrodou, takže Marie Terezie veškeré nedoplatky daní v českých zemích odpustila. Z rozkazu císařského zřizovaly se vrchnostenské špýchary, kamž vrchnosti i poddaní každoročně pro případ neúrody odváděli určité množství obilí na semeno i pro výživu. Po zrušení vrchnostenských úřadů v roce 1849 zřízeny z prodeje obilí i špýcharů tak zv. kontribučenské fondy a z těchto nynější hospodářské záložny.

 

Otevření první trafiky.

Jako všude jinde, tak i v našem městě rozšířilo se značně kouření tabáku. S rozšířením kouření rozmohlo se také pašerství, takže krajské úřady vydávaly ostrá nařízení proti pašerákům, a missiva ze dne 4. června 1763 vybízejí kněze, aby pod pokutou 40 dukátů pašerům nepřáli a hned je udávali. Ke stíhání a zamezení pašerství použito i myslivců z panství dobříšského. Všeobecná potřeba tabáku vynutila si zřízení první trafiky v našem městě roku 1790. Pronajata israelitovi Samueli Goldfingerovi, jemuž r. 1801 pronajata obcí také obecní flusárna, v níž vyráběla se potaš, používaná při praní. Smlouva o pronájmu flusárny sepsána je na radnici dne 2. ledna 1801, podepsána Samuelem Goldfingerem a manželkou jeho Lisettou, za město rychtářem Aug. Dobešem, representanty Františkem Hilgartnerem a Matějem Podehradským.

 

Půjčky ze záduší.

Ze záduší kostela sv. Mikuláše poskytovány obcí jednotlivým občanům menší půjčky. V roce 1781 pořízen výkaz zádušních dluhopisů pod jménem "Výkaz kostelních požadavků." Dluhy tyto dosáhly výše 3.600 zl. 94 kr. Nalézá se tu též dluhopis Františka Káše, předka rodiny Kášovské, z níž pochází nynější lázeňský lékař dr. Josef Káš ve Mšené. Z toho patrno, že i tato rodina je starousedlou rodinou měšťanskou.

 

Císař Josef II. Některé změny ve zřízení.

Marie Terezie zemřela r. 1780 a nástupcem jejím byl Josef II. (1780 až 1790). Týž zrušil r. 1783 úřad královského rychtáře ve všech městech a r. 1788 staré zřízení městské, platné od XIII. století. Ke správě města ustanovil regulovaný magistrát, v němž civilní a berní záležitosti řídil královský purkmistr, s ním dva radní a dva representanti. Ve službě města byl servus (nynější strážník), jehož povinností bylo hlavně předvádění stran, obesílání a provádění exekuce lískovkou.

Roku 1783 zřízeny horní soudy, r. 1784 zrušen úřad mincmistrovský a veškeré hory podřízeny guberniu. Novými dekrety horními v letech 1805, 1819, 1822 a zřízením vrchních horních úřadů v Příbrami a Jáchymově r. 1813 bylo památným dolům knínským a jejich slávě odzvoněno. Zrušen tu místní "oberinspektorát" a všechny spisy, zdejších hor se týkající, odvezeny do Jílového.

Císař Josef II. zrušil všechny kongregace chrámové. Bratrstvo literátů při zdejším kostele sv. Mikuláše zrušeno bylo r. 1790. Zakázal též pohřbívání do krypt chrámových, některé pověry, a tím přestalo i shazování kozla s chrámové věže, zvonění proti mračnům a bouřím, zrušil některé kláštery, mezi nimi také klášter pavlínů v blízké Obořišti a r. 1781 zdejší včelařskou školu. Zakázáno též porážení dobytka v městech z důvodů zdravotních. Z té příčiny zřízeny v Kníně r. 1790 obecní jatky. Žádný řezník nesměl doma porážeti, maso musil prodávati v masných krámech, každý druh odděleně. Masné krámy zřízeny u kostela sv. Mikuláše (nynější márnice) a u domu č. 4 a 5 na náměstí. Řezníci sekali maso střídou, t. j., když jeden vyprodal, sekal druhý. Podle nařízení krajského úřadu ze dne 25. ledna 1791 musilo se sekati maso jen v určitých dnech pod dozorem obce, aby nebylo zdražováno. Roku 1790 prodávalo se tu: 1 libra hovězího masa za 11 kr, telecího 10 kr, vepřového 12 kr, skopového 10 kr, v roce 1808 bylo však již hovězí za 1 zl 6 kr, telecí 48 kr, vepřové 1 zl 15 kr, což bylo ovšem vlivem nepoleonských válek a poklesem hodnoty peněz.

 

Nastoupení Leopolda II.

Císař Josef II. zemřel dne 20. února 1790, nástupcem jeho stal se Leopold II. (1790-1792).

 

Povinné číslování domů.

Jak se město pomalu vzmáhalo z pohrom války třicetileté patrno z toho, že ještě r. 1744 čítalo 94 čísla s mlýny a šosovním domem. Povinné číslování domů zavedeno r. 1740, u nás uskutečnilo se r. 1744. V roce 1783 bylo 135 měšťanských domů s mlýny a obecní dvůr. Soupis měšťanstva toho roku vykazuje tyto majitele domů:

Čp. 1. Obecní dvůr; bydlí tu Čížek a Perova vdova.

2. Koubková vdova.

3. Karel Masner.

4. Josef Petr, bydlí tu též Vácslav Petr.

5. J. Nevařil.

6. A. Čámská.

7. Vc. Masner.

8. Ondřej Nevařil.

9. Václav Havlík.

10. Vojtěch Vachmistr.

11. Vdova Kolumbusová.

12. P. Faukner.

13. Vojtěch Nevařil.

14. Jakub Procházka.

15. Fr. Masner, řezník.

16. Frant. Psík.

17. Vdova Dulová.

18. havíř.

19. Vít Psík.

20. Jan Cholínský.

21. Matěj Veselský.

22. Pozrzalý.

23. Hollinger.

24. Václav Thán.

25. Jan Votýpka.

26. Václav Veselský.

27. Jan Jaroš.

28. Josef Koubek.

29. K. Masner.

30. Jakub Masner.

31. Fr. Vozlan.

32. Neudáno.

33. Aug. Dobeš.

34. Jakub Dobeš.

35. Frant. Šiška.

36. Josef Semelka, bydlí též Ignác Pražský.

37. Jan Plzenský.

38. Vít Fischler, kantor.

39. Jan Herzl.

40. Karel Bouček.4

41. Josef Masner.

42. Frant. Faukner.

43. Právní posel.

44. chybí.

45. Antonín Kučera.

46. Jakub Souček.

47. chybí.

48. Vojt. Masner, sládek.

49. Břetislav Jedlička.

50. Frant. Kaša.

51. Frant. Nosákovec.

52. neudán.

53. Panský dvůr.

54. Drážďanský.

55. Nešuta.

56. Josef Psík.

57. Josef Souček, bydlí též Ant. Veselský.

58. Vácslav Kuba.

59. Frant. Podehradský, bydlí též Linhart.

60.- 89. neudán.

90. Václav Blažek, též Ant. Veselský.

91. Slouha.

92. Frant. Masner, jirchář.

93. Šimon Duchek.

94. Jan Duchek (nyní č. 30.).

96. Lochmanová.

97. Gizela Pokorná.

98. Jan Müller.

99. Frant. Hilgartner.

100. Vdova Straková.

101. Vít Filipovský.

102. Jakub Fijala.

103. Nosákovcová (přeměněn v čís. 141, v roce 1872 vyhořelo).

104. Frant. Kuba.

105. Josef Straka.

106. Holubovi synové.

107. Frant. Souček.

108. Snopek.

109. A. Marhold.

110. Bíza.

111. M. Podehradský.

112. Hataš (v roce 1875 změněno v č. 130, nyní König).

113. Ferd. Koubek (v roce 1875 změněno v číslo 129, nyní Schutt).

114. Vojtěch Podehradský.

115. Poláková, vdova.

116. Fr. Praský.

117. Fr. Pecka.

118. Tomáš Nešuta, též Josef, (školník).

119. Daniel Pittner.

120. Josef Mach (nyní č. 124).

121. Vácslav Fonn.

122. M. Podehradský.

123. Jakub Poleský.

124. Vojtěch Belych.

125. Jos. Čámský.

126. Semelková, vdova.

127. Ferd. Strnad.

128. Václav Procházka.

129. Jan Bartůněk.

130. Vojt. Podleský (nyní č. 42).

131. Aug. Dolejš.

132. Vdova Nevařilová.

133. Zelenka.

134. Vdova Pokorná.

135. Uinenöhl (nyní č. 122, bývalá židovna).

136. - bez udání (nyní č. 155)

Roku 1784 připomíná se v Berouně majitelem domu č. 67 Jan Podleský, koželuh z Nového Knína. Rodině Podleských patřil původně mlýn "Podleský", nyní Sirotkův ve Starém Kníně, bývalá městská puchýrna.

 

Starousedlé rodiny měšťanské.

V uvedeném seznamu vyskytují se poprvé jména nově usedlých měšťanských rodin, jichž potomci do dnešní doby v městě se udrželi: Václav Fonn, Josef Mach, Fr. Praský, Jan Müller, Vít Filipovský, Vácslav Blažek, Antonín Kučera, Drážďanský, Jan Plzenský. Aby výčet starousedlých rodin měšťanských byl pokud možno úplný, dlužno se ještě zmíniti o rodu Čámských, na bývalém mlýně Rousově. Rod tento dostal se v držení uvedeného mlýna sňatkem r. 1711. Původištěm jeho jest nedaleká obec Čím, kde seděl od nepamětných dob na karlštejnském manském statku. Jako rod vladyčí užíval původního přídomku "z Ostrého" podle tvrze "Ostrý" nad Litavkou (Památ. Arch. VII., 434, X. 696.) a praotcem jejich byl asi na počátku XIV. stol. žijící vladyka Bořita z Jinec. (Sedláček: Hrady a zámky, VI. str. 209). Ve znaku nesli štít červený se dvěma sekyrami křížem položenými (bradaticemi), barvy stříbrné, které se vznášejí ve klénotu, pod nímž vlají krydla červenobílá (V. Král: Heraldika, str. 360.). Nejstarší paměti rodu tohoto stopovati lze teprve od počátku XVII. století, kdy vyskytují se bratři Václav a Jiřík Čámští z Ostrého. (Více viz práce L. Kopáčka: Vladyčí rod Čámských z Ostrého a téhož: Paměti obce Čími atd.). V dubnu r. 1792 vypukla válka francouzská, trvala do r. 1797 a jevištěm měla Nizozemí, Německo, Vlachy. Pocítila se však v Čechách drahotou, vojenskými kontribucemi, odvody a průchody vojska. Rok 1796 přinesl k nám velkou obavu, ježto dvě francouzská vojska od Rýna se blížila, jedno k Chebu, druhé podél Dunaje k Rakousům. Toto nebezpečí odvráceno vítězstvím u Amberka, blíže českých hranic, dne 24. prosince 1796, a pak novým vítězstvím u Vircburka (3. září). Nová však vítězství generála Napoleona v Itálii vedla k míru ve Sv. Havle r. 1797.

 

Války francouzské.

Roku 1798 strojil se císař František k nové válce s Francií, maje spolek s Anglií a s ruským carem Petrem I. V listopadu 1798 přitáhlo do Čech ruské vojsko pod velením Suvorova a Korsakova. Zde přezimovalo, rozleženo po krajích. V březnu r. 1799 hýbali se Rusové do Bavor, Tyrol a Itálie. S počátku štěstí válečné přálo Rakousku i Rusům, ale pro spor rakouských a ruských generálů car Pavel své vojsko odvolal. Rusové vraceli se od Rýna přes Čechy v prosinci. Rakouské vojsko poraženo 14. června 1800 v Itálii a 3. prosince v Bavořích, a tak císař František nucen uzavříti mír v Lunevilu dne 9. února 1801.

Zřízení císařství francouzského bylo počátkem nových válek. Císař František I. připojil se k Anglii, Rusku, Švédsku dne 9. srpna 1805 a vyslal jedno vojsko pod velením arciknížete Karla do Itálie, druhé pod generálem Mackem k Rýnu. Leč Mack byl poražen dne 12. října 1805 u Ulmu a 20. října zajat, ostatní lid jeho v divém útěku spěchal do Čech. Dne 11. listopadu přišla zpráva, že nepřátelští Bavoři, spojenci Napoleonovi, vpadli do Čech a v pohraničí vybírají výpalné. Napoleon 13. listopadu vtrhl do Vídně. Ruské sbory, jimž velel Kutuzov, ustupovaly před ním na Moravu, kdež připojil se k nim sbor rakouský; ale Napoleon již 20. listopadu byl v Brně a 2. prosince 1805 porazil Rusy a Rakušany u Slavkova. Nato následoval mír v Prešpurce (Bratislava) dne 26. prosince. Rakousko ztratilo Tyrolsko, Benátsko, Dalmacii. Válka zanechala u nás velké finanční nesnáze. Výdaje válečné hradil stát penězi papírovými, mimo měděné čtvrt a půlzlatníky. Stříbrné mince vymizely, ježto každý, kdo je měl, jimi se tajil. Roku 1807 stal se pokus o nápravu finanční, když vyšel rozkaz, aby každý, kdo má jaké klenoty zlaté či stříbrné, přihlásil je k puncování a zaplatil z nich daň podle váhy a zrna. Odváděny i z kostelů zlaté a stříbrné věci. Finanční bída však rostla dalšími běhy válečnými. Zmáhala se veliká drahota potravin a jiných potřeb, domy a grunty rychle přecházely z ruky do ruky za kupní ceny dosud neslýchané.

Napoleon r. 1806 zdrtil Prusko, r. 1807 přinutil i Rusko k míru. Roku 1808 poslal vojsko do Španěl; nesnázemi tamními povzbuzen, vypověděl František I. Napoleonovi válku dne 9. března 1809, ale arcikníže Karel po bojích 19.- 22. dubna vypuzen z Bavor, ustupoval do Čech a Rakous. Dne 12. května byl již Napoleon u Vídně. Dne 22. května poražen byl sice u Aspern, ale 6. června opět zvítězil u Wagramu a diktoval Rakousku krutý mír. Odtrhl Rakousko úplně od moře a vymohl 34 miliony válečné pokuty.

V roce 1810 stříbro úžasně stoupalo v ceně a dosáhlo závratné výše, proti bankovkám 500%. Drahota všech potřeb byla úžasná. Kostely musily odváděti státu všechno zlato a stříbro na zlepšení valuty. Dne 20. února 1811 vydán finanční patent, jímž zavedena vídeňská měna, kterouž sníženy dosavadní bankocetle na pětinu původní ceny a vyměňovány státem za tak zvané šajny (černý pátek). Tím úpadkem postiženy všechny, od r. 1799 až 1810 na hypotékách uložené peníze a fundace a sníženy podle kursu stříbra, jaký byl v době uložení. Však i tyto šajny brzy klesaly v kursu, když r. 1813 strojila se nová válka. Roku 1812 podnikl Napoleon nešťastnou výpravu do Ruska. Císař František chtěl po rozvratu Napoleonovy armády sjednati mír mezi válčícími na kongresu v Praze, ale nabídka jeho se strany Francie nebyla přijata, proto dne 10. srpna 1913 připojil se k Rusům a Prusům. Dne 30. srpna část Napoleonovy armády zajata u Chlumce v severních Čechách a ve dnech 16.- 18. října poražen Napoleon spojenci u Lipska.

 

Drahota.

Za válek tuto popsaných vedlo se našim předkům podobně jako nám za války světové. Pražské gubernium vyžadovalo dávku za dávkou pro vojsko a obilí musilo se voziti do Prahy, začež podle krajského nařízení dostalo se hospodářům bonifikace, t. j. odškodnění, za míru obilí 1 zl. 13 kr. V roce 1808 prodávala se tu míra žita Za 17 zl., pšenice 19 zl., ječmene 13 zl., hrachu 20, ovsa 4, strych brambor 1 zl., libra chleba 12 kr., houska za 1 kr. ve váze 1 a 1/2 lotu. V roce 1811 pak platilo se za 1 míru pšenice 60 zl., žita 38-40 zl., ječmene 28, ovsa 16, hrachu 52 zl. 30 kr., máz piva 30 kr. Papírových peněz obíhalo v říši za 1060,798.753 zl. Toho roku pak ještě bylo v naší krajině sucho a dne 3. července 1812 postiženo město strašným krupobitím.

Z utečenců a zajatců francouzských mnozí zde zůstali (podobně jako Poláci, Rusové a Ukrajinci po světové válce), takže ještě dnes shledáváme se tu se jmény jejich potomků: Selement, (v N. Kníně, nyní v M. Hraštici), Lampír (v Sudovicích a Záborné Lhotě), Dekastelo (v Boroticích).

 

Nový pokus o otevření zlatých dolů.

Za rušných dob válečných nevedlo se valně zdejším zlatým horám. Dne 6. srpna 1804 sešlo se veřejné shromáždění měšťanstva v radnici a za řízení král. horního přísežného Jana Elstra z Jílového založena kuksová společnost pro otevření zlatých dolů ve vrchu knínském, Chvojen zvaným. Po dva dni Elster zkoumal staré zdejší i krámské staré práce. Kuksařů vyznačeno jmény i díly 94, z nichž někteří měli i 5 kusů, jiní 1/4, 1/2, 1/8, celkem vše za 760 zl. víd. čísla, 1 kuks po 10 zl. Listem horního úřadu v Jílovém ze dne 5. září 1804, podepsaným Elstrem, dáno právo kutací městskému representantu Petru Holakovskému, a to na zlato, stříbro a kovy na knínských měšťanských gruntech v Chvojenském pohoří, nad mlýnem mikulkovským, v dole Rachel.

Dne l. září 1804 vydal Elster úřední svůj posudek na zaslané mu čtyři ukázky rudní, a to:

l. z knínského horního okrsku dolu Rachel pod mikulkoským mlýnem, z ležících křemenů v 1000 centnýřích rudy 1 hřivna,

2. tutéž ze křemenů z kolmých stén v 1000 centnýřích rudy 2 hřivny,

3. ze staré předšachetní haldy křemene v 1000 centnýřích rudy 2 loty.

4. tudíž ze staré 9 later hluboké šachty v 1000 centnýřích rudy 1 hřivna. (Originál c. k. horního úřadu. jílovského, podepsaný J. Nep. Elstrem, uložen v městském archivu.).

Dne 15. září 1804 poučuje listem Elster Holakovského a horního lezce Přecha jako zástupce společnosti, jak má býti práce vedena na vrchu v uvedeném díle a přeje sobě i všem, aby docíleno bylo i z ostatních pokusů a ukázek tolik, jak ve zkoušce bylo shledáno.

Dne 25. listopadu t. r. stvrzuje horní úřad jílovský Holakovskému učiněnou zarážku dne 5. září 1804 ve vrchu chvojenském na 7 svrchních a spodních kutišť a 1 štoly, mimo případných starých šachet. Elstrovi zaslány nové ukázky, na něž zasílá dne 5. prosince svůj posudek:

č. 1. z příčně vzatého křemene dá 4 loty zlata,

č. 2. též, příčně vzatého křemene dá slušnou stopu zlata. Za posudek žádá 1 zl. 30 kr. poplatku.

V uvedených místech kutalo se ještě roku 1811 a pracováno též v hluboké svodní štole Marie Terezie, ale jenom se 3 horníky. Horní úřad jílovský listem ze dne 8. listopadu 1811 uvědomuje podnikatele o podpoře vysoké vlády, nabízené dolujícím horním městům. Protože se té doby v Kníně doluje a pracuje na štole Marie Terezie, nabízí se horní úřad ke zprostředkování této podpory. Žádost skutečně dne 27. listopadu 1811 podána byla guberniu prostřednictvím horního úřadu jílovského, ale vyřízena byla teprve dne 26. května 1817 v tom smyslu, že se městu povoluje vybírati daň z nápojů, která vynesla 639 zl., vedle trvalé podpory státní ročních 639 zl. 34 kr., vyplácené na základě dvorního dekretu ze dne 29. března 1807. Tato trvalá podpora měla být městu odňata r. 1811 pro státní finanční nesnáze, ale na žádost města byla mu ponechána z výtěžku extraord. daní. (Originály v měst. archivu).

Podle účtu výloh ze dne 2. července 1822 za měsíc červen, vyhotoveného horním přísežním J. Güntherem v Jílovém, vydáno bylo na dolování v Kníně 412 zl. 40 kr. Je to také účet poslední a zdá se, že doly byly opuštěny, neboť roku 1823 mluví se již zase o opuštěných a zatopených dolech. Toho roku (dne 8. září) povolil horní úřad příbramský tehdejšímu primátoru Karlu Masnerovi a jeho společníkům V. Krausovi a J. Jeřábkovi otevření štoly Karlovy (Karolingoldzuge) ve vrchu Mikuli. Společník Masnerův J. Jeřábek byl farářem v Hříměždicích, Václav Kraus hospodářským správcem tamtéž. Dolování těchto podnikatelů trvalo až do roku 1835, kdy musil K. Masner likvidovat (dne 29. dubna). Horním úřadem pochybnou shledána položka v účtech ze dne 26. dubna t. r. 44 zl. 14 kr., posléze ospravedlnění na něm žádáno v obnosu 39 zl. K vysvětlení připojeno Masnerem vyjádření horolezce Týbla, že v Sudovicích provedeny byly některé horní stavby na zkoušku (Sudowitzer Versuchsbau) a k tomu potřebny byly povozy, čímž vznikl uvedený schodek.

Vysvětlení nepomohlo a doly se musily uzavříti. V roce 1850 pokusil se Masner znovu o otevření dolů knínských. Složením 3.500 zl. podílů ustavilo se družstvo s volbou 6členného výboru dne 21. dubna 1850; k družstvu přistoupila i obec a žádala za státní podporu. Žádost tato byla však horním úřadem v Příbrami dne 12. listopadu t. r. zamítnuta. Při této příležitosti dozvídáme se teprve z výpovědi horníka Šmídla, proč došlo k uzavření dolů knínských v roce 1835. Výpověď Šmídlova sepsána byla pensionovaným nadporučíkem Rathsmannem, bydlícím v Kníně a připojena jím k žádosti o státní podporu. Šmídl vypovídá, že uzavření dolů r. 1835 stalo se pro spor horního rady Mayera z Příbramě s purkmistrem K. Masnerem, neboť purkmistr horní komisi pohostil, ale vydání za hostinu veřejně vyúčtoval, načež rada Mayer se vyjádřil, pokud živ bude, žádný horník v Kníně pracovati nesmí. Po zaniknutí práce v dolech sám se svým bratrem prával si Šmídl zlato v Krámském potoce a odtud každoročně 12 až 16 lotů zlata do Jílového odváděl. Jako horník pracoval v Karlovce u Sudovic, odkudž se týdně i několik vozů dobré rudy do Jílového odváželo. Sám chce s náležitou pomocí a s několika dělníky Karlovku ve 3týdnech vyčistiti. (V městském archivu, z pozůstalosti býv. primátora K. Masnera.). Hlavními podílníky v kutacím družstvu r. 1850 nalézáme tyto přední měšťany: K. Masner, Bareš, Hilgartner, Holoubek, Bouček, Laštovka, Harfl. Jmenovaný již pensionovaný nadporučík Rathsmann sepsal r. 1848 vládě vídeňské pamětní spis o místních dolech, leč blížící se veliké politické událostí způsobily, že spis upadl v zapomenutí a zůstal zcela nepovšimnut. Po zamítavé odpovědi státních úřadů k žádosti obce o státní podporu doplněn kapitál společnosti na 5000 zl. a vedení akce se ujal kupec Harfl. Dolováno v Mikuli, na straně sudovické. Kapitál byl nedostačující, podpora obce malá, úsudky odborníků o započatém díle byly nepříznivé. Ač měli dosti rud již v zásobě, rozešli se společníci o puchýrnu. Celé vedení bylo neodbornické a při likvidaci r. 1855 ani účty nemohli se proukázati; rekvisity horní, jako kůlny, bednění, provazy, nářadí a pod. bylo rozkradeno a nikdo se nedopátral, kam bylo poschováváno. Po zániku hor obrátilo město zřetel ke zlepšování svého lesního hospodářství.

 

Změny majitelů Velké a Malé Hraštice.

Držení statku mníšeckého a Velké Hraštice přešlo po smrti posledního mužského potomka z rodu Englsflussů Ignáce Karla na hraběte Ignáce Unwertha, jehož matka byla rozená Engelsflussová. Roku 1792 zemřel Jan Nepomuk hrabě z Unwerthu a Velká Hraštice s Mníškem přešla na Josefa hraběte z Unwerthu. Podle odhadu ze dne 3. října 1798 patřilo k Velké Hraštici 517 měr polí, 7 a 1/2 měr luk, 118 a 1/4 měr pastvin a 3 rybníky. Jmenovaný hrabě Josef odprodal r. 1793 od panství Sejckou Lhotu. Rod u Unwerthů vymřel r. 1835 a panství mníšecké s Velkou Hrašticí přešlo v majetek Marie Anny Pachtlové z Rájce a na její potomky.

Obec a dvůr Malá Hraštice od r. 1569 patřily panství dobříšskému. Roku 1856 vyhořel dvůr a majitelem již obnoven nebyl, ale rozdělen ve 3 usedlosti a tyto jednotlivě prodány. Tak zanikla poslední památka bývalého majetku měšťanů novoknínských.

 

Přifaření obou Hraštic ke St. Knínu.

Pro velikou vzdálenost obou obcí Velké a Malé Hraštice od duchovní správy mníšecké byly tyto r. 1856 přifařeny ke Starému Knínu.

 

Smlouva s farářem o kázání.

Roku 1806 uzavřela obec novoknínská smlouvu s farářem staroknínským a řádem křižovnickým, podle které jest povinen kaplan staroknínský vždy na Velký pátek kázati v kostele sv. Mikuláše. K tomu účelu založen měšťanstvem fond 100 zl. na 4% na věčné časy.

 

Komise pro zkoumání městských práv.

Dne 27. září 1802 vybízí vysoké gubernium rychtáře a městskou radu, aby prokázali, má-li být město schematisováno mezi horní města, bylo-li vždy samostatné s vlastním soudním magistrátem, vedlo-li vždy vlastní správu politickou a berní při jediném podřízení nejvyššímu mincovnímu úřadu a zda vždy svých práv užívalo. Ježto od dob Marie Terezie privilegia městská nebyla obnovena, upozorňuje gubernium magistrát, že ve dnech 8.-12. října t. r. přijede do Knína zvláštní komise zemská na prohlídku spisů všech těchto věcí se týkajících.

 

Vinopalny.

Podle pamětí J. Součka, městského bednáře, zaznamenávaných A. Černým, stávalo v Kníně na počátku 19 .století nejméně 15 vinopalen. Kořalka pálila se v číslech: 169, 168, 83, 72, 68, 65, 5, 45, 15, 8, 102, 106. 96; počet to zajisté značný.

 

Majitelé domů r. 1805.

V soupise pro rok 1805 uvádějí se tito majitelé domů:

Číslo 1. Radnice,

2. Mates Holubek,

3. Karel Masner,

4. Jan Petr,

5. Mikuláš Nevařil,

7. Josef Filipovský,

8. Jan Nevařil,

9. Ant. Plzenský,

10. Ant. Koubek,

11. Mates Lang,

12. Petr Foukner,

13. Jakub Čámský,

14. Jan Foukner,

15. Jan Masner,

16. P. Maisen,

17. Josef Dula,

18 Vdova Psíková,

19. Jan Masner,

20. Jan Cholínský,

21. Václav Veselský,

22. Josef Koubek,

23. Marie Holcová,

24. Josef Thán,

25. Jan Vodička,

26. Václav Veselský,

27. Jan Jaroš,

28. Frant. Siebert,

29. Karel Masner,

30. Jakub Masner,

31. Frant. Vodička,

32. Aug. Dobeš,

33. Frant. Dolejš,

34. Městská škola,

35. Josef Semelka,

36. Frant. Plzenský,

37. Filip Rosstat,

38. Jan Herzl,

39. Karel Bouček,

40. Ignác Masner,

41. Vojtěch Skála,

42. Arnošt Raus,

43. chybí,

44. Frant. Souček,

45. Ant. Kučera,

46. Pivovar,

47. Jan Masner,

48. Bern. Jedlička,

49. Frant. Kaša,

50. V. Fischer,

51. Josef Helger,

52. Jan Vlásek,

53. Jan Vlásek,

54. Jan Neschuta,

55. V. Procházka,

56. Josef Souček,

58. Václav Tater,

59. Martin Koubek,

60. Vojtěch Masner,

61. Domin. Sedláček,

62. Ig. Maršovský,

63. Ant. Foukner,

64. Jan Filipovský,

65. Vdova Pražská,

66. Ondřej Laštovka,

67. Petr Foukner,

68. Jan Nosákovec,

69. Vdova Pražská,

70. Vojtěch Kučera,

71. Jos. Havlík,

72. týž,

73. Frant. Štědrý,

74. Frant. Tater,

75. Jan Kalerta,

76. Vdova Havlíčková,

77. Frant. Masner,

78. týž

79. Vojtěch Koubek,

80. Jiří Štastný,

81. Jan Fiala,

82. Václav Procházka,

83. Vojtěch Souček,

84. Jan Svoboda,

85. Vdova Štětinová,

86. Ant. Veselský,

87. Jakub Šťastný,

88. Josef Sajdl,

89. Ant. Veselský,

90. Byt sládkův,

91. Vdova Masnerová,

92. Šimon Duchek,

93. Jan Pražský,

94. Jakub Veselský,

95. Ant. Lochman,

96. Vdova Pokorná,

97. Ant. Hlávka,

98. Frant. Hilgartner,

99. Ant. Hlávka,

100. Václav Filipovský,

101. Jakub Fiala,

102. Jan Štětina,

103. Matěj Thán,

104. Karel Masner,

105. Ant. Holub,

106. Frant. Kolumbus,

107. Josef Procházka,

108. Josef Marholt,

109. Vdova Višínová,

110. Ignác Masner,

111. Jan Hotaš,

112. Frant. Procházka,

113. M. Podehradský,

114. Jos. Podehradský,

115. Frant. Praský,

116. Aug. Hilgartner,

117. David Maisen, dobříšský žid,

118. Jos. Štětina,

119. Josef Mach,

120. Václav Marholt,

121. Frant. Plzenský,

122. Fr. Podehradský,

123. týž

124. Jakub Pitelka,

125. Ignác Čámský,

126. Fr. Samuelovský,

127. Frant. Strnad,

128. Václav Mrskoš,

129. Frant. Bartůněk,

130. Vdova Podleská,

131. Josef Havlík,

132. Petr Foukner,

133. Josef Straka,

134, Matěj Fišer,

135. Aug. Dobeš,

136. Jan Petr,

137. Vdova Plimlová,

138. Sirotci Skalických,

139. Václav Kakeš,

140. Jan Petr,

141. Václav Pavelka,

142. Jan Duchek,

143. Václav Lukáš,

144. Jan Filipovský,

145. Jakub Nosákovec,

146. Jan Neschuta,

147. Frant. Pokorný,

148. Václav Straka,

149. Vojt. Podehradský,

150. Ig. Matějíček,

151. Vojtěch Karelta,

152. Ignác Pražský,

153. Jan Beznekr,

154. Vojtěch Průcha,

155. Jan Ulšmíd,

156. Fil. Wachmeister,

157. Aug. Plzenský,

158. Fr. Podehradský,

159. Martin Poslušný,

160. Václav Sajdl,

161. Petr Praský,

162. Jan Pitner,

163. Matěj Matějíček,

164. Ig. Masner, řezník,

165. Josef Koubek ml

Pozemků bylo celkem 372 jochů 1386 kl., výnos 1440 z,l., 35 kr., zahrad a luk 73 jochy 456 kl., výnos 105 zl. 42 kr., lesů 12 jochů 494 kl., výnos 8 zl. 31 kr., výnos domů 51 zl. 3 kr., mlýnů 9 zl. 55 kr., pivovaru 22 zl., předepsaných daní 508 zl. 32 kr.

Za krajský úřad berounský podepsán hrabě Dohalský, krajský komisař, za město Frant. Hilgartner, rychtář, Petr Holakovský a Frant. Masner representanti, Josef Havlík, Jos. Souček, K. Bouček, Matěj Holoubek, Mikuláš Nevařil, měšťani.

 

Majitelé domů v r. 1814.

Povolání měšťanů a majetnost jsou patrny nejlépe z register daně osobní ze dne 13. srpna 1814:

1. Městská radnice.

2. Frant. Holoubek, mydlář, též, tu bydlí Matěj Holoubek, krejčí.

3. Eliška Šťastná, je nemocna, velmi chudá, odkázána na pomoc přátel.

4. Neudáno.

5. Mikuláš Nevařil, řezník.

6. Ad. Nevařil, řezník.

7. Vdova Marie Filipovská, práce neschopná.

8. Jan Nevařil, řezník.

9. Ant. Plzenský, řezník.

10. Václav Pleskot, punčochář.

11. Tomáš Štefan, starý, práce neschopný.

12. Ant. Koubek, řezník.

13. Kateřina Drobná, vdova.

14. Městský domek, bydlí tu Samuel Goldfinger, obchodník.

15. Marie Fouknerová, vdova.

16. Bedřich Masner, řezník.

17. Nepomucena Kocmanová, žije z almužny.

18. Ant. Havlík, zedník.

19. Frant. Koubek, řezník.

20. Františka Duly vdova Anna.

21. Jan Psík, řezník.

22. Ed. Cholínský, zedník.

23. Eliška Veselská, porodní bába, Frant. Veselský, švec.

24. Ant. Veselský, švec.

25. Vdova Anna Masnerová.

26. Jos. Sajdl.

27. Obecní domek, bydlí tu Samuel Schick, potažník.

28. Jan Arnold, žije z podpory.

29. Ros. Masnerová, bydlí tu též Matěj Mlejnek, mlynář.

30. Šimon Dušek, tesař.

31. Jan Praský, obuvník.

32. Rosina Veselská.

33. Matěj Chyba, zedník.

34. Karel Thán.

35. Jakub Šťastný, mydlář.

36. Matěj Matějíček, truhlář.

37. Ant. Hilgartner.

38. Josef Veselský, krejčí, bydlí tu též Jan Foukner.

39. Jan Štětina, švec

40. Aug. Hilgartner, bydlí tu též Petr Holakovský.

41. Kateřina Thánová, žije z podpory přátel.

42. Dorota Masnerová žije z podpory svého příbuzenstva.

43. Jan Vodička, švec, bydlí tu též Josef Goldfinger, obchodník a Jos. Praský, švec.

44. Václav Veselský, pekař.

45. Jan Jaroš, pekař.

46. Alois Fon, řezník, bydlí tu též Frant. Siebert a Kateřina Siebertová.

47. Karel Masner.

48. Vincenc Straser, chirurg.

49. Jakub Masner, švec, stařec žijící z cizí pomoci.

50. Frant. Vodička, řezník.

51. chybí.

52. Anna Dobešová, vdova, obchodnice.

53. Magdalena Dobešová a Magd. Leschnerová, druhá žije z almužny. Domek patří Janu Dolejšovi, krejčímu.

54. Josef Hejtmánek, městský učitel.

55. chybí.

56. Jan Semelka, pekař.

57. Frant. Plzenský, řezník.

58. Eliška Chlostíková, živí se žebrotou.

59. Jan Herzl, řezník, řemeslo pro stáří neprovozuje.

60. Anna Boučková, bydlí tu též Anna Hotašová, žije z podpory.

61. Josef Masner, bydlí tu též Václav Sajdl, švec.

62. Josef Masner, kožišník.

63. Vojtěch Skála, krejčí.

64. Magdalena Štefanová, žije z almužny.

65. Frant. Souček, žije z podpory.

66. Ant. Kučera.

67. Ant. Masner, sládek.

68. Josef Tater, řezník.

69. Marie Procházková, vdova.

70. Frant. Káša, krejčí.

71. Jan Nešuta, kolář.

72. Michal Fišer, zámečník.

73, chybí.

74. Josef Hojer, krejčí.

75. Ludmila Nosákovcová.

76. Kateřina Vlásková, bydlí tu též Frant. Drážďanský, živí se žebrotou.

77. Ant. Králík, tkadlec.

78. Věra Kučerová, živí se žebrotou.

79. Václav Lukáš.

80. Václav Pavelka, švec.

81. Václav Straka, zedník.

82. Ivan Lašťovička, krejčí.

83. Josef Souček, koželuh.

84. Václav Tater, Zedník.

85. Marie Koubková.

86. Dominik Sedláček, koželuh.

87. Adolf Masner, kožišník.

88. Ant. Maršovský, bednář, Ludmila Maršovská, žije z podpory.

89. Ant. Foukner, mlynář.

90. chybí.

91. Jan Filipovský, švec, velmi starý, práce neschopný; bydlí tu též, Anna Pražská, žijící z podpory.

92. chybí.

93. Frant. Kadlec, koželužský pomocník; bydlí tu též Ant. Laštovička s manželkou Annou, velmi staří, žijící z podpory.

94. Ludmila Fouknerová, práce neschopná.

95. chybí.

96. Eva Procházková, žije z almužny.

97. Adolf Kučera, koželužský pomocník.

98. Ignác Havlík, jirchářský pomocník.

99. Anna Čámská.

100. chybí.

101. Frant. Štědrý, pro slepotu práce neschopný.

102. Servác Tater, zedník.

103. Vojtěch Karelta, švec.

104. Terezie Kareltová, žije z podpory přátel.

105. Marie Havlíčková.

106. Frant. Masner.

107. Věra Koubková, žije z přátelské podpory.

108. Frant. Zajíček, invalida, bydlí tu Anna Drážďanská, Anna Špičková, Josef Matějíček; žijí z almužny, Vojtěch Brejcha, tesař, pro stáří žije z almužny.

109. Frant. Samuelovský, mlynář.

110. Jan Špička, mlynář.

111. chybí.

112. Jakub Pitelka, tkadlec, pro stáří žije z almužny.

113. Frant. Čámský, mlynář.

114. Anna Šťastná, žije z přátelské podpory.

115. Jan Fiala, švec, žije ve velké bídě s manželkou pro slepotu.

116. Václav Procházka, kovář.

117. Vojtěch Souček, žije ve velké chudobě se svojí manželkou.

118. Ludmila Štětinová.

119. Aug. Hilgartner, barvíř.

120. Josef Mach, malíř, žije z podpory.

121. Frant. Podehradský, koželuh.

122. Frant. Pouly, krejčí, žije v chudobě.

123. Josef Plzenský, bydlí tu Leonard Kluger, sklenář.

124. Václav Marholt, krejčí, pro stáří chudý.

125. Frant. Pavelka, švec.

126. Josef Podehradský, koželuh.

127. Ant. Podehradský, koželuh.

128. Vojtěch Podehradský, krejčí, pro stáří práce neschopný, žije s manželkou ve veliké chudobě.

129. Petr Praský, švec.

130. Frant. Hotaš, kožišník.

131. Ig. Masner, řezník.

132. Jan Beznekr, krejčí.

133. Josef Marholt, truhlář, žije z podpory.

134. Josef Brzobohatý.

135. Josef Procházka.

136. Frant. Kolumbus, švec.

137. Ant. Balík, tkadlec.

138. Leonard Višín.

139. Josef Neužil, krejčí.

140. Matěj Thán, krejčí.

141. chybí.

142. Frant. Fijala, velmi chudý.

143. Josef Filipovský, se ženou Annou živí se žebrotou.

144. Jan Hlávka, tkadlec.

145. Matěj Hlávka, tkadlec; bydlí tu Jan Filipovský, se ženou Eliškou, živí se žebrotou.

146. Matěj Pokorný.

147. chybí.

148. Frant, Pokorný, švec.

149. Marie Bastlová, živí se žebrotou.

150. Jan Dušek, žebrák.

151. Matěj Suchý, mlynář.

152. Václav Mrskoš, mlynář.

153. Frant. Strnad, mlynář.

154. chybí.

155. chybí.

156. Matěj Holub, žena Barbora.

157. Jan Ulšmíd, drnomistr.

158. Majdalena Lašťovičková, žebračka.

159. Ludmila Riglová, žebračka.

160. Frant. Masner, zedník, žena Rosalie, pro amputaci pravé ruky práce neschopný, žijí z podpory.

161-165 chybí.

Podepsáni: Karel Masner, purkmistr, Ant. Kučera, representant.

Pokud neudáno zaměstnání, rozumí se zemědělství.

 

Spisovatel Petr P. Veselský.

Dne 1. července 1810 narodil se v Novém Kníně spisovatel český doby probuzenecké, Petr Veselský, syn Václava Veselského, měšťana a mistra krejčovského a Ludmily, rozené Lankové, dcery Václava Lanky, pekaře z Hostomic. Jeho životopis a jeho životní práce uvedeny budou zvlášť.

 

Cholera.

Roku 1817 vznikl ve Východní Indii mor posud neznámý, který se jevil silným průjmem, dávením, křečemi a rychlou smrtí. Říkalo se mu cholera. Odtud se šířil na západ a v roce 1830 řádil v Rusku, rychle přešel do Polska, odtud do Moravy, na podzim r. 1831 byl již ve východních Čechách, v prosinci pak zle řádil v Praze a přenesl se i do našeho města. První zemřel dne 20. srpna 1832 Frant. Flieger, nádeník, v čís. 28, ve stáří 33 let, po něm následovali:

Matěj Pokorný, mistr obuvnický v č. 148,

Barbora Veselská, manželka obuvníka č. 32,

Anna Filipovská, manželka Jos. Filipovského, obuvníka č. 143,

Josef Sudík, syn mistra kloboučnického č. 149,

Josefa Pokorná, manželka obuvníka č. 148,

Anna Chlostíková, manželka tkalce v č. 144,

Jan Štětina, obuvník č. 39,

Anna Cholínská, manželka mitra krejčovského č. 150,

Tomáš Hlinka, syn pastýře č. 28,

Jana Zimová, dcera mistra krejč. č. 105,

Josefa Nosákovcová, dcera mistra kovářského č. 77,

Alžběta Lašťovičková, dcera mistra krejč. č. 56,

Jan Praský, mistr obuvnický č. 31,

Antonie Krejčová, dcera mistra krejč. č. 73,

Anna Feilerová, nalezenec č. 31,

Antonín Podehradský, syn mistra koželužského č. 127,

Anna Brabcová, manželka nádeníka č. 106,

Tekla Hütnerová, dcera havíře č. 120,

Anna Fialová, manželka obuvníka č. 100,

celkem 20 osob.

Nejsou tudíž správné údaje místního kronikáře A. Černého, že zemřelo celkem 130 osob, z nichž v prvních třech dnech 80. Tyto údaje neshodují se ani s počtem obětí cholery v celé farnosti.

 

Stavba nové školy.

V letech 1819-1821 postavena tu nová školní budova na místě staré; dřevěné, stávající v místech, kde původně postaveny Kolumbusovy haltýře (sádky). O stavbě této nové školy pojednáno bude v dějinách obecné školy.

 

Nový hřbitov.

Roku 1821 zrušen hřbitov u kostela sv. Mikuláše na náměstí a přeložen na návrší pod Mikuli. Nový hřbitov obehnán zdí a u této vysázeny topoly. Tyto však vyhynuly a zaměněny za kaštany, dosud zde stojící. Cennější náhrobky a kříže přeneseny i s ostatky zesnulých na nový hřbitov, starý hřbitov poněkud urovnán, ale ještě v letech devadesátých minulého století neposkytovalo toto místo příznivého dojmu. Nový hřbitov pod Mikulí rozšířen r. 1894, roku 1889 postavena tu hřbitovní kaple, na náměstí rozbořena r. 1890 neboť překážela rozhledu, frekvenci, zchátralým stavem stávala se nebezpečnou. (Stávala před domem Masnerovým a před t. zv. novou školou). Do kostela sv. Mikuláše pořízeny r. 1816 nákladem obce a ze záduší nové varhany. Zhotoveny varhanářem z Tábora.

 

Živelní pohromy.

Roku 1824 po prudkých jarních lijavcích vystoupila Kocába ze břehů. Zatopila pole i louky, potrhala břehy a odnesla všechny lávky. Také mlýny značně poškodila. Roku 1834 přihnala se větrná smršť, která zvláště v lesích obecních nadělala velikých škod. Jen v Mikuli vyvráceno bylo 300 sáhů dřeva. Dříví muselo se kvapně zpracovat a prodávalo se 1 sáh po 4 zl., neboť hrozilo nebezpečí broučkové. Roku 1835 přišlo zase veliké sucho, špatná úroda a drahota. V městě nastal skutečný hlad. Obecním nákladem zakoupeno obilí za 400 zl. a zdarma rozdáváno mezi hladem trpící. K dovršení bídy zastaveno dolování a tu obec, aby opatřila chudině práci a výdělek, započala s dlažbou města. Vydlážděna ulice od pivovaru do náměstí a odtud dodnes v místech těch říká se "v dláždění". Při stavbě okresní silnice r. 1873 byla však dlažba v těchto místech opět vytrhána, protože nebylo možno za náledí v době zimní do náměstí povozem vyjeti.

V dubnu r. 1836 vznikl v Sudovické ulici požár, který v krátké chvíli zničil 14 obytných domů, z nichž 7 bylo pojištěno. Celkem vyplaceno pojištěným 1537 zl. náhrady. Kníže Lobkovic na Chlumu daroval pohořelým 400 zl. v hotovosti, řád křižovnický ve Starém Kníně nejpotřebnějším stavební dříví a naturalie.

 

Stavba vodovodu.

Veliký nedostatek vody při požáru byl podnětem, že ihned pomýšlelo se na stavbu vodovodu. Nákladem obce počalo se se stavbou na jaře příštího roku (1837) a pořízeny dvě kašny, a to jedna v hořejší části města a druhá na náměstí. U této z darů umístěna socha P. Marie, prostřední práce umělecké, o níž dnešní lid si vypravuje, že měla státi na Karlově mostě v Praze.

 

Počet obyvatelstva.

Při sčítání lidu roku 1831 napočteno v městě 917 obyvatel, roku 1841 již 1073.

 

Založení spolku divadelních ochotníků.

Zásluhou P. Jos. Hromádky, vlasteneckého křižovníka ve Starém Kníně a městského kontribučního Ziky založen na Hrádku r. 1838 spolek divadelních ochotníků. Zanikl sice roku 1850, ale obnoven r. 1864 a roku 1870 přijal jméno "Kolár," pod kterýmžto jménem a v týchž místech trvá dosud. Jest to jeden z nejstarších místních spolků, který v době probuzenecké vykonal své velké poslání.

 

Drahota r. 1842-3.

Roku 1842 bylo takové sucho, že nepršelo od dubna až do sv. Václava. Pak byla mírná zima, že lidé chodili bosi a vláčeli celou zimu. Obilí se přece neurodilo a ceny jeho stoupaly. Míra žita prodávala se tu za 6-7 zl., pšenice 8-10, ječmene 6, hrachu 12, strych ovsa 6 zl., brambor 3 zl.

Po zániku hor počala si obec více všímati lesního hospodářství. Vysazovány pastviny a stráně lesem, r. 1836 návrší Hůrka nad městem a Chmelnice vysázeny stromy ovocnými, hlavně třešněmi. Ovocné stromy však nevylepšovány, takže brzy v těchto místech sad změněn v pole.

 

IV.

Politické události r. 1848.

V únoru r. 1848 vznikla v Paříži t. zv. únorová revoluce. Bouřili se Italové v Lombardsku a Benátsku, chtějíce se připojiti ke království sardinskému, Maďaři žádali samostatnost, Češi žádali zrušení roboty, rovnoprávnost, Němci svolali říšský sněm do Frankfurtu. Do Itálie stahováno vojsko a po odchodu vojska na našem venkově zřizovány k udržení bezpečnosti majetku a pořádku národní gardy či obrany. Po vzoru jiných měst zřízena národní garda též v Kníně, nedostávalo se jí však zbraní, takže při cvičení, které odbýváno každého nedělního odpoledne na drahách, vypomáhali si tyčemi na motouzu upevněnými. Velitelem této gardy byl setník, obchodník pan Karásek (nyní obchod pana Ed. Sirotka) a Leonard Pečený, učitel ve Starém Kníně, v hodnosti poručíka. Každé cvičení přilákalo množství občanstva. Počet gardistů vzrostl, když přijat byl vábný národní kroj, asi na 40 členů. Buben národní gardy uložen dosud na radnici a užíván jest městským strážníkem při veřejném sdělování úředních zpráv. Gardovým bubeníkem byl ponocný pan. František Procházka. Vlastenecké cítění zachvátilo i mládež, ujala se hra na vojáky a píseň Tluče bubeníček. Oblíbenou pochodovou písní knínských gardistů byla obměna Havlíčkovy písně Šešulka nám píše, která se stala znárodnělou:

Windischgrätz nám píše,

že mu kručí v břiše,

aby mu šli Němci pomoct,

vytáhli ho z kaše.

A vy, Němci, chámi,

nehrajte si s námi,

co jste si tam nadrobili,

sežerte si sami.

Granadýři všiví,

po uši prašiví,

vy neřádi,

buďte rádi,

že vás Praha živí.

Na výcviku gardy největší účast měli bývalí vojáci, z nichž zvláště občan Skála.

O sv. Duše měl se sejíti zemský sněm, ale březnové události zmařily jeho svolání. Události v Praze dne 11. března a ve Vídni dne 13. března odstranily kancléře Metternicha, načež ustrašený císařský dvůr vznesl nejvyšší moc s titulem a neomezenou mocí diktátorskou na hraběte Františka Ant. Kolovrata, který již přijal české poselstvo z Prahy, vedené hostinským Fastrem, které přinášelo císaři petici, sjednanou na schůzi v lázních svatováclavských. Klamné naděje českého lidu po svobodě zmařeny byly v Čechách událostmi pražskými dne 12. června, kdy došlo ke srážce lidu s vojskem, Praha ve dnech 13. až 16. června byla ostřelována z děl. Z Prahy rozjeli se ihned agitatoři na všechny strany, svolávajíce národní gardy Praze ku pomoci. Student jakýs v národním kroji přijel do Knína ve středu dne 14. června. Ihned bubnováním svolána národní garda a odtáhla na draha. Zde k nim promluvil posel z Prahy o stavu obleženého hlavního města, pak velitel Karásek, vykonána přísaha na prapor a příštího dne časně z rána měla garda odtáhnouti ku Praze. Kvapně sháněny zbraně. Několik gardistů vyzbrojeno bylo puškami, jichž skladiště (zbrojnice) bylo v bývalém horním úřadě (nyní Nešutův dům na náměstí), ostatní vyzbrojeni kosami, upevněnými na dlouhých tyčích. Ráno o 4. hodině shromáždila se garda opět na drahách a vedena p. Karáskem opustila město za nářku žen a dětí. Některé provázely otce a muže do Malé Hraštice, vytrvalejší mládež až do Mníšku. Ve Zbraslavi měla se garda připojiti ke gardám od Dobříše a z Příbramska, které vedl dr. František Kampelík. Ve státních mlýnech na prach u Štěchovic zabavila zbraslavská garda asi 28 q ručničního prachu. Od Berouna táhla garda pod velením faráře Burky, od Hořovic pod velením Fastrovým. Garda knínská došla na Jíloviště, kdež přenocovala. Od Prahy bylo neustále slyšeti dělostřelbu, konečně záplava požáru hořících staroměstských mlýnů udržovala gardisty v nejistotě. Na poplašné zprávy, že vojsko obsadilo hradby a pouliční barikády v Praze rozstříleny, vraceli se gardisté domů, valně ztenčeni o ty, kteří pod různými záminkami vrátili se dříve. Zbytek došel města k večeru dne 17. června, ale přišlo úřední vyšetřování a odebrány všem pušky. Z obavy před trestnými následky zešílel účastník výpravy Josef Fiala, z domu č. 100. Sousedské škorpení a posměšné písničky byly jinou nepříjemnou stránkou této výpravy. (Z vypravování p. Fr. Fialy, mistra provaznického v N. Kníně, pamětníka této doby).

Nepochopení pravé svobody vedlo k jiným výstřelkům. Tak na oživené cestě veřejně přepadáni obchodníci a o zboží odíráni. U mlýna Krcála přepadeni místní povozníci, vezoucí do Prahy náklad mouky a zboží jim odňato. Viníci ihned dopadeni, magistrátem potrestáni a majitelka Krcála, mlynářka Samuelovská, donucena prodati mlýn p. J. Nevařilovi, protože tu nalezeno množství kradeného zboží. (Z pamětí Jakuba Dvořáka, majitele Merendy, vepsaných do knihy mlynářského cechu) . Všeobecně mluvilo se o konstituci, žádné zákony neplatily, každý jinak si svobodu představoval. V protokole, sepsaném na radnici dne 8. února 1849 o pronájmu knínské honitby, stěžuje si zdejší pensionovaný c. k. lesník František Svoboda jako pachtýř, že "jsou tu samé komise a volby, takže ani do radnice přístupu není, všichni měšťané, i bez gruntů, zvěř střílejí, zvláště švec Kučera příjmím Kasovák, kloboučník Albrecht a bednář Maršovský a když měšťané to vidí u sedláků, to právo si nedají také vzíti, protož není zde možné pořádek zachovat, než až nové zákony vyjdou a měšťanstvo samo vládnout nebude." Nájemce prosí magistrát, aby "teď, kdy každý měšťan a sedlák ouředníku roven jest," alespoň magistrát jej podporoval a měšťani do Chvojna střílet nechodili, jinak ani těch 6 zl. stříbra pachtu platit nebude. Protokol sepsán a podepsán je zkoušeným radním Sudličem a aktuarem Zibem. Jako kandidát poslanectví kandidoval zde dr. Václav Červinka, majitel velkostatku Obříství u Benešova.

Na zprávu o povstání v Uhrách sběhlo mnoho maďarských vojínů od svých pluků v českých posádkách a stíháni vojskem. Ti, kteří chyceni v naší krajině, soustřeďováni v Kníně a zde ortelováni bitím lískovkou v řadách vojáků, což způsobovalo veřejné pohoršení v měšťanstvu. (Z vyprávění pamětnice sl. Ter. Nešutové).

Pomocí cara Mikuláše I. vyvázlo roku 1849 Rakousko z rozkladu. Maďaři poraženi u Villagoše. Vracející se vojsko z Itálie zavleklo do Čech choleru. V Novém Kníně zemřel cholerou toliko městský kontribuční Antonín Baudisch dne 28. srpna 1849, ve stáří 49 let a pohřben dne 30. srpna na místním hřbitově.

 

Nový obecní řád.

Dne 17. srpna 1849 vydán nový obecní řád pro celou říši. Podle tohoto řádu měšťané volili si městskou správu, a to 18 starších, kteří ze svého středu volili starostu či purkmistra a 4 radní. Magistrát zrušen a tím i dosavadní zřízení, platné od dob císaře Josefa II. Podle nových řádů starostou města zvolen kupec Karel Bouček. Novým obecním zřízením učiněn konec dlouholetému úřadování primátora Karla Masnera (ve skutečnosti purkmistra, historického titulu primátor užívalo se dále). Za něho ti branci, kteří nemohli se vyplatiti z povinnosti vojenské, prchali do Uher. Tak stalo se i brancům Antonínu Fialovi a Mikšovi. V Uhrách však byli chyceni a odsloužili si v bílém kabátě plných 12 let. Vojín Sakař vrátil se do Knína po vysloužení plné vojenské povinnosti, byl však znovu chycen a odveden k vojsku. Štěstí mu však přálo. U pluku byl setníkem poznán a ihned propuštěn.

Za purkmistra Masnera a kontribučního Baudische nebylo dovoleno odprodávati pozemků občanům sousedních obcí a pod právem zastřelení kozy nebylo dovoleno pasení koz ani na pozemcích městských ani měšťanských; chov koz pak nejvýš omezen, aby nebyly poškozovány ovocné stromy. Po odchodu Masnerově a smrti Baudischově, za purkmistra Boučka a kontribučního Sudliče, byla všechna tato nařízení zrušena a pole pod Borem odprodána občanům sudovickým. Za úřadování Masnerova byl městským servusem Karelta, po něm Heger. (Z pamětí Jakuba Dvořáka v knize cechu mlynářského a Frant. Fialy, mistra. provaznického).

Po roce 1848 zrušeno místo obecního pastýře a pastouška r. 1850 změněna v chudobinec. Bývalá flusárna obcí prodána r. 1854 měšťanu Křížovi (nyní patří povozníku p. V. Jarolímkovi, bývalá pastouška p. Krušinovi).

 

Úřední den okr. hejtmanství.

Roku 1860 zavedeny v městě úřední dni okresního hejtmanství v Příbrami, a to každého 10. dne v měsíci, připadne-li na ten den svátek nebo neděle, na den předcházející. Roku 1874 však úřední den v Kníně zrušen a ponechán toliko v Dobříši.

 

Dobříš sídlem okr. soudu.

Před zrušením magistrátu r. 1849 vybídlo vysoké gubernium město, aby se vyjádřilo, zda si přeje umístění soudu a opatří-li vhodné budovy pro úřad i byty pro úřednictvo. Magistrát odpověděl, že vhodné budovy nemá a při chudobě města na stavbu nepomýšlí. Byl tudíž soud umístěn v Dobříši, když městečko nabídlo bývalou radnici a povýšeno pak na okresní město.

 

Život spolkový.

V letech šedesátých minulého století vzrůstal v městě život společenský. Vedle spolku ochotnického založen byl též r. 1867 spolek zpěvácký "Šebor." Spolkový svůj prapor světil r. 1870. Podle stanov měl pěstovati zpěv společenský i chrámový. V letech devadesátých zanikl a spolkový prapor převzal spolek Kolár, v jehož majetku jest dosud. Sbormistry zpěváckého spolku byli učitelé: Čeněk Kinský, Josef Kubíček, Emanuel Eška. Po rozpadnutí spolku vedl zpěv a hudbu chrámovou řídící učitel p. Emanuel Eška jen se zpěváky ochotníky, jimž odměňovali se na Cecilku hostinou. Po jmenovaném převzal vedení kůru učitel p. Václav Skalička (1904-1919) a když se přestěhoval do Starého Knína, učitel p. Hynek Mařík (1919-192l). Týž předal vedení kůru říd. učiteli p. Antonínu Jarolímkovi (1921-1925) a tento posléze panu Josefu Podehradskému.

 

Neúroda a válka s Pruskem.

Roku 1864 a 1865 bylo veliké sucho, obilí nevyrostlo, dalo málo slámy, louky nedaly otavy. Polaři museli dobytek lacino prodávati. Roku 1866 byla úroda sice pěkná, ale užilo jí cizí vojsko. V polovině června dostalo se Rakousko do války s Pruskem a Itálií. Čtvrt milionu řadového vojska pruského vtrhlo dne 24. června do Čech u Liberce, Trutnova a Náchoda. Za nimi se braly sbory pruské zemské obrany. Rakouské vojsko v Itálii sice zvítězilo, ale severní armáda pod velením generála Benedeka poražena u Kuřích Vod, Turnova, Jičína, Náchoda i Skalice, posléze dne 3. července 1866 měla nešťastný den u Sadové mezi Hořicemi a Hradcem Králové. Císařské vojsko ustupovalo od Labe k Dunaji. Prusové již 6. července obsadili Prahu, rozložili své záložní sbory po městech v nejlepších krajinách. Na zprávu, že za Příbramí u Milína shromažďuje se opětně rakouská armáda, spěchali Prusové v ta místa, leč zprávy ty ukázaly se nepravdivými. Dne 11. června přicválal do Knína od Dobříše houf pruských hulánů. Prušáci v městě očekáváni s velikými obavami. Peníze a cenné věci byly zakopávány ve stodolách i na zahradách, ve sklepeních i v lesích, ale ještě za přítomnosti Prusů opět vykopávány, protože vojsko udržováno v nejpřísnější kázni. Důstojníci přibylého jízdného houfu ubytováni na staroknínské faře. Pro přehmaty několika vojáků při rekvisici slámy a pícnin stěžovali si někteří občané velícímu důstojníku, načež vojsko opustilo město a ubytovalo se v Nové Vsi. Po jízdném oddílu, právě v den, kdy slavilo se v místě posvícení, přitáhla pruská pěchota. S místním obyvatelstvem Prušáci se dobře snášeli, platili ihned stříbrem, u kostela rozdávali lidu vojenský chléb a sami kupovali si bílé pečivo a bílý chléb, který nesměl býti nikdy suchý. Několik vojínů smluvilo se s místními občany K. a Z. a společně vypravili se do dobříšských lesů na jeleny. Náhodou přišel jim do cesty lesník pan Hermann a udal pytláky majiteli panství. Ten vedl si stížnost veliteli pruského pluku, načež jednoho večera o 1/2 9. večer vytroubena náhlá pohotovost pluku. Vojsko shromáždilo se na náměstí i v ulicích; jak by náhle opustiti mělo město. Se všech stran uzavřeny příchody k městu. Účel tohoto opatření poznán až příštího dne. K. a Z. nějakým dobrým přítelem včas varováni, uschovali se ve stráních a vojenské prohlídky v jejich bytech provedené byly bezúspěšné. Jejich společníci, pruští vojáci, přes stráně za Krcálem dostali se do Mikule a opačnou stranou do města. Jak byli potrestáni není známo. V Kníně pobyli si Prušáci 4 týdny, a když po sjednaném míru (23. srpna 1866) v měsíci září opouštěli město, vyprovázeli je měšťané s hudbou do Hraštice. Tak dobrá shoda byla s nepřítelem. S Prusy odešel i jmenovaný již, mistr provaznický p. F. Fiala. Zlákán byl totiž jedním vojínem ujišťováním, že v Prusku má veliké hospodářství, na němž mu poskytne výhodného místa. Při vagonování vojska na smíchovském nádraží ukryt byl Fiala vojíny pod houně a sedla a tak se dostal až do Frankfurtu. Tam se mu vojín Sommer ztratil. Po dlouhém vyptávání a putování našel jej v Neukirchenu, ale ukázalo se, že není bohatým statkářem, jak ujišťoval, ale dělníkem v továrně na drátěná pletiva. V městě Ottfeile sešel se Fiala s jiným pruským vojínem ubytovaným za pobytu v Kníně v mlýně Šťovíčkové (nyní p. J. Oulehle). Byl to týž, který si v Kníně tak rád zapytlačil. Tvrdil tu, že je povoláním myslivec, byl však obecním strážníkem. Po celoročním putování pěšky přes Bavory a Rakousko vrátil se Fiala zklamán do rodného města a zůstal do smrti věren svému provaznickému kolu (zemř. v únoru r. 1928).

Hned po odchodu Prušáků vznikl v domě pana Jana Koutného požár (č. p. 4, nyní patřící pí Ant. Maškové). Odtud přenesl se na dvůr č. 5. (Nevařilův hostinec) a č. p. 6. (nyní obchod p. B. Lederera). Zůstaly uchráněny toliko masné krámy, stojící mezi domy č 3. a 4. Pan Koutný míval v Chebu továrnu na porcelán, a vzácné výrobky při zachraňování a "vynášení" byly úplně zničeny, ano téměř zúmyslně okny přímo na náměstí vyhazovány.

 

Následky války r. 1866.

Následky války jevily se též vzrůstem nemocí. Řádila cholera a tyfus. První případ cholery objevil se v našem městě dne 18. října 1866. Zemřel Antonín Podehradský, syn zemř. Antonína Podehradského, mistra obuvnického, v č. 42. Po něm následovali:

Anna Podehradská, dcera téhož mistra obuvnického,

Marie Višínová, dcera Karla, mistra řemenářského v č. 48 a jeho manželka Marie,

Václav Masner, perníkář v č. 42 a dcera jeho Marie,

Rychlík František, syn Prokopa Rychlíka, nádeníka v čísle 115,

Lhoták Antonín, syn Vojtěcha Lhotáka, domkáře v č. 136,

Marie Masnerová rozená Filipovská, manželka perníkáře v č. 47,

Mutlíková Anna, manželka nádeníka v č. 132,

Rychlík Prokop, nádeník v č. 115,

Šprislová Anna, manželka krejčího v č. 43,

Fencl Frant, měšťan a gruntovník v č. 12,

Hejna Vojtěch, vulgo Budka, domkář v č. 39,

Veselský Kašpar, syn pekaře č. 45,

Jedličková Anna, dcera obuv. tovaryše č. 40,

Novák František, obchodník se střižním zbožím č. 35,

Šprislová Marie, manželka krejčího č. 166,

Hilgartner Václav, syn zedníka č. 37,

Hilgartner August., zedník č. 37,

Hájek Josef, syn mlynářského pomocníka č. 148,

Marholdová Marie, manželka obuvníka č. 145,

Štědrá Anna, vdova, č. 101,

Černá Marie, manželka nádeníka č. 26,

Veselská Apolena, manželka pekaře č. 45,

Lustig Antonín, učeň pekařský,

Pašeková Rosalie, vdova po hajném č. 37,

Plzenský František, syn mistra sklenářského v č. 191,

Poučková Kateřina, výměnkářka z Libčic, bytem v N. K. č. 20,

Antonín Hájek, syn mlynářského pomocníka č. 148.

Ve Velké Lečici zemřelo cholerou 10 osob, v Malé Lečici 1 osoba, ve Starém Kníně, v Libčicích, Mokrovratech, Prostřední Lhotě a v ostatních přifařených obcích nezemřel nikdo. Kněžím řádu křižovnického, P. Arnoštu Šmausovi a P. Janu Pelikánovi, vypomáhal při zaopatřování osob a pohřebních úkonech superior řádu františkánského na Skalce u Mníšku P. Čeněk Lichtblau.

 

Založení záložny

Již od roku 1858 pobádal praktický vlastenec František Šimáček ve svém "Poslu z Prahy" české měšťanstvo a rolnictvo ke zřizování záložen tak, jak od r. 1843 trvaly v Anglii a od r. 1850 v Německu. Brzy vznikaly české občanské záložny v našich městech. Poskytovati měly levného úvěru a tak bránily lichvě. V N. K. došlo k založení záložny teprve r. 1870, když věci uchopil se vlastenecký farář staroknínský P. Cerha. Týž za války s Dánskem r. 1864 a za války s Pruskem r. 1866 povolán k Windisgrätzově pluku dragounů jako polní kaplan, r. 1868 stal se farářem ve St. Kníně.

Školní kronikář, učitel Alois Furch, vítá založení občanské záložny slovy: "Kdo ví, co záložna jest pro každého živnostníka, posouditi dovede, jakou důležitostí honosí se záložna zdejší, nehledě ani k tomu, že z čistého zisku svého velmi často část věnuje různým dobročinným účelům."

 

Založení spolku vojen. vysloužilců.

Roku 1868 počaly přípravy k založení spolku vojenských vysloužilců. V život spolek však uveden teprve r. 1874 mlynářem Lenkou ze Sedlčan a Ant. Kučerou z N. K.

 

Nový trh.

Roku 1870 povolen městu nový výroční trh (osmý). Trhy odbývány: na Tučný čtvrtek, v pondělí po Květné neděli, 9. května, na sv. Víta, ve čtvrtek po sv. Vavřinci, na sv. Ludmilu, před sv. Havlem a v den sv. Barbory.

 

Dopravní cesty.

Od r. 1862 užívalo se hojně pro osobní dopravu západní dráhy. Nejbližší stanicí byly Řevnice, vzdálené 3 hodiny cesty. Doprava nákladní obstarávána byla místními povozníky, kteří denně udržovali spojení s Prahou. K přípřežím do hraštického vrchu (nynější stará cesta) vydržoval majitel mlýna Krcála 1 pár silných volů a za každý výtah vybíral poplatek 30 kr. Starý, dřevěný most, postavený za purkmistra Masnera, zrušen byl r. 1880 a nákladem okresu při stavbě okresní silnice Knín Nová Ves - Mníšek zaměněn za železný. (Délka silnice = 8430 m, náklad stavební 17.085 zl.). Silnice tato rozšířena z jara r. 1914. Stará dopravní cesta zarůstala travou. Roku 1870 počala se vyměřovati trať z Příbramě přes Dobříš, Knín a Štěchovice ku Praze, ale k uskutečnění stavby došlo teprve v letech devadesátých. Roku 1874 počala se stavěti dráha rakovnicko-protivínská přes Příbram a dokončena r. 1876.

 

Oprava chrámu sv. Mikuláše.

Roku 1868 snesl vichr s věže železný kříž a věž samu značně porouchal, takže lucerna musila se pro uvarování neštěstí odstraniti. Celkové škody na kostelu odhadnuty na 3000 zlatých. Na opravu chrámu věnoval r. 1872 císař Ferdinand V. 300 zl., místní záložna 150 zl. Při příležitosti opravy chrámové a stavby nové věže vyzdvižen byl náhrobní kámen v sakristii a v kryptě nalezeno tělo v kroji XVI. století, ve vysokých botách a s mečem. Na vzduchu se tělo rozpadlo. Je pravděpodobno, že zesnulým je některý z primasů knínských. Na jiné hrobce uprostřed kostela je nápis valně sešlapaný a málo čitelný: Taddeus . . primator Neokninensis . . . civ . . . mon . .., 1667, Vedle této hrobky je tu umístěno několik jiných, uzavřených pískovcovými deskami, z nichž dvě zakryty jsou chrámovými lavicemi. Na lodním oblouku malován byl znak města se sv. Krištofem a Spasitelem. Pod znakem městským umístěn po levé straně znak zemský a po pravé straně nový znak městský (Vladislavův). Kolem znaků vinul se latinský, málo čitelný nápis, vysvětlující, že malba představuje pečetní znaky města Knína. V chrámě umístěny 3 oltáře: hlavní sv. Mikuláše, jižní P. Marie, severní sv. Antonína. Roku 1876 pořízeny nové varhany, na nové věží umístěny 3 zvony: nejstarší z r. 1759, dar to Rause z Rausenbachu, druhý přelitý r. 1819 a třetí přelitý r. 1898 nákladem sládka pana Antonína Nešuty.

Ve zpustlé hřbitovní kapli sv. Jana na náměstí zachovány byly dosud na klenbě malby ze života Jana z Pomuka, královny Žofie, krále Václava IV. a posledních věcí člověka. Vpředu byl oltář s obrazem sv. Jana a v pozadí kruchta. Půdorys kaple byl kruhový.

Uvedená malba na oltářním oblouku chrámu sv. Mikuláše byla malířem Širůčkem ze Sedlčan nedopatřením přemalována a latinský nápis změněn v český: "Dům můj, dům modlitby jest."

Kostel v Novém Kníně.

Kostel v Novém Kníně.

 

Požár r. 1872.

Dne l. července 1872 vznikl v ulici "Na potůčku" požár. Vyhořelo 6 domků. Farářem P. Cerhou provedená sbírka vynesla 80 zl., které postiženým rozděleny.

 

Volba starosty r. 1873 a 1879.

Roku 1873 starostou města zvolen svědomitý a oblíbený lékař dr. Karel Koptík, rodák domažlický. Úřadoval až do roku 1879. Tutoho roku zvolen sice opět, ale volby nepřijal pro množství práce spojené s jeho povoláním. Po dvojím protestu zvolen posléze obchodník pan Jan Harfl, který od r. 1872 byl též členem okresního zastupitelstva v Dobříši.

 

Zdravotní obvod.

Dr. Karel Koptík byl povahově velice nenáročný a skromným. Když roku 1889 podle zákona ze dne 23. února 1889 č. 9 z. z. rozdělen byl okres ve dva zdravotní obvody, ustanoven dr. Koptík obvodním lékařem pro obvod knínský, se sídlem v N. Kníně. Zemřel dne 30. května 1895. Celé své jmění zanechal jedinému synu Karlovi, který po smrti otcově sešel se studií a vedl život samotářský. Po vyčerpání jmění odešel r. 1927 z města a jeho kostra nalezena v lese u Hostomic. Po dr. Karlu Koptíkovi zastával místo obvodního lékaře dr. Bohumil Růžička, a to od 21. září 1895 až do r. 1930, když tento odešel na vyžádaný odpočinek, dr. S. Pozler. Obvod čítá 24 kat. obce.

 

Úmrtí faráře P. J. Cerhy.

Dne 2. ledna 1874 zemřel ve Starém Kníně farář P. Jos. Cerha. Pro mnohé zásluhy o město jmenován čestným měšťanem. Býval předsedou občanské záložny a jejím zakladatelem, protektorem zpěváckého spolku Šebor, pokladníkem spolku Kolár, členem obecního výboru ve St. Kníně, předsedou Rolnické besedy. Zanechal po sobě čestnou památku horlivého kněze a vlastence, poctivého veřejného pracovníka, vychovatele lidu. Pohřben dne 5. ledna na staroknínském hřbitově za účasti městského zastupitelstva, všech živnostenských sborů, školní mládeže, spolků: Šebor, Rolnické besedy, Kolár, obecního zastupitelstva ve St. Kníně a 16 kněží.

 

Týdenní trhy.

Roku 1872 zavedeny městskou radou týdenní trhy, a to každé středy. Během několika měsíců však zanikly, neboť byly málo obesílány.

 

Založení Čtenářské besedy.

Vlastenecký duch, vypěstovaný horlivými křižovníky P. Hromádkou a P. Cerhou, vynutil si založení Čtenářské besedy r. 1872, která plnila dobře po celá desetiletí své poslání. Teprve zákonem o povinném zakládání obecních knihoven, vydaném po politickém převratu našimi národními sněmovnami, pozbyl tento spolek svého bývalého významu.

 

Rozšiřování školy.

Od roku 1872 značným každoročním přírůstkem dětí počala se škola rozšiřovati. Nová škola, postavená r. 1819, již dávno nedostačovala a tu musila obec najímati potřebných místností. Ke stavbě nové školní budovy došlo teprve r. 1883.

 

Bouře a krupobití r. 1874.

V posledních dnech červencových r. 1874 snesla se východně od města a u Sudovic bouře s průtrží mračen, provázená krupobitím. V těchto místech zničila všechnu polní úrodu, příval vod strhal hráz sudovického rybníka. Tím vystoupil potok ze svých břehů, a zatopil v Kníně všechny domy, od domu jircháře p. Fona č. 32 až po ústí potoka do Kocáby. Zvláště vysoko zatopeny hostinec na Hrádku a č. 132, 126. Ještě příštího dne byl sudovický rybník plný krup. Toho roku snesly se tu kroupy dne 16. června, 30. července a 22. srpna.

 

Spolek voj. vysloužilců.

V červnu t. r. schváleny stanovy "Podpůrného spolku vojenských vysloužilců." Podle stanov bylo hlavním úkolem spolku podporovati se vzájemně v nemoci a vystrojiti svým členům slušný pohřeb. Mezi prvými členy čteme také jména hraběte Korba z Weidenheimu ve Slapech, barona Mayersbacha v Sudovicích a hraběte Colloredo - Mannsfelda v Dobříši. Prvým předsedou spolku zvolen kupec p. Karásek.

 

První místní školní rada.

Po marném trpném odporu měšťanů proti novým školním zákonům roku 1869 ustavila se konečně první místní školní rada a převzala počátkem školního roku 1874/5 agendu, dosud vedenou okresní školní radou v Příbrami.

 

Volby r. 1874.

V měsíci listopadu 1874 provedeny nové volby do obce. Po čilé agitaci zvoleni členy výboru: dr. Karel Koptík, kupec J. Harfl, kupec J. Karásek, J. Sirotek, J. Holoubek, J. Smělý, Aug. Masner, K. Višín, Fr. Čámský, J. Filipovský, J. Břicháček, J. Štich. Starostou zvolen dr. Karel Koptík.

Od roku 1860-1875 voliteli pro volbu poslance za stranu staročeskou voleni J. Harfl, J. Holoubek, J. Sirotek. Dne 6. března 1875 však zvolen za stranu staročeskou J. Tobiáš, poštovní expeditor, za stranu mladočeskou Fr. Čámský, A. Strnad. Jmenovaní zvoleni též r. 1876.

 

Povodeň.

Dne 9. března 1875 po dvoudenním dešti zvedla se o 9. hod. dopolední Kocába a vinou obce, která včas nedala prosekati pod mosty led, vznikla ledová zácpa. Obyvatelstvo Pražské ulice (nynější Masnerovy), musilo rychle opustiti obydlí. Stržena lávka u panského mlýna ve St. Kníně, u pivovaru dosáhla voda výše povodně v roce 1845 a most v těchto místech poškozen tak, že jízda tudy zakázána. Na tom nebylo dosti. Dne 5. července t. r. o 6. hodině ranní strhla se bouře s prudkým hromobitím v krajině od Dobříše až za Sudovice. Koryto Kocáby nestačilo přívalům vod a kalný proud nesl se celou šíří silnice za město. Zatopeny domky č 103, 106, 119, 121, 125 a 126. Břehy mlýnské strouhy strhány, strouha sama zanesena štěrkem a bahnem. Na potůčku pobořeny hradební zdi a všechny lávky od Sirotkova mlýna až k Lečicům odneseny. Ze zahrad vyrvány ovocné stromy, hradby, od Boru k Betlemu odplaveno obilí a ornice.

 

Úmrtí říd. uč. Čeňka Kínského.

Dne 20. října 1875 po 8. hod. večerní zemřel náhle na cestě u Sudovic, raněn mrtvicí, říd. učitel zdejší obecné školy Čeněk Kínský. Působil v městě od r. 1847. Vynikal jako výtečný hudebník, pracoval v záložně a jako sbormistr zpěváckého spolku Šebor, v ohledu národním však byl velice vlažným a nedostihoval svého výtečného předchůdce, učitele Josefa Hejtmánka. Jeho národní vlažnost vysvětlována je tím, že syn působil jako vynikající člen nejprve u německé opery v Praze, v Záhřebě, posléze u dvorní opery ve Vídní.

 

Nové živelní pohromy.

Po půlnoci dne 17. února 1876 vystoupila opět Kocába ze svých břehů tak vysoko, že dosahovala půl metru výše nad silnicí. Příčinou této zátopy byla náhlá obleva a ucpání jezu ledovými krami a tříští. Ve Vltavě vystoupila voda o 2 a 1/2 m nad normál. Všechny nové lávky opět odplaveny, most u pivovaru poškozen.

Dne 12. března k večeru přihnala se tak prudká a náhlá vichřice, že ve Chvojnu, sudovickém lese, u Chramišť, Pouští a Mokrovrat na některých místech zůstaly v lesích holé skály a paseky. Pro množství zlomků a vývratů staly se cesty a silnice nesjízdnými. Rovněž v zahradách a na budovách způsobeny značné škody. (A. Černý: Paměti - rukopisné).

 

Nadace Koutného a Masnerova.

V roce 1877 zemřel v Praze měšťan knínský Jan Koutný. Býval majitelem domu č. 4 na náměstí, který vyhořel r. 1866. Do Prahy přestěhoval se r. 1875. Svému rodnému městu učinil tyto odkazy:

1. 1200 zl. k záduší na pobožnost devítník.

2. 300 z1. na stavbu věže na kostele sv. Mikuláše.

3. 200 zl. ústavu chudých a 100 zl. na rozdělení žebrákům po pohřbu.

4. pole u Kakšenberka, z něhož je 100 zl. činže, na podporu městských učňů.

Podobně značným odkazem založil nadaci r. 1864 bývalý purkmistr Karel Masner. Na domě č. 51 a 52 v městě Kníně zajištěn poslední vůlí kapitál 1000 zl., z něhož 5% úrok rozdělovati bude městská rada, s předností příbuzných zesnulého, dále 5 % úroků z kapitálu 100 zl., zajištěného na týchž, domech k podpoře dítek školy novoknínské, 5% úroku z kapitálu 400 zl., zajištěného na týchž domech, k podpoře dvanácti chudých měšťanů, 5% úroku z kapitátu 280 zl., na výroční mše za Karla Masnera v den 13. nebo 28. ledna, a to 8 zl. faráři za mši a 6 zl. má býti farářem rozdáno modlícím se chudým.

 

Činnost Čtenářské besedy.

Ve výročí čtyřletého trvání Čtenářské besedy dne 18. března 1876 vysázel spolek osm kaštanů na obecním pastvisku u č. 83 a 84 s podmínkou, že právo ke stromům má obec, ale musí dbáti trvalého jejich udržování, kdyby se spolek rozešel. Místo toto pojmenováno "Besední sad." Příštího roku však 6 stromů vyhynulo a vyměněny za 4 lípy. Dne 5. července 1877 oslavila Čtenářská beseda prvně památku Husovu. Pro tuto oslavu, jakož i pro podpisy souhlasu a radosti s válečnými pokroky Ruska na Balkáně voláni funkcionáři spolku k zodpovídání k okresnímu hejtmanství do Příbramě, a to starosta spolku J. Břicháček, knihovník A. Černý a jednatel Frant. Tichovský. Přímý trest jich sice nestihl, ale místodržitelství v Praze dalo spolku výstrahu, jakmile překročí ještě jednou stanovy, bude ihned rozpuštěn.

Dne 26. května r. 1876 0 4 hodině odpolední zemřel v Praze historiograf Frant. Palacký. Průvodu pohřebního zúčastnila se Čtenářská beseda dvoučlennou deputací a zaslala smuteční projev "Českému klubu," uveřejněný v č. 131 "Posla z Prahy." Čtenářská beseda zúčastnila se také slavnosti a hostiny pořádané v Praze u příležitosti ukončení Palackého dějin.

Při oslavách stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty dne 24. dubna 1879 vysázeny na náměstí u kašny 4 lípy, 2 kaštany u hřbitovní kaple sv. Jana a 2 před zadním vchodem do kostela, proti škole. Stromy u kostela, vysazené spolkem vojenských vysloužilců, byly r. 1920 odstraněny, protože příliš stínily v učebnách. Čtenářská beseda při této příležitosti vysadila dva stromy ve svém sadu a místní židé odevzdali na radnici 20 zl. ve prospěch obyvatelstva uherského města Segedina, stiženého povodní.

 

Volby r. 1879.

Dne 15. května 1879 konány obecní volby, při nichž zvoleni do zastupitelstva: dr. Karel Koptík, J. Harfl, Frant. Čámský, Jos. Holoubek, K. Višín, J. Filipovský, J. Masner (z Krcála), Fr. Sirotek mladší, J. Stich, J. Břicháček, Aug. Masner, J. Smělý. Starostou zvolen kupec J. Harfl, do městské rady mlynář Fr. Čámský a J. Masner. Proti volbám podán třikráte protest a na rozkaz okresního hejtmanství konáno u okresního soudu v Dobříši šetření o nepořádcích volebních a stíhání některých osob pro různé volební přestupky. Volby tyto dlouho hýbaly jinak klidnou hladinou maloměstského života, soud zabýval se dlouho žalobami, ale konečně přece vše skončeno smírem.

 

Opravy kostela ve St. Kníně.

V měsíci září t. r. opraven staroknínský kostel z rozkazu řádového velmistra. Vnitřní opravy provedl sedlčanský malíř Širůček. Roku 1878 přeložena ve St. Kníně pouť ze dne 4. prosince (sv. Barbory) na den 4. října (sv. Františka). Nová pouť těžko se vžívala po více než 300letém zvyku, proto r. 1880 přijel sám velmistr řádový dr. Schöbl a sjelo se 10 kněží ze sousedních farností, aby svojí přítomností dodali jí většího významu. Při této příležitosti daroval generál a vysvětil kříž ve St. Kníně, pod čís. 3.

Za prudké noční bouře dne 27. května 1881 udeřil blesk do věže staroknínského kostela, silně poškodil báň, sjel na kůr, poškodil omítku, varhany a basu, dveřmi chrámovými pak sjel do země. Škoda odhadnuta na 2000 zl.

 

Nová zkoumání hor.

Ve druhé polovině října r. 1878 prozkoumal profesor horní akademie v Příbrami dr. Pošepný horní zápisy a mapy knínské, ohledal bývalá kutiště a rýžoviště nad Křížovem, u Krámů a u Knína. V měsíci září r. 1884 zavítal opětně dr. Pošepný s asistentem ing. Sedláčkem do Knína, mapoval stará kutiště a rýžoviště u Knína, Krámů, Křížova, Buše, Kozohor, Cholína, Nové Vsi a Lečic. Prozkoumal štolu Karlovu, práce po zlatě u Sudovic, staré šachty ve Chvojně, u Krámů, Kozohor, stará prádla na lučinách pod Krámy až k zarážce Wangově u olší. Na Šilbochu zjistil stará rýžoviska, spojitost bývalých dolů v kozohorských lesích na Pávovém a Kateřinském vrchu. Naproti tomu nezjistil, že by u Mokrovrat byly stopy uhlí; černé škváry, četně vyskytující se u Kadlecova statku, přisoudil starobylým milířům.

Jmenovaný J. Wang z Knihovic u Sedlčan prohledal a prozkoumal tu doly dne 10. června 1881, vyslán francouzskou společností a hrabětem Vergemes. Dne 27. června otevřel štolu Karlovu u Aixnerova mlýna a po 7denní práci svým nákladem ji vyčistil, vchod upravil prkenným bedněním. Vzal odtud ukázky, které se vzorky ze sluje u Strnadova můstku zaslal dne 11. června ke zkoušce do Jílového a do Prahy. Výsledek zkoušky není znám; otevření obou míst vyžádalo si nákladu 250 zl.

Dne 5. října t. r. ukončil tu svá geologická bádání ing. Halmhaker, asistent prof. dr. Frant. Krejčího, znamenitého geologa českého. Po 14 dní zkoumal celé okolí, zjistil mimo jiné též kaolinové hlíny u Velké Lečice, živce u Buše, uhlí však neshledal tu ani stopy. Odtud konal výzkumné cesty ke Krásné Hoře, Sedlčanům a Kamýku.

Uvedená francouzská kutací společnost, pro niž otevřel majitel antimonových dolů J Wang z Knihovic doly knínské, získala tu kutacích práv, než však došlo k většímu podnikání, upadla do konkursního řízení a právo kutací na zdejší doly držel právní zástupce společnosti dr. Linhart z Prahy. Společnosti této patřily i doly jílovské. Obec však převzala opět kutací právo do svých rukou a pokusila se r. 1904 o opětné otevření dolů. Doly prohlédl ing. V. Leroux z Freiburku v Sasku a příznivě se o nich vyslovil. Radil, aby obec pořídila si plány hor a byl ochoten plány tyto zpracovati. Obec skutečně dala mu zhotoviti situační a topografické plány celého kutacího okrsku; za odměnu vyžádal si jen náhradu cestného ze Saska v obnosu 160 K. Prohlásil dále, že otevření dolů vyžádalo by si velkého nákladu a nabídl se, že by se pokusil získati některou společnost, bude-li mu zaručena 1/8 čistého zisku. Na radu dr. Jindř. Barvíře byla tato nabídka oddálena. Týž radil, aby nejprve vyslána byla deputace k ministerstvu orby do Vídně s prosbou, zda by stát zde sám nezačal kutati, a to horníky příbramskými. Kdyby pokus tento se nezdařil, aby se město obrátilo na českou veřejnost, a kdyby ani zde štěstí nepřálo, teprve může se jíti pro cizí pomoc. Rady této bylo městským zastupitelstvem uposlechnuto a prof. dr. J. Barvíř vypracoval pamětní spis o zdejších dolech, který byl ministerstvu doručen prostřednictvím poslanců Kaftana a Königa. Žádost obce byla však ministerstvem v měsíci červenci r. 1905 zamítnuta, přes to však obec neztrácela naděje a usnesla se při vhodné příležitosti ji opakovati a dne 1. února 1906 obnovila si kutací právo.

V roce 1907 měla obec opětně prodati doly berlínské společnosti a pověřila dr. J. Barvíře, aby za ni s touto společností jednal. S jednání však sešlo a podobně i nová nabídka francouzské společnosti byla bezvýslednou. V roce tomto přičiněním prof. dr. Barvíře získala obec výhradního práva kutacího, kterého r. 1908 přepustila rytíři Zellerovi z Vídně, když získal ve zdejším katastru práva na osm kutišť, v okolí pak výhradního práva kutacího. Na celkový stav hor ani tato jednání nemělo žádného vlivu a tak obec sama r. 1908 svým nákladem odhodlala se některá místa otevříti. S počátku práce byly bezvýsledné a tak ještě toho roku zastaveny. Brzy však po některých slibných nálezech v pokusech pokračovala, ale v měsíci září r. 1909 pro nedostatek peněz kutací práce opět zastaveny. Prof. dr. František Drtina, rodák z blízkého Hněvšína, tehdejší říšský poslanec, požádán, aby uplatnil svůj vliv u ministerstva orby a stát převzal otevření hor na svůj účet.

Také r. 1893 v měsíci říjnu prohlédl zdejší hory horní rada ing. Irmler z Příčov a c. k. horní komisař Antropius, jako zástupci kutáním zde oprávněného ing. E. Hoffmeistra z Prahy. Oba zjistili, že k dokonalému otevření dolů podle vzatých vzorků, v nichž shledán poměr zlata ke stříbru 1 : 10, musily by se otevříti 2 až 4 šachty v poloze od Aixnerova mlýna k Sudovicům, nákladem 50-80 tisíc zlatých. Pakli by kdo chtěl se pokusiti o otevření dolů v těchto místech, musil by míti uvedený kapitál předem zajištěný, nebo musil by se jím sám prokázati, jinak všechny jiné pokusy musí se setkati s nezdarem. Při tání sněhu z jara r. 1894 zřítila se část štoly Karlovy. Zřícená část byla asi polovinou délky vyčištěné štoly podnikatelem Wangem r. 1884. Příchod k pěkným ukázkám zlatonosných kyzů tím znemožněn. Mělo-li by se v této části počítati s odklizením zříceného materiálu, musila by se zbývající 1/3 volné části z celkové délky řádně bedněním zajistiti pod dozorem odborníků.

 

Založení sboru hasičského.

V měsíci červnu r. 1877 pokusila se městská rada založiti v městě sbor hasičský, ale k uskutečnění této chvalitebné snahy nedošlo, ježto přihlásilo se málo členstva. Teprve r. 1881 ujali se této akce občané Červenka, starosta Harfl, Michálek a Smělý. Agitací dům od domu podařilo se jim získati 40 členů. Na den 10. června t. r. z podnětu městské rady svolána do radnice zakládající valná hromada, v níž se přihlásilo 22 členů činných, 18 zakládajících, upsáno 300 zl. příspěvků na zakoupení potřebného nářadí.

Baron Mayersbach na Sudovicích věnoval 40 zl., sládek Nešuta 20 zl., bratři Königové 40 zl., Čtenářská beseda 35 zl., společenstvo mlynářů 20 zl. Obec města Knína přikázala svému sboru 2 stříkačky, jednu zastaralé soustavy, druhou novou, právě zakoupenou od firmy Smekalovy na Smíchově za 650 zl; slíbila dále stálou podporu hmotnou i mravní, obec staroknínská věnovala stříkačku starší soustavy a některé požární nářadí. Zvolen zatímní výbor: starosta Harfl předsedou, A. Černý, J. Červenka, Jos. Kolumbus, A. Michálek, důstojník v. v., J. Smělý, Šeb. Brejcha, mlynář ze St. Knína. Z těchto A. Michálek zvolen pokladníkem. Výboru uloženo vypracovati ihned stanovy, opatřiti cvičitele a výzbroj pro činné členy. Prvý hasičský sbor v nejbližším okolí zřídil učitel Hořejší v Líšnici, provedl organisaci nově založených sborů v Mníšku a ve Slapech. Byl proto požádán, aby za odměnu 40 zl. po čtyři týdny převzal úkol cvičitele. Dne 17. června rozděleni činní členové na příslušné oddíly, na drahách postavena lezecká věž. Dne 15. července vyšel spolek s hudbou naproti nové stříkačce, obcí zakoupené, až do Nové Vsi a dne 23. července stříkačka slavnostně vysvěcena za přítomnosti farního duchovenstva staroknínského, zastupitelstev Nového i Starého Knína, všech místních spolků, Sokola dobříšského a hasičských sborů z Líšnice, Mníšku, Slap. Odpoledne měla se konati valná hromada na schválení stanov, ale nekonána, ježto část členstva sešla se na Hrádku, část u Mikulášků, a tak stanovy zaslány úřadům ke schválení bez valné hromady. Věneček na Hrádku vynesl 60 zl. ve prospěch sborové pokladny.

Ve schůzi činného členstva dne 30. července zvolen velitelem hodinář p. Josef Kolumbus. První veřejné cvičení stanoveno na den 6. srpna odpoledne. Jako hosté dostavily se hasičské sbory ze Slap, Mníšku, Drevník, spolek vojenských vysloužilců z Dobříše a místní spolky. Cvičení provedeno jednak na drahách (lezecké), jednak na náměstí (zachraňovací na domech č. 48, 49, 50, 51), při čemž patrný byl rozdíl nové stříkačky a stříkaček starších soustav. Deštivé přeháňky valně pěkné cvičení rušily.

 

Oprava kostela, hřbitova, cest.

Ve prospěch opravy varhan provedli v obci sbírku kaplan P. Lachout, řídící uč. J. Kubíček a obchodník J. Harfl. Z výnosu sbírky 150 zl. opravil varhany J. Jeřábek z Prahy. Vnitřek kostela vymaloval malíř Širůček, proti přemalování znaků již zmíněných protestovala na radnici Čtenářská beseda. Venkovská oprava zdí provedena jen na třech stranách, ježto nastálé mrazy práci přerušily. Řád křižovnický ve St. Kníně věnoval na pokrytí střechy 10.000 tašek. Tesařem Karlem Plzeňským provedena malá vížka ve slohu gotickém a pobita plechem, na straně severní podél zdi bývalého hřbitova opatřena dřevěná hradba. U nového hřbitova pod Mikulí sešlé topoly zaměněny za modříny, ale tyto opět vyhynuly a tak v dubnu r. 1884 zakoupila obec 35 kaštanů za 25 zl. a vysázela je podél celé hradební zdi a podél nově upravené cesty. Bídná cesta na hřbitov volala po důkladné opravě. Vodními přívaly za bouří a dešťů vymleta byla též Kostelní ulice, takže doprava zemřelých na hřbitov byla spojena s velkými obtížemi. Obec odhodlala se konečně r. 1883 upraviti obě cesty svým nákladem a dozor nad opravami svěřila okresnímu cestmistru J. Hermovi z Dobříše. Dlažba na příkrých ulicích se neosvědčila. Při velkém spádu voda vymlela spáry mezi jednotlivými kameny, takže jednotlivě jako hlavy vyčnívaly, sama pak dlažba stávala se nebezpečnou, hlavně v zimě za náledí. Z té příčiny vytrhána byla nejen v Pivovarské ulici, ale nyní i v Kostelní ulici.

Stavba velké kostelní věže dokončena dne 31. srpna 1884. Zednické práce prováděny městským stavitelem p. Janem Filipovským, tesařské Janem Kotnourem ze St. Knína, klempířské J. Vítkem z N. Knína, hodiny věžní opraveny místním puškařem A. Podhoreckým, hromosvod dodala firma J. Kreidl z Prahy, kříž vykoval mistr kovářský J. Chmelík ze St. Knína. Do věže vloženy pamětní listiny s podpisy všech členů zastupitelstva, starokníského duchovenstva (P. J. Hlaváč, kaplan J. Rydval) a časopisy toho dne vyšlé. Slohově však věž naprosto neodpovídá slohu chrámovému.

Neopatrností kostelníka vznikl dne 17. ledna 1885 v kostele požár a to na oltáři sv. Antonína. Shořela roucha, 3 svícny, 3 obrazy křížové cesty, 4 věnce nedávno zesnulého stavitele p. Jana Filipovského, ohořel oltář a první lavice. Požár pak občany a hasiči zdolán, takže velkých škod nezpůsobil.

 

Slavnost na počest P. M. Veselského.

Dne 29. června 1880 vzpomnělo město výročí sedmdesátých narozenin slavného rodáka Petra Miroslava Veselského (narozen 1. července 1840 v domě č. 59). Kaplanem p. J. Lachoutem sloužena slavná mše v kostele sv. Mikuláše za účinkování zpěváckého spolku Šebor, odpoledne všemi spolky konán společný výlet do lesů nad Sudovickým rybníkem, propůjčených k této slavnosti majitelem rytířem Mayersbachem. Za účinkování hudby užívali účastníci příjemné zábavy, ale "lesy knínské nad svými pány zaplakaly", stěžuje si kronikář A. Černý, neboť měšťané lesů k této slavnosti nepropůjčili a přístup do nich zapověděli.

 

Sčítání lidu r. 1881.

V měsíci lednu r. 1881 prováděno v Rakousku sčítání lidu. V Kníně napočteno 1437 duší ve 190 číslech.

Pro zvýšenou finanční potřebu obce zavedeno v rozpočtu pro rok 1881 prvně vybírání t. zv. pivního krejcaru z vyčepovaného piva a lihovin. Nákladem okresu započalo se tohoto roku se stavbou okresní silnice do Libčic a Cholína. Náklad s touto stavbou spojený a délka silnice budou na příslušném místě uvedeny.

 

Obecní volby r. 1883.

V den sv. Václava r. 1883 vypsány nové volby do obce. V seznamech voličů uvedeno v I. sboru 18, ve II. 200 voličů. Místo dosavadních 12 členů obecního zastupitelstva mělo se voliti 18 členů a 9 náhradníků. Volby odbývány ve dnech 13. a 14. prosince. Za III. sbor zvoleni: Josef Kolumbus, hodinář, K. Višín a V. Višín, řemenáři, Aug. Masner, kožišník, A. Smělý, krejčí, J. Fon, obuvník, za II. sbor: Josef Holoubek, mydlář, K. Fon, řezník, Frant. Kramata, koželuh, Fr. Masner, perníkář, A. Filipovský, kupec, J. Břicháček, hostinský, říd. uč. J. Kubíček, za I. sbor: mlynář Fr. Čámský, sládek Ant. Nešuta, stavitel J. Filipovský, mlynář A. Strnad, lékař dr. Karel Koptík. Proti čistotě voleb podali protest občané: A. Černý, A. Pavelka a Fr. Hájek, ale protest tento zamítnut a starostou zvolen dr. Karel Koptík. Týž volby nepřijal a při druhé volbě zvolen starostou p. Josef Holoubek, do rady Ant. Nešuta, Jos. Kolumbus, Ant. Filipovský.

Pro zajímavost uvádím, že r. 1883 platilo se v městě daní: gruntovní 918.82 zl., domovní třídní 332.40 zl., činžovní 243.48 zl., výdělkové 676.56 zl., z příjmu 273.60 zl, celkem 2444.87 zl., vedle přirážek a pivního krejcaru.

 

Zájezd do Nár. divadla.

Tohoto roku dokončen byl v Praze stánek českého umění, Národní divadlo. Z podnětu hraběte Aichlburka na Slapech zúčastnilo se celé Povltaví návštěvy Národního divadla dne 19. dubna 1884. Ze Štěchovic vypluly 4 ověnčené parníky, přeplněné vlasteneckými účastníky, jimž na palubě koncertovala slapská hasičská hudba za osobního řízení samotného hraběte, nadšeného milovníka české hudby. V divadle hrán Faust a Marketa. O půlnoci vraceli se poutníci zase parníky do Štěchovic. Vstupné do divadla, jízda parníkem a příspěvek hudebníkům stanoven celkem na 1 zl. 15 kr. za osobu. Za Knín zúčastnily se zájezdu deputace všech spolků, starosta města Jos. Holoubek a četné občanstvo.

 

Úmrtí býv. starosty J. Boučka.

Ve vysokém věku 84 let zemřel dne 7. prosince 1884 bývalý starosta města kupec J. Bouček, majitel domu č. 60 na náměstí. Purkmistrem byl ad r. 1849-1862, od r. 1864-1871. Pohřben byl dne 10. prosince na místním hřbitově.

 

Stavba železného mostu.

Časté povodně na Kocábě poškozovaly dřevěný most u pivovaru tak, že jízda tudy v době oprav byla zakázána. Potřeba vynutila si jeho výměnu za most železný, což se stalo r. 1885. Do základního kamene dne 4. září vložena listina tohoto znění (opsáno i s chybami a význačným slohem):

Za panování Jeho c. k. Apoštolského Veličenstva Františka Josefa I. domu Habsburg - Lotrinského, říše Rakouské, jest tento nový most dne 25. července 1885 založen a během měsíce srpna v rozměru 21 m délky, 6 m šíře a 2 a 1/2 m výše nad vodou, o železné konstrukci z Vojtěšské huti na Kladně v Čechách, zdivem ze žuly obecních pozemků Knínských pod lesem "Borem", na cement radotínský, na místě dřevěného z r. 1849 v těchže místech mezi městským pivovarem a koželužnou č. 66 i domkem č. 172 v královském horním městě Novém Kníně, okres Dobříš přes potok Kocábu nákladem města per 1000 zl., a 6000 zl. jmenovaného okresu, trvale vystaven. Tak se stalo provedením okresního inžinýra Kracíka z Dobříše a stavitelem zednickým p. J. Skalickým ze Sudovic a mistra kamenického Josefa Vančaty ze Zdrůbku, za úřadování c. k. okresního hejtmana p. rytíře Lva z Hansgirgů na Příbrami, okresního zastupitelství starosty p. Josefa Hodyse na Nové Vsi, J. Loučky, starosty Staroknína, slavné městské rady Knínské: purkmistra Josefa Holoubka, rady Antonína Nešuty, A. Filipovskýho, Kolumbusa a tajemníka p. J. Saiferta, řídícího naší pětitřídní školy J. Kubíčka, při sousedství řádu pp. Křižovníků s červenou hvězdou na Starokníně a Důstojného p. faráře J. Hlaváče, rytíře z Mayerbachu na Sudovicích. Na důkaz podpisy místních pánů a pečeť města N. Knína".

Listina tato vložena do kamene stavitelským asistentem Karpfingerem z Dobříše za přítomnosti městského stavitele p. J. Skalického a městského tajemníka Seiferta; kámen umístěn pod levý sloupec železné mostní patky.

 

Založení Krejcarového spolku.

Roku 1886 založen Krejcarový spolek. Ve stanovách určil si za úkol podporovati chudou školní mládež oděvem, obuví, učebními pomůckami a občasnými přednáškami vzdělávati občanstvo. Prvním předsedou spolku zvolen starosta p. Josef Holoubek.

 

Úmrtí kaplana P. J. Rydvala.

Dne 21. února 1887 zemřel ve Starém Kníně kaplan řádu křižovnického P. Josef Rydval, rodák ze Sitenice na Šumavě.

Od svého vysvěcení na kněžství r. 1881 působil ve Starém a Novém Kníně. Chválen je a vzpomínán dosud jako dobrosrdečný kněz, který i po slední groš rozdal. Pohřben za hojné účasti spolků i farníků dne 24. února na staroknínském hřbitově.

 

Biřmování.

Ve dnech 8. a 9. května udílel v obou Knínech biřmování světící biskup pražský dr. K. B. Schwarz.

 

Úmrtí městského tajemníka J. Seiferta.

Při schůzi místní školní rady dne 30. dubna l888 náhle zemřel mrtvicí městský tajemník Josef Seifert. Pohřben nákladem obce a záložny, jejímž byl pokladníkem, dne 3. května. Rodákem byl z blízkých Štěchovic. Původně působil u okr. soudu v Dobříši jako dijurnista, r. 1867 přijat do služeb obce novoknínské, od r. 1872 vedl jednatelství záložny. Nástupcem jeho stal se dne 15. prosince t. r. Ferdinand Solnař, rodák z Kozlan, za roční plat 300 zl., kromě bytu a paliva.

Brzy po smrti Seifertově proskakovaly zprávy, že ani v záložně ani v obecní pokladně není všechno v úplném pořádku. Zprávy tyto se potvrdily a způsobily v občanstvu, hlavně u vkladatelů, veliké jitření. Po revisi, provedené úředníkem Živnostenské banky K. Müllerem, shledána pasiva 35.883 zl. Všech členů záložny bylo 642 s 841 podílem. Jmění záložny shledáno 131.619 zl. proti 167.502 zl., které mělo býti vykázáno. V obecní pokladně nedostávalo se 14.616'85 zl., v kterémžto obnosu zahrnuty jsou zpronevěřené kauce nájemce městského pivovaru 8007 zl., vlastní kauce Seifertova 500 zl. a zpronevěřených daní 356 zl.

Dne 15. července prohlásila se Občanská záložna za neschopnou k další činnosti. Na valné hromadě usneseno krýti schodek ztrátou podílů (á 10 zl.) a doplatkem na každý podíl 20 zl. Původní snahou bylo provésti uspokojení zvláště velkých věřitelů tichou likvidací. Zvolen nový výbor působením kupce p. A. Černého a říd. učitele z Malých Lečic p. Karla Strupa. Předsedou výboru zvolen p. B. Karásek, jednatelem hodinář p. Jos. Kolumbus, náměstkem předsedy říd. uč. Karel Štrup. Právním zástupcem záložny stal se dr. Setunský z Příbramě, který soudně zakročil na vrácení remunerací, vyplacených si starým výborem a na splacení povinností mnohých členů. Valné hromadě podílníků i věřitelů přítomen byl okresní hejtman Lev z Hansgirgů, notář Fr. Klouček z Dobříše a advokát dr. Hruška, rovněž z Dobříše.

Členové výboru Jan Masner, továrník a mlynář Karel Aixner získávali v jednotlivých obcích úpisy podílníků na závazek z první valné hromady (t. j. ztráta podílu 10 zl. a 20 zl. doplatek na každý podíl), čímž až na 2350 zl. velcí věřitelé mohli býti uspokojeni. Věřitelé malí čekati měli na 10-15% splácení svých pohledávek. Likvidace skončila se teprve r. 1895. Celkem vzato, odpykali přílišnou důvěřivost svoji osoby nevinné a je s podivem, že nákladný život Seifertův neotevřel občanům dříve očí.

 

Úmrtí spisovatele P. M. Veselského.

Dne 9. července 1888 zemřel v Kutné Hoře rodák novoknínský Petr Miroslav Veselský, té doby archivář města Kutné Hory, dříve ředitel kůru (od. r. 1841) tamtéž, věrný přítel Karla Havlíčka Borovského. Narodil se 1. července 1810 z rodičů Václava, měšťana a mistra krejčovského a Ludmily, rozené Lankové, dcery Václava Lanky, pekaře z Hostomic. Byl co do počtu sedmým dítětem. Rodičům patřil dům čp. 59 pod kostelem na náměstí zakoupený od kupce Herzla, ale později byl jimi prodán Jos. Lustigovi a číslo domu změněno r. 1871 na 55. Do školy chodil Petr v Novém Kníně, r. 1822 u piaristů v Praze, pak tamtéž navštěvoval gymnasium, r. 1829 absolvoval učitelský kurs v Praze, načež stal se učitelským pomocníkem v Milíně, v Ledči. Psal do Krameriova "Večerní vyražení" baladu o Burianu Trčkovi. Roku 1832 dostal se za pomocníka do Světlé n. S., posléze do Hlinska. Psal dále do Krameriova "Večerní vyražení", vedle drobných prací, které se tiskly v Landfrasově tiskárně v Jindřichově Hradci, jako: Ukradený střevíc, Mocnost lásky, Jolanta, Josefka. Té doby přibral básnické jméno Miloslav (matriční zápis zní Petr Pavel). Roku 1836 stal se učitelem při ústavu hluchoněmých v Praze. Psal do Tylových "Květů" pod jménem "Novoknínský" a do Štěpánkovy "Včely" pod jménem "Sekytský", podle přezdívky rodného domku. Psal též do Tylova "Vlastimila" a Chmelenského "Věnce", Malého "Temnice", do "Jindy a nyní". Přeložil "Reinholdovy povídky", "Čarodějnice". Absolvoval v Praze varhanickou školu. K I. plesu na Žofíně složil valčík "Ohlasové z luhů českých". Cestoval po Čechách, při čemž seznámil se s nejpřednějšími českými muži. Roku 1843 napsal "Hluchoněmost a její následky". Roku 1841 stal se ředitelem kůru v Kutné Hoře a byl jím do r. 1883. Roku 1843 oženil se s Aloisií, rozenou Jelínkovou; měl z manželství tohoto 2 syny a 2 dcery, z nichž Terezie byla známou dramatickou umělkyní. V Kutné Hoře podporoval česká divadla, zejména Tyla a přeložil: Zahanbená žárlivost, Manžel své manželky, Účetní rada a jeho dcery, Po třiceti letech, Tichá domácnost a j. Založil K. H. městskou knihovnu, zpěvácký spolek, opatrovnu. Roku 1844-5 vydal almanach "Horník". Psal do Havlíčkova "Slovana", pro Riegrův slovník napsal "Kutná Hora" a "Kaňk". Roku 1867 vydal I. díl monografie "Král. horní město Kutná Hora", r. 1868 redigoval "Vesnu Kutnohorskou". Sepsal dále: "Osudná masopustová noc", "Kouzelná lampa", "Noc na Kuněticích", "Ondřej Ptáček, zvonař kutnohorský", "Klabatové, zvonaři Kutnohorští", "Hostimil Pospíšil, knihtiskař a rodák kutnohorský ", "Smutné hody vánoční v K. H. r. 1421". Roku 1868 vydal spisek "Fresky v bývalém cist. klášteře v Sedlci se stručným dějepisem kláštera a památností tehdejších". R. 1868 vydal též "Chrámový zpěvník Kutnohorský", "Některé zprávy o rodině pánů Dačických z Heslova", roku 1871 vydal "Po dvaceti letech.

Porotní soud s K. Havlíčkem Borovským" a v Národních listech "Havlíčkův pobyt v Kutné Hoře". Toho roku vyšly v časopise "Česká koruna" jeho "Příspěvky k dějinám K. H. a Kaňku". Roku 1875 "Průvodce po Kutné Hoře", r. 1877 rovněž v "České koruně" "Chrám sv. Jakuba s vesnicí téhož jména blíže Kutné Hory", r. 1876 Jan Erazim, Vocel, Persekuce K. H. po bitvě bělohorské, Pánové Dač. z Heslova, Mikuláš Dačický z Heslova a jeho práce literární, Procházka mezi mrtvými. Byl též purkmistrem Kutné Hory. Některé knihy, hlavně poznámky ke svému životopisu, věnoval zdejší Čtenářské besedě. V uznání jeho zásluh a na jeho počet usnesla se Čtenářská beseda zasaditi na jeho rodný domek pamětní desku. Dům Veselských přešel po Lustigovi na p. J. Tobiáše, kupce a poštmistra, od něho zakoupil jej stavitel p. Ant. Skalický. Původně nízký domek přestavěl na jednopatrový. Roku 1913 koupili dům křižovníci, aby v něm po přání velmistra řádového P. J. Marata zřízena byla fara; ale z úmyslu toho sešlo a tak prodán opět dům řádem křižovnickým mistru koželužskému p. Karlu Šmuclerovi r. 1921.

K umístění pamětní desky na domě došlo dne 14. září 1890. Deska zhotovena z belgického mramoru za 36 zl. 70 kr. Slavnost sama vyžádala si celkového nákladu 93 zl. 47 kr. Deska vysvěcena staroknínským farářem P. J. Hlaváčem, slavnostní řeč pronesl spisovatel J. Turnovský z Prahy. Přítomny byly jen místní spolky, školní mládež, zastupitelstvo obce, pozdravné telegramy zaslány synem zesnulého, zetěm J. Šmahou, členem Nár. divadla a Spolkem přátel staroživností. Slavnost odbývána pod patronací Čtenářské besedy, která také celý náklad nesla ze své spolkové pokladny.

 

Úmrtí spisovatele Jos. Sádlo.

Roku 1888 zemřel na Smíchově obchodní jednatel a spisovatel Jos. Sádlo, a převezen k pohřbení na zdejší hřbitov. Narodil se v Kutné Hoře, kdež studoval gymnasium, theologii v Hradci Králové, stal se kaplanem, leč vzdal se dráhy duchovní a stal se posléze obchodním jednatelem. Činně i hmotně podporoval divadelní ochotníky nejen za svého pobytu v Novém Kníně, který si zvláště oblíbil, ale též na Smíchově, kdež se trvale usadil. Nákladem Čtenářsko-ochotnického spolku Kolár na Smíchově byl mu na zdejším hřbitově postaven náhrobek dne 18. srpna 1889. Svěcení náhrobku zúčastnilo se 18 členů jmenovaného spolku, místní spolek Kolár a Čtenářská beseda.

 

Slavnost Ú. M. Š.

Ve prospěch Ústřední Matice Školské pořádalo místní studentstvo první národní slavnost dne 25. srpna 1889 v zahradě p. Frant. Káše. K výnosu 80 zl. připojil dar 20 zl. ředitel strojnické továrny v Bubnech p. Václav Novotný, rodák mokrovratský. Město získalo tím členský diplom Ú. M. Š.

 

Požár r. 1889.

Dne 9. září 1889 vyhořel domek č. 71 i se stodolou. Při tomto požáru pokusily se ženy J. Hovorková, manželka mistra krejčovského a A. Kohnová, dcera zedníka, zachrániti slepice, oděv a peřiny, leč zříceným stropem popáleny a zraněny tak, že záhy zemřely.

Téhož roku dalo město zhotoviti polohopisný plán a počalo prováděti stavby podle zákona zemského ze dne 8. ledna 1889, č. z. z. 5, část V.

 

Chřipka r. 1890.

Leden r. 1890 byl velice mírný, bez mrazů a sněhu. V příznivém tomto počasí šířila se celou Evropou chřipka. Nebylo snad člověka, který by chřipkou neonemocněl. Nemoc projevovala se rýmou, závratí, prudkými bolestmi hlavy, ztrátou chuti. Trvala 8-14 dní. Často připojil se zápal plic nebo mozková chřipka. Vyučování na zdejší škole musilo býti přerušeno od 12.-19. ledna.

  

Nová hřbitovní kaple.

Dne 1. července t. r. dokončeno zbourání kaple sv. Jana na náměstí. Rok jejího založení (1730) byl znamenán na krovu. V náhradu za tuto kapli postavena na hřbitově nová kaple r. 1896, z odkazu p. Karla Fona, a to místním stavitelem p. Antonínem Skalickým, za obnos 1000 zl.

 

Požár v M. Hraštici.

Smutně památný v dějinách obce Malé Hraštice zůstane jistě den 13. září 1891. V domku č. 35 vypukl požár a podporován východním větrem, živen hojnou sklizní, šířil se rychle od čísla k číslu. Marné bylo úsilí čtyř hasičských sborů. Ze 66 čísel 36 lehlo úplně popelem, převážně ovšem domky kryté došky. Pojištění celkem nepatrně přispělo ke krytí škody. Po požáru dostavil se do obce okresní hejtman Lev z Hansgirgů, který přislíbil účinnou pomoc, hraběnka Col. z Mannsfeldů v Dobříši darovala ihned 300 zl. a přislíbila potřebné stavební dříví, okresní starosta p. Josef Hodys a staroknínský starosta p. Jan Loučka sbírkami získali 400 bochníků chleba. V Novém Kníně i ve všech sousedních obcích prováděny sbírky peněžité i sbírky hospodářských produktů. (Ve školní kronice novoknínské udán počet vyhořelých čísel 42, knihař A. Černý udává 36.).

 

Oprava Karlova mostu.

Na opravy Karlova mostu v Praze, valně poškozeného povodní r. 1890 a na stavby jubilejní výstavy v Praze otevřen nad městem v Čámských vrchu žulový lom. Výborný kámen odtud dopravován povozy do Prahy. Jubilejní výstava otevřena dne 15. května 1891. Protektorát převzal císař

František Josef I., předsednictví místodržitel hrabě Frant. Thun. Císař také navštívil Prahu ve dnech 26.-30. září.

 

Změny v úřadech.

Roku 1892 vzdal se úřadu starostenského pan J. Karásek, odstěhoval se do Prahy, kdež roku 1895 zemřel. Nástupcem jeho v úřadu starostenském stal se pan Antonín Nešuta, nájemce městského pivovaru, který řídil osudy obce až do r. 1899, kdy pro nemoc úřadu se vzdal. Zbytek období do nových voleb úřadoval I. náměstek starostův p. Mikuláš Nevařil a po nových volbách r. 1903 zvolen starostou. Úřad tento zastával plných 20 let, až do r. 1919.

Na základě usnesení městského zastupitelstva ze dne 30. září 1893 propuštěn ze služeb obce městský tajemník Frant. Solnař, a to pro zpronevěru školního paušálu 160 zl., zádušních a obecních peněz ve výši 500 zl. a neodvedených daní státních. V téže schůzi přijat do služeb obce s titulem městského tajemníka p. František Kopáček, bývalý četnický závodčí v N. Kníně, se služným ročním 300 zl, bytem, palivem a s mimořádnými odměnami za vedení záduší a agendy místní školní rady. (Protokoly městské rady a zastupitelstva z roku 1893).

 

Zájezd praž. Sokola.

Podnět k založení místní tělocvičné jednoty Sokol dala návštěva pražského Sokola dne 2. června 1894. Za účasti 85 bratří v krojích podnikl pražský Sokol uvedeného dne výlet, a to vlakem do Řevnic, odtud přes Hřebeny do Mníšku, kdež noclehovali. Časně zrána příštího dne spěli k Dobříši, odtud přes Knín do Svatojanských proudů a do Štěchovic; parníkem pak večer do Prahy. U staroknínského špitálu očekáváni byli zástupcem městské rady p. Josefem Kolumbusem, Čtenářskou Besedou, hasičskými sbory obou sousedících obcí a 16 družičkami, které kyticemi a růžemi vítaly milé hosty. Město ozdobeno prapory, u domů č. 60-61 a č. 20 postavena slavnostní brána. Za zvuků hudby prošli městem, naobědvali se v hostinci u Mikulášků a po krátké taneční zábavě nastoupili opět cestu k domovu. Milým přijetím dojati poděkovali za pozornost a ústy náčelníka Hrona přislíbili zájezd do Knína ještě toho roku. Při vší radosti vzpomenuto však i nemilého a trapného přijetí před dvaceti roky. Ke slíbenému zájezdu toho roku již nedošlo, až teprve 14. srpna 1898, kdy pod náčelníkem dr. Jindrou Vaníčkem konal pražský Sokol tutéž cestu jako před čtyřmi roky a stejně srdečně byl uvítán. Významnými těmito návštěvami byl posílen vlastenecký duch občanstva, došlo k založení místní jednoty, jedné z nejčilejších jednot bývalé župy Jungmannovy, nyní Pražské - Scheinerovy.

 

Zima r. 1895.

Zima roku 1895 byla velice tuhá. Velikými sněhovými návějemi přerušena doprava. Ještě 15. dubna byly na silnicích takové návěje, že nebylo možno dostati se na půl hodiny za město. Největší mráz byl -28°R. Tání sněhu postupovalo však přes všechnu obavu mírně, takže povodně se nedostavily.

Dne 30. května t. r. zemřel bývalý starosta, předseda místní školní rady a obvodní lékař dr. Karel Koptík. Pohřben na místním hřbitově za velké účasti spolků, zastupitelstva města a školní mládeže.

 

Stavba železnice.

V prosinci t. r. v blízkosti města na několika místech otevřela žulové lomy firma Hrabě a Žirovecký z Kladna, jíž zadána stavba místní dráhy Modřany-Dobříš. O stavbě této důležité železnice pro náš kraj obšírně píše vrch. okresní rada p. Ludvík Kopáček z Dobříše. Z jeho dosud rukopisné práce vyjímám následující:

Myšlenky samostatného železničního spojení ujal se zemský poslanec a okresní starosta dobříšský p. Josef Hodys (zemř. 10. prosince 1915), náměstek starosty okresu dobříšského, pozdější starosta města Dobříše p. Ludvík Kopáček (zemř. 3. VI. 1906), městský radní a jirchář v Dobříši p. Antonín Hofmeistr (zemř. 7. XI. 1893), Jan Masner, továrník v N. Kníně, městský radní a posléze starosta okresu dobříšského (zemř. 29. VIII. 1922) Oktavian . Bohutínský, ředitel dobříšského velkostatku (zemř. 29. I. 1913).

V měsíci říjnu 1890 konána první pochozí komise, která skončila 7. října 1890. Dne 10. února 1894 zajištěna byla usnesením zemského sněmu král. českého zemská garancie. Původně bylo projektováno vésti trať od Prahy přes Zbraslav, Dobříš do Příbramě, ale pro odpor města Příbramě k úseku Dobříš-Příbram nedošlo z toho důvodu, že Příbram tvrdila, že má dostatečné spojení s Prahou tratí přes Zdice.

V zasedání okresního zastupitelstva dobříšského usneseno dne 6. ledna 1894, že ve smyslu zákona ze dne 17. XII. 1892 č. 8 z. z. ai 1893 na stavbu dráhy z Čerčan do Modřan s odbočkou do Měchenic a na Dobříš přispěje okres dobříšský částkou 292.000 zl. tím způsobem, že za obnos ten zakoupí kmenové akcie téže dráhy, po případě z téhož kapitálu až do výše 12.332 zl. bude platiti 4.22% úroky. Za podmínky bylo kladeno vésti trať podle projektu ing. Karla Kovaříka a zříditi vlečku do knížecích železáren ve Staré Huti, dále 2 stanice v okresu a 1 zastávku, a to co nejblíže Novému Knínu a konečně poměrné zastoupení okresu v družstvu koncesionářů a ve správní radě dráhy (protokol okr. zast. ze dne 6. ledna 1894 č. 18-23). Usnesení toto schváleno bylo výnosem zemského výboru ze dne 27. I. 1894 č. 1774. Na zakoupení akcií dráhy povolila Zemská banka král. čes. půjčku ve výši 271.300 zl. se závazkem, že okres dobříšský platiti bude ze zápůjčky té 4% úroky a že na tyto úroky a na jistinu splatí každoročně 11.438.62 zl. Z akcií, za tuto jistinu nakoupených, zavázala se městská rada obce dobříšské na základě usnesení obecního zastupitelstva ze dne 4. I. 1894 převzíti část v ceně 30.000 zl. a zapraviti ihned 5.000 zl. hotově, z dalších 25.000 zl. zavázala se platiti 4% úroky pololetně předem a na úroky ty a na kapitál spláceti ve 2 půlletních lhůtách, vždy l. I. a 1. VII. každého roku 1054.05 zl. Ku zajištění těchto závazků dán do zástavy právní dům č. 230 s rolí č. kat. 1896 v Dobříši, zapsaný v knihovní vložce dobříšské č. 384 (dluhopis městské obce dobříšské dne 15. července 1894) . Prohlášením, daným v Dobříši dne 31. července 1894 zavázal se kníže Coloredo-Mannsfeld za sebe a za své právní nástupce na velkostatku dobříšském, že ku krytí úroků, dobříšským okresem zajištěných, pokud čistý výnos dráhy ku krytí úrokové a amortisační potřeby nepostačí, platiti bude roční částky 4076 zl. Císařskou koncesní listinou, vydanou ve Vídni dne 4. března 1895, byla podle zákona o povolování drah, daného dne 14. září 1854 č. 238 ř. z., jakož i podle zákona ze dne 31. XII. 1894 č. 2 ř. z. z roku 1895, propůjčena stavební a provozovací koncese ku stavbě místní dráhy z Modřan do Čerčan s odbočkou od Měchenic do Dobříše a ku vozbě po ní koncesionářům, jimiž byli: Václav Marek, lesmistr v Konopišti, dr. Jindřich Živný, okresní starosta v Benešově, dr. Martin Walter, okresní starosta na Zbraslavi, Oktavián Bohutínský, ředitel kníž. velkostatku v Dobříši, Vojtěch Koliha, okresní starosta v Jílovém. Povolená železniční trať postavena byla jako dráha místní o kolejích normálních, ze stanice Čerčany, ležící na trati státní dráhy Praha-Vídeň, do Modřan a připojila se ku trati státní dráhy Nusle-Modřany s odbočkou z Měchenic na Dobříš. Současně stanoveno, že koncese s příslušnou ochranou bude míti platnost po dobu 90 let ode dne vydání listiny koncesní, jakož i že vozbu bude provozovati stát na účet koncesionářů a konečně smluveny podmínky stran spoluužívání, případně převzetí nebo zakoupení této dráhy státem. Uvedená koncesní listina, obsahující 15 odstavců, ověřena byla XXVII. částce říšského zákoníku z roku 1895, vydané dne 12. dubna 1895 č. 54 ř. z., str. 121-124. Na základě této koncesní listiny zřízena byla akciová společnost se sídlem v Praze, jež vstoupila ve veškerá práva i závazky koncesionářů. Firma společnosti zní: "Místní dráha Čerčany-Modřany-Dobříš". Akciový kapitál skládal se z částky nominální, převzaté interesenty ve výši 2,208.000K hotově a z nominálního obnosu c. k. státní správou převzatého per 920.000K ve kmenových akciích, částečným obnosem 256.890.28 K hotově a s částečným obnosem 663.509.75K dodáním prostředků dopravních a zřízením připojovacích staveb. Spolkový kapitál akciový stanoven sumou 3,168,400K a záležel ze 13.202 kmenových akcií po 200K a ze 2640 akcií prioritních po 200K. Společnost vstoupila jako dlužnice v hypotekární půjčku, uzavřenou u Zemské banky král. českého ve výši 7,392.800K, jež při 4% úroku měla se splatiti během 75 let. Garanční smlouvou ze dne 10. června 1896, s dodatky ze dne 30. dubna 1897 a ze dne 4. března 1899 byla zemským výborem král. čes., jménem tohoto, na základě usnesení zemského sněmu král. čes. ze dne 10. února 1894 poskytnuta této dráze příslušná garancie čistého ročního výtěžku, který se rovná 4% zúrokování a kvotě umořovací výše uvedené hypotekární zápůjčky, poskytnuté Zemskou bankou král. českého v nominální sumě 7,392.800K, dále 4% přední dividendě kapitálu prioritních akcií v sumě 528.000K.

Ze splátek na akciový kapitál, jakož i z valuty hypotekární zápůjčky 7,392.800K byla zřízena tato místní dráha a doprava po ní zahájena. Okresy Dobříš, Jílové, Zbraslav obdržely po 1 zástupci jako členu správní rady. Dobříšský okres přijal 2.580 kusů kmenových akcií v nom. ceně 516.000K. S přípravnými pracemi stavebními bylo ihned započato a stavba celé trati dokončena v roce 1897. Doprava zahájena vypravením prvního vlaku, jenž slavnostně přibyl, za nadšeného vítání, poprvé na Dobříš ve středu dne 22. IX. 1897. Vozba provozována byla čtyřmi smíšenými vlaky, a to č. 1752 (odjezd z Prahy 8.42 ráno, příjezd na Dobříš 12.33 odpoledne), č. 1754 (odjezd z Prahy 2.30 odpoledne, příjezd na Dobříš v 6.35 večer), č. 1751. (odjezd z Dobříše 3.42 ráno, příjezd do Prahy 7.4o dopoledne), č. 1755 (odjezd z Dobříše 2.07 odpoledne, příjezd do Prahy 6.15 večer). Do Knína-Hraštic přijel vlak od Prahy ve 12.01 poledne a 6.03 večer, odjezd z Hraštice ku Praze 4.15 ráno a 2.40 odpoledne. Zvláštní vyhláška s jízdním pořádkem nově otevřených tratí Modřany-Dobříš a Požáry-Jílové nese text po levé straně německý, po pravé český.

Stanovy společnosti schváleny byly na základě zmocnění c. k. minist. vnitra ve Vídni ze dne 23. ledna 1906 č. 2940 ve smyslu spolkového zákona ze dne 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z., výnosem c. k. místodržitelství král. čes. v Praze ze dne 21. června 1906 č. 152.609 ai 1906.

Poslední dobou pracováno k tomu, aby místní dráha Čerčany-Modřany-Dobříš byla zestátněna. Této snaze posléze vyhověno zákonem ze dne 25. června 1925 č. 156, uveřejněném na str. 717-718, částky 61 Sbír. zák. a nař. státu československého, vydané 15. července 1925. Stanoveno, aby táž převzata do vlastnictví státu a státní správy ode dne 1. ledna 1925 počínaje. Příslušná úmluva sepsána v Praze dne 18. listopadu 1924 (Sbírka zák. a nař. 1925, str. 737-738). Podle této úmluvy převzal stát hypotekární zápůjčku, uzavřenou u Zemské banky v Praze ve jmenovité hodnotě 7,392.800Kč, dále 4% zúrokování prioritních akcií společnosti ve jmenovité hodnotě 528.000Kč, jež přemění se ve 4% státní dluhopisy tím způsobem, že stát bude platiti z nich 4% úroků do 3. března 1985, v němž zanikají nároky na placení úroků i na zaplacení jistiny, na něž dluhopis zní.

Jednou z podmínek předávacích byla povinnost majitelů kmenových akcií dráhy, aby tytéž byly bez úplaty odevzdány do vlastnictví státu. Na tento požadavek přistoupil okres dobříšský usnesením okresní správní komise v Dobříši dne 21. července 1924. Správní rada místní dráhy na základě usnesení mimořádné valné hromady akcionářů, konané dne 11. listopadu 1924, žádala přípisem ze dne 23. ledna 1925 č. 3, aby kmenové akcie byly sebrány a do konce měsíce února 1925 zaslány okresu zbraslavskému, jenž jich sběrem byl pověřen.

Přípisem svým ze dne 29. ledna 1925 č. 190 žádala okresní správní komise v Dobříši zemský správní výbor v Praze za schválení svého usnesení ohledně věnování kmenových akcií místní dráhy státu a ten svolil k tomu přípisem svým ze dne 14.II.1925 č. 15.818-III., načež veškeré kmenové akcie místní dráhy Čerčany - Modřany - Dobříš byly ku dalšímu dodání zaslány s přípisem ze dne 27. února 1925 č. 385 okr. správní komisi na Zbraslavi, jež příjem stvrdila přípisem ze dne 27. února 1925 č. 476.

Ve správní radě místní dráhy zasedali jakožto zástupci okresu dobříšského: Josef Hodys, zemský poslanec a okresní starosta do dne 10. prosince 1915, Rudolf Neuman, náměstek okresního starosty, od 2O.II.1918-1922, Olbřích Dvořák, předseda okresní správní komise, od 27. září 1922 - 11. listopadu 1924.

Při zahájení provozu platilo se z Knína-Hraštice do Prahy 90 kr.

K práci této o stavbě dráhy dlužno ještě poznamenati, že pro Knín a široké jeho okolí mělo býti postaveno nádraží až v Nové Vsi. Zásluhou zesnulého továrníka p. Jana Masnera, který jménem města N. Knína i obcí sousedních účinně zakročil ve Vídni, povolena stavba nádraží Knín-Hraštice.

 

Laterální průplav.

V letech devadesátých projektován naším krajem t. zvaný laterální průplav, kterým Příbramsko i Dobříšsko mohlo mnoho získati. Jím měla se usnadniti doprava zboží i osob mezi Budějovici a Prahou. Projekt předložen říšské radě vídeňské jakožto kompensace českému poselstvu za povolení drah alpských. Dráhy ty ovšem stavěny, na průplav nebylo peněz. Průplav, vycházeje nad Budějovici od řeky Malše, měl být veden k Protivínu, odkudž dále k severu téměř souběžně s drahou rakovnicko - protivínskou stále ve výši 400 m nad mořem. Pod Pískem přestoupiti měl aquaeduktem Otavou a jíti souběžně s Otavou ke Zvíkovu a dále souběžně s Vltavou ke Kamýku, odkudž dále vedl směrem severním. Do našeho okresu vstoupil by u Zlákovic a vinul by se směrem podle Líšnice mezi Nepřejovem a Horními Hbity k Dolním Hbitům (přístav pro Příbramsko) a Jelencům. Do dobříšského okresu vstoupiti měl u Višňové a pokračovati kolem Ouběnic, Druhlic, Sv. Pole k východnímu cípu rybníka Strže u Staré Huti (přístav pro Dobříšsko). Kolem Pouští, Mokrovrat (u Nebeského rybníčku přístav pro Knín), mezi Hrašticemi a Knínem dále k Senečnici, Bratřínovu, načež by dospěl Vltavy pod Štěchovicemi. Hloubka měla býti 2.1 m, šířka dna 18 m. Počítá-li se rychlost parolodi v průplavu 4 km za 1 hodinu, trvala by doprava z Budějovic do Prahy 39 hodin (na zdržení v plavidlu 40 minut.).(Lad. Malý: Dobříšsko a Příbramsko, str. 30, 31).

 

Nové pojmenování ulic.

Dne 12. září 1896 provedla městská rada nové pojmenování ulic. Ulice od Krcálu k pivovaru pojmenována "Pražskou", od hostince na Hrádku ke hřbitovu "Horskou", náměstí před Hrádkem "Tylovo", odtud ke kostelu a na hlavní náměstí ulice "Kostelní", od Hrádku podél Sudovického potoka "Na potůčku", až k okresní silnici, odkud k Sudovicům "Na bělohradě", od č. 32 až k č. 15 (hostinec Břicháčkův) "Havlíčkova ulice", z náměstí k Salaši "Žižkova ulice", z náměstí k pivovaru "Pivovarská ulice", náměstí před městskou vahou "Na merendě", odtud ke Starému Knínu "Paškova ulice", ulice podél Kocáby "Na Smíchově", hlavní náměstí pojmenováno "Náměstí krále Jiřího z Poděbrad", spojovací ulička z náměstí k Sudovickému potoku nazvána "Havířská".

V měsíci říjnu 1896 vysvěcena byla hřbitovní kaple. Postavena byla, jak se již stala zmínka, z odkazu jircháře Karla Fona za smluvený obnos 1000 zl. místním stavitelem p. Ant. Skalickým. Odkaz týkal se postavení kaple v náhradu za zbořenou kapli sv. Jana na náměstí, neurčoval však místa. Pro spory o místo stavba se stále odkládala, přikročeno k ní teprve r. 1895, ukončena r. 1896. Spolek vojenských vysloužilců věnoval kapli oltářní obraz Všech svatých. Hřbitovní zvonek přenesen r. 1917 na malou věž kostela sv. Mikuláše, když sanktusový zvonek byl tu s jinými zvony rekvirován rakouskou vojenskou správou k účelům válečným. Z odkazu paní Marie Nešutové, vdovy po sládku a bývalém starostovi města, zakoupen byl roku 1929 nový hřbitovní zvonek.

Velmi chudý bohoslužebný inventář při kostele sv. Mikuláše rozhojnili manželé Pavelkovi (č. 55 a 56) rouchy a prádlem, k čemuž r. 1897 přidali ještě obnos 100 zl. na pořízení nových potřebných rouch. V dubnu r. 1898 sňat puklý zvon sv. Jiří a nákladem p. Ant. Nešuty, nájemce městského pivovaru, přelit zvonařem Bethmannem z Prahy (za 200 zl.). Po novém vysvěcení na jméno Marie umístěn na hlavní věži, ale za války r. 1917 vojskem rekvirován. Všeobecně zván poledňákem. (Přesný popis rekvirovaných zvonů i fotografie ve II. díle.).

 

Oslava Fr. Palackého.

Na den 28. srpna 1898 připravována slavnost stoletých narozenin historiografa Františka Palackého. Protože téhož dne podobná slavnost odbývána v blízkých Slapech, odložena na den 4. září. Slavnost sama zahájena v předvečer fanfárami z Libuše a třemi výstřely. O 8. hodině večerní prošel průvod slavnostně vyzdobeným městem. O 5. hodině ranní procházela hudba opět ulicemi města, o 9. hodině dopolední shromáždily se všechny místní spolky s obecním zastupitelstvem, aby přivítali hosty z Dobříše, Slap, Mníšku a Zbraslavě. Poté sloužena farářem P. Hlaváčem a kaplanem P. dr. Kloudou slavná mše sv. Po bohoslužbách promluvil o významu Fr. Palackého na náměstí universitní profesor dr. František Drtina. Odpoledne v zahradě p. Sirotka sehrál místní ochotnický spolek Kolár jednoaktovky "Uhlíři" a "Zázračné dítě". Program zahradní slavnosti doplněn koncertem a recitacemi.

 

Založení Sokola.

Uvedené tuto slavnosti zúčastnil se také okrsek sokolské župy Jungmannovy (jednoty Liteň, Zbraslav, Radotín) se svým okrskovým náčelníkem br. Fonem, učitelem v Litni, novoknínským rodákem.Při této příležitosti založena místní sokolská jednota. S počátku přihlásilo se toliko 25 členů. (Cvičení obstarával v počátcích nejvýš obětavý br. Fon, který nelitoval cest z Litně každého týdne. Prvním náčelníkem zvolen br. Václav Mach. První spolkovou místností byl hostinec na Hrádku, v jehož sále pilně členstvo cvičilo.

 

Stavby silnic.

V tomto roce (1898) přikročeno nákladem okresu a přispěním obce ke stavbě úseku silnice Starý Knín - Nový Knín, a to od hostince p. J. Loučky ve Starém Kníně až k náměstí novoknínskému. U Kocáby poraženy t. zv. Rudolfovy lípy, vysázené na paměť sňatku rakouského následníka trůnu, odstraněny lávky a na místě brodu přes Kocábu postaven železný most, dodaný kladenskými železárnami za 12.000 zl. Zřízení autonomních okresních zastupitelstev podle říšského zákona ze dne 5. března 1862 č. 18 ř. z. a zemského zákona ze dne 25. července 1864 mělo vůbec značný vliv na zlepšení komunikace, neboť prováděny nákladné stavby silniční, z nichž našeho města dotýkaly se hlavně tyto:

1. Silnice Dobříš - Knín odbočuje od státní silnice u kostelíčka dobříšského, vede podél Staré Hutě, Mokrovraty, Starým Knínem do Nového Knína. Délka silnice = 7885 m, náklad stavební 13.404 zl.

2. Knín - Buš: Z Nového Knína přes Sudovice, podél Nových Dvorů ke hranicím štěchovickým. Délka = 9335 m, náklad stavební 13.000 zl.

3. Knín - Cholín: Z Nového Knína do Libčic, Čelině a k Cholínu. Délka = 9252 m, stavební náklad 14.086 zl.

4. Knín - Křeničná: Odbočuje u Okrouhlíku od silnice bušské, vede Korkyní, Chotilskem, Lipím do Křeničné a Zahoří. Délka = 4750 m, stavební náklad 5708 zl.

5. Knín - Mníšek: Z Nového Knína do Malé Hraštice, Nové Vsi a v Mníšku připojuje se ke státní silnici. Délka = 8430 m, stavební náklad 17.085 zl. Silnice tato byla v letech 1913-14 rozšířena, železný most zesílen. Pozemků potřebných k rozšíření poskytla obec novoknínská zdarma. Majiteli polí p. Al. Masnerovi vyplaceno obcí 500K. (Z protokolů městského zastupitelstva. L. Kopáček: Památník okresu Dobříšského.).

 

Regulace Kocáby.

Velmi ožehavou byla otázka úpravy toku Kocáby. Neupravené její koryto hyzdilo jednak vzhled města, jednak častými povodněmi zaplavovány neustále louky, odnášeny lávky, trhány břehy, ano i příbytky v přilehlých ulicích zatopovány. Po mnohá léta opakovány žádosti za úpravu řečiště, k níž konečně došlo r. 1907, a to ještě jen k úpravě částečné. Dne 24. listopadu 1906 konána na radnici schůze zástupců zemského výboru, komise pro úpravu řek a bystřin v král. českém a zástupců obce i zájemců. Jednáno s počátku o úpravě toku od hranic staroknínských, t. j. od hostince p. J. Loučky až pod město, ale neústupností některých občanů sešlo s tohoto projektu a regulace provedena jen od brodu pod velkohraštickou strání ke mlýnu pana Karla Čámského. Obec svým nákladem zřídila pilíře mostní, vrchní železnou konstrukci rovnými díly hradila obec s okresem, přenechala zdarma zemské komisi pro úpravu řek potřebný pozemek č. kat. 136 a část pozemku č. kat. 672/2, poskytla kámen místo příslušného podílu, který měla složiti v hotovosti. V letech 1912-18 mělo se v další úpravě pokračovati, leč válkou vše do nedohledna odsunuto. (Kocába vzniká u Nové hospody (560 m), ústí u Štěchovic do Vltavy. Pramen Kocáby od ústí přímou čarou vzdálen je 32 km, podle zákrutů 50 km).

 

Knín sídlem okr. zvěrolékaře.

V roce 1897 z usnesení okresního zastupitelstva dobříšského zřízeny dva veterinářské obvody. Pro obvod knínský ustanoven okresním zvěrolékařem se sídlem v Novém Kníně dipl. zvěrolékař p. František Klicman se služným ročních 440 zl.

 

Okresní stravovny.

Podle zákona ze dne 29. 4. 1895 č. 38 z. z. zřizovány v Čechách okresní stravovny. V okrese dobříšském zřízeny dvě, a to v Dobříši a v Novém Kníně, kde otevřena dne 1. září 1896. Správou stravovny pověřen městský tajemník p. František Kopáček.

 

Opětný pokus o dolování.

V měsíci říjnu 1896 pokoušeli se o dolování v Malé Mikuli, blíže mlýna Aixnerova, bratři Ing. Jan a Jaroslav Zelený ze Žižkova. Otevřeli též jedno kutiště u Krámů na majetku rolníka p. Záhorského. Obložili štolu Karlovu od r. 1891 sesypanou v hlavní délce, zjistili tu dobré vzorky rudné, jak tu z roku 1883 podnikatelem Wankem byly zanechány. Pracovali podle horní mapy z roku 1705 se 2 havíři, a to Češkou z Hoděradic u Jílového a Sadílkem z Tábora a se 2 místními dělníky.

Snahou jejich bylo zjistiti staré práce, ukázky z nich a pak další dolování převésti na stát nebo anglickou společnost. Titéž zájemci získali kutacího práva ve Vysoké u Příbramě a v Krásné Hoře. Otevření štoly Karlovy vyžádalo si nákladu 600 zl., neboť zdolávati tu musili velké množství vody. Odměnou byly jim jen dobré ukázky kyzů a zjištění dvou kolmých starých prací. Prostřednictvím jednatele z Hamburku navázali jednání s kterousi anglickou těžařskou společností, když však uvedený jednatel r. 1900 vymámil na podnikatelích slušnou částku peněz, prchl do Ameriky právě v době, kdy připravovali se nákladem 10-30 tisíc zlatých otevříti kolmou šachtu v Mikuli. Další jednání s anglickou firmou přerušeno bylo nastálou válkou Anglie v Africe (burská válka) a z těchto příčin další dolování opět zastaveno.

 

Úprava náměstí.

S úpravou náměstí započala obec r. 1899. Náměstí srovnáno, vydlážděno a podél domů zřízeny chodníky. Protože na jižní straně náměstí má od radnice prudký spád, zřízeny tu široké schody u č. p. 59 a terasa nad okresní silnicí opatřena železným zábradlím.

Celkový pohled na Nový Knín.

Celkový pohled na Nový Knín.

 

Na drahách nákladem 1400 zl. postaveny r. 1899 nové jatky a v sousedství těchto postavila firma Masnerova velké skladiště třísla. Potřebný pozemek odprodán byl firmě obcí r. 1903 za 400K. Stržený obnos tento byl základem ke stavbě nového městského chudobince. Dosud za chudobinec sloužila bývalá pastouška. Se stavbou nového chudobince "Na potůčku" započalo se r. 1904. Na celkový náklad stavební 4000K (mimo dříví z obecních lesů) užito bylo obnosu 2335 K z běžného obecního příjmu, zbytek doplněn z uložených kapitálů. Část zahrady jako potřebné stavební místo daroval továrník pan Jan Masner a chudobinec obdržel čp. 206.

 

Zalesnění Petrákovy stráně.

V hořejší části Mikule žil samotářsky v dřevěné boudě městský příslušník Petrák. Roku 1904 vyměnila s ním obec místo toto za část obecního pole a ubytovali jej doživotně v bývalé obecní pastoušce. Místo jím opuštěné zalesnila a trvale se místu tomu říká "Petrákova stráň".

V tomto roce započato s přípravami ke stavbě školy ve St. Kníně. Proti stavbě postavila se obec Kozorohy a aby se vyhnula nákladům na ni připadajícím, žádala za přiškolení k Novému Knínu. Žádost tato úřady byla zamítnuta.

Městu Berounu povoleno bylo v roce 1904 šest nových trhů, hlavně na dobytek. Proti povolení některých z těchto trhů protestovalo zdejší městské zastupitelstvo, ježto se domnívalo, že shodná nebo blízká data trhů berounských s knínskými vaditi budou hlavně trhovcům a trhy zdejší nebudou tolik obeslány, čímž město bude poškozeno. Všechny protesty města byly místodržitelstvím zamítnuty.

 

Založení hasičského sboru ve St. Kníně.

Až do r. 1899 byl pro Starý a Nový Knín jeden sbor dobrovolných hasičů. V tomto roce oddělili se členové staroknínští a založili samostatný sbor, který již dne 15. července 1899 prvně vystoupil na veřejnost ukázkami své zdatnosti a pohotovosti na veřejném župním cvičení, jehož zúčastnily se sbory z Nového Knína, Korkyně, Velké Lečice, Líšnice, Vraného, Borotic, Slap, Dražetic, Kytína a Křížova. Prvním velitelem sboru zvolen hostinský p. Jan Loučka. Uvedené hasičské sbory byly částí hasičské župy "Proud", založené dne 23. října 1889 ve Slapech a patřily k ní ještě sbory v Mníšku, Davli, Čísovicích a Štěchovicích. Prvním župním starostou zvolen propagátor hasičství v celém Povltaví hrabě Vladimír z Aichelburgu, velkostatkář ve Slapech, který v roce 1892 přesídlil ze Slap do Neustupova u Votic. Po něm župním starostou zvolen (r. 1892) zdejší mistr hodinářský p. Josef Kolumbus a zůstává jím dodnes. Hasičská župa Proud dostala č. 48 a již v roce 1900 byly v ní sdruženy sbory: Nový Knín, Starý Knín, Korkyně, Kytín, Velká Lečice, Prostřední Lhota, Záborná Lhota, Libčice, Slapy, Štěchovice, Nová Ves, Mníšek, Čísovice, Vrané, Borotice, Dražetice, Křížov.

 

Úřední den okr. soudu.

Velká vzdálenost mnohých obcí od sídla okresního soudu (až 5 hodin cesty) byla příčinou, že Nový Knín se všemi obcemi svého okrsku podal žádost za povolení úředního dne okresního soudu v Novém Kníně. Žádosti této bylo vyhověno r. 1905, když město se zavázalo poskytnouti zdarma potřebných místností v radnici, paliva, posluhy a složiti každoročně obnos 40K v hotovosti. První t. zv. soudní den odbýván dne 9. července t. r.

 

Nové tržiště.

Až do roku 1905 odbývány trhy na dobytek v Kostelní ulici a na Tylově náměstí před Hrádkem. Toho roku odprodal hostinský p. Antonín Fon obci pole za městem při libčické silnici a přiměřenou úpravou zřízeno tu prostranné tržiště. Zbývající část pole postoupena místní školní radě a zřízena tu školní zahrada.

K žádosti obce povoleny jí čtyři nové trhy na dobytek. Povolení vešlo v platnost dnem l. ledna 1907 a na poplatcích zaplaceno z městské pokladny 252K. Také dosavadní jatky nedostačovaly, proto obec prodala potřebnou část obecních drah (76 sáhů po 80 h, t. j. za 60K 80h) řezníkům p. Antonínu Fonovi a Ant. Břicháčkovi a jmenovaní svým nákladem vystavěli r. 1906 jatky nové.

 

Změny ve služebnictvu.

V roce 1905 provedla obec pronikavé změny ve svém služebnictvu. Pro bezpečnost občanstva a jeho majetku vydržovala 1 strážníka a 1 ponocného. Dnem l. září 1905 dán do výslužby strážník Hynek Maršovský a vyměřeno mu z usnesení zastupitelstva 400K ročních pensijních požitků a 4m deputátního dříví. Nově přijat pan Josef Fon, jemuž vyměřeny služební požitky: 400K platu, 9m dříví, oděv a 3 dílce obecních polí, vedle obvyklé odměny za intervence při trzích a poukazu piva z městského pivovaru. Po zesnulém zvoníku Karlu Špicnerovi ustanoven František Fiala, vodákem jmenován František Kotnour, kostelníkem Antonín Thán, dohled nad obecními lesy svěřen křižovnickému lesnímu správci v Boroticích p. Albertu Březinovi; po zesnulém lesním hajném A. Podehradském přijat Josef Vaněk a konečně po tragické smrti městského vodáka Kotnauera ustanoven vodákem Jan Thán.

 

Pronájem pivovaru.

Dnem 1. ledna 1906 pronajat městský pivovar opětně dosavadnímu nájemci p. Antonínu Nešutovi. Kutací práva obnovena obci dne 1. února 1906.

 

Volby r. 1906.

V měsíci září 1906 provedeny nové obecní volby. Do zastupitelstva zvoleni: Frant. Sirotek, Ant. Strnad, říd. uč. Jan Kobza, Josef Mlejnek, Alois Masner, Antonín Pavelka, Josef Kučera, Hynek Vančata, Karel Aixner, Mikuláš Nevařil, Jan Kramata,. Václav Faktor, Jan Masner, Ant. Nešuta, Aug. Masner, Josef Sirotek, Josef Klouda, Karel Čámský. Městská rada měla býti pro příště čtyřčlenná, zvoleni jejími členy: Jan Kramata, Aug. Masner, Jan Masner a Josef Kučera. Starostou zvolen hostinský pan Mikuláš Nevařil. Do místního odboru Národní rady české vysláni ze zastupitelstva členové: Ant. Nešuta, Karel Čámský a Hynek Vančata.

 

Doprava listovní pošty.

Do r. 1906 nebyla vykládána ani přijímána na zdejším nádraží listovní pošta. Dopravována a přivážena pojízdní poštou z Dobříše poštovním zřízencem Matějem Břečťanem. Dne 17. května 1906 žádala obec, aby doprava listovní byla zlepšena a na zdejším nádraží přijímaly se dopisy k dopravě. Na podkladě této žádosti jednal s obcí dne 8. května 1907 referent ředitelství pošt a telegrafů v Praze, který žádal na obci příslušné prohlášení, že nenamítá ničeho proti zrušení pojízdné pošty Knín - Dobříš a v náhradu budou zásilky a listovní pošta vypravovány z Knína odpoledním vlakem, přiváženy ranním vlakem. Žádané prohlášení městská rada vydala po ujištění, že v každém případě poštovní spojení s Dobříšskem bude zachována ranním vlakem.

V tomto roce nabídnut obci ke koupi t. zv. dům Roztočilův, sousedící s radnicí. Ač nabídka byla výhodná, zamítlo zastupitelstvo koupi, načež prodán místnímu staviteli p. Antonínu Skalickému (č. p. 63). Nový majitel dům do základů rozboural a nově přestavil, přičemž ovšem byl stržen krásný barokový štít. Původní barokový ráz města ponenáhlu ustupoval moderním stavbám.

 

Odmítání německých podání.

Upírání národních a politických práv českému národu bylo příčinou, že české samosprávné úřady počaly odmítati veškerá vyřizování přípisů, pokud nebyly jim podány v českém jazyku. Městská rada novoknínská usnesla se r. 1907, že bezvýjimečně bude vraceti každé německé podání, ať je obci zasláno státními nebo samosprávnými úřady, jako věc nesrozumitelnou a nezpůsobilou k úřednímu jednání. Z týchž důvodů odmítáno také úřední potvrzování služebních knížek četnictva.

 

Změna v zastupitelstvu.

V roce 1907 zemřel člen obecního zastupitelstva, bednářský mistr p. Josef Mlejnek, a za zesnulého nastoupil náhradník, mistr truhlářský pan Josef Vitásek. Rodina Mlejnkova je v městě nově usedlá a původištěm tohoto rodu je obec Hrazany na Sedlčansku, kdež předkové seděli na manském robotním statku, patřícím k panství vysokochlumeckému. Rod se sice rozrostl, ale do dnešní doby příslušníci jeho v městě našem již se nezachovali.

V roce 1908 provedeny opětné změny v městském služebnictvu. Za ponocného a hrobníka Františka Doležala přijat pro tyto služby p. Antonín Lochman, za zesnulého lesního hajného Josefa Vaňka přijat p. Josef Punčochář (se služným 400K, 15m dřeva, 60K na byt a 1hl piva), za pensionovaného strážníka Josefa Fona ustanoven dne 1. září Josef Pechar s požitky svého předchůdce.

Náměstí s radnicí v Novém Kníně.

Náměstí s radnicí v Novém Kníně.

 

Oslava 10letého trvání Sokola.

Desetileté trvání oslavila Tělocvičná jednota Sokol v srpnu r. 1908 veřejným cvičením. Protektorát této slavnosti přijala na sebe městská rada. Dne 3. dubna 1909 usneslo se městské zastupitelstvo podati žádost za zřízení měšťanské školy. Komisionelní šetření školních úřadů v této záležitosti konalo se dne 18. prosince t. r.

V měsíci listopadu r. 1909 konány nové volby do obecního zastupitelstva. Zvoleni byli: mistr obuvnický p. Josef Doubrava, obchodník p. Josef Klouda, obchodník p. Jan Kliment, říd. uč. p. Jan Kobza, rolník p. Hynek Vančata, mlynář p. Alois Masner, kožišník p. Jan Kramata, kožišník p. Aug. Masner, rolník p. Josef Sirotek, mlynář p. V. Faktor, hodinář p. Josef Kolumbus, obuvník p. Václav Filipovský, rolník p. Antonín Pavelka, mlynář p. Karel Čámský, obuvník p. Josef Kučera továrník p. Jan Masner, hostinský p. Mikuláš Nevařil. Zvolení složili slib dne 18. prosince 1909 místodržitelskému radovi panu Emanuelovi Wirthovi. Starostou města opět zvolen p. Mikuláš Nevařil, radními pp. Jan Kramata, Aug. Masner, Jan Masner, a Josef Kučera. Během funkčního období tohoto zastupitelstva zemřel člen p. V. Faktor, majitel mlýna a obchodník p. Josef Klouda. Za ně povoláni náhradníci: mistr krejčovský p. Prokop Durdil a majitel pekařského závodu p. Emanuel Buchomel.

 

Úmrtí samosprávných pracovníků.

V roce 1909 zemřel také bývalý dlouholetý člen městského zastupitelstva, mlynář pan Antonín Strnad; jím vymřel v mužském potomstvu starobylý rod Strnadovský, který na "Strnadovském" mlýně udržoval se podle záznamů cechovních knih starobylého cechu mlynářského od konce třicetileté války a seděl tu zajisté ještě v dobách dřívějších, kam záznamy cechovní nesahají. Mlýn pronajat r. 1910 mlynáři p. Tomáši Dezortovi z Rokycan, v jehož majetek přešel koupí r. 1914. Rovněž úmrtím p. Antonína Nešuty, nájemce městského pivovaru, utrpěla značně místní samospráva, neboť býval vždy poctivým pracovníkem v zastupitelstvu i příkladným starostou města. Nájem pivovaru převzal syn zesnulého Bohuslav. Nástupcem jeho v úřadu starostenském byl dlouholetý a svědomitý starosta p. Mikuláš Nevařil, do jehož doby úřadování spadá snaha o převzetí dolů státem.

 

Poslední pokus o dolování.

Rok 1910 je dobou nejživějšího zájmu a snah o otevření místních zlatých dolů. V měsíci dubnu navázáno jednání s bývalým ředitelem kutací společnosti v Kasejovicích p. Bambasem. Týž radil obci, aby se pokusila o založení těžařské společnosti, jíž by postoupila jednu nedělitelnou polovinu svých horních práv. Kutací společnost by musila doly racionelně otevřít. Předložil náčrtek smlouvy obce s kutací společností, kterou si obec vyhradila k prozkoumání znalci a kladla podmínku, aby p. Bambas sám pokusil se o utvoření takovéto společnosti, nebo aby získal potřebného kapitálu k otevření dolů. Po tu dobu, než se společnost ustaví, nebude za žádné práce honorován a kdyby došlo jeho přičiněním k prodeji hor, bude obcí odměněn podle dohody. I toto jednání bylo bezvýsledné. Obec sama svým nákladem počala otevírati starou práci u Sudovic a když voda práce přerušila, zakoupeno čerpadlo a revírní úřad žádán za vyslání komise a schválení zákopu. Na radu p. prof. dr. Jindřicha Barvíře měla obec požádati vrchního horního správce p. Ing. Martina Čechuru z Březových Hor o rozpočet, ježto týž řídil kutací práce při otevírání hor v Kasejovicích. K návrhu továrníka p. Jana Masnera měla se pak obec veřejným prohlášením obrátiti na veřejnost, aby zájemníci upisovali podíly, nejméně po 100K, buďto u Zemské banky na účet obce nebo přímo u obecního úřadu. Tato akce neměla žádného výsledku a proto obec v pracích ustala r. 1912. Na radu p. prof. dr. Barvíře podala pak žádost k ministerstvu veřejných prací do Vídně, aby erár sám provedl kutací práce ve své režii a p. továrník Jan Masner byl pověřen, aby ve Vídni u ministerstva za obec jednal. Na podkladě žádosti pak slevena obci polovina kutacích poplatků a ministerstvo pověřilo horní ředitelství v Příbrami, aby v této záležitosti vešlo za c. k. erár s obcí v jednání. Horní ředitelství přípisem svým ze dne 14. prosince 1912 požádalo obec, aby udala podmínky, za kterých je ochotna svá kutiště předati do vlastnictví státu. Podmínky obce byly tyto:

l. Město N. K. přenechá státu v úplný majetek své kutací kruhy, celkem 12, a to: č. 610, 611, 612, ze dne 8.II.1904, č. 1933 ze dne 10.VI.1905, č. 338 ze dne 30.I.1907, č. 3888, 3889 a 4034 ze dne 14.XI.1907, č. 4518,. 4520, ze dne 21.II.1907, č. 1779 ze dne 7.IV.1910 a č. 1008 ze dne 25.II.1912 a dává mu tím úplné, výhradní právo k prozkoumání celého svého kutacího terénu s tou podmínkou, že stát bude veškeré výlohy s těmito pracemi spojené, jakož i kutací poplatky sám hraditi.

2. V případě, že by bylo nutno, aby správa kutiště a celého podniku byla poblíže téhož, žádá město, aby jeho sídlem stalo se město Nový Knín.

3. Aby stát při najímání dělníků pro kutání, případně pro příští dolování vůbec, v prvé řadě pokud možno bral zřetel na příslušníky města N. K., stejně aby stát při opatřování potřebného materiálu pro tyto kutací práce a při opatřování povozů, pokud to bude možno, bral patřičný zřetel na příslušníky města N. K.

4. Kdyby stát v zlatonosném okrsku N. K. kutati nebo dolovati přestal, žádá město, aby jemu příčina zastavení kutání neb dolování byla oznámena, aby mu práva kutací byla bez veškerých poplatků vrácena a veškerá zařízení lezní, těžní, odvodňovací a ventilační všech otevřených šachet, štol a jiných chodeb, byla na místě samém ponechána v takovém stavu, v jakém byla při opuštění hor.

5. Naproti tomu v tomto případě obec města N. K. zavázala by se dáti státu určitou náhradu za používání těchto všech zařízení, tuto náhradu platiti ročně po pět let a po této době veškeré uvedené zařízení přešlo by opět v majetek státu.

6. Obec se zavazuje pozemky, pokud by jich bylo k dolování třeba a pokud by sama obec byla jejich majitelkou, propůjčiti státu úplně zdarma, a to na celou dobu potřeby, v případě zahájení skutečného těžení přenechati státu za příslušnou náhradu s podmínkou, že pozemky tyto zůstanou obecním majetkem a že budou v případě zastavení kutání státem obci bezplatně vráceny se všemi právy i bez všech závazků, aby se jich mohlo, pokud to ovšem možno, nadále užívati.

7. V tom případě, že by kutací práce státu byly spojeny s příznivým výsledkem a stát na základě těchto výsledků odhodlal se ku pravidelnému dolování, těžení a zpracovávání zlatonosných rud v kutacím okrsku města N. K., žádá město, aby se stát zavázal, že po celou dobu pravidelného dobývání a zpracovávání rud odváděti bude městu N. K. každoročně jednu pětinu čistého výtěžku do pokladny městské, a to v hotovosti. Částka tato dospěla by vždy ku placení po ukončení prvního pololetí a za minulý pracovní rok. (Vyňato z protokolu městské rady).

Aby žádost obce za převzetí byla podporována a urychlena, vypravena do Vídně deputace obce, složená ze starosty města pana Mikuláše Nevařila a člena městské rady továrníka pana Jana Masnera. Poslanec, universitní profesor p. dr. František Drtina požádán o podporu a uvedl oba deputanty ministru příslušného resortu.

Smlouva tato nebyla ministerstvem schválena, jak oznámeno obci horním ředitelstvím v Příbrami dne 8. prosince 1913, č. j. 11.225, ale podán návrh nové smlouvy lišící se od původní jen v některých částech. Znění nové smlouvy je následující:

Smlouva mezi c. k. erárem, zastoupeným c. k. horním ředitelstvím v Příbrami, s výhradou schválení c. k. ministerstva veřejných prací se strany jedné a obcí města Nového Knína, zastoupenou starostou, jedním radním a dvěma členy obecního výboru podle usnesení obecního zastupitelstva ze dne 12. prosince 1913, s výhradou schválení okresního zastupitelstva v Dobříši.

§ l. Obec města N. K. přenáší na c. k. erár a týž přejímá kutací povolení, které výměrem c. k. revírního úřadu v Praze ze dne 8. února 1904 č. 608 uděleno a výměrem téhož c. k. revírního úřadu ze dne 28. ledna 1913 č. 631 do 8. února 1914 prodloužena bylo.

Obec města přenechává dále c. k. eráru do vlastnictví a týž přejímá následující městu patřící výhradná kutiště:

Výhradná kutiště dle stvrzení c. k. revírního úřadu v Praze ze dne 8. února 1904 č. 610, 611, 612, ze dne 10. června 1905 č. 1933, ze dne 30.I.1907 č. 338, ze dne 14.XI.1907 č. 4034, ze dne 21.XI.1907 č. 4520 a ze dne 7. dubna 1910 č. 1779 v kat obci N. Knína, ze dne 14.XI.1907 č. 3888, ze dne 21.XI.1907 č. 4518 a ze dne 25.II.1912 č. 1008 v kat. obci Sudovice a ze dne 14. XI. 1907 č. 3889 v kat. obci Krámy. Obec N. K. zavazuje se výměry, v kutacím povolení v prvním odstavci jmenované a stvrzené o výhradných kutištích, jmenovaná v druhém odstavci, ihned po oznámeném schválení této smlouvy c. k. ministerstvem veřejných prací c. k. hornímu ředitelství v Příbrami odevzdati a svoluje, aby povolení kutací a výhradná kutiště na jméno c. k. eráru hornoúředně přepsány byly. Kdyby tato smlouva c. k. ministerstvem veřejných prací nejdéle do 15. ledna 1914 schválena nebyla, zavazuje se město prodloužení kutacího povolení v odst. l. zmíněného na dobu dalšího roku, t. j. do 8. února 1915 u c. k. revírního úřadu vymoci.

Obec města N. K. ručí, že přenechaná výhradná kutiště jsou prosta všech dluhů a jiných břemen.

§ 2. Úplata za přenechaná povolení kutací a výhradná kutiště spočívá ve vzájemných službách, které c. k. erár v této smlouvě proti obci města N. K. navzájem přijímá. Tyto vzájemné služby jsou na různých místech této smlouvy uvedeny.

§ 3. C. k. erár je oprávněn, ihned po schválení této smlouvy c. k. ministerstvem veřejných prací sama sebe v držbu výhradných kutišť uvésti a s pracemi kutacími počíti. Erár není však žádnou lhůtou na počátek neb trvání prací kutacích vázán a je též oprávněn každé chvíle práce kutací zastaviti.

C. k. erár je však vázán o to pečovati, aby výhradná kutiště tak dlouho v platnosti udržována byla, dokud se nevrátí zase v držení obce, nebo dokud c. k. erár právo úplně volně nakládati v výhradními kutišti nenabude.

Práce s kutáním spojené, které na účet eráru povoleny býti mají, předsevezme c. k. erár dle svého volného uvážení. Obec města N. K. vzdává se každého vlivu na státní podnik kutací a na každou kontrolu tohoto podniku.

§ 4. Kdyby c. k. eráru na základě výhradných kutišť jím předsevzatých (§ 1.) dolové míry propůjčeny byly a kdyby dolování v těchto dolových mírách poskytlo čistý výtěžek, jest c. k. erár povinen v každém prvním semestru budžetního roku následujícího na rok účetní pětinu ročního čistého výtěžku obci města N. K. do její pokladny hotově na kvitance, na útraty obce kolkované, platiti.

Zásady, podle kterých čistý výtěžek se počítati bude, řídí se dle zvyklosti, platné pro státní doly.

Obec města N. K. vzdává se každého vlivu na státní důlní podnik a prodej produktů, dále každé kontroly státního důlního podniku a státního výpočtu čistého zisku. Kdyby však státní důlní podnik nejen neposkytl žádného čistého užitku, nýbrž naopak se ztrátou spojen byl, není obec města N. K. žádným způsobem povinna c. k. eráru poskytnouti nějaké náhrady.

§ 5. Obec města N. K. zavazuje se veškeré obecní pozemky k pracím kutacím a zejména k odvádění potřebné vody, t. j. takové pozemky, které obci novoknínské vlastnicky náležejí, c. k. eráru na jeho žádost po celou dobu státního podniku kutacího bezplatně přenechati.

Po nastálém propůjčení dolových měr c. k. eráru zavazuje se obec města N. K. veškeré k účelům dolovacím, zejména pak k odvádění vod potřebné pozemky obecní za náhradu ušlého zisku, který z pozemků těch dle jich kultury pří pravidelném hospodaření by plynul, c. k. eráru k jeho přání k užívání přenechati.

O okolnosti, zda a v jaké míře obecních pozemků k účelům kutacím, dolovacím a odvodňovacím třeba jest, rozhodují výhradně zástupci eráru. Obec města N. K. vzdává se náhrady každé škody, která na pozemcích obecních státním podnikem kutacím neb důlním (§ 131 v. zák. hor.) povstane; táže dále se zavazuje, ohledně svých c. k. erárem v užívání převzatých pozemků c. k. eráru odevzdati listiny, podle kterých služebnost, užívání pro účely kutací, důlní a jiné s tím spojené účely, ve prospěch c. k. eráru vtělena býti může.

Vlastnictví k budovám zřízeným c. k. erárem na pozemcích obecních přísluší c. k. eráru. Při definitivním zastavení státního podniku kutacího a důlního jest c. k. erár povinen obecní pozemky jenom k užívání přenechané obci města N. K. vrátiti a prohlášení ku knihovnímu výmazu služebností potřebné jmenované obci vydati. Pozemky tyto vrátí se v tom stavu, v jakém se při vrácení právě nalézati budou. Veřejné dávky, které z pozemků obecních c. k. eráru k užívání pro účely kutací, dolovací a odvodňovací přenechaných vypadají, nese také po dobu užívání c. k. erárem obec města N. K.

§ 6. Kdyby se c. k. erár odhodlal státní podnik kutací a důlní definitivně zastaviti, má o tom obec města N. K. s udáním důvodů zpraviti. Obci přísluší pak právo ve lhůtě 2 měsíců po doručené zprávě prohlásiti, že požaduje, aby jí přenechána byla výhradná kutiště, tvořící předmět této smlouvy a míry dolové na jich základě snad propůjčené. Dojde-li včas c. k. horního ředitelství takové prohlášení, jest c. k. erár povinen povolení kutací a výhradná kutiště, resp. míry dolové obci bez hotové úplaty přenechati, při čemž však obec N. K. poplatky s těmito převody spojené zaplatiti má. Mimo to jest c. k. erár povinen závazky v § 7. blíže označené dodržeti. Kdyby však prohlášení obce města N. K. obsahu v 2. odstavci tohoto paragrafu jmenovaného včas c. k. horního ředitelství v Příbrami nedošlo, jest c. k. erár oprávněn, s povolením kutacím, výhradními kutišti a mírami dolovými valně, beze všeho omezení naložiti, je tudíž na příklad i zciziti, nechati propadnouti, respektive vzdáti se jich.

§ 7. Použije-li c. k. erár práva svého státní podnik kutací neb důlní definitivně zastaviti, má kutiště i doly se vším příslušenstvím v tom stavu ponechati, v kterém se tato díla nalézají v době, v které c. k. erár rozhodnutí o definitivním zastavení státního podniku obci města N. K. oznámí, leč by změny z naléhavých důvodů potřebnými byly. Povinnost tato však končí, jakmile c. k. erár oprávněn jest, s kutacím povolením, výhradními kutišti, resp. dolovými mírami volně naložiti (§ 6., posl. odstavec).

Učinila-li obec včas prohlášení v § 6. odst 2. zmíněná, jest c. k. erár zavázán veškeré stavby, stroje o veškerá jiná zařízení v dole a na povrchu sloužící kutacím neb důlním účelům obci N. K. na dobu 5 let k užívání za přiměřenou roční náhradu přenechati, jejíž výše dle zásady bezelstivé důvěry stanovena bude. Lhůta pětiletá počíná dnem, kdy k c. k. hornímu ředitelství v Příbrami prohlášení obce N. K. tohoto obsahu dojde, že obec přenechání povolení kutacího, výhradních kutišť a měr dolových si přeje.

§ 8. Stavby, stroje a jinaká zařízení c. k. erárem. obci k užívání přenechaná, buďte obcí na její útraty po dobu užívání v dobrém, upotřebitelném stavu udržovány. Po uplynutí pětileté lhůty užívací buďte stavby, stroje a jinaká zařízení, sloužící účelům kutacím a důlním, c. k. eráru ihned vrácena, přičemž za základ sloužiti má zvláštní, při přenechání výše zmíněných zařízení sepsaný inventář.

Kdyby však obec N. K. učinila nárok, aby jí stavby, stroje a jinaká zařízení v prvním odstavci tohoto § jmenovaná koupí přenechány byly, buďte téže obci novoknínské za odhadní ceny kupní přenechány. Nárok na přenechání koupí budiž nejpozději měsíc před uplynutím pětileté lhůty užívací u c. k. horního ředitelství v Příbrami písemně ohlášen, jinak nárok ten pomine.

§ 9. Škody z podniku kutacího neb důlního povstalé po přenechání těchto podniků obcí novoknínské, nese jmenovaná obec.

§ 10. Pokud to jest možno z důvodů technických a hospodářských, vezme c. k. erár při přijímání dělníků k pracem kutacím a důlním v první řadě ohled na příslušníky obce města N. K.

Také při dodávkách potřebného materiálu a zadávání povozů bude c. k. erár podle možnosti na obec města N. K. a její příslušníky bráti ohled. Ohledy těmi nesmí však c. k. erár při provozování kutacích a důlních prací v žádném ohledu být omezován a nesmí žádné hospodářské újmy trpěti.

§ 11. Ve všech sporech právních ze smlouvy této snad vzniklých, které mocí zákona zvláštnímu soudu výlučně vyhraženy nejsou, jest c. k. erár, vystoupí-li jako žalobce, oprávněn též u věcně příslušných soudů v sídle c. k. finanční prokuratury v Praze zakročiti.

§ 13. Útraty s vyhotovením této smlouvy spojené a poplatky kolkovné a jiné nese obec města N. K. z vlastního.

§ 14. Smlouva tato jest pro obec města N. K. závaznou, jakmile ji podepsala a smlouva schválena byla okr. zastupitelstvem v Dobříši, pro c. k. erár teprve od onoho okamžiku, kdy smlouva schválena byla c. k. ministerstvem veřejných prací, při čemž obec města N. K. vzdává se držení lhůty § 862 ob. z. obč.

§ 15. Smlouva tato zhotovena byla ve dvou stejnopisech, z nichž jeden c. k. eráru, druhý obci náleží.

V Novém Kníně dne 12. prosince 1913. V Příbrami dne 18. prosince 1913.

Čís. j. 11.808.

Mikuláš Nevařil, starosta,

Hynek Vančata, radní.

Josef Sirotek, člen výboru.

Alois Masner, člen výboru,

C. k. horní ředitelství v Příbrami.

Přednosta A. Zdráhal c. k. dvorní rada.

Schvaluje se na základě usnesení zastupitelstva okresu dobříšského ze dne 16. prosince 1913 s tím připomenutím, že zástupcové městské obce Novoknínské, kteří listinu tuto podepsali, byli ku jejímu podpisu oprávněni.

Okresní výbor v Dobříši dne 16. prosince 1913.

Josef Hodys, starosta okresu.

Rudolf Neuman, člen výboru.

A. Sládek, člen výboru.

Ludvík Kopáček, okresní tajemník.

Smlouva tato schválena ministerstvem veřejných prací ve Vídni dne 22. ledna 1914, čís. 69.167 - XVII a - 1913.

Masnerova továrna v Novém Kníně.

Masnerova továrna v Novém Kníně.

 

Počátkem měsíce května r. 1914 počal stát s přípravnými pracemi na vybudování potřebných provisorních dřevěných baráků s kamennými podezdívkami, a to: kovárny s kanceláří, strojovny se skladištěm koksu, nemocnice a budovy pro elektrický ventilátor. Dozorem nad prováděnými kutacími pracemi pověřen státem naddůlní státních dolů na Břez. Horách p. František Matějíček. Zpočátku pracováno ručně, ale neobyčejně pevná hornina značně postup prací zdržovala, proto počátkem října vídenskou firmou započato s instalací strojů a elektrického vedení. Po ukončení těchto prací počátkem roku 1915 začalo se pracovati elektrickými vrtačkami. Nastálá válka ovšem nešťastně zasáhla do celého postupu kutacích prací. O pracovní síly byl veliký nedostatek, na přemístění horníků z Březových Hor nebylo ani pomyšlení, neboť stát tyto doly hlavně pro značnou potřebu olova k účelům válečným přímo raboval. V Kníně pracováno ve dvou směnách jen s několika málo lidmi. Započato s hlavní štolou od mlýnské strouhy, kterou se měly podejíti a odvodniti staré práce. Z této na obě strany raženy štoly boční, menší, leč nenašly se ani pozoruhodné ukázky vzácného kovu, ani staré práce se nepodchytily, neboť hlavní tato štola v konečné délce byla toliko 634 m dlouhá a vzhledem k povrchnímu bodu jest niveau štoly asi 160 m hluboko. Z té příčiny otevřena druhá štola, poněkud dále k mlýnu Dezortovu a v ní blízko východu jáma asi 10 m hluboká, po žíle. Slabé ukázky zlatonosné žíly složeny na hromadě jalového štěrku, kde leží dosud. Posléze s vrchu otevřeli 2 jámy, jednu dolejší, druhou hořejší. Dolejší jámu otevřeli do hloubky 18 m, ale nedošli dna, nýbrž přišli na vodu a bez čerpání zanechali dalšího zkoumání. Hořejší jámu otevřeli do hloubky 32 m, nalezli zbytky zlatonosného křemene, ale opět nedošli dna, nýbrž pro vodu zanechali dalšího zkoumání, aniž by byli vodu tu vůbec čerpali! Obě jámy posléze zasypány. Celý postup prací v poslední době dělal dojem, že úmyslem státní správy je doly opět co nejdříve opustiti a uzavříti. K tomu skutečně také došlo v roce 1923. Dne 5. března 1923 dostavili se na radnici zástupcové horního eráru a oznámili zástupcům města, že stát odhodlal se kutací práce úplně zastaviti. Zástupcové obce novoknínské vzali toto prohlášení na vědomí a prohlásili ihned, že žádají jen, aby práva kutací, přenesená na erár smlouvou ze dne 12. prosince. 1913 byla opět na obec novoknínskou převedena a jí odevzdána. Dále zástupcové obce prohlásili, že na přenechání staveb, strojů a jinakých zařízení, vyjmenovaných v § 7. uvedené smlouvy, nereflektují, neboť nemíní v pracích pokračovati na vlastní účet. Není tedy se strany obce žádných námitek, aby stát se stavbami a jinakým zařízením na povrchu i v dolech, sloužícím účelům kutacím a důlním, volně naložil. Protokol za obec podepsán starostou p. Antonínem Skalickým, členem zastupitelstva panem Mikulášem Nevařilem a městským tajemníkem p. Václavem Amortem, za stát dr. Eduardem Babánkem, ministerským radou a Ing. Františkem Škorpilem, min. radou.

Poté jedna ze štol zazděna, hlavní uzamčena, dřevěné boudy v dražbě rozprodány, stroje odvezeny na Březové Hory a horníci státem umístěni v horách březohorských.

Skoro současně s doly knínskými otevřeny zlaté doly v Libčicích, kdež práva kutacího získal majitel panství průhonického u Prahy, hrabě Sylva-Tarouca. V roce 1912 a 1913 počal zde prováděti nákladné stavby horních budov, bytů úřednických, stoup a laboratoří. Nájemce městského pivovaru pan Bohuslav Nešuta postavil u zlatodolu vkusnou restauraci, závod upravil příjezd dobrou silnicí. Podnik řídil nejprve Ing. Liste (Prušák), po něm Angličan Ing. Benetta, posléze Ing. Blahna (Čech) a Ing. Hampl (Čech) s několika úředníky administrativními a horními dozorci. S počátku zdálo se, že oběma zlatonosným místům, Knínu i Libčicům, vychází opět hvězda jejich bývalé slávy, než žel, krásný tento sen patřil brzy minulosti. Zlatodůl v Libčicích uzavřen r. 1925, kancelářské zařízení rozprodáno v dražbě, stroje odvezeny, budovy opuštěny, podzemní práce zatopeny.

 

Autobusová společnost.

V roce 1911 ustavila se v Příbrami autobusová společnost pro dopravu osob z Příbramě do Dobříše. Činnost měla zahájiti dne 1. ledna 1913. Společnost vešla v jednání s obcí novoknínskou, za jakých podmínek by bylo prodlouženo spojení až do N. K. Obec byla ochotna zúčastniti se podniku jako akcionář určitým kapitálem, když zaručeno bude pravidelné spojení a doprava se osvědčí. K prodloužení autodopravy do N. K. však nedošlo, není však čeho litovati, ježto doprava se neosvědčila, vůz byl více ve správě než v provozu a štěstím pro akcionáře bylo, že vojenská správa vůz rekvirovala k účelům válečným. Společnost likvidovala a členové z části přišli ke svým podílům.

 

Telefon.

V témže roce (1911) přijata obec do meziměstské telefonní sítě a se zájemníky měla ke stavbě telefonu přispět obnosem 1600K, k čemuž okres přispěl podporou 400K, továrník p. Jan Masner obnosem 600K. Po ukončení stavby sdělilo však ředitelství pošt a telegrafů v Praze přípisem č. 124097/13 ze dne 13. září 1913 obci, že na ni připadá 30% příspěvek stavební, t. j. 2520K; zájemníky splaceno bylo 1800K, zbytek doplatila obec. V měsíci červnu 1914 otevřena na radnici telefonní hovorna.

 

Lékárna.

O koncesi k otevření lékárny v našem městě ucházel se r. 1911 Mg. Ph. J. Blahník z Bráníku. Toho roku ke zřízení lékárny nedošlo, až teprve r. 1928.

 

Omezení trhů.

Pro značné rozšíření slintavky a kulhavky omezeny byly trhy toho roku (1911) ze 12 na 6.

V roce 1912 oslavoval místní sbor dobrovolných hasičů své třicetileté trvání. Stalo se tak za účasti hasičské župy "Proud" a pod patronací městské rady. Nákladem obce postavena na náměstí lezecká věž a k čistému zisku slavnosti přispěla obec darem 200Kč.

 

Nové věžní hodiny.

Staré věžní hodiny tohoto roku již dosloužily. Obec zakoupila nové se 3 ciferníky za 1040K u firmy Kračmerovy v Praze.

 

Oprava pivovaru.

Měl-li městský pivovar konkurovati s blízkými pivovary panskými, bylo nutno jej značnějším nákladem rekonstruovati. K možnosti většího výstavu piva přispěla i ta okolnost, že právě zrušen byl křižovnický pivovar ve Starém Kníně, jehož posledním nájemcem byl sládek p. J. Jaroch, otec JUDr A. Jarocha, ředitele státních drah Praha-Jih a JUDr Jana Jarocha, ředitele šekového úřadu v Brně. Město najalo pro svůj pivovar sklepy zrušeného pivovaru křižovnického ve Starém Kníně, vystavělo novou varnu nákladem 30.658K a na opravy vnitřní i vnější uzavřelo výpůjčku u okresní hospodářské záložny v Dobříši ve výši 35.000K na 4,75%, s 1% úmorem.

 

Oprava kostela.

Nákladem záduší opraven kostel sv. Mikuláše v roce 1911, a to omítka, střecha, opatřen nátěr věže; u hřbitova pořízena nová železná vrata.

 Městský pivovar v Novém Kníně

Městský pivovar v Novém Kníně.

 

Obecní volby r. 1913.

Na počátku r. 1913 provedeny nové obecní volby a nově zvolené zastupitelstvo složilo slib dne 14. února 1913 do rukou okresního komisaře dr. Hájka z Příbramě. Starostou města opět zvolen hostinský pan Mikuláš Nevařil, do zastupitelstva: sládek p. Bohuslav Nešuta, mlynář p. Karel Aixner, říd. uč. p. Jan Kobza, majitel cihelny p. Alois Masner, obuvník p. Josef Doubrava, hodinář p. Josef Kolumbus, řezník a hostinský p. Antonín Břicháček, rolník p. Josef Sirotek, hostinský p. Antonín Fon, rolník p. Hynek Vančata, mlynář p. Karel Čámský, krejčí p. Václav Mach, obuvník p. Václav Filipovský, krejčí p. Prokop Durdil, obuvník p. Josef Kučera, do rady továrník p. Jan Masner, Hynek Vančata, Bohuslav Nešuta, Karel Aixner. Volby tyto byly posledními před světovou válkou a zvolení úřadovali až do listopadu r. 1919, kdy nové volby provedeny již podle nových volebních zákonů, na podkladě poměrného zastoupení jednotlivých politických stran. Během tohoto dlouholetého období zemřeli ze zvolených členů městského zastupitelstva p. Karel Aixner a Jan Kobza.

 

Mostní váha.

Obec pořídila v roce 1913 na Merendě novou místní váhu; její dodání zadáno firmě V. Červený v Praze za 1337.73K. K zakoupení váhy přispěla Zemědělská rada obnosem 390K a obec uzavřela půjčku 900K.

 

Slavnost Ú. M. Š.

Místní odbor Ústřední matice školské pořádal v červenci t. r. velkou národní slavnost, spojenou s alegorickým průvodem. Alegorické vozy seřadily se ve dvoře velkostatku v Sudovicích, sotva dospěl průvod náměstí, vychrlila oblaka takové spousty vod, že další program slavnosti úplně byl znemožněn. Finanční úspěch přece byl dosti slušný a odbor získal nového člen. diplomu.

 

Projekty nových silnic.

V roce 1913 projektoval stát stavbu státní silnice z Benešova do Příbramě, jež vésti měla Zábornou Lhotou a Novým Knínem. Pokud procházeti měla zdejším katastrem, byla obec ochotna ke stavbě přispěti potřebným kamenem, pískem a pozemky. Dříve než však došlo k vážnějšímu jednání, přišla světová válka, která oddálila provedení nejen stavby této státní silnice, ale i stavby okresní silnice Knín-Kozohory, o níž se vážně již jednalo (24. IV. 1913).

 

Osvětlení města.

Pro osvětlování města užívalo se až do r. 1916 petrolejových lamp. V roce 1914 umístěna na náměstí benzolová lampa před domem čp. 4, zakoupená od firmy Morel v Praze za 142.60K. Za tmavých večerů i nocí jasně náměstí osvětlovala; v roce 1916 zaměněna byla lampou elektrickou, v roce 1926 stožár i s lampou odstraněn, ježto obec postarala se o náležité osvětlení města pouličními lampami elektrickými.

 

Udržování radnice v původním stavu.

Státním konservátorským úřadem přikázáno obci, aby radnici, cennou to renesanční budovu, udržovala v původním stavu a doporučeno obci, aby brzy přikročila k založení městského musea. Důležitost musea sice všeobecně se uznává, ale nedostatek vhodných místností uskutečnění této dobré myšlenky stále oddaluje.

Pokud se týče místních úřadů, povšimněme si pošty, četnictva, fary a jednotlivých škol.

 

Pošta.

Roku 1760 zřízena v N. K. sběrna dopisů, současně otevřeny také sběrny v Mníšku a Dobříši. Uvedené sběrny podřízeny poště berounské, založené r. 1715. Každá sběrna odváděla dvě třetiny z poštovného porta za dopravu dopisů berounskému poštmistru, jemuž příslušelo sběratele voliti a jmenovati. Tento poměr trval až do r. 1825, kdy dvorním dekretem ze dne 29. dubna 1825 č. 16.620-638 zřízena poštovní stanice v Dobříši a Mníšku. Nový Knín připojen k Dobříši, kamž řízena listovní doprava nejprve poslem pěším, později pojízdnou poštou, což trvalo až do r. 1908. Berounskému poštmistru dáváno odškodné oběma poštami (v Dobříši a Mníšku) obnosem 367 zl. 5O kr za ztrátu 2/3 porta a 33 zl. 18 kr za ztrátu jízdného při dopravě osob, což trvalo do r. 1865, kdy stanice berounská byla propůjčena dědicům. Poštovní úřad v N. K. zřízen byl teprve r. 1868. Do této doby obstarávala poštu sběrna. Úřad umístěn byl v domě čp. 59 na náměstí a vedením jeho pověřen rolník p. Tobiáš. V rodině Tobiášové udrželo se vedení pošty jen do r. 1870. Toho roku jmenován poštmistrem poštovní expedient p. Honal. Po jeho smrti vedla úřad vdova až do r. 1902 a když syn její Alois vykonal toho roku zkoušky, svěřeno mu vedení pošty definitivně, takže poštovní úřad zdejší prvně dostává se do rukou odborníka. Až do konce července r. 1899 udržováno poštovní spojení s Dobříšem pěším poslem, ač r. 1896 postavena již dráha. Od 1. srpna t. r. docházel pěší posel pro poštu od Prahy na nádraží Knín-Hraštice, pro poštu od Příbramě dojížděla pojízdná pošta až do r. 1908.

Zachovalý štít bývalé koželužny Nádherného.

Zachovalý štít bývalé koželužny Nádherného.

 

Dne 25. září r. 1901 zřízen byl při poště zdejší telegraf, jehož vedením pověřen zatímně p. Emanuel Eška, poštovní praktikant, syn tehdejšího říd. učitele. Jmenovaný vedl telegrafní úřad do té doby, než poštmistr Alois Honal vykonal příslušné telegrafní zkoušky. V roce 1914 zřízena tu ještě telefonní ústředna (dokončena v květnu t. r.), která připojena k Dobříši. V roce 1925 byla zřízena přímá linka telefonní ku Praze přes Slapy, Štěchovice, Davel a Zbraslav. Od r. 1926 udržována je poselná pochůzka též k odpolednímu vlaku od Prahy.

Roku 1917 zemřel poštmistr p. Alois Honal a poštovní úřad prozatímně svěřen poštovní úřednici sl. Vranešičové z Březových Hor. V r. 1918 jmenován poštmistrem vrchní poštmistr p. František Klouček, a když r. 1923 na vlastní žádost přeložen do Velimě, svěřeno vedení úřadu vrchní poštmistrové sl. M. Smrtkové.

Z domu č. 59 přemístěn později poštovní úřad do domu č. 4 a posléze do č. 51. V roce 1892 vystavěl si poštmistr p. A. Honal vlastní dům č. 30, v němž i poštovní úřad umístěn. V roce 1919 byla tu však pošta vyloupena neznámými pachateli a ředitelství pošt a telegrafů v Praze naléhalo na obec, aby poštovní úřad umístěn byl ve středu města. Jednání o umístění poštovního úřadu dlouho se protahovalo, ježto nebylo možno při nedostatku bytů nalézti vhodných místností, až ředitelství hrozilo uzavřením poštovního úřadu. Teprve v roce 1920 najaty potřebné místnosti v nově postaveném domě p. Josefa Podehradského u Merendy.

Do obvodu zdejší pošty patří obce: Nový Knín, Starý Knín, Mokrovrata, Pouště, Kozohora, Libčice, Prostřední Lhota, Záborná Lhota, Sejcká Lhota, Hněvšín, Chotilsko, Korkyně, Krámy, Čím, Křeničná, Velká a Malá Hraštice s příslušnými osadami a samotami. Zřízením poštovního úřadu v Nové Vsi r. 1924 odděleny od zdejšího poštovního úřadu ještě obce Velká a Malá Lečice.

Službu poštovní obstarávají té doby dvě síly úřednické, 6 listonošů a pojízdní pošta k nádraží, jež jest v nájmu p. Fialy.

 

Četnictvo.

Za zřízení vrchnostenského měly vrchnosti a města povinnost starati se o bezpečnost, což vykonávaly svými dráby a servusy. Poddaní pak měli povinnost zúčastniti se stíhání zločinců na gruntech vrchnostenských, případně městských. Po zrušení magistrátů a vrchnostenských úřadů zřízeno četnictvo říšským zákonem ze dne 8. června 1849. Roku 1851 zřízena četnická stanice o třech mužích v Dobříši, do jejíhož, obvodu zdejší město i s okolím bylo pojato. Četnické stanici v Mníšku přiděleny ze zdejšího okresu obce Buš, Přestavlky, Nové Dvory. Roku 1860 byla četnická stanice v Mníšku zrušena, uvedené obce pojaty do obvodu četnické stanice dobříšské. Roku 1875 stanice v Mníšku obnovena, ale vesnice jmenované již do obvodu jejího nevráceny. Ke zřízení četnické stanice v N. K. došlo teprve r. 1868. Umístěna na Salaši, a to od r. 1868-1871, poté na náměstí v domě č. 51 (1871-1911 ), v domě č. 59 (1911-1914) a posléze v domě č. 69 u Merendy.

Od doby zařízení až po dnešní dobu vystřídali se tito velitelé stanice: Peikert Frant. (1868-1879), Frant. Velebil (1879-1887), Josef Uřídil (1887-1890), Frant. Jirounek (1890-1900), František Novotný (1900-1903), František Valenta (1903-1904), Alois Šticha (1904-1909), František Wiener (1909-1919), Václav Zhorný (1919-1924),Václ. Novotný.

Ze stavu mužstva následovali závodčí, resp. strážmistři: Ant. Grund, Frant. Laube, Karel Ladman, Josef Ferkl, Václav Pelcák, Frant. Doskočil, Václav Uhlíř, Václav Červenka, Frant. Kubát, Prokop Kaucký, Frant. Kopáček, Jan Haering, Vilém Hornek, Břetislav Pulpán, V. Rebec, Ant. Vocásek, Josef Führer, Arnošt Hušek, Emanuel Kunca, Frant. Pohorný, Václav Novák, Karel Míka, Jan Chlaň, Josef Mráz, Václav Vítek (učitel - záložní vojín), Jan Novotný, Václav Klus (záložní vojín), Frant. Rous, Jan Blovský, Václav Křížek, Alois Ptáčník, Boh. Šedivec, Fr. Poleno, Petr Říha, Jos. Denemark.

Do obvodu zdejší četnické stanice ještě r. 1920 patřily tyto obce: Nový Knín, Starý Knín, Kozohory, Pouště, Mokrovrata, Velká a Malá Hraštice, Libčice, Záborná Lhota, Prostřední Lhota, Sejcká Lhota, Hněvšín, Křeničná, Chotilsko, Korkyně, Křížov, Krámy, Nové Dvory, Buš, Přestavlky, Svatojanské proudy (restaurace), Sudovice, Malčany, Čím, Moraň. Obvod této stanice byl jedním z největších v politickém okrese příbramském. Po roce 1920 zřízeny nové četnické stanice v Čími a Čelini, čímž obvod četnické stanice novoknínské značně se zmenšil.

 

Duchovenstvo.

Po faráři Končickém dosazen do St. Knína P. Jan Pelikán, rodák z Prahy (*13. 6. 1800). Působil jako kaplan v Praze u sv. Františka, u sv. Petra, jako administrátor v invalidovně, lokalista v Živohoušti, administrátor v Klučenicích, v Boroticích a posléze ve St. Kníně od 5. XII. 1853 do 28 I. 1868. Nástupcem jeho stal se již jmenovaný vlastenecký kněz Josef Jan Cerha, rodák rovněž z Prahy (*26. II. 1824, +2. I. 1874 ve St. Kníně). Působil jako kaplan v Klučenicích, u sv. Petra v Praze, v Chebu, v Tachově, od 6. II. 1864 byl vojenským kaplanem u pluku dragounů Windischgrätzových, s nímž zúčastnil se tažení do Dánska a proti Prusům. Po válce prusko-rakouské stal se farářem v Boroticích a od 10.VII.1868-2.I.1874 působil blahodárně ve St. Kníně.

P. Jan Hlaváč, rodič z Prahy (*24.III.1828,+8.VI.1900 ve St. Kníně) dosazen do St. Knína ze Živohouště, kdež působil jako farář. Ve St. Kníně spravoval farní úřad od 18.VI.1874 do 8.VI.1900, kdy zde zemřel a pohřben na staroknínském hřbitově. Vystřídán byl nově jmenovaným farářem P. Antonínem Vaněčkem, rodilým z Pelhřimova. Jmenovaný působil zde od r. 1900-1916, kdy jmenován farářem v Tursku u Prahy, kdež také brzy zemřel. Novým duchovním správcem jmenován farář z Dobřichovic P. Václav Rožat, rodem z Prahy. Působil ve St. Kníně v hodnosti osob. děkana a vikáře příbramského vikariátu od r. 1916-1.XI.1931. Nástupcem stal se P. Jos. Saip, do té doby působící jako administrátor v Hradisku u Znojma, jímž končí se v přítomné době řada farářů staroknínských ze řádu křižovnického, do jehož správy přešla fara r. 1677. Řada působících zde kaplanů z posledních let uvedena bude v dějinách obec. školy.

 

Městské pečeti.

V závěru práce zmiňuji se ještě o městských pečetích. Dosud užívána je pečeť, nesoucí výše popsaný znak města, darovaný N. K. králem Vladislavem II. Jag. Kolem znaku vine se nápis: Král. horní město Nový Knín. Pečeť je mosazná; podobný znak nese i starší pečeť stříbrná, tak zv. konšelská, jež má kol znaku opis: Mensi peczet miesta Knina. Na listinách 18. a 19. století vine se latinský opis: Sigilum minus civitatis Neo Kninensis. Mimo tyto pečetě chová město stříbrnou "velkou pečeť" se starým znakem knínským, totiž sv. Krištofa, nesoucího Spasitele na levé ruce, držícího v levici zeměkouli s křížem; pravici ovinuje kolem hlavy světcovy. Sv. Krištof drží pravicí praporec se znakem Čech, brodí se z ostrova, na němž vyrůstá palma, ku břehu protějšímu, kdež na hoře tkví holčí helm okřídlený. Kolem vine se opis: "Sigillum civium civitatis Cnin W".

Poslední pečeť městská je mosazná a zobrazuje jezdce tryskem ujíždějícího na koni. V pravici nese havířské želízko, na hlavě jeho je okřídlený helm, pod jezdcem na pažitu zkřížena jsou dvě havířská želízka. Opis zní: "Peczet richtarska miesta Knina hor zlat."

 

 

KONEC I. DÍLU - - l. ČÁSTI.

 

Město

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

Mobilní aplikace

logo v obraze

Rozklikávací rozpočet

Rozklikávací rozpočet
Interaktivní a velmi snadno ovladatelný informační zdroj o hosporadaření pro občany a vední obce.

Partnerské město

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0
  • 2065 aktuální počet
    obyvatel
  • Zlatohorní
    město
  • 307 metrů nadmořské
    výšky
  • 1186 připojení
    Čech a Moravy